Nejprve se pokusím vymezit rozdíl termínů fašismus a nacismus, které tak často směšujeme. Ne že by neměly mnoho společného a ne že by hitlerovské Německo nebylo koexistencí obou; přesto jsou však tyto postoje v jádru bytostně protikladné. Klíčem je zde vztah k modernitě, tedy k procesu, který charakterizuje podstatu novověkých západních dějin jako postupné -- a časem závratné -- uvolňování tradičních vazeb, jež poutaly lidský život do jasně srozumitelného celku a vtiskávaly mu jednoznačný smysl. To se samozřejmě neobešlo bez často kontroverzní role novověkem pak zavrhovaných autorit. Člověk modernity, jehož svět je rámcován ne řádem, ale expanzí (věda se vrhá na přírodu, objevitelé na mimoevropský svět, tržní vztahy rozmetávají rodinu, město pohlcuje venkov) se ve všech představitelných oblastech života emancipuje. Je svým vlastním pánem, nepoklonkuje vrchnosti, je svobodný k vlastnímu přemýšlení o světě a zodpovědný za hodnoty, které přijme pro své jednání; ale občas bezradně bloudí ve vykořeněné krajině nesmlouvavé a možná nesmyslné dynamiky, marně hledaje onen příslovečný faustovský okamžik, v němž by prodlel. K pocitu moderní nespoutanosti tak nutně náleží i moderní nostalgie.

Fašismus je extrémní reakcí na tuto nostalgii. Ztělesňuje děs z rozbíjení tradičního řádu a zpochybnění tradičních hodnot. Snaží se tváří v tvář modernímu světu zakonzervovat "naše hodnoty", "naši kulturu", "náš životní způsob", uchovat ono archaické MY středověkých farností a protestantských církví, uchránit je před špinavým, multirasovým a multikulturním, mravně zkaženým a vše relativizujícím ruchem velkoměsta (velkoměsto je symbol modernity). K tomuto cíli sice fašismus používá zcela moderní technologické prostředky (hlavně v armádě a byrokracii), svou podstatou je to ale reakcionismus. Ze všeho nejvíc nenávidí komunisty a ateisty. Představme si třeba Francovo Španělsko, ale i projevy některých našich katolických literátů z 1. poloviny 20. století.

Nacismus může z fašismu vyrůstat, přesto je jeho pravým protikladem. Nechce dynamiku modernity zastavit, právě naopak: zcela se s ní ztotožňuje. Nejde mu o zachování jakési autentické enklávy ve zkaženém světě, ale o proměnu celého světa, přírody i lidí, v energetickou zásobárnu, sloužící jeho frenetickému aktivismu. Neobrací se k lidem spjatým s půdou a starodávným řádem patriarchálních společenství (jací jsou např. hrdiny sudetských předválečných románů), ale k mase, lůze, superdavu, který je uhranut komandujícím vůdcem. Ideologické zázemí nacismu je přitom vedlejší. Fašistická symbolika "krve a půdy" není ničím než prostředkem mobilizace a veškeré hodnoty, které nacismus navenek hlásá, jsou zcela vyprázdněné a pochopené čistě technokratickým a komandujícím způsobem: už neexistuje vlast, ale jen "životní prostor". To platí i pro pojem národa a nacismus se tak stává paradoxním protikladem nacionalismu. Jediné, na čem tu opravdu záleží, je "vůdcovský princip", tj. podřízení všeho a všech, včetně platné ideologie, nepředvídatelné komandující vůli, která to, co jí podléhá, vrhá do fanatického procesu výroby. Nejde o žádnou ideologickou pravdu, ta se může měnit ze dne na den (tak jako se mění vnější nepřátelé) a každé prohlášení vůdce se může záhy ukázat jako taktická lest: nacismus nemá paměť, žije v absolutní přítomnosti. Dokonce ani válka mu není cílem, jen ideálním katalyzátorem onoho dynamismu.

