Marxista však rozvrací iluze a zbožná přání, a zvláště iluze a zbožná přání uvnitř strany. Pro stranické nemarxisty je to ovšem škůdce strany, který si nezaslouží nic než rajče na hlavu.

Strana není náboženská sekta. Zvlášť v době, kdy strana je na rozcestí a zápasí o svůj charakter, nesmí být slepá a hluchá, a měla by usilovat nejen o bezprostřední politickou praxi, ale také o skutečnou teorii, která je vodítkem dalekonosné praxe. Jistě, doba je nejistá a mnozí mají pocit, že ze všech koutů strany vylézají potvory, které chtějí stranu rozsápat. Ale pokud tento pocit převládne, strana se stane spolkem paranoiků, kteří za každým stromem tuší vraha. Takový spolek se nikdy nesetká se skutečnými lidmi a skutečnou společností, nýbrž jen se svými představami. A co uvidí? Jen hrst škůdců a pak deset miliónů lidí, kteří by stranu podpořili, nebýt těchto škůdců. Proto mohou tito zvláštní komunisté napsat, že stávající přístupy -- rozuměj i přístupy předlistopadové -- jsou "alternativou pro deset miliónů lidí naší vlasti."

Stačí vydržet, zbavit se škůdců a zrádců, a lidé již brzy pochopí, že jenom vláda KSČM je může zbavit strastí kapitalismu. Pokud je někdo hrobařem strany, jsou to právě tito podivní komunisté, kteří nedovedou pochopit, že minulý režim již skončil, a pokud to někteří pochopit dovedou, už nepochopí, že minulý režim se již konat nebude. Fakticky přitom brání tomu, aby strana přitáhla lidi schopné a kriticky myslící, neboť tito komunisté jsou vůči těmto lidem krajně podezřívavý -- v jejich očích to jsou kariéristé, kteří chtějí stranu zneužít.

Kdyby tento proud pseudonáboženských komunistů ve straně zvítězil, strana se již nedostane k tomu, aby se stala iniciátorem skutečné přeměny společnosti. Strana takových komunistů bude nakonec dělat přesně to, co si přejí stoupenci kapitalismu a antikomunisté: bude kanalizovat nespokojenost širokých vrstev tím, že lidé, kteří chtějí změnu společnosti, budou volit stranu, která společnost změnit nemůže. O co však takovému proudu běží? Podle všeho ne o komunismus, nýbrž o minulý režim.

Nebylo by lepší nazývat věci pravým jménem a hovořit spíše o reálsocialistech než komunistech? Reálsocialista se vyznačuje tím, že kritický a tvůrčí marxismus, který zpochybňuje jeho víru, považuje za škodlivý a nebezpečný. Jak to zažil prof. Vladimír Říha , nestor českého marxismu, který se při svém soudu v roce 1978 dozvěděl od jisté soudkyně, že je člověk mimořádně nebezpečný, protože výtečně ovládá marxismus...

Z toho vyplývá všechna ta politická metafyzika: "strana musí být jednotná ve všech svých složkách." Ale jednota má smysl jenom tehdy, když je to jednota v nějaké správné věci. Zajedno můžeme být i v tom, co je úplný nesmysl. Vyžadovat jednotu pro jednotu je pošetilost a z dlouhodobého hlediska politická sebevražda. Strana, která je na rozcestí, naopak potřebuje ze všeho nejvíc zcela otevřenou diskusi o tom, co dělat, proč to dělat a s kým to dělat. A to znamená, že tu musí být více pohledů na věc, více myšlenek, více proudů. Jednota nesmí být klackem na nezvyklé myšlenky, nýbrž výsledkem diskuse mezi lidmi, kterým běží o společnou věc. Vyloučení otevřené vnitrostranické diskuse bylo, je a bude cestou k politické porážce, neboť strana, která vyhlašuje jednotu jako nejvyšší princip, nutí své členy k mlčení a poslušnosti, a tím ztrácí svůj vnitřní život i svůj korektiv. Taková strana se může dopouštět zásadních chyb, aniž o těchto chybách někdo mluví, natož, aby se někdo tyto chyby pokusil včas napravit. Reálsocialisté jsou proto v rozporu sami se sebou, neboť schvalují právě ty politické metody, které byly jednou z hlavních příčin pádu minulého režimu. Jsou tedy hrobaři toho, co jim je tak drahé.

Komunisté jsou ti, kterým záleží na cestě vpřed, ne na cestě vzad, a vědí, že jim nyní nezbývá nic jiného než tvůrčím a kritickým způsobem přemýšlet o současném kapitalismu, minulém režimu, možných spojencích, strategii, cíli, neboť cesta není prošlapaná. Jsou to ti, kteří dovedou ostatním nalít čistého vína, nazývají věci pravým jménem a narušují zatuchlou jednotu. A dovedou se také postavit většině, i když tím dávají v sázku svou politickou kariéru či důvěryhodnost jako Jiří Dolejš, Miloslav Ransdorf, Zdeněk Hába nebo Josef Heller.

Autor není členem KSČM. Článek vznikl jako polemická reakce na text Petra Karáta Kam kráčí Jiří Dolejš? na serveru KSM "Mladá levice"