S jakou samozřejmostí se vnímá, že zde bylo jiné období před nástupem Jiřího Paroubka do funkce premiéra a jiné po jeho příchodu. A to lze téměř s jistotou tvrdit, že nikdo netušil, jak odlišná období tento mezník oddělí.

Je už téměř zapomenuto, že v dobách vládnutí Stanislava Grosse byla politika spojena především se skandály. Téměř nic jiného parlament a média za domácí politiku nepokládaly. Nebyla to nikdy celá pravda. Klamný dojem posilovalo lavírování hlavního protagonisty, popírání vlastních veřejně vyhlášených zásad. A nekonzistentní jednání sledující snahu udržet se u moci - to jediné se dalo prognózovat.

A dnes? Politika ve své slovní zásobě zhrubla. Ovšem nekonzistentnost byla nahrazena pragmatismem, který cílevědomě usiluje o volební vítězství. A nejen to.

V epoše po Paroubkově příchodu se objevil jeden nový prvek. Zatím nebyl zobecněn, což znamená, že nemá název. Objevil se intuitivně, pravděpodobně nikoli jako programový rys, ale jako projev citu. Je to snaha chránit občana před mocnými tohoto světa. Poprvé stát brání přímo jedince před tlakem globálních i domácích monopolů, vůči nimž je osamocený člověk zcela bezmocný. Kontrola zavedla dohled nad prodejními řetězci a našla velké hazardování s lidským zdravím ve jménu drobných zisků. Ministerstvo začalo tlačit na bankovní domy, aby snížilo poplatky související s vedením individuálních účtů. Došlo dokonce i na lékárníky, jejichž monopol je nepochopitelný pro každého, kdo kdy navštívil nějakou drogerii ve Spojených státech.

Otázkou je, jaká politika je pro občana důležitější. Ta, která vede velké ideologické spory o malá vládní křesla? Nebo ta, která občana chrání před zlovůlí těch, kdo ovládají podmínky jeho života? Kdyby propaganda Lidového domu za něco stála, asi by dokázala tuto proměnu politiky pojmenovat a prodat.

V souvislosti s těmito změnami prošla velkým zlomem i politika KDU-ČSL. Asi nikdo nemá větší zásluhu na Grossově porážce než předseda lidovců Miroslav Kalousek - a nikdo z těch, kdo po ní v politice zůstali, na ní více neprodělal. Ani při zpětném pohledu na průběh krizí kolem odvolávání Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse nelze Kalouskovi nic vyčítat: na začátku krize stanovil pro svou stranu linii, tu dodržel a vytyčených cílů dosáhl. V obou případech právem poukazoval na to, že si sociální demokracie na státní útraty léčí své vnitřní problémy. Jenže konečným výsledkem úspěchu Kalouskovy politiky byl pokles jeho veřejné popularity, posílení odpůrců lidovců v řadách ČSSD a oslabení koaličního potenciálu KDU-ČSL.

S velkou pravděpodobností by jiný přístup, který by byl udržel Grosse u moci a zemi v neustálém napětí, šance lidovců pro příští volby zvyšoval.

Platí to i pro občanské demokraty. Ti odváděli v uplynulém roce kvalitní opoziční práci. Pokusili se vnést na politickou scénu věcnou programovou diskusi a do určité míry se jim to podařilo. Jak na tuto snahu bude reagovat téměř nevyzpytatelný český volič, ukáže rok následující.

Pohled zvenku. Již třicet let působí ve Velké Británii tým, který koordinuje výzkum, známý pod názvem Control Risks. Ten každoročně připravuje situační zprávu o možném vývoji v různých zemích a regionech, která pomáhá významným firmám orientovat se ve světě. Zpráva pro příští rok, která vyšla pod názvem RiskMap 2006, se týká 150 zemí. V případě Česka i Slovenska hovoří autoři této analýzy o tom, že:

