Podle nedávno zveřejněné analýzy CIA, kterou dal začátkem léta vypracovat ještě její dřívější šéf George Tenet, je stabilita válkou zmítaného Iráku v nedohlednu. I v lepším případě budou podle ústřední zpravodajské služby USA současné bojůvky, únosy, ozbrojené a teroristické útoky pokračovat. V nejhorší variantě počítá zpravodajská komunita dokonce s propuknutím občanské války v zemi. Vyhlídky to jsou neradostné. Každodenní zpravodajství takový vývoj ovšem jen potvrzuje. Koaliční vojáci, vedení armádou USA, jen ztěží kontrolují situaci. Veškerý svůj potenciál vypotřebují na zajištění často jen vlastní bezpečnosti ve svěřeném úseku působení, nemají dostatek sil a prostředků na efektivní zabezpečení fungování civilní infrastruktury a podporu rozvoje občanské společnosti.

Permanentní selhání koaličních okupačních sil tak silně přispívá k ještě větší frustraci místního obyvatelstva, které v naprosté většině demontáž diktatury režimu Saddáma Husajna a strany Baas v počátcích okupace jednoznačně uvítalo. Nic na situaci nemění ani postupné zapojení nově a pracně budované irácké samosprávy. Únosy a ozbrojené útoky proti okupačním vojákům a nové irácké státní správě jsou už každodenní rutinou . Situace se nelepší, právě naopak, incidentů přibývá. Odpověď okupantů je bezradná a zběsilá zároveň. Cílené letecké přepady, vyčišťovací pozemní operace, domovní prohlídky, ponižování a zatýkání. Asymetrickou válku městských gueril doprovázejí mrtví civilisté, kteří jsou v nesprávný čas na nesprávném místě. Oběti v řadách civilistů mají na svědomí nejen povstalecké skupiny, ale i koaliční odveta. Ta vzbuzuje stále větší nenávist a odpor postižených rodin. Povzbuzuje k odboji až dosud jinak pasivní obyvatele válkou nejvíce zasažených oblastí.

Relativní bezpečí představují pro koaliční, především však americké vojáky jen opevněné armádní základny. Asymetrická, partyzánská, válka umožňuje početně a technicky slabšímu protivníkovy diktovat vlastní pravidla boje. Rychlým úderem a únikem vyčerpává silnějšího protivníka. Osvědčená taktika gueril "udeř a uteč" slaví i v Iráku úspěch. Američané a jejich spojenci zabředli do partyzánské městské války, na kterou jsou konvenční bojová uskupení jen špatně nebo vůbec připravená. V hustě osídlených oblastech nepomohou ani speciální jednotky, které dosahují dílčí úspěchy v málo osídlených horách Afghánistánu. Jejich nasazení v hustě obydlených oblastech způsobuje velké napětí mezi civilním obyvatelstvem a samozřejmě v terminologii Pentagonu i vedlejší škody (oběti mezi civilisty) . Koaliční vojáci řeší pochopitelný, ale zásadní problém, jak poznat nepřátelského bojovníka od civilisty. Jediný jistý způsob je zadržet ho se zbraní. Na to už bývá často ale pozdě. Podobný problém řešily v masovém měřítku i jednotky USA ve Vietnamu v šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Současný Irák nelze s válkou ve Vietnamu srovnávat, jedná se o zcela odlišný mezinárodně - politický kontext a období, i přesto se ale nabízí mnoho zjevných podobností: partyzánský model války, neúspěšný boj o místní a později i domácí, americké, a světové veřejné mínění, postupná vietnamizace -- irakizace konfliktu (přenesení hlavní odpovědnosti za vedení bojových operací na místní vojenské jednotky při postupném stahování Američanů) podobný bude i konečný výsledek celé kampaně, který se dá podle vietnamského modelu v obecné rovině předpokládat. Tedy pravý opak původního záměru.

Jestliže ve Vietnamu šlo o zastavení šíření komunismu v jihovýchodní Asii, povedl se pravý opak a komunisté vládnou regionu dodnes. Obsazení Iráku mělo v rámci boje proti islámskému terorismu zajistit bezpečné předpolí, které bude garantem pro stabilitu celého regionu. Ve skutečnosti se daří pravý opak. Do země se stahují teroristické skupiny, které ve válkou rozvráceném Iráku získávají vítaný operační prostor včetně globální publicity.

Poučení z Vietnamu je zřejmé. Okupační jednotky se nyní snaží předat správu země do rukou vybraných iráckých činitelů a rychle se ze země ztratit. Plánované lednové celostátní volby mají být, kromě legitimizace nového režimu, dalším krokem ke zdánlivé normalizaci situace.

Je jen otázkou času, kdy se i běžní Američané začnou ptát svých volených zástupců, proč jsou američtí vojáci v Iráku. Dobrých důvodů k takovému postoji mají, ti hloubavější - nejen občané USA, ale i dalších zemí válečné koalice, už i nyní více než dost. Oficiální důvod pro vojenský zásah proti Iráku se ukázal jako zcela mylný a neodůvodnitelný. Zbraně hromadného ničení schopné úderu dokonce během "pětačtyřiceti minut", jak agitoval ve svých přesvědčivých válečných projevech britský premiér Blair, se nenašly (několik stovek zrezivělých dělostřeleckých granátů z doby íránsko -- irácké války naplněné bojovým plynem takovou eminentní hrozbu rozhodně nepředstavují)!

Irácké tažení dostává stále větší a nepříjemnější pachu't úplně bezdůvodné, mylné a nesmyslné války, která nic neřeší, jen situaci zhoršuje, kde umírají lidé na obou stranách naprosto zbytečně. Irácké tažení bude další zkušenost, jíž si Amerika mohla odpustit, ale za kterou musí tak jako ve Vietnamu zaplatit. Nestabilita na Středním Východě se ale na rozdíl od dřívějšího konfliktu v Indočíně dotkne velmi silně i celé Evropy, bez ohledu na nynější různou angažovanost jednotlivých evropských vlád. Tentokrát budou za nekompetentní zahraniční politiku USA v boji s mezinárodním terorismem platit všichni včetně států v Iráku vojensky nezúčastněných, a to v důsledku globálního zhoršení bezpečnostní situace. Ta je do značné míry i odrazem špatně určených cílů a zvolené strategie, kterou v boji proti terorismu prosazuje přes četné výhrady spojenců současná vláda USA.