Zapsal jsem si do mobilu státní poznávací značku toho mercedesu a zašel jsem do obchodu přesně proti místu, kde k této nehodě došlo. Chtěl jsem jim dát to číslo toho auta, aby dávali pozor a předali ho majiteli fiatu uno, až si pro svůj vůz přijde.

Tři zaměstnanci v obchodě mi řekli, že to celé viděli, kritizovali řidiče mercedesu, dokonce řekli: "Určitě přece má pojištěnjí, tak nechápeme, proč odjel."

Avšak poté, co si po dobu několika minut na řidiče v mercedesu zanadávali, pak mě komicky informovali, jednohlasně: "Nééé, my s tím přece nemáme vůbec nic společného." Starší pokračoval: "No, to bysme museli jít někam na policii, možná ještě jako svědci někam k soudu, a na to já nemám čas (obchod má otevřeno od 9 do 17 hodin). Oba mladí muži dodali: "No, a co když je ten chlap v tom mercedesu mocný? Mohl by nám způsobit problémy."

Řekl jsem tedy, ať řidiči automobilu Fiat Uno nic neříkají, ale ať mu jen předají mé telefonní číslo, že já sám jsem ochoten vystoupit jako svědek a že oni tak nebudou mít žádné problémy.

Uplynulo několik vteřin, kdy všichni mlčeli, a pak ten starší prostě opakoval: "Ne, s tím my nechceme mít nic společného." Ostatní dva se okamžitě otočili a odešli do zadní části obchodu, jako že se vracejí k práci, předpokládali, že odejdu. Naléhal jsem, aby si to moje telefonní číslo vzali: argumentoval jsem, že by byli rádi, kdyby to bylo jejich auto a někdo to udělal pro ně. "Ale ono to nebylo moje auto," řekl mi zbývající zaměstnanec a požádal mě, abych odešel. Napsal jsem improvizovaný lísteček a nechal jsem ho pro řidiče Fiatu Uno za stěračem.

Pak jsem šel do redakce časopisu Nový Prostor. Byl jsem v zahraničí, a tak číslo sestavoval vedoucí vydání. Všechno to vypadalo odporně: malé obrázky, špatné stránkování, netvůrčím způsobem připravená grafika. Řekl jsem to grafikovi. Odpověděl mi: "To není moje práce, já jen dávám dohromady, co se mi předloží. Je-li ten obrázek špatný, to není můj problém."

Argumentoval jsem, že to je jeho problém, protože je součástí pracovního týmu a mělo by být jeho cílem, aby časopis vypadal co nejlépe. Že měl prostě říct tomu člověku, který vybíral fotografie, aby našel lepší a větší fotky. Odpověděl: "Ne, za to já nejsem placen!" Já: "Samozřejmě, že jsi. Dostáváš plat za výrobu časopisu jako všichni z nás a každý detail je odpovědností všech z nás." Nepomohlo to. Hovořili jsme o tom takto asi půl hodiny a nepodařilo se mi ho přesvědčit. Ostatní pracovníci redakce se na mě dívali, co jsem to za blázna, který chce, aby se zajímali o to, aby byl celý časopis dobrý, ne jen o své zaměstnání. Zdálo se mi, že jejich jediným cílem je dostat na konci měsíce plat, bez ohledu na kvalitu své práce.

Pak jsem jel tramvají domů. Předními dveřmi nastoupila stará paní, která velmi špatně chodila. Řidič ji velmi dobře viděl. Potřebovala ještě asi dvě vteřiny, aby si sedla, ale řidič se s tramvají přesto už rozjel, takže málem upadla. Toho jsem svědkem skoro každý den: řidiči nemohou ani pár vteřin počkat, takže staří lidé, matky s kočárky a invalidi si nemohou sednout, než se tramvaj rozjede. Jako obvykle, šel jsem za řidičem a řekl jsem, mu, že se zachoval vůči té paní pěkně odporně. "To není můj problém. Já musím dojet na konečnou včas." (Drobnost: Když jsme dojeli na stanici Výstaviště, stál tam s tramvají bezdůvodně asi dvě minuty, i když nikdo nevystupoval ani nenastupoval. Zřejmě proto, že si předtím nahnal čas a nechtěl dojet do dalších stanic před dobou určenou jízdním řádem. Až na to, že na nábřeží kapitána Jaroše se zase rozjel tak rychle, že zase způsobil, že jeden starý pán téměř upadl.

Když jsem vystupoval, pravděpodobně ve vzteku nad tím, že jsem si mu o několik minut předtím stěžoval, zavřel dveře tak rychle, že v nich zůstal můj ruksak. Energicky jsem začal klepat na dveře, takže je napůl otevřel, ale tramvaj dál jela.

