Těsně před setměním ve čtvrtek večer jsme narazili na další frontu otrhaných uprchlíků. Pod ozbrojenou ochranou vycházeli tito lidé z místního hotelu.

Lékařka: Byla jsem tady na lékařské konferenci o infekčních chorobách. Byli jsme všichni lékaři. Když jsme si v úterý dopoledne uvědomili, že se odsud hned tak nedostaneme, rozhodli jsme se založit kliniku a pomáhat všem lidem v hotelu, v hotelu bylo 1300 lidí. Rodiny, zaměstnanci, turisté. Založili jsme tu kliniku, s ozbrojenou stráží jsme šli do lékárny naproti, vloupali jsme se tam. odnesli jsme co největší množství léků a po dobu posledních dvou dnů jsme provozovali tuto kliniku.

Reportér: Ale tak to nemělo dopadnout.

Lékařka: Ne, tak to nemělo dopadnout. V televizních zprávách se pořád hovoří o tom, že došlo k veškeré té mobilizaci. Kde to je? My jsme neviděli v ulicích vůbec žádné příslušníky Národní gardy, když se tady pod balkóny, před hotelem, střílelo.

Reportér: Za úsvitu další velký poplach. Obrovský chemický výbuch v továrně na barvy na druhé straně Mississippi. Vzniklo obrovské množství kouře a policie varovala, že je kouř jedovatý. Jako obvykle, zavládl zmatek. Naštěstí se pak ukázalo, že kouř je sice dusivý, ale na tuto vzdálenost nikoliv jedovatý.

Vydali jsme se do centru města do stadionu Superdome, do onoho pátého kruhu pekla, kde se ubytovaly tisíce nových bezdomovců. Cestou jsou ulice rozbité a opuštěné. Je to jako v nějakém hororovém filmu. Možná jménem Únik z New Orleansu. Velký požár je jen součástí celé scény.

U stadionu stojí lidé frontu v rozpáleném slunci a čekají, až je úředníci zpracují pro evakuaci, která se však nekoná.

Muž: Lidi tady umírají. Jsme už tady od osmi včera ráno. Lidi tady umírají, je tady horko.

Jiný muž: Jeden člověk tady byl postřelen, a tak zpomalili celý proces. Pořád tady čekáme.

Další muž: Je to tady strašné. Všude výkaly. Neuvěřitelné. Neuvěřitelné. On snad nikdo nepřijde a nepomůže nám? Kde je prezident?

Vojenský veterán:Já jsem vojenský veterán a tohle je velmi nevojenské chování. To vám říkám. Nechápu, proč nám tohle dělají? Všude výkaly.

Jiný muž: Co bychom vyřídili prezidentovi? Že nedělá svou práci.

Reportér: Muž, který to tu všechno řídí, vysvětluje, že je to nezvládnutelný úkol.

Organizátor: Myslíme, že je tu asi 25 000 lidí. Nevíme, protože po bouři sem lidi přišli v obrovském počtu. Za posledních 24 hodin přišlo dalších asi 12 000 osob. Přicházejí sem z celé země.

Reportér: No, prezident Bush sám dnes přijel do New Orleansu a řekl, že dosavadní humanitární úsilí "není přijatelné". Řekl pracovníkům: "Pokud to nefunguje správně, učiňte, ať to funguje správně." Avšak jiní tvrdí, že vinu nese právě prezident Bush. Richard Watson nyní informuje o této vznikající politické krizi.

Richard Watson: Prezident Bush radikálně změnil svůj styl a vyměnil tiskové konference v Bílém domě a ujišťující prohlášení o nouzové pomoci za osobní emocionální projevy přímo na místě v New Orleansu (prezident Bush před televizními kamerami objímá a utěšuje dvě mladé černošky). Jeho poradci doufají, že tyto televizní záběry pomohou napravit jeho poškozenou pověst a odstranit rostoucí politickou krizi, která vzniká po zásahu hurikánu Katrina.

Je to krize, která vznikla a prohlubovala se po dobu pěti dnů. Zároveň ve zničených přístavních městech u Mexického zálivu i ve Washingtonu.

