4. 9. 2005
Co má společného Jack Bauer a hurikán Katrina?Stačí tak málo, aby establishment znejistělNemají společného nic. Federální agent Jack Bauer řeší krizové situace související s různými podobami "hurikánů". |
Na masovém českém kanálu dodýchává třetí série 24 hodinové podívané. Nově nejspíš klesala sledovanost každou nedělí, protože první série začínala v osm večer, současná se propadá až za půlnoc. Seriál 24 hodin je špičkově natočená, vždy horečnatě střižená sekvence, naštěstí postrádající jeden z typických amerických filmových sentimentů -- věty Mám tě rád/a, případně Miluju tě zaslechnete vždy maximálně 2x v každé várce. Jack Bauer stojí "sám" proti nelítostným padouchům a strašlivému nebezpečí; chrání prezidentského kandidáta, jemuž někdo usiluje o život; čelí teroristům, kteří chtějí použít atomovou bombu; pokouší se zabránit šíření smrtonosného viru. Vždy to činí realisticky, v rámci legality nebo aspoň legitimnosti dané situace, profesionálně, rychle, věcně. Snad i proto si seriál vysloužil mnohá ocenění včetně označení nejlepší krimi všech dob atd. Jenomže Jackovi pomáhá především systém, aparát: kolegové "za scénou", specialisté, ale pochopitelně i kódy a hesla k čemukoli, superrychlé počítače, satelitní navigace, cokoli si dovedete představit. Jack je často jen posledním kouskem domina ve hře -- americká spravedlnost vítězí kvůli jeho umu takříkajíc lidskému, díky jeho důvtipu, inteligenci, zkušenostem, rozvaze i intuici. Jenomže většina z nás tuší, že takhle to ve skutečnosti není... Když se nyní podíváme na televizní zprávy, nahlédneme (alespoň někomu přes rameno) do novin, zkoukneme headliny na internetu, jedno je jisté: Spojené státy tváří v tvář živelné katastrofě neuspěly, fatálně neuspěly. Jde o kolaps nikoli bezpečnostní ve smyslu raket a stíhaček, nejde o problém jedinců a rychlých rozhodnutí, ale o kolaps aparátu, systému jako takového. O kolaps společnosti, která -- zdálo by se -- má na všechno svůj solidní systém, všechno má fungovat bezvadně: ekonomika, sociální sféra, zaměstnanost, zdravotnictví, vzdělanost a gramotnost obyvatel, rasová snášenlivost. V reálu bezvadně funguje tak málo věcí a současný vývoj v New Orleansu a postižených oblastech bohužel ukázal obrovskou díru ve fungování decentralizovaného systému zvaného Spojené státy americké. Jestliže systém prokáže neschopnost při likvidování lokálního, středně těžkého problému, nota bene očekávaného, jak by se potom zachoval při řešení zásadního a nečekaného problému, třeba při atomové hrozbě nebo vypuštění smrtícího viru nad městem? Vzpomeňme ještě na pozdní reakci amerických stíhaček 11. září 2001. Lapidární úsloví říká, že čím složitější systém, tím náchylnější k "poruchám". Za mořem došlo k celé řadě poruch, společnost se (ne)překvapivě vyvíjí podle nějakého divokého scénáře Chucka Palahniuka. Čím sofistikovanější, zabezpečenější systém, tím snazší je najít díru. A abych zase skončil u televize. V jednom dílu nechvalně proslulého Majora Zemana -- v tom, který "paroduje" příběh bratrů Mašínových -- procedí hlavní gangster (v podání Josefa Vinkláře) s až binládinovským svitem v očích: Stačí deset chlapů s flintama... Kupodivu to pořád platí. Stačí pár jedinců se zbraněmi a společnost, na pohled silná a monolitní, se může přes noc ocitnout v chaosu. Stačí deset drsných chlapů a společnost musí vyvinout značné úsilí, aby udržela navenek tvář. Stačí hurikán a nános civilizace je pryč. Stačí vítr a náš pocit absolutní moci je ohrožen. Stačí tak málo, aby establishment znejistěl. |