Jednou hledala jedna paní na náměstí Republiky zoufale někoho, kdo by jí pomohl. Zeptal jsem se, co se stalo, a ona mi vysvětlila, že jí nějaká žena ukradla peněženku a že potřebuje najít policejní stanici. Na druhé straně ulice stáli dva policisté a tak jsme k nim zašli a celé jsme jim to řekli. Francouzka uvedla, že muž, který tam prodává párky v rohlíku to celé viděl. Francouzka byla celá otřesená a nepamatovala si, jak ten zloděj vypadal. Šli jsme se zeptat prodavače párků v rohlíku. Řekl nám, co viděl, a když se ho policista zeptal, jak se jmenuje, reagoval: "Ne, ne, ne! Já s tím nemám nic společného!"

Policista na mě pohlédl a pokrčil rameny, jako by chtěl říci: "No, co můžeme dělat?" Řekl jsem mu, že by měl nařídit tomu muži, aby vystoupil jako svědek, konec konců, celý incident právě policistům popsal: je to osoba, která má všechny informace, ale nechce pomoci. Policista mi vysvětlil, že na to nemá právo, že mu to zákon nedovoluje a že nebude plýtvat svým časem, protože zloděj se stejně nikdy nenajde.

Snažil jsem se argumentovat, že to mohl být profesionální zloděj, který tady v té oblasti pracuje a že by policisté měli využít jeho popisu a dávat si na něho případně pozor. Pohlédl zcela skrze mne a Francouzku a odešel. Jeho kolega byl po celou dobu zticha. Prodavač párků v rohlíku pak dodal: "Vždyť ona je stejně bohatá, jinak by sem nejela" -- to jako dává jiným povolení, aby jí okradli?

Před Vánocemi jsem chtěl, aby časopis, kde pracuji, vyplatil mzdu nikoliv mně, ale ostatním zaměstnancům už před Štědrým dnem -- normálně ji měli dostat o týden později. Časopis je financován z grantů, takže peníze během těchto dnů nerostou prostě jen zůstávají na bankovním účtu. Nešlo o to, že by bývalo třeba předem nalézt nějaké jiné peníze, nebo že by dřívějším vyplacením mezd časopis přišel o nějaké úroku. Vysvětlením, proč zaměstnanci nemohou dostat mzdu už před Vánocemi, aby měly trochu lepší vánoce, jehož se mi dostalo, bylo, že se mzdy vyplácejí každého 2. Proč by se ale ty mzdy nemohly vyplatit teď, chtěl jsem vědět. "Proč ano?" Znovu jsem vysvětlil, že by pár dětí mělo lepší Vánoce. "Ne, my děláme výplatu 2. ledna. A nepřesvědčujte nás!"

Tento způsob chování je možný jen proto, že jej společnost jako celek neodsuzuje, protože se tak chová většina lidí. Právě proto neudělali sousedé a učitelé nic, když donutil třináctiletého Jiřího Szutu jeho nevlastní otec chodit po Telči s nápisem na prsou "Jsem idiot", nebo "Jsem zlý", nebo dokonce "Jsem buzna".

Proto nikdo nezachránil život Lucinky, kterou umučil k smrti jeji otec (a ještě pořád je, o devět let později, na svobodě, žije na Moravě s dvěma novými dětmi!). Právě proto se lékaři neodvážili ptát, proč je malá Lucie neustále nemocná, proč má v žaludku výkaly. Právě proto viděl její bratranec Emil, jak je podrobována systematickému mučení a i když ho to znechucovalo, neudělal nikdy nic. Když jsem se ho zeptal, proč ne, dověděl jsem se, že jeho otec a matka to nebyli -- byl to "jejich problém".

Anebo když začal skinhead kopat na zemi jednoho chlapce ve Štěpánské ulici. Viděl jsem to z okna, dívalo se na to po celou dobu asi deset lidí !! prostě sledovalo, aniž by cokoliv učinili, celou tu hrůzu, jak tomu chlapci skinheadové vymlátili všechny zuby a zlomili mu celou řadu kostí. Nikdo nehnul prstem! Ano, lidi byli šokováni, ale zároveň TO CHTĚLI VIDĚT! Jako kdyby to bylo živé vysílání v televizi Nova anebo pohyblivá stránka v Blesku.

Samozřejmě, že chápu, že se těch skinheadů báli, ale mohli zavolat policii ze svých mobilů. Použil jsem svého hlasu a podivného jazyka, abych tomu skinheadovi v tom útocích zabránil (zaujaly ho výkřiky v neznámé řeči, takže měl zbitý chlapec možnost uniknout).

Na Karlově náměstí jsem viděl, jak jeden starý pán upadl a dostal epileptický záchvat. Trvalo mi strašlivě dlouho, než někdo reagoval na mé volání o pomoc, protože jsem měl vybitou telefonní baterii a nemohl jsem zavolat sanitku (nikoliv kvůli epileptickému záchvatu, ten sám za několik minut skončí, ale protože se ten starý pán pádem poranil na hlavě a krvácel). Nakonec mi nabídla svůj telefon jedna dívka, oblečená jako anarchistka.

Je neuvěřitelné, jak hluboce zakořeněné je toto sobecké chování a jak ho tolik lidí přijímá jako normální. Všichni se starají jen o sebe a o své blízké -- po nás ať přijde potopa.