• Bezpečnostní riziko pro podnikání bude v našich zemích nízké. To je druhá příčka na pomyslné pětimístné škále. Na stejné úrovni by měla být situace v převážné části Evropy. Lépe, tedy na úrovni bezvýznamného rizika, by mělo být pouze ve Švýcarsku a Norsku. Naopak hůře, a to na třetí příčce vyjádřené jako středně vysoké riziko, by na tom mělo být Severní Irsko, oblast Londýna, baskitské regiony Španělska a Francie, Korsika a jih Itálie, Makedonie, sever Albánie, oblast řecké Soluně a Athén, ale i východ Evropy -- kromě Běloruska, kde autoři zprávy prognózují pouze nízké podnikatelské riziko. Vysoké podnikatelské riziko by mělo být v Kosovu a na východě Moldavska.
• Také politické riziko bude prý příští rok v Česku i na Slovensku nízké. I v tomto ohledu jsme na úrovni většiny zemí států Evropy. Lépe je na tom Švýcarsko, Norsko a Lucembursko, hůře oblast Balkánu a východní Evropy. Vysoké politické riziko by mělo být v příštím roce v Bělorusku a Kosovu.

Představa o nízkém riziku v Česku je spojena s předpokladem, že se vláda v čele s Jiřím Paroubkem udrží u moci až do červnových voleb. Pro samotné volby přicházejí pak analytici pracoviště Control Risks s odhadem, že ODS pravděpodobně získá většinu hlasů, ale nepodaří se jí vytvořit funkční většinu v parlamentu. »ČSSD může zůstat u moci v koalici s malými stranami.« Tato varianta vývoje se ovšem nezdá příliš pravděpodobná. Ve hře je více možností

Problém politické kultury. Všechny politické strany v Česku čeká v roce 2006 velký úkol: obnovit důvěru v politiky a podíl veřejnosti na jejich výběru či orientaci. Tato úloha ale nezasahuje všechny strany stejně. Snadnější pozici při prokazování věrohodnosti mají opoziční strany, neboť o jejich důvěryhodnosti především rozhoduje mediální kampaň. Vládní strany musejí přinášet věcné důkazy svých schopností.

Ze všech domácích stran, které mají zastoupení v parlamentu, je na tom z tohoto pohledu nejhůře sociální demokracie. Ta nese největší část břemene věcné odpovědnosti za chod státu, přičemž spokojenost obyvatel s poltickou situací je podle sociologických výzkumů nízká. Zároveň je ČSSD tradičně stranou, která má nejméně věrné příznivce. Jako důležitá chyba se může ve volbách příští rok ukázat skutečnost, že to byli někteří sociálnědemokratičtí poslanci, kteří svými hlasy zablokovali novelu volebního zákona, která měla umožnit korespondenční hlasování. Čím jednoduší je hlasování a čím více je technických možností při odevzdávání hlasů, tím je to výhodnější pro strany s nepevnou voličskou základnou.

Výsledky předcházejících voleb, výzkumy volebních preferencí i chování představitelů politických stran naznačují, že volby do Poslanecké sněmovny proběhnou podle jednoho ze čtyř možných scénářů.

SCÉNÁŘ Č. 1: DÉJÀ VU, »DEŽAVÍ«. To už tu přece bylo. Také před minulými volbami do Poslanecké sněmovny se v polovině volebního období vládnoucí sociální demokracie propadla pod úroveň volebních preferencí nejen ODS, ale i KSČM. Miloš Zeman však hned poté, kdy v roce 1998 vešel hlavním vchodem do Strakovky, tvrdil, že ekonomické oživení nastane až po třech letech vlády ČSSD. Politikům se nemá věřit. Přesto to neznamená, že někdy nemají pravdu. Ekonomika se zvedla, byla ohlášena změna vedení sociální demokracie -- a preference ČSSD začaly stoupat. Volební úspěch sociálních demokratů byl poté ještě výraznější než propočty agentur specializovaných na výzkum veřejného mínění.

Jako by se vše prostě jen opakovalo. Ekonomika běží a statistici nehrozí na předvolební období žádnými otřesy. Jiří Paroubek převzal vládu a stal se jediným kandidátem na předsedu sociální demokracie na připravovaném květnovém sjezdu. Preference ČSSD se zvedly.

