Kdy jsi začal s hraním a jak?
Jako malej kluk jsem se učil hrát na housle. A pak jsem hrál na baskytaru v různých kapelách. Ale hrát na basu znamená stát v pozadí, přitom jsem už měl nápady na vlastní písně. A tak jsem začal psát písně, které ale zpěváci nechtěli zpívat. To tedy bylo hloupé a navíc se kapely, ve kterých jsem hrál, stejně každou chvíli štěpily a rozpadaly. A tak jsem se na jednom festivalu v roce 1980 rozhodl osamostatnit.
Jak jsi při tom přišel ke svému uměleckému jménu Attila the Stockbroker (Attila burzovní makléř)?
V roce 1979 jsem se vrátil do Anglie a přihlásil se na úřadu práce. Tehdy mi našli zaměstnání tlumočníka na burze, překládal jsem z francouzštiny. Všechny jsem tam nenáviděl a oni zase nenáviděli mě. A pak mi jednou někdo řekl, že jsem jako Attila. Tak jsem přišel ke svému jménu. Zaměstnání na burze trvalo přesně 11 měsíců a bylo to poslední běžné zaměstnání, které jsem kdy vykonával, od té doby se už 24 let živím poezií a hudbou. A jsem hrdý na to, že tak dokáži uživit sebe i rodinu.
Tvá hudba je výrazně ovlivněna punkem, jak jsi se k němu dostal?
Hudbu jsem začal poslouchat už když mi bylo jedenáct, když mi bylo čtrnáct, začal jsem se zajímat o politiku a vstoupil do Ligy komunistické mládeže. O punkové scéně jsem se dozvěděl v roce 1976, to už jsem hrál v jedné skupině, ale hráli jsme fakt hnusně, byla to příšerná muzika, co jsme vyluzovali. A potom jsem uviděl Clash a uvědomil jsem si, jaká je v tom síla. A zjistil jsem, že je možné spojit muziku s energií a relevantními politickými myšlenkami a lidé to budou poslouchat.
Myslíš si, že punk má v sobě cosi buřičského?
Velmi mnoho. Je to zajímavá věc. Otázka mladé subkultury je vůbec zajímavý problém. Ale pro mě to už dneska nijak nesouvisí s věkem. V Anglii je dnes spousta mladých lidí, kteří jsou skutečně konzervativní, je jim 17 -- 18 a poslouchají Travis a podobné trapárny. Ta myšlenka, že když jsem mladý, je třeba být radikální, a čím je člověk starší, tím je nudnější, prostě nějak zmizela. Mnoho z nás z první vlny punku je spojeno s těmito starými radikálními myšlenkami, ale generace pod námi dává přednost technu s duf, duf, duf. To je skutečně nudná a konzervativní sračka. A je to velmi směšný. Mám čtyři děti a ty dvě starší jsou taky trochu konzervativní, ale nejmladšímu je 16 a on zase tenduje k punku, neboť v Anglii se dnes rozvíjí nová punková vlna. A ta začíná být zajímavá pro děcka mezi 12 -- 19 lety. Začíná to oděvní módou. Pro mě taky, když jsem vstoupil do punkový kapely, to byl způsob života. Nedokázal bych si představit celý život dělat v bance, neboť pro mě to je životní otázka, hrát v kapele a psát písně. A dneska už můžu hrát pro každého, od školních dětí až po staré lidi v domově důchodců.
Je zajímavé, jak hovoříš o technu. Pokud vím, tak v Anglii je politický protest do značné míry spojen právě se subkulturou techna. Někteří to nazývají punkem 90. let.
Taky mne to překvapilo. Píseň obsahuje nějaké myšlenky, píseň něco říká. A já znám lidi -- technaře, který jsou levičáci a radikálové, ale ta muzika je jen duf, duf, duf, nejsou tam žádná slova, jsou tam možná dýdžejové, který něco říkaj. Ale já jsem od technařů neuslyšel nikdy nic radikálního, jakékoli politické myšlenky z toho vycházející. Samozřejmě že mnoho starších lidí nesnáší techno kvůli hlučnosti, ale to mi nevadí, mě zajímají slova. Pro mě jsou nejdůležitější slova. Já mám rád muziku, ale slova jsou základ. Pro mě jsou slova 70% obsahu vystoupení, muzika je druhořadá. Ať už hraju sám nebo se svou kapelou, jsou pro mě slova nejdůležitější. Když technaři říkají, že jsou součástí radikální subkultury, tak proč nemají žádná slova? Je mi to líto a vím, co máš na mysli, protože vím, co dělají, že chodí na antifašistické akce, že podepisují různé výzvy, ale ta hudba, ten hluk sám o sobě radikální není. Pokud dělají jiné věci, tak jsou radikální, ale ten hluk sám o sobě radikální není. To co dělám já, je že se můžete posadit, poslouchat a přemýšlet o tom, a můžete si myslet: ano, on opravdu něco říká.
