Jednoho dne vzkázal Mordechaj, bohabojný, učený, zámožný, dobročinný a všeobecně vážený žid v Suzách, hlavním městě staré Persie, přestaveným židovské obce a všech modliteben, aby se k němu okamžitě dostavili. Ti vyhověli, přišli, a na dané znamení usedli. Na to se ujal Mordechaj slova a pravil: "Lituji, že vám musím oznámit velice smutnou věc, kterou jsem se teprve včera dověděl. Nám, perským židům, hrozí veliké nebezpečí ze strany Hamaná, prvního ministra naší říše. Ten muž nás neměl nikdy v lásce. Vyhýbal se nám, tupil nás, štval proti nám, pomlouval nás. My jsme ho přezírali, poněvadž nám jako pouhý občan nemohl uškodit. Ale on se stal z vůle královy prvním ministrem a tím je všechna státní moc soustředěna v jeho rukou. On si předsevzal že nás všecky zahubí. Poněvadž ví, že před nikým neklekáme, vydal nařízení, že je každý, kdo ho potká, povinen před ním pokleknouti. Učinil tak jen proto, aby se mu naskytla záminka obvinit nás z neposlušnosti zákona. Vy jste se mu vyhýbali a dařilo se vám to. Ale já docházím často na královský dvůr a sedám tam stranou na lavičce, abych zahlédl královnu Ester, která je, jak víte, má neteř a schovanka. Miluji ji, jsem na ni hrdý a nemám doma stání. Táhne mne to k ní a jsem blažený, když ji spatřím stát u okna, anebo když mi pošle po svých služebných nějaký vzkaz. A tu chodí Hamán často kolem mne, ale já dělal dlouho, jako bych ho neviděl. Ale nějací dvořané si toho povšimli a upozornili Hamaná na mne. Od té doby mi věnuje úmyslně svou pozornost. Já ho ovšem pozdravím, ale jen tak, jak zdravím jiné lidi. To ho popudilo a on zanevřel na nás všecky.

Pokud jsem zjistil, zneužil svého odpovědného úřadu a namluvil králi, že v jeho říši žije roztroušen národ cizinců, kteří žijí podle svých zákonů a přehlížejí zákony státní. Jsou bohatí, mají mnoho zlata a stříbra, zatímco královy pokladny zejí prázdnotou. Jsou skutečným nebezpečenstvím pro stát, a shovívavost vůči nim není na místě. Žádal o svolení, aby je směl dát jednoho dne vyhubit a jejich majetek ve prospěch státu zabavit. Král mu uvěřil a neotázal se ho ani, o který národ jde. Svlékl s prstu svůj pečetní prsten a zapůjčil mu ho, aby opatřil královskou pečetí jeho rozkazy na záhubu nebezpečných cizinců.

Hamán pak metal los a zjistil, že se mu akce podaří, když ji provede 13. dne měsíce adaru. Na to vydal a všem místodržitelům celé říše zaslal rozkaz, aby poslali posádky proti nám a pobili nás za pomoci lidu od nejstaršího až po nejmladšího. Do 13. adaru není už daleko. Vím, že jediná osoba, která nám může ještě pomoci, je královna Ester. Obrátil jsem se na ni, ale ona mi vzkázala, že podle přísného dvorního řádu, který platí i pro ni, propadne smrti každý, kdo se odváží vejít ke králi, aniž by byl obeslán. Královna chce však i přes tento zákaz krále vyhledat a uprosit. Učiní tak za čtyři dny; tři dny před tím se chce postit a modlit, aby se jí její poslání zdařilo. A žádá, abychom my, Židé hlavního města, učinili totéž. Proto vás snažně prosím, abyste pokud možno tajně svolali všecky Židy do modliteben a konali prosebné pobožnosti s půstem, aby měla královna u krále plný úspěch. Opakuji, buďte všichni velmi opatrní, aby se Hamán nedověděl, že jsou nám jeho pikle známy'. Přítomni vyslechli s hlubokým vzrušením tuto zprávu a vzdálili se bez jediného slova. Učinili, jak jim bylo uloženo.