Jenže »dežaví« je klamná představa. Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Nejvýznamnější odlišnosti od minulých voleb by mohly být tyto:

• Vláda levice. Ve volbách roku 2002 poměrně přesvědčivě zvítězila levice, chápaná jako sociální demokracie a komunisté. Získala 111 mandátů ve dvousetčlenné Poslanecké sněmovně, což byla matematicky slušná základna pro vytvoření vlády. Analýza Ekonoma, zveřejněná hned po volbách, ale nesla název Zvítězila levice, kupředu pravá? Už v roce 2001, v době tzv. televizní krize, se totiž ukázalo, že nový předseda ČSSD Vladimír Špidla bude hledat řešení problémů ve spolupráci s Unií svobody a lidovci. Ovšem teprve příchod premiéra Miloše Zemana do parlamentu a jeho dohoda s předsedou Poslanecké sněmovny Václavem Klausem znamenala politiku směřující k uzavření televizní krize. Mnohé tak bylo předznamenáno.

Navíc bylo po volbách 2002 zřejmé, jakému řešení povolební hádanky dává přednost tehdejší prezident Václav Havel -- a že se mu Špidla přizpůsobí. Už proto, že na dohodu s komunisty by potřeboval sílu a chuť prolomit stereotypy uvnitř vlastní strany. Ani sílu, ani chuť Špidla neměl.

Základní změnou proti situaci v roce 2002 je Paroubkova schopnost pragmaticky jednat. Je připraven dohodnout se o budoucí vládě podle volebního výsledku nejen s pravicí, ale také s levicí. To, že se předem nezbavuje možnosti dohody na žádnou stranu, mu otevřelo manévrovací prostor. Paroubkova ochota dohodnout se i s komunisty o vytvoření levicové vlády však neznamená, že by muselo nutně jít o vládní koalici ČSSD a KSČM. Daleko pravděpodobnější je role KSČM jako tichého společníka či účelového pomocníka při kritických hlasováních v Poslanecké sněmovně, tedy v případě hlasování o důvěře a při schvalování rozpočtu. Nebo nová verze opoziční smlouvy, tentokrát s KSČM.

V této chvíli se proto jako jeden z nejpravděpodobnějších modelů po volbách 2006 jeví sestavení menšinové vlády ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem podporované komunisty. To vyžaduje, aby levice získala alespoň 103 či 104 mandátů, což by otevřelo cestu ke stabilní vládě. Výsledek je to nižší než v minulých volbách - tedy možný.

• Volební účast. Druhá odlišnost, která pro sociální demokracii představuje problém, se jmenuje pokles volební účasti. V přiložené tabulce jsou údaje o volební aktivitě ve všech polistopadových volbách v České republice. Je z ní zřejmé, že pokles volební účasti je téměř lineární, a to ve volbách na všech úrovních. Výkyv v případě prvního kola senátních voleb je dán spojením hlasování s volbami do místní správy.

Pokles ochoty veřejnosti podílet se na správě věcí veřejných je patrný ve všech postsocialistických zemích. Ještě před několika lety jej bylo možné interpretovat jako přirozený pohyb k západoevropské úrovni, protože účast na hlasování byla po změnách roku 1989 mimořádně vysoká. Jenže už po loňských volbách do Evropského parlamentu bylo zřejmé, že postsocialistické země zaostávají ve volební aktivitě. Rekord Unie vytvořilo Slovensko účastí 17 % oprávněných voličů. Dlouho tento rekord nevydržel - počátkem prosince činila účast na druhém kole voleb županů pouhých 11,1 %; v Trenčianském kraji klesla dokonce na těžko uvěřitelných 7,1 % oprávněných voličů.

Pokles občanské angažovanosti je tak výrazný, že se pomalu dá hovořit o krizi demokracie. Celé generace demokratů nejrůznějšího ražení bojovaly v tomto regionu za všeobecné volební právo. Dnes má stále rostoucí počet lidí pocit, že jejich hlas není důležitý. Převod hlasování napřed na poslance a poté na vládu je komplikovaný. Navíc příliš mnoho rozhodnutí provedly postsocialistické vlády bez ohledu na názor veřejnosti či na témata volebního klání.