V centru města New Orleans nyní mají policisté plenitele střílet a zabíjet. Svět přihlíží v šoku k rozkladu občanské společnosti. Na ulicích leží mrtvoly. V celém regionu byl vyhlášen nouzový stav. Zoufalí lidé jsou nuceni krást, aby přežili. A to všechno navzdory tomu, že existovaly podrobné nouzové procedury pro takovéto katastrofy. Bývalý hlavní ženista americké armády je šokován tímto naprostým selháním:

Všechny tyto plány, které jsme vypracovali, a všechna cvičení, která jsme uskutečnili, z nějakého důvodu naprosto selhaly, když tato krize vznikla. A protože krize trvá dlouhé dny, kvalita reakce byla ztížena reakcemi lidí, které se snažíte zachránit.

Selhání na místě se proměnilo v obrovský politický tlak na prezidenta Bushe:

Primátor města New Orleans v rozhlase: A já nevím, čí je to problém, nevím, jestli je to vina guvernéra anebo prezidenta. Ale někdo musí zatraceně sednout do letadla a přiletět sem a do háje vyřešit to celé! Pohněte už tou svou prdelí a dělejte něco! Musíme odstranit tuto nejhorší katastrofu v historii Spojených států.

Richard Wolffe, Newsweek: Prezident Bush čelí dvojí krizi důvěryhodnosti. Šéf jeho Federálního úřadu pro zvládání mimořádných krizí se vyjádřil, že netušil, že na stadionu Superdome bylo 20 000 lidí bez potravin a bez vody po dobu tří dní. Připomíná to situaci, kdy ministr obrany Rumsfeld řekl po vyrabování Bagdádu: "No, jo, tak to se stává." Mnoho lidí kritizuje, jak je možné, že se úřady postavily k této krizi s takovým nezájmem.

Terčem kritiky byl uvolněný a nevzrušený přístup prezidenta Bushe k celé krizi. V úterý svět uviděl záběry zničených a zatopených přístavních měst. Ve středu konstatoval guvernér Louisiany, že je situace zoufalá. A George Bush na to reagoval:

Bush: Chápu, že postiženým lidem se to dnes může zdát velmi temné. Ale jsem přesvědčen, že během času se vám podaří dostat život zase do normálních kolejí. Vzniknou nové komunity a krásné město New Orleans se zase postaví na nohy a Amerika bude o to silnější."

Ale přijet do oblasti se tehdy nerozhodl. Když začaly přicházet zprávy o rabování, Šéf ministerstva vnitra chlácholil veřejnost takto:

"Jsem spokojen, že máme nejen dostatek, ale více než dostatek bezpečnostních jednotek na místě i na cestě tam. Vyslali jsme tam, upřímně řečeno, asi víc jednotek, než je zapotřebí."

Teprve v pátek, až pět dní poté, co město New Orleans zasáhl hurikán, přijel do města prezident Bush. Zjistil, že lidé jsou stále bez přístřeší, bez schopnosti město opustit, a že záchranné operace v podstatě vůbec nezačaly.

Je tomu úplně jinak než po útoku na New York dne 11. září 2001. Po váhavém začátku tehdy prezident začal rychle jednat a posílil svůj image vedoucího představitele, který jedná energicky. Tentokrát, v New Orleansu, vznikl o prezidentovi Bushovi naprosto odlišný dojem.

Wolffe: Pro lidi to jsou nesmírně drastické zkušenosti. Jsou to drastické zážitky, které lidi nezapomenou. Mrtvoly v ulicích. Bezvládí. Utrpení lidí, kteří zoufale prosí o pomoc a ta pomoc nepřichází.

Reportér: A jak jsme informovali už ve čtvrtek, prezident je také pod tlakem proto, že peníze, určené pro modernizaci hrází v New Orleansu, Washington v posledních letech převedl na jiné účely, částečně v důsledku války proti terorismu.

Konečně v pátek se nouzová pomoc trochu, zdá se, rozběhla, když se odhady mrtvých zvyšují. Jeden senátor odhaduje, že v Louisianě zahynulo až 10 000 lidí. Prezident Bush, jehož pověst byla poškozena pomalou reakcí záchranářů na místě a vlastní neschopností rychle pochopit, jak obrovská je tato katastrofa, se nyní konečně ujímá velení.

