Pozorováním svého vlastního odrazu nevzniká interakce, ale stereotyp -- to není umění, ale kýč. O reality show lze dobře říct, že nastavuje zrcadlo skutečně věrně, jak jen to jde.

Umění se naopak snaží zhostit se toho, co je za ním. Jde o pronikání vnějšího do vnitřního světa, reakce dvou složitých sloučenin v člověku. Umění ve své podstatě nenacházíme v uměleckém díle, ale v sobě samých. Tehdy, nalézáme-li tu zmiňovanou přidanou hodnotu.

I proto je umění elitní, ne elitářské (elitářské je, pokud chceme z umění udělat součást společenského postavení). Od umění požadujeme autenticitu a originalitu, která nám zaručuje překonání samozřejmosti odrazu v zrcadle a prolomení jeho zdánlivé absolutnosti.

Není přitom nutné, aby byl tento "vhled" povznášející, může třeba paralyzovat, udivovat, bořit, ničit. Může ale i povyšovat tam, kam nejsme schopni dosáhnout bez něj.

Povznášející pocit je otázka doby, kdy se o člověk o povznesení sebe sama úpěnlivě snažil, a to už je dávno. Dnes má spíše problém se s tímto požadavkem na vznešenost vyrovnat a umění na to reaguje.

Pozice umění se vůči celkové kultuře stále mění. Renesanční nebo barokní obrazy využívají uceleného eticko -- estetického rámce, který je pro toto umění v celém průběhu interakce závazný. Moderní umění je vlastně reakcí na to, že kultura tento rámec opouští, že se vyvíjí, a umění tak "za zrcadlem", a proto třeba skandálně, překonává i klasické formy, které v uměleckém díle korespondují (Jan Čulík to nazval souběžností všech vektorů) s překonávaným eticko -- estetickým rámcem.

Umění dotváří historii; P.Š. se ve svém dopise Janu Čulíkovi ptá, čím se třeba literatura liší od historie samotné. Tyto entity jsou skutečně neoddělitelné a nejedná se pouze o literaturu. Přesto existuje způsob, jak vyjádřit právo literatury (umění) na svou exkluzivitu. Je to rozdíl mezi racionálním faktem a mezi jeho humánním bytím, tedy skutečným zasazením nějakého faktu do mozaiky toho nejobecnějšího lidství.

Zatímco historie může přinést kvanta dat o určité epoše, literatura umožňuje se vcítit a pochopit tak skutečnost v daleko širším spektru. Například filosofická literatura je často prokládána prózou nebo poezií nebo třeba odkazy na jiná umělecká díla, protože chce abstraktní myšlenku "procítit" a pochopit jinak nepochopitelné.

Není pravda, že by existovalo umělecké dílo, které je tzv. nadčasové. O barokním obraze musíme vědět, že je barokní a musíme ho mít s touto historickou epochou pevně spjat, abychom ho mohli prohlásit za umění. Pomáhá nám totiž cestovat proti proudu času. Nemůžeme ho jen tak beze všeho prohlásit za umění, aniž bychom na prvním místě nezdůraznili jeho časovost. Právě ta je přece pro nás tolik cenná! Nadčasové je instantní a nezajímavé, fádní a samozřejmé, stejně jako když se "nastavuje zrcadlo" hlouposti, maloměšťáctví, zlu a kdoví, čemu ještě. Co neočekávaného uvidí hloupost ve svém vlastním odraze?

Umění souvisí se svou dobou, je k ní neoddělitelně připoutáno a proto je pro nás z pohledu historie tolik cenné. I v tomto ohledu je naprosto elitní, protože je exkluzivním médiem umožňujícím přístup k dějinám skutečného člověka -- proto se mluví o té "nevyčíslitelné historické hodnotě". Díky ní můžeme za svým vlastním zrcadlem najít stopy po tvůrcích jeskynních maleb, řeckém ideálu kalokagathia, bázni boží nebo anarchii.

Z toho všeho vyplývá, že barokní obraz vyrobený dnes není uměním, ačkoli by jím měl podle všech ostatních parametrů být -- chybí mu vektor času. Ve změnách historie a daného eticko - estetického rámce se odehrává také změna pojetí umění. Umění na tyto změny reaguje jako indikátor. Pan Samohýl svou pochybností o oddělitelnosti umění od ne-umění dokumentuje, že s rozpadem eticko -- estetického rámce se rozpadá také ten "pevný bod", měřítko, kterým je možné umění hodnotit. Individualizace postmoderního umění tak připouští naprosté přijetí i naprosté odmítnutí jevu jako uměleckého, jako tomu bylo třeba v případě neonového srdce na Hradě, které vyvolávalo kontroverzi mezi čistotou a "nadčasovou" silou estetického symbolu a jeho profanací a vyprázdněním.

Osobně jsem přesvědčen, že je to mírně pokrytecky donquijotské, ale chybí mi byť jen obecný eticko -- estetický rámec pro objektivizaci tohoto tvrzení. Není jej o co opřít. Za umění tak v podstatě může být záměrně prohlášeno i to, co je vlastně "vyrobeno na zakázku" -- pokud to není přímo prozrazeno. Stačí na tom vytrvale trvat.

Je proto i nadále důležité se skutečně ptát "Co tím chtěl básník říct". Velice rád bych chtěl totiž vidět, co naše budoucnost přijme jako uměleckou výpověď o naší době. Otázka "Co tím chtěl básník říct?" má svůj původní význam v tom, že upozorňuje na podstatu umění, tedy na jeho výpověď o světu za zrcadlem.

Nezáleží na nějaké objektivní výpovědi, ale na možnosti nalézt něco neznámého ve věcech známých. Dnes je ovšem už velice důležité i to, zda chtěl ten nebo onen "básník" skutečně říct něco zajímavého a jestli může něco říct o "jiném já". Ani pro následující generace nemusí být tato otázka nějak jasně zodpovězena, ale vydrží-li touha ptát se po tom, vydrží i snaha něco takového sdělit. Stále to má smysl.