V Česku roku 2006 by to mohlo být jiné. Díky konkrétnímu programu ODS by se mohla volební kampaň stát mnohem bohatší na věcná témata než kampaně předchozí. Diskuse o takových otázkách, jako je zákoník práce, rovná daň či slovenské zkušenosti s vládou radikálních liberálů, by dokonce mohly zatáhnout do volebních sporů i odbory -- což by pravděpodobně pomohlo ČSSD.

• Psychologie a volby. Třetí změnu proti roku 2002 přestavuje oblast psychických dispozic politiků, a to nejen ve smyslu talentu, ale i temperamentu. Tento faktor se nezdá příliš důležitý, je však možné nalézt mnoho analogií, kdy výrazně spolurozhodoval o výsledku politického sporu. Například v únoru 1948 i v listopadu 1989. I tehdy byla na straně poražených patrná únava z dlouhodobé politické práce, ztráta nasazení, ochoty riskovat, smířlivost i to, co by se dalo nazvat předčasné hledání kompromisů. A na straně vítězů byla větší vůle po moci i větší -- a nepředstíraný -- emotivní zápal.

Originální kombinace talentu a temperamentu byla zdrojem síly dvou nejvýraznějších polistopadových politiků, Václava Klause a Miloše Zemana. I proto vyznělo štěpení Občanského fóra ve prospěch ODS, i proto byla ODS silnější než Občanské hnutí. Kolikrát se zdálo, že Havel či lidé z Unie svobody Klause smetli -- a Klaus je přitom dnes prezidentem, kdežto Unie svobody mizí z politické scény. A kde jsou ti sociální demokraté, kteří organizovali hlasování proti vlastnímu prezidentskému kandidátovi?

Pro rok 2006 se jako nejdynamičtější a nejpracovitější politik jeví Jiří Paroubek. Též lidé, které v posledních týdnech přivedl do vrcholové politiky -- ministr kultury Vítězslav Jandák a ministr zdravotnictví David Rath -- vykazují mnohem větší nasazení než politici, kteří deset či patnáct let sedí v parlamentu. Není náhodou, že léčba zdravotnictví šokem mnohým připomíná Klausova mladá politická léta. Je možné, že právě odlišné psychické disposice vůdců ČSSD a ODS budou ve volebním roce významnější než odlišnost programů -- nebo alespoň stejně důležité. Proto se pro volební rok jeví Paroubek jako nejcennější kapitál sociální demokracie v jejich souboji s demokraty občanskými.

SCÉNÁŘ Č. 2: VLÁDNE PRAVICE. I to už tu po listopadu bylo. Jako většinová i jako menšinová vláda, jednou dokonce jako kvaziuřednická. Také v tomto scénáři se nabízí jako užitečná teze, že se v roce 2006 bude vstupovat do jiné politické řeky než roku 1996 či 1998.

Především nikdy v polistopadovém období neměla Občanská demokratická strana na pravici politického spektra přirozený monopol. Po celé období po roce 1990 doprovázely ODS malé pravicové sekulární strany hlásící se ke stejnému liberálnímu krédu. Rozdíly byly více v politickém cítění než v programu. Rozeznat ODS od Občanské demokratické aliance bylo málem nemožné, snad jen podle jmen vedoucích představitelů. Odlišnost mezi ODS a Unií svobody byla větší -- hlavně ve vztahu k Evropské unii, k Hradu a médiím, vzrostla i animozita vůdců. Jádro programu bylo stejné. V současnosti mají ODA a US-DEU za sebou klinickou smrt, zatímco ODS se chystá ve volbách zvítězit.