Po tři dny byly všechny židovské modlitebny v Suzách plné zbožných, do hrubé pytloviny oblečených prosebníků. Všichni lkali, naříkali a prosili boha o slitování. I královna strávila ony tři dny na modlitbách. Čtvrtého dne se pak slavnostně oblékla a odebrala se s tlukoucím srdcem neohlášena ke králi. Ten byl jejím neočekávaným příchodem potěšen a otázal se jí, jaké má přání. Odpověděla, že připravila malou hostinu a že prosí, aby král a jeho první ministr Hamán byli jejími hosty. Král přislíbil a propustil Ester v milosti.

Přesně v určenou hodinu přišel král v doprovodu Hámanově ke královně. Ta byla mimořádně roztomilá a okouzlila krále svým jemným vystupováním. I otázal se jí, jaké má přání. Dodal, že jí nic neodepře, i kdyby žádala polovinu království. Ale královna měla pocit, že není ještě ta pravá doba, aby přednesla svou prosbu, a tak žádala jen krále, aby byl tak laskav a dostavil se k ní spolu s Hamaném ještě zítra. Král to slíbil a odešel do svých komnat, aby se věnoval odpolednímu odpočinku. Hamán však spěchal domů, aby co nejrychleji sdělil své ženě a rodině, jaké velké cti se mu dostalo, vždyť byl mimo krále jediným hostem královny. Šel podél lavičky v nádvoří, na které seděl Mordechaj, a ten byl tak drzý, že ho vůbec nepozdravil. To ho krajně popudilo.

Na večer si pozval všecky své přátele a vypravoval jim, jak byla královna k němu laskavá a milostivá, a že ho pozvala i na druhou hostinu. Dodal však, že přesto nemá klid, dokud ten sprostý žid Mordechaj žije. A ti mu dali dobrou radu, aby dal ještě za noci postavit vysokou šibenici a dal na ni s královým svolením Mordechaje popravit. Pak teprve se ho budou všichni lidé bát.

Hamán uposlechl a dal rozkaz, aby byla šibenice do rána připravena. S veselou myslí pak ulehl a usnul. Jinak byl na tom král. Byl rozrušen, poněvadž tušil, že královnu svírá tajný bol, a styděl se za to, že neví, co by to mohlo být. Následek toho byl, že nemohl usnout. Aby se nenudil, poručil, aby se k němu dostavili dvorní kronikáři a předčítali mu záznamy z kroniky, které pořizovali. Ti přišli, usedli a četli králi jeden záznam za druhým. Zpozorovali, že král naslouchá tentokrát velmi bedlivě a že se jich vyptává i na podrobnosti, které nebyly v záznamech. Když pak přečetli zprávu, že se toho a toho dne, měsíce a roku spikli dva dvorní úředníci a ujednali, že přepadnou a zardousí v noci krále v jeho ložnici a že byl jejich záměr Mordechajem oznámen královně Ester a touto králi a že byli, když se při výslechu přiznali, popraveni, otázal se jich král, jaké odměny se dostalo tomu hodnému Mordechajovi za jeho vlastenecký čin.

Ti odpověděli, že ten muž nebyl vůbec k audienci pozván a že mu nebyl ani písemně žádný dík vyjádřen. To zamrzelo krále, neboť dbal o to, aby byli odměňováni muži, kteří se o trůn zasloužili. Král zapředl o tom s kronikáři delší rozhovor a zpozoroval, když ho skončil, že už nastalo ráno nového dne. I propustil je, vykoupal, oblékl, posnídal a vešel do své úřadovny, aby se věnoval svým pracím.

Za chvíli hlásil se první návštěvník. Byl jím Hamán. Přišel vyžádat si svolení k popravě Mordechaje.

Král ho uvítal, projevil svou radost, že přichází jako na zavolanou a tázal se ho, co by měl učinit zasloužilému muži, kterého chce zcela mimořádně vyznamenat. Hamán se domníval, že jde o něho, a doporučil králi, aby nařídil jednomu z nejvyšších úředníků, aby toho muže oblékl do králova pláště, posadil na králova koně a vodě ho městem provolával: "Takto se děje muži, jehož si král váží". Králi se ten návrh líbil a pravil: "Jdi a učiň tak židovi Mordechajovi, který mi zachránil život!" Hamán zbledl, chvěl se jako osika, ale opanoval se a splnil rozkaz.

