Ve svém textu J. Sýkora uvádí: "Pan Zavřel podle své výpovědi sice pokutu zaplatil z pohnutek, které rozhodně nekorespondovaly s uznáním jeho viny, nicméně blokové řízení o přestupcích je v tomto směru nekompromisní a neumožňuje odvolání. De iure tedy svou vinu uznal a tím si bohužel uzavřel možnost se v případu samotném odvolat." Dále pak se komentář zabývá analýzou toho, zda zaplacení pokuty lze za daných vůbec posuzovat jako právní úkon.

Předně je třeba uvést, že současná právní úprava v ustanovení § 84 odst. 2 zákona o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) sice vylučuje možnost podat proti uložení pokutě v blokovém řízení _odvolání_, rozhodně však není pravda, že by se tím možnosti procesní obrany stěžovatele uzavřely. Právě naopak, vzhledem ke všem okolnostem lze mít za to, že pan Zavřel se svým nárokem uspěje.

Proti rozhodnutí o uložení blokové pokuty se nelze odvolat, avšak protože rozhodnutí tím nabylo právní moci, lze proti němu podat ve lhůtě dvou měsíců správní žalobu. Způsob, jak byla posouzena následná stížnost, tj. zejména popis tvrzeného deliktního jednání a jeho (evidentně neúplná a tudíž nepřezkoumatelná) právní kvalifikace, bude pro správní soud (jímž je v daném případě Městský soud v Praze) dostatečným podpůrným podkladem pro to, aby napadené rozhodnutí vydané v blokovém řízení zrušil a rozhodl nejen o vrácení neoprávněně inkasované pokuty, ale i o úhradě nákladů, které stěžovatel v souvislosti s uplatněním svého nároku účelně vynaloží.

A taková zpáteční letenka Toronto-Praha, včetně náhrady ušlého výdělku pana Zavřela za dobu, kterou cestou k pražskému soudu ztratí, to není právě levná záležitost. Právo být projednání své věci osobně přítomen mu přitom nelze upřít, neboť vychází z ústavy.

Tyto náklady, které v první fázi stěžovateli uhradí český stát, následně dopadnou (v tzv. regresním řízení) na oba provinilé celníky. Troufám si tvrdit, že to pro ně bude lekce, na kterou do konce kariéry nezapomenou.