Pocit odlišnosti mezi ODS z jedné strany a ODA či US-DEU ze strany druhé se ale stále odráží ve struktuře pravicových voličů. I když je patrný příklon části elektorátu ODA a US-DEU k občanským demokratům (nastal mimo jiné po odchodu Václava Klause z funkce předsedy ODS), určitá část bývalých voličů menších pravicových stran se zdá volná. To, plus osobní ambice, vlévá naději do žil dvěma nově se transformujícím uskupením. Tím prvním jsou Nezávislí demokraté, druhým spojující se Sdružení nezávislých kandidátů plus Evropských demokratů, SNK-ED.

Obě tato uskupení si činí nárok stát se v roce 2006 pátým subjektem v Poslanecké sněmovně. Sebevědomí čerpají z úspěchu ve volbách do Evropského parlamentu. Ono první uskupení, jemuž předsedá bývalý televizní magnát, europoslanec Vladimír Železný, by v případě volebního úspěchu mohlo být spojencem ODS. Proti očekávání se nebudě těšit velké přízni elektronických medií.

Druhé uskupení, vedené bývalým ministrem zahraničí, nyní europoslancem Josefem Zieleniecem, zdědí po svých předchůdcích problém s hledáním cesty k velkému bratru na pravici. Je pravděpodobné, že ve volební kampani bude mít nadstandardní podporu veřejnoprávní televize. Obě tato uskupení ale mohou ukousnout z koláče pravicových voličů a nezískat potřebných pět procent odevzdaných hlasů pro vstup do Sněmovny -- což by mohlo poškodit zájmy občanských demokratů.

• Sociální program. Nedávný kongres ODS vyzněl zejména jako programový posun k sociálním tématům. Občanská demokratická stana si tak sáhla pro voliče uprostřed politického spektra. Z hlediska volební strategie je to nesporně rozumný tah. Zároveň si ale ODS tímto úkrokem otevřela dva problémy. Především pootevřela dveře pro nově se formující pravicové strany, které nemusejí cítit odpovědnost vůči nikomu, neboť nehrají o vítězství, ale pouze o pět procent hlasů. Druhý problém je vlastně úkolem -- představit nově ODS jako věrohodného obhájce zájmů voličů středu.

Příští rok ukáže, jak riskantní byl pokus ODS o sofistikovanou volební kampaň. Sepsání velmi konkrétních programů pro jednotlivé oblasti správy státu je z racionálního hlediska nesporně správný krok -- otvírá se možnost přesného výběru. Jenže kolik lidí vybírá podle programů? Určitě méně než podle ideologických stereotypů. Onen racionální úkrok směřuje především k nerozhodným voličům, z nichž pouze malá část je racionální. Právě zveřejněný výzkum IVVM ukázal, že se v Česku se k pravici stále hlásí více lidí než k levici (38 ku 33 procentům hlasů) -- ovšem více dotázaných zároveň upřednostňuje sociálnědemokratický program před liberálním (23 ku 20 procentům hlasů) a socialistický program před programem konzervativním (19 ku 13 procentům hlasů).

• ODS a lidovci. Úkrok ke středu spektra otvírá ODS cestu k případné lepší spolupráci s křesťanskými demokraty. KDU-ČSL vykazuje mimořádnou jednotu, ovšem dělení na příznivce koalice s ČSSD a příznivce ODS v ní nadále existuje. Pro současné vedení je však jednoznačně příznačný akcent na liberálně-ekonomické prvky ve vlastním programu. Evropská lidová strana, k níž se KDU-ČSL hlásí, ráda zobrazuje svůj program jako tři stromy s propletenými kořeny - strom demokratického liberalismu, strom křesťansko-demokratického a sociálního hnutí a strom obnovy konzervatizmu. Jako by ale v polistopadovém Česku našel živnou půdu jen strom liberální.

Napětí mezi některými funkcionáři ČSSD a KDU-ČSL by se dalo krájet. Nejde pouze o poněkud naivní představu některých sociálních demokratů, že za problémy současné koalice, Vladimíra Špidly či Stanislava Grosse jsou temné hry Miroslava Kalouska. Pravdou ale je, že lidovci veřejně dávají najevo, že se teší na volební rozvod se sociální demokracií a na povolební svatbu s ODS. Nelze vyloučit, že KDU-ČSL odejde ze současné vlády ještě před červnovými volbami.

