Většina evropských sousedů nespojovala v r. 1918 Československo s tradičním územím Království českého, jednak jim Slovensko, jakožto tradičně "horní Maďarsko" připadalo s Českem dost nesourodě spojené, ale i Česko se za těch 200 roků habsburské nadvlády stalo pro nezúčastněné spíše součástí německého prostoru než nějakou slovanskou zemí.

Těch dvacet roků bylo vyplněno politickým úsilím obnovit českou státnost tak, jak byla samozřejmostí v období před Habsburgy. že to bylo spojeno s politickou opozicí, zejména z řad Němců, kteří vznikem českého a slovenského státu ztratili privilegované postavení, je zcela logické a zákonité.

Ke konci tohoto období se zdá, že T.G. Masaryk a E. Beneš dokázali o smyslu a kvalitě českého státu přesvědčit celou řadu významných státníků, zejména USA a Velké Británie. Naneštěstí přišla v Německu k moci národně socialistická strana Adolfa Hitlera, jeho vztah k Čechám byl do značné míry ovlivněn původem jeho matky (byl nemanželským dítětem), která pocházela z Budějovicka, proto to opovržlivé označení "boehmischer korporal" čili český kaprál. Adolf Hitler se vždy cítil být Sudeťákem, Němci ani Rakušáci ho dlouho nebrali vážně.

Jako vždy, rozhodující bylo, že přišel se svou velkou hubou a populistickou politikou zrovna ve správnou chvíli, velká hospodářská krize z konce 20 let už končila, jeho politika znovuvyzbrojení Německa mu vynesla podporu průmyslových kruhů, oživení trhu, způsobené mimo jiné i zbrojními zakázkami Wehrmachtu zapůsobilo dojmem úspěšné hospodářské politiky.

Další faktor, vedoucí k jeho politickému vzestupu, byl tehdy zcela nový prostředek propagandy, rozhlas. Nezkušené obyvatelstvo bylo vystaveno vytrvalému vlivu propagandy NSDAP, vedené Goebbelsem, ale neposlední roli hrály i proslovy samotného Vůdce, na začátku zcela mírumilovné a sociálně zaměřené, jeho antisemitské názory začínal prosazovat až v době, kdy získal politickou moc. To bylo už pozdě na to, aby se mohla formovat jakákoliv opozice, Adolf vedl stranu stejně, jako později v Čechách Klement Gottwald.

Jeho dělnické milice se jmenovaly SA, z nich později vznikly jednotky SS. Německá STB se jmenovala Gestapo (přezdívka Gustapo se vžila pro STB za Gusty Husáka).

Na opozici měl Adolf a jeho partaj vždy pohotovou Guillotinu, proto se jim také říkalo sekyráři. Gottwaldovi stačila obyčejná šibenice, výsledek byl také docela srovnatelný, málokdo si troufal jejich strany kritizovat.

V zahraniční politice svobodné ČSR v letech 1918- 1939 mělo prioritu zajišťování její bezpečnosti na základě mezinárodních smluv. Jednou z nich byla t. zv. Entente, malá dohoda, zajišťující vztahy s Rumunskem a Jugoslávií, smlouvy s Ruskem, Francií a Anglií, bohužel se mnohé z nich ukázaly jako cár papíru. Zejména Francie českou státnost nebrala vážně, Daladier byl jeden z politiků, kteří v Mnichově až příliš ochotně pomohli Hitlerovi a Mussolinimu okleštit republiku. Anglický Chamberlein byl spíše mdlého ducha a asi opravdu věřil tomu, že zajišťuje v Evropě mír, když ustupuje Hitlerovi a Sudeťákům, v Anglii patřil k pacifistům.

Odpusťte mi prosím jestliže to vše působí příliš zjednodušeně, ale rozebírat vše do podrobnosí by přesáhlo rozsah zamýšlené úvahy.

V zásadě jde o to, že se s našimi bývalými nepřáteli a zrádci za nějakých 20 měsíců sejdeme v jednom politickém útvaru, který se zpravidla označuje jako EU. Jak se uplynulých 60 roků, to jsou tři generace, projevilo na našich vztazích?

