Zvítězila Marja Ivanovna, ona si tedy sedla k oknu. Šokovaný slovenský průvodce o tom vykládal všem kolegům v Bratislavě. Holubičí duše Slováka trnula hrůzou: dvě stařičké učitelky a takto se poprat? Co potom naučí děti?

Právě toto je naučí -- poprat se o svoje místo u okna.

Naše učitelky nikdy necestovaly klimatizovaným autobusem mercedes po Evropě a velmi dobře si uvědomovaly, že už nikdy více nepojedou. Vidět Řím a zemřít, to bylo zaklínadlo na jejich první a poslední cesty po Evropě. Otázka, kdo konkrétně se bude kochat pohledem na Itálii z okna, byla pro ně otázkou strategickou, která se řešila, jak se na strategické otázky sluší a patří, bojem.

Dvě Angličanky by se v takovéto situaci navzájem osočovaly, až by se urazily jedna na druhou do konce života, zachovávajíce si i nadále na svých suchých rtech falešné "excuse me, I am sorry". Angličanka, která by se k oknu nestačila dostat, by soupeřku a celý autobus otravovala fluidem své nenávisti.

Dvě Italky by dlouho švitořily a nakonec by se možná dohodly, že se budou střídat. Poté by se opět rozštěbetaly, kdo seděl u okna déle, kdo krátce, kdo v noci a kdo přes den. A zůstaly by nespokojené jedna s druhou.

Dvě Slovenky by uctivě, mnohoslovně, s úsměvem a smíchem zvaly jedna druhou k oknu každou půlhodinu a navzájem by se přesvědčovaly, že i tak všechno dobře vidí. Nedělaly by to však upřímně, zvláště pak proto, že se neumí rvát.

A naše Marja Ivanovna naší Nastasje Petrovně jednoduše jednu vrazila a hned se každému rozhostil v duši pokoj, mír a radost.

I když později, po rvačce, se udobřily, možná i něco spolu vypily, poplakaly si, politovaly jedna druhou a možná se znovu porvaly. A znovu se napily.

O to však nejde. Jde o to, kdo má blíže k podstatě života. My a naše učitelky z Kovrova, které se ještě stále dovedou pobít o svoji šanci poprvé a naposled uvidět v životě Řím co nejvíc zblízka, anebo oni, kteří se štítivě vysmívají našim bojovným pedagogům?

Vyběhneme s nimi, protože u nás se dokáží bít dokonce i stařičké učitelky.