Bod, v němž se z fašistů stávají nacisté, se podobá přechodu hmoty v antihmotu; je těžko zachytitelný, ale jedno je jisté: ačkoliv fašismus usiluje o přesný opak toho, za čím směřuje nacismus, vytváří pro něj velmi vhodné předpoklady. Jeho reakcionářská obrana "našich hodnot" před relativizující modernitou vede dříve či později k vyprázdnění těchto hodnot. Lidé je přestávají prožívat jako výsledek svého vlastního zápasu a tázání, a respektují je pouze jako doklad poslušnosti vůči režimu, ze strachu před jeho represí. Celá společnost je dobře proorganizovaná a centrálně hlídaná, což může být znak pouhého autoritářství, de facto je to ale skvělý předpoklad totalitárního řízení. Časté lpění fašistů na imperiální minulosti země předjímá nacistickou expanzi vůči celému světu. A nakonec nahrává nacismu i samotný reliktní patriarchalismus, zhlížející se v zaštiťující autoritě sice pověřeného, leč nekritizovatelného vůdce. To je dobře vidět na Mussoliniho Itálii, jejíž duch byl fašistický, ale jejíž vůdcovská praxe se v mnohém blížila Hitlerovu Německu.

K tomu všemu je ale třeba dodat ještě jednu věc. Jakkoliv je fašismus odporný, je zřejmé, že i demokratický stát by s ním mohl uzavřít jakýs takýs kompromis. Koneckonců, fašistům jde o zachování "našich hodnot" a jejich touha po tom, aby vrátili světu řád a nezpochybnitelný smysl, je sice v rozporu s moderním emancipačním úsilím, ale přesto ani modernímu člověku není nesrozumitelná a nepochopitelná. Znám lidi, kterým by se v nějakém mírnějším fašismu žilo docela dobře (aspoň si to myslí) -- a nejde o lidi nevzdělané, hloupé či nemravné. S nacismem naproti tomu není žádný kompromis možný. Vůdce kompromisy neuzavírá, chce buď všechno, nebo nic. Jeho myšlení nesnese žádná smysluplná kritéria, popírá smysluplnost otázek po nějakém vnějším smyslu (proto se paradoxně může jevit jako "normální"). Fašistického diktátora můžete svrhnout. Vůdce musíte přinutit k sebevraždě (a doufat, že s sebou nestrhne celý národ). A ještě jedna věc: fašisté svým lpěním na vlastní tradici a identitě implicitně uznávají, že mohou legitimně existovat i jiná "my" než to jejich (jenom je nechtějí míchat). Nacismus žádné jiné legitimní "my" než to svoje neuznává; všichni jsou nakonec židé.

Když jsme si takto vymezili rozdíl mezi fašismem a nacismem, položme si následující otázku (a buďme si vědomi toho, že všechny analogie jsou zrádné): má současný islámský extremismus blíže k fašismu, nebo k nacismu? Chce ubránit své reakcionářsky pochopené "my" před relativizujícím tlakem modernity, nebo chce proměnit celý svět v koncentrák, kde budou bouchat teroristické nálože místo pouštění plynu? Otázka těžko k zodpovězení. Co o těch lidech vlastně víme? Bylo by lepší, aby byli fašisty, protože ty většinou svrhl jejich vlastní lid. Jenže...

Nebojme se politické nekorektnosti a položme si další otázku: k čemu by je orientovalo náboženství, které vyznávají a které tak urputně brání? Obávám se, že jádro muslimské víry s ohledem na jiná náboženství je asi toto: Bůh zpravoval lidi o svých záměrech a nárocích prostřednictvím proroků; ti je měli zbavit pohanského hávu nevědomosti. Jedním z nich byl Mojžíš. Dalším velkým poslem z nebes byl Ježíš. A tím posledním a definitivním -- Mohamed. Odtud plyne postoj muslimů k jinak věřícím: pohanství je třeba vytlačit, židy a křesťany, jimž se přeci jen nějakého poznání dostalo, lze tolerovat. Každý muslim je však zároveň přesvědčen o tom, že islám v sobě judaismus a křesťanství obsahuje (uznává přece jejich proroky) a dodává k nim ještě něco navíc; něco podstatného samozřejmě. Může je tedy tolerovat, ale zůstává nad nimi nadřazen. To je dost důležitý moment. Islám sice zapovídá donucování ve víře, ale to není otázka humanismu, nýbrž přesvědčovací strategie: ten, kdo vyznal víru pod mečem, ji nevyznal upřímně a není tedy skutečným muslimem. Autentický muslim vás nepodřízne. Ale nemůže vás z náboženského hlediska považovat za rovnocenného. Sní-li muslim o dokonalém světě, musí to být svět čistě muslimský!