Ve špatné náladě přišel domů a styděl se sám před sebou, že musil prokázat čest muži, kterého chtěl vidět na šibenici. I jeho žena se mu vysmála a prorokovala mu neštěstí. Ale on se nemohl s ní bavit, neboť už tu byli služebníci královny, aby ho doprovodili k hostině. Šel tam se strachem, aby nezažil něco ještě horšího.

I druhá hostina měla slavnostní průběh a jako včera otázal se král i tentokrát královny, jaké má přání. Neopomenul opět dodat, že jí bude všecko splněno, i kdyby žádala polovinu království. Král to prohodil se smíchem, ale ten ho rychle přešel, neboť královna padla před ním na kolena, pozdvihla k němu prosebně své ruce a pravila s pláčem, aby daroval milostivě život jí a lidu, z něhož vyšla, neboť ten má být zcela vyhuben.

Král ji žádal, aby povstala a jmenovala toho, kdo strojí úklady jí a jejímu lidu. Tu ukázala královna prstem na Hamaná a řekla: Tento zlý muž to je. Oklamal tě. Vyžádal si od tebe právo zahubit nebezpečné cizince, kteří podrývají základy státu, a neřekl, že má na mysli židy, kteří jsou králi věrně oddáni, jak to potvrzuje případ strýce Mordechaje."

Hněv se zmocnil krále, a byl by se nejraději sám vrhl na Hamaná. Ale opanoval se a vešel do zahrady, aby se uklidnil. Tu spatřil vysokou šibenici a zvěděl od sluhů, že jí dal v noci Hamán postavit. aby mohl dát na ní popravit Mordechaje, zasloužilého občana.

To se už král neovládl a řekl: "Jděte, chopte se Hamaná a popravte na ní jej a jeho syny!" Pak si zavolal král Mordechaje a radil se s ním, co by se dalo udělat, aby nebyl proveden tajný rozkaz Hámánův dne 13. adaru.

Věc byla znesnadněna starým perským zvykem, podle kterého nesmí býti žádný královský rozkaz odvolán. A tak vydal král nový rozkaz, kterým se dávalo židům právo sebeobrany, kdyby byli kýmkoliv 13. adaru napadeni. I tento příkaz byl rychlými kurýry poslán do všech končin říše. Mistodržitelé mu porozuměli a dali vojsku zákaz toho dne opustit kasárna. Lid však na židy zaútočil a byl odražen. Židé si počínali chrabře, bránili sebe a své rodiny, ale nevešli do bytů Peršanů a nepřisvojili si nic z jejich majetku neboť netoužili po kořisti. V hlavním městě měla lupu chtivá luza dokonce značné ztráty a řádní občané jich nelitovali.

Král povýšil Mordechaje na křeslo prvního ministra a ten řídil mnohá léta perskou říši k všeobecné spokojenosti. Královna Ester dala celou událost sepsati v knihu a uložila v ní všem židům, aby se i v nejvzdálenější budoucnosti postili dne 13. adaru a dopřáli si pak následujícího dne 14. adaru nejlepší pokrmy a nápoje a posílali hojné dary i chudým jako radostné připomenutí, že perští židé unikli záhubě, kterou jim zlý Hamán strojil.

Slavnost tu nazýváme Púrím. Je to perské slovo a znamená losy, na památku toho, že pověrčivý Hamán, nepřítel židů, metal los, aby zjistil den, kterého se mu pomsta na nich zdaří. Ale los ho oklamal.

Židé však, kteří věřili a důvěřovali v jediného Boha, byli zachráněni a byli utvrzeni v přesvědčení, že Adonaj je jejich štítem a ochráncem a že nejlépe činí, když spoléhají v jeho pomoc.