SCÉNÁŘ Č. 3: SPOJENÍ PROTIVNÍKŮ. Matematicky je povolební velká koalice ODS a ČSSD stále pravděpodobná. Navíc se dá říci, že v obou těchto politických stranách jsou funkcionáři, kteří vytvoření takovéhoto spojení pokládají za přirozenou reakci na možnou povolební konstelaci a soukromou potřebu. To, že je proměna předvolebních protivníků ve vládní partery možné, dokázali letos politici v Bulharsku a Německu. Tento model bude mít v Česku roku 2006 tři hlavní úskalí:

• Každá strana dává přednost tomu způsobu vládnutí, které ji umožní realizovat maximum jejího programu. V tom případě je pro ČSSD výhodnější menšinová vláda s podporou komunistů, když ji KSČM umožní uspět při hlasování o důvěře a o rozpočtu. Obdobně ODS dá přednost pravicové koalici.
• Je důležité, která z uvedených velkých stran by měla více mandátů, neboť ta by dodala koalici premiéra. Na této otázce by se asi více lámala kopí než na turnaji o vládní program.
• V této chvíli se zdá, že by předseda ODS Mirek Topolánek neustál vytvoření velké koalice, byť by v ní měli občanští demokraté převahu. To by mohlo způsobit otřesy v této straně.

SCÉNÁŘ Č. 4: STARÁ LÁSKA. Představa, že se po volbách obnoví koalice ČSSD a malých stran, o níž hovoří RiskMap 2006, je málo pravděpodobná. A rozhodně nejde pouze o osobní nevraživosti představitelů stran. Jako neméně složitý úkol se jeví získání většiny v Poslanecké sněmovně pro takovéto uskupení sil.

Obnovení levo-středo-pravicové koalice je možné jen tehdy, když uspějí nově vznikající malé pravicové strany. Pak, při rozdělení Sněmovny na pět či šest stranických pólů, by se tato hra dala spustit. Ovšem pravděpodobnost, že by výsledkem bylo sestavení pravicové vlády, je vyšší než naplnění tohoto scénáře.

Volby do Senátu. O rozložení politických sil v Česku v příštím roce nerozhodnou pouze volby do Poslanecké sněmovny, ale i podzimní volba třetiny senátorů. V součtu spolu s volbami poslanců tyto volby předznamenají, který prezidentský kandidát bude mít příště největší naději. A zda se Česko - po slovenském vzoru - neobrátí k přímým prezidentským volbám.

Předvídatelnost výsledku senátních voleb je komplikovanější než v případě voleb do Poslanecké sněmovny. Zatím nejvýraznějším rysem voleb senátorů je velmi malá účast. Ta má ale jinou povahu než neúčast při jiných volbách. Dá se dokonce hovořit o dvou odlišných vzorcích volebního chování v Česku, ale i na Slovensku:

• Mimořádně malá účast při volbách do Senátu, krajských zastupitelstev a do Evropského parlamentu. Výsledky naznačují, že o významu těchto voleb se nepodařilo přesvědčit hlavně levicové a středo-levé voliče;
• Relativně vysoká účast ve volbách do Poslanecké sněmovny a do samospráv měst a obcí.

Rozložení politických sil v jednotlivých zastupitelských sborech je v důsledku těchto odlišných vzorů volebního chování různé. Z tohoto rozdělení volebního chování vyplývá, že očekávání vůdců nových pravicových stran, která jsou odvozená od výsledků voleb do Evropského parlamentu, se mohou při volbách do ukázat Sněmovny falešná. Změna je ale možná. Když například volby poslanců skončí krizí pravicových stran a podaří-li se udržet pracovní nasazení vedení sociální demokracie i pro podzimní volby, nelze vyloučit změnu vzorce volebního chování v senátních volbách.

Volební rok 2006 přinese významné změny na politické scéně. I když není zcela jasné, který ze scénářů se naplní, jedno je jisté: žádný z možných scénářů nehrozí změnami, kvůli nimž by v Česku mohla nastat politická nestabilita.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom