Bylo by prý přece jenom lepší, poukázali bělodomí poraděnkové, kdyby to pan president vzal přes OSN. Stejně je potřeba něčím vyplnit čas potřebný ke svolání vojska. A potvrzení od Koffiho, že se zájem mezinárodní komunity tak nějak kryje s těmi našimi, nemůže škodit. Jinak je všechno tutovka. Saddáma znají: když budou podmínky dobře zformulované, zasekne se. Když nic jiného, je přece háklivý na ty svoje paláce.

Bush tedy držel řeč v Radě o významu mezinárodního společenství a jeho podílu na vyplevelení těch diktátorů, kteří se vymkli kontrole civilizovaných zemí. Členové Rady byli paf, že tam světovládce vůbec zavítal a za odměnu odhlasovali rezoluci s podmínkami k zaseknutí.

Saddam ale je, jak již dlouho víme z mnoha projevů mnoha presidentů, lišák a svoji podšitost obratem znovu prokázal. Prohlásil, že mu podmínky vcelku vyhovují, že inspektoři jsou v Iráku vítáni a mohou jít, kam je nohy či oči povedou.

To bylo nepříjemné a tak lékaři informací preventivně nasadili zprávy o bombardování radarových stanic, jejichž paprsky dolétají k ocelovým ptákům, které Amerika zadarmo poskytuje, aby hájila diktátorův vzdušný prostor proti němu samému. Lék se podával veřejnosti v dávkách postačujících k vytvoření dojmu, že situace je pod kontrolou, ale nebezpečí není zcela zažehnáno.

Na tomto místě je třeba připomenout, že předávkování léku obecně vede ke stavu zvanému nedůvěra, který posléze ohrožuje samotnou existenci lékaře. V tomto konkrétním případě takové nebezpečí nehrozilo; lék byl součástí koktejlu páté či šesté stránky novin.

Spinovcům se ale stala nepříjemná věc. Tedy přesněji řečeno dvě.

Lišák z pouště předložil zprávu, jejíž zcensurování vyvolalo nechutné dohady o tom, že v ní jsou jména západních společností, které dodávaly lektvary pro vaření jedů. Krok to byl zjevně přehnaný, protože málokomu by těch 12000 stránek stálo za čtení. Nicméně fáma byla na světě a někteří odporní zaprodanci z řad novinářů kladli zlovolné otázky, kde je ten antrax, který jsme diktátorovi z naší vůle a zásob laskavě přenechali. Nekteří dokonce utrusili do vlastního hnízda fotografii, na níž si Rumsfeld ještě za mlada potřásá rukou s Lišákem za účelem obnovení diplomatických styků.

Zde si lékaři ještě jakž takž poradili. Lékem bylo zjednodušení, odměřované veřejnosti ústy státníků. Všude stejně, protože formule byla snadno zapamatovatelná: co je ve zprávě, je irelevantní, protože Saddam stejně nespolupracuje, jelikož už je takový. Pro zvýšení účinku se občas ordinoval odkaz na informace, které to všechno jasně potvrzují, leč jsou tak tajné, že je nelze zveřejnit, protože jinak by se diktátor dozvěděl, že víme, že proti nám něco má.

Druhá nepříjemnost souvisí s přírodním zákonem, podle nějž je stabilita (čti nedotknutelnost) tajných služeb nepřímo úměrná množství odtajněných informací. Daná závislost není ovšem jednoduchá, protože mezi extrémy (odtajnit všechno a nebo nic) existuje obtížně definovatelná metastabilní oblast v níž se tajná služba chová k odtajněným informacím tak, jako by s nimi a jejich interpretací neměla nic společného, v důsledku čehož její prestiž nejen neklesá, ale dokonce se i někdy zvyšuje.

Zmíněný jev může být za určitých okolností pozorován i nepříliš cvičeným okem. Bylo tomu tak například při známém projevu Colina Powella v Radě bezpečnosti. Kdosi dostal geniální nápad, že jeho ukázky irácké proradnosti a vychytralosti budou mít větší váhu s představiteli CIA v pozadí. Ti pánové tam skutečně dělali křoví, ale místo toho, aby palcem vzhůru dávali během projevu najevo, že to jsou oni, kdo zachraňují svět, předvedli němohru odstupu a pohrdání s projevem civila. Zajímavá tělná řeč neboli "body language", která neušla pozornosti sdělovacích prostředků.

Vcelku paradoxně přispívají ke stabilitě tajných služeb i jejich bývalí agenti, prodávající sdělovacím prostředkům pohled pod pokličku. Po zmíněném projevu Colina Powella ovládli tito experti na pár hodin sdělovací prostředky. Viděl jsem jich, odhaduji, asi deset. Jeden jako druhý označili "důkazy", které Powell předložil, za nepřesvědčivé. A jeden jako druhý upozorňovali, že závěry politiků neodpovídají tomu, co tajné služby ze svých vlastních zpráv vyčetly.