Vím, že kromě Západní Evropy, USA a Austrálie jsi koncertoval i ve většině zemí východního bloku, především v NDR a Polsku, ale i v Rumunsku, Albánii a Bulharsku. V Česku ale hraješ poprvé. Proč myslíš, že to tak dlouho trvalo?
V NDR jsem pravidelně vystupoval už od roku 1986, kdy mě a další levicové punkové skupiny ze Západu pravidelně zvali na Festival politické písně do Berlína. Na jednom z těchto festivalů jsem potkal i soudruha z Československa, který byl nadšen a sliboval, že se mi pokusí vyjednat vystoupení na festivalu v Sokolově. Pak se už ale neozval. Když jsem ho další rok zase potkal v Berlíně a ptal se, proč je ticho po pěšině, řekl mi, že kulturní aparátčíci mé vystoupení nepovolili. Oni tehdy zastávali názor, že punk je produktem zahnívající a rozkládající se kapitalistické společnosti, kdežto v radostném socialismu nemá žádné místo. Nenechali si vysvětlit, že punk je svébytnou progresivní hudební formací, jako byl ve své době třeba jazz.
A co fotbal, vím, že jsi dvorním básníkem fotbalového klubu Brighton & Hove Albion?
Jestli mám rád fotbal? Fotbal je můj druhý chleba, působím jako vyvolávač na stadionu. Sám jsem taky napsal knihu fotbalový poezie. Můj tým hraje druhou ligu, což je vlastně třetí, neboť my máme také extraligu. Od roku 1977 nemáme vlastní stadion. Stále bojujeme vůbec za přežití klubu. Dneska hrajeme na atletickém stadionu, který je o něco menší. Máme politicky radikální fanoušky, ale nejsou to žádní hooligans, spíše starší lidi levicově orientovaní.
To je velmi hezké slyšet, protože v ČR máme mnoho fašistických a rasistických fotbalových fanoušků...
Tak to je v Čechách, ale ne v Anglii. Vím jak to je tady s fotbalovejma fanouškama hrozný. Slyšel jsem o Slovensku, takže vím jaká je tu situace. Ale v Anglii by bylo něco takového totálně nepředstavitelný. V 70. a 80. letech to taky bývalo v Anglii rasistické, ale ten čas je skutečně pryč. Možná, že se fotbal příliš komercionalizuje, ale na druhou stranu musím uznat, že z hlediska rasismu došlo k pozitivním změnám, když stát začal důsledně postihovat rasistické chování.
Také přímé akce antifašistů vedly v devadesátých letech k tomu, že se fašisté téměř přestali objevovat. Ale náckové pak šli jako "komunální politici" do oblastí, kde lidi kompletně podrazila Labour party. A v těchto oblastech začali lidem říkat: "my vám pomůžeme, zajistíme, aby vaše popelnice byly pravidelně vyváženy". A pro vás v České republice může být zajímavé, že britská média, britský tisk v minulých měsících každý den psaly, že všechny země, které vstupují do EU, k nám do Anglie pošlou své cikány. Zdálo se, jako by si každý cikán plánoval odejít hodinou vstupu jeho země do EU do Anglie. Kde nám samozřejmě vezme práci, i když paradoxně bude zároveň pobírat podporu v nezaměstnanosti. Bylo to ve všech novinách, v Daily Mailu, v Daily Expressu, v The Sun. A někteří hloupí lidé tomu uvěřili. Jsem si jist, že až budou volby do Evropského parlamentu, tak k nim skoro nikdo nepůjde. Že k nim přijde jen 20% lidí a z nich získá Britská národní strana velký počet. Může za to tahle mizerná propaganda a to že Labour party zcela zklamala lidi.
Myslíš, že je možné, aby se Britská národní strana stala tak silnou, jako je Le Pen ve Francii?
Ne toho se nebojím. Můžou získat jenom hodně procent, protože k evropským volbám půjde málo lidí. Podobně jako v 70. letech ztratila levice vládu nad Francií a to byl počátek vlivu Národní fronty. Protože stejně jako každá další labouristická vláda ignorovali pracující. Jsme velice multikulturní společností a jsem si jistý, že BNP nikdy nedosáhne v celonárodním měřítku více než 1-2 procenta hlasů. Je zde sice několik oblastí, kde mohou počítat s větší podporou, jako například část Walesu, kde stejně jenom šukaj ovce, a něco málo ve Skotsku. Ale fašisti už dostali na zadek tolikrát a tak silně a tolika lidmi, že je to právě jen těch několik oblastí, kde mohou získat větší podporu. V Anglii nemáme fašistickou tradici stejně jako nemáme komunistickou tradici.
