Zaštiťovat se za těchto okolností mezinárodním právem považuji za určitý druh morálního alibismu, za metafyzickou obdobu známé věty "nebyl porušen zákon", tak oblíbené mezi českými politiky a úředníky.

Srovnání palestinsko-židovského a česko-německého sporu je zajímavé. Arabům patřila Palestina zhruba třináct století. Předtím (byť nikoli těsně předtím) zhruba stejnou dobu židům, jejichž potomci nikdy nepřestali považovat tuto zem za svůj skutečný domov. A nyní zde opět žijí už téměř století (úplně z Palestiny nezmizeli nikdy). Češi žijí v české kotlině zhruba třináct století (počítáno od uzavření miru mezi keltskými starousedlíky, potomky ukrajinských přistěhovalců a útočníky z Chorvatska), Němci zde žili zhruba století sedm. Není to úplně totéž. Ale podle čeho se určí, kdo je (spolu)majitelem země a kdo pouze "menšinou na cizím území"? Mimochodem, sudetští Němci při odsunu také přišli o všechen majetek, a to zcela oficiálně.

Proti kontroverznímu tunelu pod Chrámovou horou Palestinci ostře protestovali už během mírových jednání a snad i něčeho dosáhli, nevím. V každém případě startovní výstřel k druhé intifádě to nebyl.

Organizace svatých mučedníků (a mučitelů) nežijí z podpor arabských souvěrců, nýbrž z desátku, vybíraného z prostředků na humanitární účely (stavbu nemocnic, škol, podpor chudých atd.). Z jejich hlediska to není nijak nemorální, v obou případech jde o islámskou věc. Na jejich obranu lze říci, že podobná praxe je ve světě vcelku běžná; lidé z humanitárních organizací o tom vědí své. Nezvyklé je spíš to, že zbytek peněz se zpravidla opravdu dostane tam, kam má.