Oba autoři, Klemperer i Mann, zdůrazňují velikost německé civilizace, píše Hitchens, ať už v architektuře, v malířství či ve filozofii. Pro Manna, žijícího tehdy v Kalifornii, muselo být nesmírně obtížné vyrovnat se s hrůzou, pociťovanou nad německou porážkou, vzhledem k tomu, že se naprosto děsil i německého vítězství.

Je to, že lidé jako Klemperer nakonec přežili, ospravedlnitelné masovým vražděním obyvatel Drážďan? Touto otázkou se zabývá W.G.Sebald (nar. 1944), historik, dlouhá léta žijící v Británii, který předčasně zemřel v prosinci 2001, v knize O přirozené historii ničení.

Sebald sice zdůrazňuje přímou morální souvislost mezi vypálením Dráž'dan a odpornými zločiny nacismu, přesto však jemným způsobem zpochybňuje oficiální i neoficiální interpretaci těchto událostí, konstatuje recenzent. Pováleční Němci se rozdělovali mezi ty, kdo hněvivě odmítali jakoukoliv odpovědnost za nacistická zvěrstva, a mezi ty, kteří tuto odpovědnost přijímali. Willy Brandt, který bojoval v uniformě proti Hitlerovi navrhl, že i když sice není možno Němce zatěžovat břemenem kolektivní viny, nicméně existuje všeobecná či kolektivní odpovědnost.

Často šlo -- a to je dobře mít na mysli i při uvažování o českých paralelách -- o čirou náhodu, kdy se kdo narodil. To konstatoval v osmdesátých letech kancléř Helmut Kohl, když řekl, že on sám se naštěstí narodil na to, aby nesl vinu za nacismus, příliš pozdě.

V souvislosti s tím měla v Německu obrovský úspěch děsivá kniha historika Antony Beevora Pád Berlína 1945 (v BL recenze viz zde, viz též zde), která poprvé otevřeně hovoří o tom, že vojáci sovětské armády v roce 1945 systematicky znásilňovali všechny ženy, které jim přišly do cesty. Vydání Beevorovy knihy v Německu vyvolalo vlnu potlačovaných vzpomínek a hanby, která naplnila sdělovací prostředky -- jednou dívkou, kterou zmlátili a znásilnili Stalinovi vojáci, byla i Hannelore Kohl, nyní už zemřelá manželka bývalého německého kancléře. Stejně jako většina německých žen si v poválečném období uvědomila, že málokoho bude historie jejich znásilnění dojímat.

Sebald se ve své knize zabývá tím, "proč němečtí autoři nevylíčíli zničení německých měst tak, jak ho zažily miliony lidí".

I Hitchens, který se narodil v roce 1949, vyrůstal ještě v krajině zjizvené nacistickým bombardováním. Jenže, jak zdůrazňuje, pro něho a jeho spolužáky to bylo věcí hrdosti. Jaképak asi muselo být vzpomínání na válku pro Němce? A "proč by měli mí němečtí současníci v sobě potlačovat diskusi o zničení velkých měst a kostelů a památníků v jejich zemi, nemluvě o vyvraždění bezpočtu civilistů?" ptá se. V Británii žije mnoho lidí, kteří mají pocit, že toto vraždění bylo zbytečné, a když byla před deseti lety v Londýně postavena organizátoru náletů na Německo, britskému veliteli Harrisovi, socha, vyvolalo to silné protesty v tisku i na ulicích. Hitchensovi ovšem na Sebaldově knize vadí, že jaksi lituje o trochu víc smrti posádky letadel Luftwaffe než obětí náletů na anglické město Norwich, kde dlouhá léta žil.

Spisovatel Heinrich Böll napsal v dopise svým synům, že budou vždycky schopni poznat, co je Němec zač, podle toho, zda označuje duben 1945 za porážku anebo za osvobození.

Tutéž otázku nyní znovu otevřela -- jiným způsobem -- kniha historika Jörga Friedricha Der Brand (Oheň). Friedrich obvinil Winstona Churchilla z úmyslné politiky leteckého terorismu proti civilistům. Pravicový bulvární list Das Bild označil Churchilla za válečného zločince, otiskoval ukázky z Friedrichovy knihy na pokračování a požadoval uznání německého utrpení.

V Sebaldově knížce nalezneme dopisy od německých čtenářů, které tento autor obdržel, když poprvé začal psát na toto téma, a tak zjišťujeme, že v Německu stále ještě existuje směsice arogance a sebelítosti, smíšená s antisemitismem. Sebald nepopírá, že Hitler plánoval zničení mnoha měst v jiných zemích. Většina lidí mimo Německo proto dosud nad znbičneím německých měst na konci druhé světové války prostě jen pokrčí rameny.

