Ohniskem Habermasovy morální filozofie je "etika diskursu", jejíž inspirací je "kategorický imperativ" Immanuela Kanta. Kant argumentuje, že má-li být čin považován za morální, musí projít zkouškou univerzálnosti. Osoba, která dělá nějaký čin, musí připustit, že kdokoliv v obdobné situaci má právo jednat stejně. Podle Kanta je lhát a krást nemorální, pokud to nesplňuje podmínku univerzálnosti. Ale co výjimky? Například, zazvoní-li vám u bytu muž, který hledá vaši dceru a chce jí zavraždit, máte plné právo zalhat, že není přítomna. Anebo co kdybyste byli natolik chudí, že byste si nemohli dovolit koupit lék, který by zachránil život vaší manželce?

Kant žádné výjimky nepřipouští. V obou případech by naše rozhodnutí lhát či krást mohlo vyvolat sympatie bližních, avšak podle Kanta to neznamená, že se nemorální čin stane morálním. Z dobrých důvodů hovoří Kant o kategorickém imperativu, protože imperativ, který by připustil výjimky, žádným imperativem není.

Habermas přistupuje k filozofii z kantovských východisek, ale odmítá Kantův solipsistický rámec, zaměřený tak silně na člověkovo já. Habermas je přesvědčen, že má-li být morální argumentace přesvědčivá, vyžaduje širší veřejnou základnu. Habermas vyžaduje proces argumentace - ten je pro něho významným nástrojem, jehož prostřednictvím se učíme. Prostřednictvím procesu komunikativní argumentace usilujeme o vzájemné porozumění a učíme se dočasně přijmout postoj druhé strany. Tím si také uvědomujeme, jak omezený je náš vlastní individuální postoj. Habermasova etika diskursu předpokládá, že činy, které jsou morální, jsou ospravedlnitelné prostřednictvím otevřeného a autentického veřejného dialogu. "Jenom takové normy jsou platné, které schválí všichni účastníci praktického veřejného diskursu."

Po útocích z 11. září 2001 začal Habermas zdůrazňovat význam vzájemné snášenlivosti mezi světským a náboženským přístupem k životu. Loni zahájil Habermas dialog s kardinálem Josephem Ratzingerem - na Ratzingerovu žádost. Ratzinger se pak 19. dubna 2005 stal novým papežem. V roce 2002 vydal Habermas ostrou kritiku biologického inženýrství a lidského klonování. Právě v tomto textu, In Defence of Humanity (Na obranu lidskosti) obhajuje Habermas výmluvně právo na jedinečnou lidskou totožnost. To právě vyvolalo Ratzingerův zájem.

Už z čelného Habermasova díla z osmdesátých let Theory of Communicative Action (1981) vyplývá, že jednou z jeho klíčových myšlenek je "lingvistifikace sakrálního". Tímto poněkud nesrozumitelným termínem Habermas míní, že moderní pojmy rovnosti a spravedlnosti jsou světskou verzí starobylých judeo-křesťanských myšlenek. Teorie o kontraktu občanů s vládou je odvozena od dohod, obsažených ve Starém Zákoně. Naše představa o tom, že všichni lidé mají svou individuální hodnotu, která je východiskem pro lidská práva, přímo pramení z křesťanského ideálu rovnosti všech mužů a žen před božími zraky. Kdyby tyto cenné náboženské zdroje morálky a spravedlnosti zcela odumřely, je pochybné, zda by dokázaly moderní společnosti udržet si tyto ideály jen ve světském kontextu.

Na druhé straně Habermas uznává, že návrat náboženství do moderních společností přináší i nesporná nebezpečí a rizika. Zatímco theodicea, ospravedlnění Boha z existence zla na světě, většinou lidem poskytuje útěchu, stávají-li se obětí osudu, často je to také vede k pasivnímu přijímání svého údělu. Náboženská víra také zpochybňuje hodnotu světského úspěchu a zdůrazňuje význam příslibu věčného blaženství po smrti. Tak vzniká riziko, že náboženství může vyvolávat společenskou pasivitu, zatímco demokracie potřebuje aktivní a angažované občany.

Nynější celosvětově uznávaný úspěch tržní ekonomiky vede k příliš silnému triumfu globálního kapitalismu. Zde má náboženství významnou roli jako zdroj transcendence. Brání moderní světské společnosti, aby úplně propadla honbě za kariérou a principu životního pracovního úspěchu. Náboženství nabízí silně potřebnou vizi "jiného světa", "jiných hodnot". Prosazuje hodnoty lásky, komunity a dobra, které oslabují globální nadvládu agresivity, chtivosti po majetku a manipulace, ovládajících světskou sféru. Náboženské přesvědčení vede lidi k tomu, aby spolu navzájem zacházeli jako s cíli, nikoliv jako s nástroji pro dosažení cílů.

Při nedávné přednášce v polské Lodži argumentoval Habermas, že "snášenlivost" - základní princip moderní demokratické kultury - je vždycky dvousměrnou ulicí. Nejenže věřící musejí tolerovat věřící jiné víry i ateisty, ale ateisté musejí tolerovat věřící. Předpokládá to, že se dokážeme vcítít do kůže jiných lidí. Bylo by nerealistické a předsudečné předpokládat, že nábožensky orientovaní občané se při vstupu do veřejné sféry kompletně zbaví svého nejhlubšího přesvědčení, kde - jak je to právem pravidlem - argumentujeme racionálně a zcela sekularisticky. Jak na to poukázal John Rawls, náboženské principy mohou být přijaty ve veřejné politické sféře jen potud, pokud lze je vyjádřit prostřednictvím přesvědčivé sekularistické argumentace. Habermas s tím souhlasí. Jen ta náboženství, která jsou schopna zbavit se teologického narcismu - přesvědčení, že jedině moje náboženství nabízí tu pravou cestu ke spáse - jsou vhodnými hráči v našem rychle se měnícím postsekulárním morálním a politickém světě.

Kompletní článek v angličtině ZDE