Ale jinak: přečtete si knížku, uvidíte obraz --- jak se změní Váš život? Pokud nijak, nebyla to jen kratochvíle, vypadající snad vznešeněji než mnohé jiné, ale v principu stejná? Ukrátil jste si čas něčím příjemným, ale kdyby to zmizelo beze stopy, záleželo by na tom, co konkrétně to bylo? Pokud se změní, tak mi připadá podstatná otázka, jak a co ho změnilo.

Každou chvíli lze slyšet, jak moc je potřeba umění podporovat, jak je pro společnost důležité o ně pečovat. Nechce se mi věřit, že by nebylo možné říci, co konkrétně to teda té společnosti přináší, čím je nenahraditelné, případně v kterých směrech je investice do kultury efektivněji vynaložená než investice do případných alternativ. Naopak by mělo být možné říci i to, proč je podstatné podporovat vznikání stále nových uměleckých děl. Skutečně lze říci, když to nevidíš sám od sebe, je to smutné, ale nedá se s tím nic dělat? ;-) Nemohlo by to být ze strany umění nakonec i trochu sebevražedné?

Co to znamená, umělecká výpověď? Přece to není, že umělec cítil potřebu něco vypovědět, tak to tedy vypověděl, co já s tím? Mě zajímá, co je tím smyslem (nikoli teď ve smyslu významu) pro mě, proč mě má ta výpověď zajímat. A zajímat by mě asi měla, proč by se jinak například ve školách věnovala literatuře i umění vůbec taková pozornost? Kdyby to byla umělecká výpověď ve smyslu výpověď umělce, byla by to jeho soukromá věc.

No, ale pokud je to otázka míry, lze se ptát, jestli a jak tu svou míru můžu nějak zvyšovat. Moje otázka ale ještě spíš byla, proč bych měl vůbec chtít. Ale možná už jen taková otázka je důkazem, že nejsem schopen porozumět, byť jsem si myslel něco jiného. ;-)

V Brně musím chtěnou češtinu vzít i s notnou porcí literatury. Literatury, v níž se povinně čte například dlouhý seznam děl z 19. století, z nichž většina mi připadá když ne beznadějně mrtvá, tak přinejmenším natolik "řídká", že toho, co by mohlo oslovit dnešního člověka, co by se jakkoli dotýkalo jeho pocitů, problémů či otázek, je nepoměrně málo vzhledem k času, který by tomu musel obětovat, aby našel. A kdyby už chtěl hledat, jinde by našel snáze.

Přesto se to stále vyučuje --- a mí spolužáci to pak jednou budou učit na základních a středních školách. Knížky, které by (alespoň pokud vím) nedoporučili svému příteli, to si přečti, to je, nějak, dobré. Nechce se mi věřit, že by to byla jen nějaká absurdní setrvačnost, proto počítám, že v tom musejí být nějaké hodnoty, které se mi pouze nedaří najít. Že pokud se o tom mají učit děti, musí v tom být něco, proč by to člověk, kdyby to věděl/našel, tomu svému příteli mohl doporučit.

Ještě, když zmiňujete hudbu: mám hudbu velmi rád, zejména klasiku a ze současné některé směry metalu, ale musím přiznat, že by mi asi dělalo velký problém věřit, že ve mně zanechává něco víc. Přišlo by mi tedy absurdní považovat její poslech za jakkoli hodnotnější kratochvíli než jakoukoli jinou. Pro mě je krásné třeba odpočívat u hudby, někdo by si odpočinul u pokleslé telenovely, ale ani já ani on se nestáváme například lepším člověkem. Čili, snad umění hudby alespoň trošinku vnímat dovedu, přinejmenším v tom smyslu, že dám přednost její složité struktuře před jednoduchostí telenovely. Podobně třeba i v literatuře. Ale tato složitější struktura nebo to, že se hudba mně a některým dalším líbí víc, přece nemůže být argumentem pro myšlenku, že by ta hudba byla nějakým způsobem hodnotnější či cennější té telenovely.

Ovšem "skutečná umělecká díla" jsou považována za hodnotnější než ta "pokleslá", zajímá mě tedy, proč tomu tak je.