To ovšem, pokračuje Hitchens, nás nezbavuje určité odpovědnosti. Zničení Drážďan ohněm bylo tak děsivě totální, že mohlo Klemperera s manželkou (Klemperer byl zraněn) usmrtit. Většina historiků se dnes shoduje, že vybombardování Drážďan nemělo na výsledek války žádný vliv a že pravděpodobně k němu došlo kvůli Stalinovi, který se obával, že Američané a Britové uzavřou s Němci separátní mír. Dávno byla odtajněna britská vládní dokumentace, v níž radí Lord Cherwell Churchillovi, aby se bombardování soustředilo na dělnické obytné čtvrtě, aby tak usmrtilo co největší množství obětí. Je také dávno známo, že právě tyto čtvrti byly v protinacistických čtvrtích ve městech jako Hamburk ohniskem protinacistického odporu. Takže velká část německých antifašistů zahynula v ohňových bouřích, vyvolaných bombardováním RAF.

Nesporné také je, že se Henrymu Morgenthauovi téměř podařilo, aby byl přijat jeho plán na násilné vylidnění Německa a na proměnu těch, kteří přežili, v otroky či nesvobodné zemědělce. Z Rooseveltovy a Churchillovy dokumentace vyplývá, že na konferencích v Quebecu a v Hyde Parku v roce 1944 Churchill toto "pastorální" řešení německého problému přijal a začal s Rooseveltem rychle do armády zavádět jaderné zbraně. Díky Cordellu Hullovi a Henry Stimsonovi nebyl Morgenthaův plán realizován v západních zónách Německa, ale Sovětský svaz ve východním Německu zlikvidoval většinu jeho průmyslové kapacity. I rozdělení Německa bylo zřejmě důsledkem uplatňování latinského hesla Vae victis (Běda poraženým) po druhé světové válce.

Hitchens se domnívá, že právě zcela důstojné a demokratické sjednocení Německa v roce 1989 vede autory v poslední době k tomu, že se vracejí k utrpení německých civilistů v posledních týdnech druhé světové války.

Angličané byli nakonec asi dost šokováni tím, co způsobili. Britský televizní reportér John Simpson se zmiňuje ve své nedávné knize (recenze v BL viz zde) o svědectví jednoho Churchillova spolupracovníka o tom, jak "bombardér Harris" hrdě předvedl Churchillovi dokumentární film o tom, co britské bombardování způsobilo v Německu. Churchill se při sledování tohoto filmu rozplakal.

Sebald podle amerického recenzenta líčí, že v osmdesátých letech navštívil Sollyho Zuckermana, který byl za války jedním z Churchillových vojenských poradců pro otázky "kobercového bombardování". Po válce se jel Zuckerman podívat do Kolína nad Rýnem, jak výsledky bombardování vypadaly ve skutečnosti. Nebyl schopen to vyjádřit slovy. ("Jediné, co mu zůstalo v mysli, byl obraz zčernalé katedrály, zvedající se z kamenné pouště kolem, a vzpomínka na utržený prst, který nalezl na hromadě rumu.") Zuckerman měl o tom psát pro jeden britský časopis. Nepřiměl se nikdy k tomu, aby napsal jediné slovo.

Inteligentní Němci si vždycky uvědomovali, že Hitler si přál, aby bylo Německo takto zničeno. Dával přednost národu usmrcenému ohněm před národem poraženým. Potíž je, že došlo k obojímu. Avšak Němci dnes absolutně nepodléhají neonacismu. Dokonce se vzdali i německé marky ve prospěch poevropštěného Německa, míní Hitchens. Většina uprchlíků z nedávných válek na Balkánu nalezla útočiště v Německu. Němci dodnes nechtějí posílat vojska do zahraničí.

Problém Německa je tentýž jako nedávný problém Srbska či současný problém Iráku, uzavírá americký autor. Srbové si většinou přáli svržení Miloševiče a mnozí z nich přivítali bombardování Jugoslávie, jenže nikdo si přitom nepřeje zničení vlastní země. Velmi podobný je postoj současných iráckých disidentů. Ti nechtějí, aby jejich země někoho vraždila, zároveň si ale nepřejí, aby byla jejich země ponížena a zničena. Německo to zažilo v extrémní míře a Sebald tento rozpor zaznamenává plasticky. Mělo by to vyvolat diskusi, uzavírá americký komentátor.