Existuje v Anglii levicová alternativa k New Labour?
Problémem je náš volební systém. Na rozdíl od zbytku Evropy máme většinový, jednokolový volební systém. Ten může vést i k takovým situacím, kdy strana, která ve volbách získá třeba čtvrtinu hlasů, nebude mít žádné křeslo ve Sněmovně. To je výhodné pouze pro dvě etablované strany, ale prakticky to znemožňuje novým politickým subjektům vstoupit do oficiální politiky. Zatímco Blair je jen odporný, tak toryové jsou úplně hrozní. Někteří lidi, co je volí, jsou dokonce fašisty. A nedůvěřují každému, kdo není Brit, nedůvěřují zbytku světa, Evropské unii. Jsou skutečně hloupě, komicky reakcionářští. A tak se většina lidí rozhoduje volit jinou stranu, protože toryové jsou takovíhle. Víte, dnes je v Anglii obrovský počet lidí, kteří jsou proti Blairovi a proti válce, ale bohužel nemají alternativu. A to je skutečný problém. Na demonstracích proti válce bylo více než sto tisíc lidí. Ale Blair se rozhodl prosadit ji bez ohledu na to a šel do ní společně s Bushovou administrativou.
V každém jiném volebním systému by v Anglii existovaly dvě labouristické strany -- Blairova a levicová Labour party. A aby se dostala k moci, musela by Blairova strana uzavřít spojenectví s levicovější stranou. Protože jen tak by získala většinu, musela by ale prosazovat levicovější politiku. Většina lidí v Labour party nenávidí Blaira, a to na jakékoli úrovni stranické hierarchie. Ale volí ho, protože co jiného by měli. Byl jsem na mítinku Labour party a slyšel jsem jak říkají: "Měli bychom snad volit torye, nebo Liberální demokraty?" Jediný argument, který mají, je tenhle: "Říkáš nám, že New Labour je sračka. My s tím souhlasíme, naše politika je pravicová, odporná a zrazuje pracující. Ale bohužel jsme v Anglii s jejím volebním systémem, takže když nás nebudete volit, váš hlas propadne a pomůžete do vlády toryům, kteří jsou ještě horší než my." Labouristi jsou jenom partou mizernejch korupčních sociálních demokratů, ale toryové, to je banda povýšeneckejch, zasraně rasistickejch, xenofobních idiotů.
Tuhle logiku jsem sám dlouho zastával, ale dnes už říkám něco jiného: rozdíl mezi vládou new labour a vládou toryů je jako rozdíl mezi kýblem plným blitek a bazénem plným blitek. Když máte jenom kýbl blitek, můžete ho postavit někam do rohu a tvářit se, že ten kýbl prostě neexistuje. Ale když se ocitnete v bazénu blitek, musíte se s tím nějak vypořádat.
Znám spoustu lidí, kteří jsou politikou new labour tak naštvaní, že budou volit radikální levici i za cenu toho, že by to mohlo vést k volebnímu vítězství toryů. To je historicky nová situace - doposud se totiž labouristé mohli na hlasy levice spolehnout a tak se posunem doprava snažili od toryů přetáhnout voliče ze středních tříd. Takže Labour Party dělá politiku pro těch šedesát procent středních tříd a o dolních třicet procent se vůbec nestará, je jim jedno, jaké životy vedou a přenechávají je BNP, nebo některým levicovým iniciativám, nezávislým dělnickým asociacím, anarchistům a místní iniciativám. Hrozba ztráty podpory levicových voličů by ale mohla vést k posunu politiky labouristů doleva. Obávám se ale, že dokud nebude volební systém zdemokratizován tak, aby měl každý hlas svou váhu a existovala skutečná možnost volby, nemůže v oficiální politice dojít k výrazným změnám.
Zmínil ses o radikální levici. Měl jsi na mysli některé konkrétní skupiny, které v Británii působí? Ke kterým z nich jsi měl nebo máš názorově nejblíže?