No, je to už pátý den a americká katastrofa je opravdu nyní americkou ostudou. Nejmocnější země na světě, nejmocnější světová supervelmoc, stojí ochromena a bezmocná. Navzdory všem svým vrtulníkům a ozbrojeným vozidlům a vojákům a palebné síle - hrdé vychloubání se, že postaví New Orleans tak, že bude "ještě lepší než před hurikánem", nyní zní absurdně a prázdně. A nemůžete si pomoci si povšimnout, že většina obětí v tomto městě jsou chudí lidé a jsou to černoši. A nemůžete si položit otázku, zda by úřady dopustily, aby takováto situace vůbec vznikla v nějaké bohaté bělošské čtvrti, jako je například Maryland. Je to nepravděpodobné.

Reportér v Londýně: Děkuji. Když prezident Bush v roce 2001 poprvé kandidoval na prezidenta, snad nejcitovanějším výrokem v jeho projevu, jímž nominaci na prezidenta přijímal, bylo, že Bush slibuje, že "žádné dítě nebude ponecháno bez pomoci". To, čeho jsme byli svědky dnes, dokazuje, že některé děti i celá řada dospělých byli tentokrát opravdu doslova ponecháni bez pomoci.

Vypovídá nám chaotická situace, která vznikla po přírodní katastrofě, něco zvláštního o nedokonalé podstatě amerického snu a o beznadějnosti života chudých lidí v americké společnosti, anebo by se lidé v Británii či ve Francii chovali po takové katastrofě úplně stejně? Na lince máme komentátora Christophera Hitchense, píše pro americký časopis Vanity Fair a ve studiu americkou spisovatelku Bonnie Greer, která nyní žije v Londýně. Bonnie, ty záběry, které vidíme, jsou záběry chudých černošských lidí. Myslíte si, že by se z bělochy zacházelo stejně? Je to celé katastrofa sociální a rasové nerovnosti?

Bonnie Greer: Katastrofa, to je něco, co jsme nemohli ovládnout. Ta se stala. Záběry bohužel připomínají velmi starou, nezahojenou ránu, která je v americké duši, zejména v duši černošských lidí. Já znám hodně těchto lidí, protože můj otec pochází z této oblasti. Je to právě tato rána, která vévodí celé této kontroverzi.

Christopher Hitchens: Ano, nejvíce skutečně trpí chudí černoši. A k témuž záběru byste došli, kdybyste zkoumali sociální podmínky v městě New Orleans minulý měsíc. Kdybyste se například zeptali, v které sociální kategorii nejčastěji umírají lidé na infarkt nebo lidé z které sociální kategorie chodí do nejhorších škol. Nechci, aby to znělo jako morální rovnítko. Některé katastrofy v minulosti také vedly k tomu, že se soustředila pozornost na nepopulární menšiny nebo na menšiny, s nimiž stát zachází neférově. Když dojde k všeobecné katastrofě ve městě, jak k tomu došlo v Los Angeles nebo v New Yorku, povšimnete si vždycky, že tváře nejsou bílé. Musíme ale dodat, že mnoho z nich také vůbec nebudou Američani. Jako Miami, New Orleans je magnetem pro karibskou oblast a pro Střední Ameriku.

Reportér: Prezident Bush se v pátek vyjádřil, že nouzové úsilí ukazuje, jak velká je v Americe solidarita. Co všechna ta kritika, že se pět dní nic nedělalo?

Bonnie Greer: To nevím, ale vím, že všechny ty záběry vyvolávají hluboká psychická traumata zejména u černošských Američanů. Ukazuje to, že v té zemi existují ještě obrovské rasové rozdíly. Problémem není to, co se ve skutečnosti děje, ale jaké úsudky to vyvolává u černošských Američanů. To je nebezpečné, to je smutné.

Reportér: Christophere, myslíte si, že by se Francouzi či Britové v takto katastrofální situaci chovali také takto brutálně?

Christopher Hitchens: Ale samozřejmě, přečtěte si, co napsal Sir Stephen Spender o tom jak byl v Londýně za druhé světové války hasičem a jako jeho kolegové hasiči na stanici si rozhodovali, který dům je slušné vyrabovat, protože byl vybombardován - změníte svůj názor na to, jak slušně se prý Britové chovali, když byl Londýn pod tlakem.

Myslím si ale, že je neodpustitelné, vzhledem k tomu, kolikrát jsme byli předem varováni, tak, jak nemůžeme být varováni v případě zemětřesení či v případech jako bylo 11. září, je absolutně neodpustitelné, že záchranné služby a bezpečnostní služby natolik selhaly. A pamatujme, že se hurikán městu New Orleans skoro vyhnul, mělo to být daleko horší.