"Až vstoupíme do Evropské unie, tak nám zakážou vitamíny," říkal nedávno reportéru BBC jeden Irčan při opakovaném irském referendu o tom, jestli k Evropské unii smí přistoupit další státy.

"Ale Irsko už v Evropské unii dávno je a vitamíny nikdo nezakázal," opáčil reportér.

"Ale já si v žádném případě nepřeju, aby nám někdo vitamíny zakazoval, takže budu hlasovat proti," uzavřel rozhovor ten Irčan. Jelikož žiju v Česku, tak mu rozumím. Nejspíš to bude dáno tou společnou keltskou minulostí. Rozpustí nás jak kostku cukru v kafi, varuje Profesor z Hradčan, a vláda freudovsky volí tak, abychom žádného komisaře v Evropě nemuseli mít, a parlament svou antievropskou nechuť nakonec vyjádří uzákoněním dementní věty, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Pedant by se samozřejmě mohl zeptat, o jaký stát a v kterých hranicích? Já se zase ptám, co tak najednou? Co tím chceme nepřátelskému Západu oznámit? Že se do něj nenecháme dobrovolně zavléct bez našich demokraticky zvolených komunistů v parlamentu a že si k tomu přibereme ještě politického Frankenštajna Beneše, abychom si ho mohli v budoucnu budit, jak se nám umane? Ale když už se musíme k této politické obludě do "vyhaslé" historie vracet a stále ji oživovat -- já vidím Beneše trochu v jasnějším světle. Napřed se Beneš dopustil vlastizrady, potom plánované genocidy, a nakonec ve spolupráci s cizí mocností spiknutí proti vlastnímu státu, kterého byl vůdcem. Rozsudek je jasný. Věčná hanba.

Každý jedinec, každé území, každá společnost má ve své minulosti něco ošklivého. Jelikož jsme pouze dočasní uživatelé života, nikoliv jeho tvůrci a vládci, seběhne se často mnoho věcí, za které v té chvíli tak úplně nemůžeme. Ale co můžeme a dokonce musíme, je udělat si na ty věci názor. Lépe dříve, ale později už nevyhnutelně. To je totiž to jediné, v čem jsme svobodní. Udělat si pořádek v představách. Bez vážného pokusu o tento pořádek svoboda neexistuje. Prostě rozeznat od sebe dobré a špatné a dále pokračovat jen v tom dobrém, protože to špatné je k ničemu, tedy kromě připomínky, že se k němu už nemáme vracet. To je také jediný důvod, proč si máme to špatné pamatovat. A to je také jediný důvod, proč si pamatovat Beneše.

26. února 2004

Článek napsal Jaroslav Hutka pro Mladou frontu Dnes, ale byl mu vrácen bez otištění s tím, že vedení rozhodlo, že už bylo článků o Benešovi příliš. Zdá se nám však spíš, že svou provokativností a velmi kvalitním literárním stylem Hutkův text nepřípustně narušuje komerčně neslaný nemastný styl MFD - a tak se do deníku prostě nehodí, neústrojně by tam vyčníval.

(Britský historik Martin D. Brown však poukazuje na to, že je v těchto dnech v ČR pojímání Edvarda Beneše jakožto viníka všeho, tj. vzdání se bez boje v roce 1938 i komunistům po druhé světové válce, značně zjednodušené. Vrátíme se k věci jeho poznámkou.)