Zhodnocení současné situace bude asi skoro nepřípustně zjednodušeno konstatováním, že z našich bývalých politických odpůrců v Německu jsou až na nevýznamné složky Sudetoněmeckého landsmannschaftu dnes naši nejspolehlivější partneři. Pokud se Sudeťákům nepodaří přesvědčit německou veřejnost o tom, že jsou nevinnými obětmi brutálních českých nacionalistů, což je velmi málo pravděpodobné, pak se tento vztah může i nadále velmi pozitivně vyvíjet. Bohužel se v Čechách poskytuje až příliš mnoho prostoru odpůrcům Benešových dekretů nebo Temelína, přičemž lze zcela jasně vidět, že se jedná pouze o záminky, jak nenáviděným Čechům alespoň jednu utřít.

Ve Francii je situace podstatně složitější. Zde jde spíše o subvence pro zemědělství, Španělé a Portugalci jsou na tom podobně. Dosud vyssávali pomocí svých komisařů v Bruselu Evropu oni, nyní se bojí o svá privilegia a nepřejí Čechům ani Polákům přiměřenou podporu zemědělství. Francouzi jsou v zásadě realisté, co se jim nevyplatí, to odmítají. Maršál Pétain spolupracoval s nacisty, protože mu to zajišťovalo jeho blahobytnou existenci. Co ho zajímali Češi, Poláci nebo Židé, jeho pravidelná stolice mu byla důležitější.

Když se Churchill rozhodl vzdorovat nacismu, věděl, že to nebude jednoduché. Angličané se ubránili, protože se odmítli aranžovat s Hitlerem a nesli proto také dlouho následky. S pomocí českých a polských letců se ubránili invazi Goeringových bombarďáků, tím si také zajistili možnost pozdější spolupráce s USA a Ruskem. Bez anglických a amerických konvojů s válečným materiálem by Rusko nikdy nedokázalo vzdorovat nacistům, k tomuto tématu se dodnes žádný ruský politik nedokázal na veřejnosti vyjádřit.

Je mi líto, že tyto náhledy musí zůstat tak stručné, ale doufám, že jsem alespoň naznačil, které historické i novější skutečnosti působí na naše vztahy k EU, zdá se, že bychom měli nalézt hodně pochopení u Britů, dost sympatiií u dnešní, již třetí poválečné německé generace ale s problémy lze počítat u Francouzů, Španělů a Portugalců. Pokud jde o Italy, osobně jsem se setkal spíše se sympatiemi pro Čechy, než s nějakými reminscencemi z 1. světové války, Mussolini je i pro 90% Italů vyřízená minulost.

Pokud jde o naše společníky při vstupu do EU, jak Poláci, tak Slovinci jsou tradičně našimi partnery z dob Habsburků, měli bychom navázat na tradiční spolupráci v exilu a snažit se překonat to, co nás v minulosti občas rozdělovalo.

Za totality vycházelo u nás v Mnichově České Slovo s polskou stránkou, měli bychom i v budoucnu udržovat dobré vztahy jak se Slováky, díky Bohu je zde jejich příspěvků opravdu hodně, tak i s Poláky a z Ljubljany bychom také měli mít nějaké ty příspěvky, však jich v Praze studovalo dost! Vzpomínám si na moje překvapení, když jsem v r. 1970 navštívil Ljubljanu a na Masarykově ulici v centru města zaparkoval. Zde nepřestalo svobodné Československo existovat ani za Tita nebo Brežněva.

Proto jsem optimistou, v EU najdeme spíše přátele a pomoc, bez EU se v budoucnu v Evropě nedá moc podniknout. Uvidíte, že i opatrní Švýcaři se jednou rozhodnou pro vstup, i když to bude něco stát.

Proč tohle všechno píšu: ulehčilo se mi, že nebudeme mít presidentem soudruha pro všechna období Karla Gotta, trochu mně zneklidnil Václav Klaus, ale i on nakonec nemůže udělat nic jiného, než dovést národ do Evropy, snad by chtěl vymoci lepší podmínky, více peněz, ale koneckonců buďme rádi, že nejsme jako dříve obklopeni jenom nepřáteli!

Přál bych mu do jeho nového úřadu osvícení Boží, aby byl presidentem všech Čechů, nejenom těch v ODS a trochu více sebekritiky, nikdo nejedl moudrost lžícemi, nýbrž si ji musel těžce získávat, snad bude těmi roky v opozici natolik zmoudřelý, aby viděl vlastní chyby a do budoucna se jich vyvaroval. Proč to tak (s)prostě říkám: nikdy jsem ho nepovažoval za málo inteligentního, zdánlivý ůspěch, nedostatek životní zkušenosti mu však dal sklon k aroganci. Více pokory, sebezpytování a zdrženlivosti v projevu by z něho mohlo udělat ideálního presidenta.