V Británii je nejpočetnější radikálně levicovou organizací Socialistická dělnická strana -- SWP [v ČR působí její sesterská organizace Socialistická solidarita -- pozn. redakce] se zhruba deseti tisíci členů. Sám jsem byl několik let jejím členem, zrekrutovali mne v rámci kampaně Antinacistická liga, kterou SWP organizovala. Působil jsem ve skupině, která fyzicky konfrontovala fašisty a nacisty. Problém byl ale v tom, že SWP organizuje tyto kampaně pouze kvůli možnost získání nových členů, takže ústřední výbor často zavelí k úplné změně taktiky. Od nás se pak začali distancovat, říkali, že jsme stejní jako hooligens apod., tak jsem vystoupil. Dnes mám nejblíže k Britské komunistické straně, ta má asi jen tisícovku členů.
A alterglobalistické hnutí?
Já sám dělám rád koncerty pro alterglobalistické hnutí. A cítím se být jeho součástí. Pořádám spoustu koncertů a akcí, abych ho podpořil.
A co komunální politika? U nás bylo s velkou pozorností sledováno zvolení Kena Livingstona starostou Londýna. Jak hodnotíš jeho působení v této funkci ?
To je velice zajímavé. Ken Livingston byl v pravicových mediích vždycky prezentován jako extremní levičák. A říkalo se, že nemáme socialistickou politiku, protože není mezi lidmi populární. A tu byl onen rudý Ken zvolen starostou Londýna 75% hlasů. A jestliže dokážeš dělat takovou politiku, která pomáhá lidem a zároveň je trochu vynalézavá a vtipná, pak je to velký kus práce. Na komunální úrovni se často řeší problémy, které s ideologickou politikou moc nesouvisí. Takže často mám problém, koho mám volit u nás v příštích komunálních volbách. Ale jestli nám nedají do užívání stadion, tak postavíme pro příští volby vlastní kandidátku. Myslím, že bychom získali tak 8 až 10 procent hlasů. Podpořily by nás určitě stovky nebo tisíce našich fanoušků.
A co říkáš na českou levicovou politiku?
Moc bych si přál být v takové situaci, jako jste vy, kdy 23% lidí volí komunistickou stranu. I když to mnoho z nich činí z hloupých, komických důvodů. Třeba proto, že mají různé předsudky, kvůli nacionalismu, "ostalgii", kvůli tomu, že jejich životy byly zkurvený kapitalismem. Ale ať už je důvod jakýkoli, máte tu 23 % lidí, kteří volí něco, co bych nazval alternativou k mainstreamu, a vy k těm lidem můžete mluvit, to je přeci skvělé, to je úžasné. Skýtá to příležitost, kdy by mohla být komunistická strana vedena lidmi, kteří by neměli očividně odumřelé mozky. Měla by být vedena lidmi, kteří mají nějaké myšlenky, kteří jsou trochu progresivní.
Poslední otázka: V devadesátých letech bylo velké množství konzervativních anglosaských historiků a filozofů přeloženo do češtiny -- např. Paul Johnson nebo Roger Scruton - a dostalo se jim u nás široké publicity. Jakou roli hrají?
V Anglii zcela zanedbatelnou, u nás je nejuznávanějším historikem E. P. Thompson. Myslím si, že česká vláda prostě v devadesátých letech lezla do zadku pravicovým filozofům a ekonomům z Evropy a Ameriky. A byli zde vydáváni, ať už napsali cokoli. Roger Scruton, tomu u nás v Anglii říkáme pravicovej kašpárek. Něco podobného, jako je snad u vás Václav Klaus. O něm a o jeho zasrané politice jsem slyšel už dříve, tak mi to jméno utkvělo v paměti. Včera jsem se ptal, co se stalo s tím vykutáleným šmejdem. A dozvěděl jsem se, že je tu teď prezidentem... To mě teda dostalo...
Attila the Stockbroker
Attilova hudební historie sahá až ke konci 70. let, kdy hrál na basu v několika punkových skupinách, např. s Newtown Neurotics. Role basáka se však neslučovala s duší extrovertního, bojovného básníka. Při prvním sólovém vystoupení pod jménem Attila the Stockbroker, uskutečněném v roce 1980, doprovázel své básně hrou na elektrickou mandolínu. V roce 1981 se Attilově úderné poezii dostalo štědré pozornosti médií, snažících se navázat na komerčně úspěšnou punkovou vlnu. Stal se "antifašistickým sociálně surrealistickým básníkem".
Autorsky i organizačně se podílí nav řadě kulturních akcích a benefitech ve Velké Británii. Kromě většiny zemí západní Evropy koncertoval také např. v Austrálii, Kanadě, USA, Rumunsku, Bulharsku, Albánii a na Novém Zélandu.
Další informace v angličtině >
|
