Z podobných vyjádření přímo čiší sympatie s vykonavateli zločinů, typických pro sociální inženýrství různých imperialismů. A z formulací typu "takzvaný sionismus" zase čouhá jak sláma z bot závislost autora na jazykových prostředcích komunistické antisemitské propagandy. Jaký "takzvaný" sionismus má Wognar na mysli? Tento pojem je tak široce užíván, aniž by proti němu byly vznášeny námitky, že o žádné jeho "takzvanosti" nemůže být ani řeči. 

Je pravda, že Británie po 1. světové válce zradila své arabské spojence z války proti Turecku a zřízením mandátního území Palestina pod britskou správou vyvolala jejich nenávist.  Je také pravda, že když už Britové nemohli nad Palestinou udržet kontrolu, vznikl tam (k jejich pramalému nadšení) židovský stát.

Ale ten stát je prosím faktem, přes 5 miliónů Izraelců židovského původu tam žije. O důvodech jejich příchodu (a odchodu jejich předků) si nakonec můžeme myslet co chceme - ale je to 5 miliónů lidí. Máme to zase celé chtít radikálně "napravit" (po kolikáté už)? Máme chtít opět posouvat milióny lidí po glóbu jako figurky ve hře Člověče, nezlob se?

Desítky let část izraelské levice, představované například spisovatelem Amosem Ozem, prosazuje rozdělení území Izraele mezi židovský a arabský stát. Toto řešení by nebylo dokonalé, neuspokojilo by ani jednu ze stran, ale jako jediné by nevedlo k dalším nezměrným tragédiím a nespravedlnostem. Dlouhá léta proti němu izraelská armáda namítala, že zbylé území by postrádalo strategickou hloubku a neumožňovalo by účinnou obranu v případě napadení.

Tento argument však tváří v tvář existenci izraelských jaderných zbraní ztratil smysl, protože přímý vojenský útok na židovský stát dnes nikdo riskovat nebude. Kompromis mezi oběma etniky je tedy dnes  nejen žádoucí, ale i přijatelný ze strategického hlediska. Otázka ovšem je, zda i pošaronovský Izrael setrvá v mírovém procesu, nebo útokem na Írán zničí všechny výsledky dosavadního vyjednávání.

Jestliže plány izraelské krajní pravice na masakrování Palestinců, v České republice propagované například Romanem Jochem, si zaslouží jednoznačné odmítnutí, stejně rozhodně je třeba odmítat veškerou (i implicitní) obhajobu silových "řešení" židovské otázky.