Ona knížečka, sepsaná na přání královny Ester, se zachovala a nabyla velké obliby, protože se čte jako napínavý román.
Však se vyskytli i mezi učenými mnozí, kteří tvrdí, že je pouhým románem, a že celý děj byl vymyšlen. My věřící lidé o jeho pravdivosti nepochybujeme, protože člověk který vymyslil tak zajímavé vypravování o královně Ester, byl by vymyslil a napsal více takových knížek a ty by se nám byly také zachovaly. Trváme proto na pravdivosti jeho obsahu, protože jej tak hodnotili i učení muži v Jeruzalémě v prvním století před n. l, kteří navrhli a prosadili, aby byla Megilat Ester pojata do knih, tvořících Písmo svaté.

Kdybych byl já žil před dvěma tisíci lety a náležel v Jeruzalémě ke sboru, který rozhodoval o tom, které knihy patří do Písma svatého, byl bych se vyslovil proti zařazení knížečky Ester do Písma svatého, a byl bych vynaložil všecku svou výmluvnost, abych tomu zabránil. Chcete vědět proč? Ve svitku je řeč, že se vyskytl v Persii ministr, který pojal úmysl vyvraždit všechny židy a nenechat ani jediné židovské dítě na živu jen proto, že jsou židé národ bez vlasti, že žijí roztroušeni a rozptýleni po světě. A to je velice nebezpečná myšlenka, která měla býti potlačena.

Ale nestalo se tak a Hamán nalezl mnoho následovníků, kteří se jeho myšlenkou nadchli a usilovali o dosažení toho, co se vlivem bystrého Mordechaje Hámanovi nepodařilo. Nikdo nepřipadl na myšlenku vyvraždit všecky cizince, kteří se v jeho vlasti usadili, ale myšlenka vyhnat všecky židy z vlasti nebo vyvraždit všechny se vyskytla mnohokrát.

Za I. křižácké výpravy vzkřikl jeden fanatický účastník, který se nemohl dočkat, až bude prolévat krev mohamedánů: "Což nežijí nepřátelé Spasitelovi i v Evropě? Vrhněme se na ně!" Jeho slovo padlo na úrodnou půdu a na 100.000 židů v Porýní a v Podunají bylo zbožnými křižáky pobito.

Když v XIV. století řádil v Evropě mor, zvaný černá smrt, a lidé umírali jako mouchy, řekl kdosi, že židé otrávili studně, a tisíce lidí mu uvěřilo a bylo pobito opět 100.000 židů. To vše náleží již dávné minulosti, my jsme se domnívali, že se to nebude nikdy opakovat.

Ale přesto jsme zažili před nedávném pronásledování v tak velkém rozsahu, jak je svět nikdy předtím nezažil. Hitler si osvojil plán Hámanův a tvrdil, že všichni židé jsou skrz naskrz nízcí a hanební, že jsou největšími škůdci lidstva a že zájem světa vyžaduje, aby zmizeli z povrchu zemského. A poněvadž měl velikou moc, uskutečnil svůj záměr a šest miliónů židů bylo jeho oddanými a horlivými stoupenci umučeno.

Ano, nežijeme dnes pohromadě v jedné zemi, nýbrž roztroušeni ve všech evropských, a téměř všech zámořských státech, ale jen zpátečníci viděli v nás nebezpečí. Ale i kdybychom byli měli sebevíce chyb, nebyl rasista Hitler ani někdo jiný povolaným, aby vyslovil ortel smrti nad všemi evropskými židy, a aby je posílal den za dnem po stech a tisících na smrt, poněvadž prý nebyli hodni, aby jiným chléb ujídali, a aby žili ve společnosti evropských národů.

My neměli v té zlé době žádného Mordechaje ani žádnou Ester. Ale tam, kde byla možnost, spojili se židé s ostatními poctivými lidmi, aby se zbraní v ruce hájili své životy. Nás, kteří jsme tu katastrofu přece přežili, těší jen to jediné, že s námi všichni slušní lidé cítí a že spolu s námi naše pronásledovatele a mučitele odsuzují. Vzdáváme čest našim mrtvým a doufáme v lepší budoucnost svou a všeho lidstva. Ta nastane, až pochopí všecko lidstvo krásu a pravdivost slov proroka Ješajáhú:

Mír! Mír vzdáleným i blízkým, praví Hospodin, a budete ze všech neduhů vyléčeni!" (Jer. 57, 19.)

Z odkazu vrchního rabína Dr. Richarda Federa (1875 - 1970)