Ve slově "cíli" bych každopádně příště prosil měkké -i-. "Obě -- i když každá s částečně jinými cíly -- chtějí alternativu..." -- Také v článku Volby nepřinesly skutečnou změnu, hrdě vystaveném na internetových stránkách www.pehe.cz, brání žel čtenáři stejná gramatická chyba v dalším spontánním sledování úvah autora. A do třetice: "V souladu s vytýčenými cíly bylo v minulém období pokračováno ve všestranné přeměně ..." (www.genealogie.cz).

Všechny tři uvedené citáty mají kromě nesprávného tvrdého -y- v sedmém pádě množného čísla substantiva "cíl" společný jeden obecný formální rys, který bychom mohli stručně vyjádřit rčením: "Méně by bylo více." Jejich styl je poněkud barokní, mnohomluvný.

Částečně zde omluvit lze snad politického analytika Jiřího Pehe (který, abychom byli přesní, zveřejňuje na internetu sledovaný výraz osmkrát ve formě "cíly" a devětkrát ve formě "cíli", tedy správně). Nesprávné -y- mohl bezděky převzít (takříkajíc "pochytit") z internetových stránek konkrétních politických stran, o nichž v citované větě píše. Instrumentál plurálu "cíly" totiž píší a zveřejňují s tvrdým --y- obě, a jedna z nich tak činí přímo náruživě. Jistě ovšem nikoli z toho důvodu, že by její členové či najatí propagátoři byli méně gramotní než průměr obyvatelstva ČR, ale prostě proto, že daná strana častěji než průměr obyvatelstva (a častěji než ona druhá strana, jejíž počínání analytik rozebírá) používá slovo "cíle" v množném čísle. A tady bude zřejmě jádro pudla!

Ve spojení "dospět k cíli" napíše nesprávné tvrdé -y- ve slově "cíli" jenom málokdo. Jakmile se však slovo "cíl" překlopí do plurálu, rázem je ve stejném výrazu (který se skloňuje podle vzoru "stroj", tedy v dotyčných tvarech jedině s měkkým --i- na konci) chybovost v průměru (sledováno podle výskytů na internetu) zhruba padesátiprocentní! (Jestliže se jakýkoli politik na svých osobních internetových stránkách dopustí zmíněné gramatické chyby všehovšudy jednou či dvakrát, pak klobouk dolů před ním! Takových je opravdu velice málo.) Hotovou spoušť působí zejména instrumentál termínu "vytyčené cíle/vytýčené cíle". Čímpak to?

Přihořívá, přihořívá!, chce se zvolat nad sentencí poručíka Ing. Jiřího Camfrly: "Naproti tomu je profesionální armáda představována vyšší mírou identity vojáků s vytyčenými cíly ..." (Vybrané ekonomické a alternativní náklady všeobecné branné povinnosti na www.army.cz). Přímo tleskám; kromě měkkého -i- ve slově "cíli" bych jenom ještě nahradil slovo "identity" výrazem "identifikace". Ano, problém je nepochybně nejenom v tom, nakolik se jedinci s oněmi "cíly" identifikují (tj. v míře, v níž se s nimi ztotožní), nýbrž začasté již kdesi v primární identifikaci oněch až příliš letmo a příliš paušálně zmíněných "cílů" (tj. v jejich určení, stanovení). Sotva mohu nějaké cíle vnitřně přijmout za své, pokud nevím, o jaké cíle se jedná (popř. pokud jsem to již mezitím zapomněl). A to v prvé řadě platí o všech, kdo na ony blíže neupřesněné cíle paušálně odkazují.

Už tím, že neupřesněných "cílů" má zjevně být více než jeden, nemusí je mít ten, kdo na ně paušálně odkazuje, až tak jednoznačně, přesně a jmenovitě na mysli všechny. A odkazuje-li na ně paušálně jenom pro formu, v rámci jiných kudrlinek, pak o nich dokonce nemusí mít představu lauter a naprosto žádnou. (O jednom jediném cíli mívá naopak pisatel zpravidla představu přesnou a jednoznačnou.) V mluveném projevu si toho posluchači často ani nevšimnou. K paušálně zmiňovaným cílům patří jaksi tradičně právě mlhavost, nekonkrétnost.

V psaném projevu se však cíle, potvory jedny, proti takovému stylistickému formalismu nesmírně úskočným způsobem brání. Vtírají se příliš rozevlátému mudrlantovi do pera v podobě nenáležité, zatvrdlé. Zveřejněny takto nenáležitě, stojí v textu doslova "jako tvrdé Y". A žalují na svého autora, tvůrce, zploditele. Jako by křičely, že psavec sám nemá v paušálně zmiňovaných cílech jasno, byť se jich dovolává, že on sám si je musí přinejmenším osvěžit.