Ovšem pozor! V čem je křesťanství jiné? Vůbec v ničem! Je úplně stejné! Pokud dnes vyznáváme hodnoty jako náboženská svoboda apod., byly vybojovány proti křesťanství (alespoň tomu oficiálnímu, včetně protestantského). A vychází-li např. tradice světského humanismu v mnohém z křesťanské morálky, je to podobné (jak v posledním čísle Dějin a současnosti poznamenal Dušan Třeštík), jako když na korálovém útesu vyroste palma: ona na něm stojí, on ale mezitím musel odumřít. Křesťanství se smířilo s humanismem až v okamžiku, kdy prohrálo svůj historický boj. Hodnoty, které dnes západní demokracie na křesťanství zpravidla oceňuje, v sobě ve skutečnosti nemají nic výhradně křesťanského, mohou je vyznávat i ateisté.

Jedním z prvků křesťanství, který nějak přešel do moderního lidství, je onen pocit nadřazenosti vlastní civilizace nad jinými. Dodnes s tímto pocitem zápasíme a je těžké se ho zbavit. Je zbytkem křesťanství v nás. Tím negativním z mnoha zbytků... Modernita se samozřejmě bez pocitu nadřazenosti jiným kulturám neobešla: bez něj by nemohla drancovat Ameriky ani přírodu, bez něj by nemohla šířit po světě humanismus (z nějž čerpala mnohá protikoloniální hnutí) -- a bez něj by se v jisté své fázi (či agónii?) nemohla proměnit v nacismus, který byl přímo ztělesněním nadřazenosti.

Dá muslimům jejich náboženství stejný impuls? Nevím. Prolne se toto jejich smýšlení s moderní dynamikou a vytvoří předpoklady pro nový "nacismus"? Nevím. Mnozí z nich jistě jen brání "své hodnoty". Jiní se stávají kapitalistickými magnáty a nechávají se strhávat do relativizujícího toku peněz a moci. Ropnými vrty neváhají drancovat vlastní zem a jejich vládcové nemívají zrovna v lásce opozici. Co z toho vyplývá? Nevím. Ale jednou věcí jsem si jist. Boj za právo pochybovat o zdánlivě nezpochybnitelných hodnotách, boj za to jednoznačně pozitivní, co nám po porážce nacismu zbylo z modernity, se dá vybojovat jedině vnitřním zápasem, občanskou válkou v tom či onom slova smyslu. Zvenku se nikomu natlačit nedá.

Možná bychom měli méně spekulovat o islámském světě a věnovat více pozornosti tomu západnímu a jeho vůdcům. Když slyším některé výroky amerických "neokonů", běhá mi mráz po zádech. Z jejich výzev k "obraně našich hodnot" je jasně znát, že Amerika svou občanskou válku stále ještě nedobojovala. Bushovo křesťanství je předmoderní, nerelativizované a ve spojení s ultramoderní technologií a pocitem nadřazenosti ("Proč nás tak nenávidí, když jsme tak dobří?" ptali se po 9/11) může dohromady dávat pěkně třaskavou kombinaci. Nás Evropany naše dějiny naučily (doufám!) nevěřit obráncům "našich hodnot". Naslouchejme jim, ale nedávejme jim moc. Jejich samozvaná ochrana "naší kultury" proti "teroristům" ve skutečnosti dříve či později skutečné hodnoty vyprázdní a promění je v pouhé signum loajality a poslušnosti.

Západní instituce jsou nastaveny takovým způsobem, aby vzdorovaly záměrům svých potenciálních fašistů. Nejsou ale všemocné. Zábrany lze odbourávat, dokonce ústavní cestou -- to známe z československého Února i amerického Patriot Act. Já vím, že ten snědý pán, co mává kalašnikovem, a ten druhý, co uřezává hlavy, vypadají v televizi dost barbarsky. Zatímco ten v saku a kravatě, jehož svita je tak okatě multikulturní, vypadá docela dobře a mírumilovně (např. nemá vousy ani ten kalašnikov -- na co taky...). Zkrátka: vůbec nevypadá jako Hitler. A ani jím -- zdůrazňuju -- není. Tím ale ještě nelze vyloučit, že někdo, kdo v jeho šlépějích půjde dál, se tím Hitlerem nestane.