Rozvratnictví těchto expertů staví politiky a jejich poraděnky do takměř nemožné situace: Musejí zapracovat myšlenku (nebo spíš heslo) do projevu délky, aniž by věděli, na jakém pozadí se ocitne. Kanadský ministr zahraničí Graham například považoval za užitečné podpořit Spojené státy sdělením, že teď je (po Powellově presentaci) přesvědčen, že to tak je. Na pozadí dosti zasvěcených rozborů téže presentace pak vypadal jako hlupák.

Situace popsaná v předcházejícím odstavci je ovšem dosti vzácná, protože sdělovací prostředky, zejména severoamerické, nechávají politiky štavnat a lhát. (Britské listy před časem chválily Jeremy Paxmana, že přidržel ministerského předsedu Blaira pod vodou ohledně lži o odchodu předcházejících inspektorů z Iráku, citace z tohoto rozhovoru v BL je ZDE. Jenže dovedeno do důsledku jen to jen hra na drsného moderátora. Kdyby to Paxman a jeho editor mínili vážně, museli by rozhovor utnout a divákům sdělit, že za takových okolností nemá cenu pokračovat, protože pan ministerský předseda je buď informovaný lhář nebo neinformovaný hlupák, což není zrovna dobrá kvalifikace pro vedení země do války. *)

No, já vím, je to zoufale idealistické).

Pokud věříme tomu, že průzkumy veřejného mínění jsou zpracovávány nestranně, musíme připustit, že spiny zabírají. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, se bude různit podle stupně vyspělosti společnosti. V té nejvyspělejší, severoamerické, jde nejspíš o nedůsledné uplatnění jinak velmi užitečného a proto rozšířeného pravidla "Důvěřuj, ale prověřuj" -- neboli pozor na to co vypadá příliš dobře, aby to byla pravda (too good to be true), které bývá podepřeno upozorněním na význam detailů. "Read small print", se tomu tady říká.

Spin má dvě základní složky "předkládanou informaci" a "její ochranu před napadením". Například výrok "(jediným) cílem naší politiky je nastolení demokratického režimu v Iráku", je vzhledem ke zkušenostem s americkou zahraniční politikou na hranici únosnosti (too good to be true). Ochrání jej konstatování, že Hussein zabíjel vlastní lidi. Tím zamezíme nadměrné zvědavosti ohledně toho, proč se nám nelíbí tenhle a ne jiný diktátor v oblasti.

Někdy se výrok ochrání samoobslužně buď svojí vlastní absurditou "cílem našich válečných příprav je udržení míru" nebo složitostí možných námitek "válku povedeme selže-li vše ostatní". Protože, co se na to dá říct.

Spin rovněž používá orwellovský posun významu slov. Válka je mír, válčení je práce (job -- všichni se přece musí nějak živit), diktát je diplomacie.

Pokrok se nedá zastavit a tak manipulaci se slovem doplňuje obraz. CNN vysílala propagandistický medailon Colina Powella, mouřenína, jak nedávno pravil Harry Belafonte, který na dvoře imperátora Bushe hraje roli hodného policajta. Základní myšlenka pořadu bylo jednoduchá: Když Powell říká, že musíme jít do války, tak to musí být pravda, protože on, coby holubice mezi jestřáby (a bílá vrána mezi vojáky), by nesáhl po pistoli, kdyby nebylo nejhůře. Situace, kdy tomu tak bylo, zvýrazňovala grafika pozadí.

Při zmínce o humanitárně podmíněném bombardování Jugoslávie se objevil záběr, který před časem obletěl svět: muž, jehož vychrtlý hrudník za drátěným plotem vyvolal vzpomínku na německé koncentráky a následně zařadil Srby do stejně válečně zločinné kategorie. Ono se sice pak ukázalo, že ten souchotinář byl jen jeden a to za zbytkem jakéhosi plotu po jehož obou stranách se volně pohybovaly televisní štáby i podstatně vypasenější domorodci. **)

Pořad CNN mi připomněl bonmot o prolhávání se k pravdě. Možná, že bychom se měli ptát, kolik že malých lží snese velká pravda dřív než se převáhne v lež.

Připomeňme si, co všechno se nám už nabízelo: Irák bez Husseina, ale možná se zbraněmí a demogracií, která by tak nějak nepopudila sousedy. Irák s diktátorem beze zbraní a bez demogracie. Irák s americkým gubernátorem, který dohlédne na to, aby se lid naučil sobě vládnout a začal si užívat za naftu, a který vyklidí pole hned jak zavládne tenhle trvalý mír. A k tomu kšeftování s imunitou pro diktátora, s hlasy v Radě bezpečnosti a handrkování o miliardy s Tureckem. A k tomu blairovské lekce ohledně morálky.

Jeden z nejzajímavějších příspěvků do této směsky se objevil v rozhlasovém pořadu As it happens (CBC 12. břena), kde jakýsi americký politik vysvětlil, že po odbrojení a osvobození Iráku bude jedním ze základních úkolů obnovy vyzbrojit Irák (nejspíš v rámci programu "zbraně za naftu"), aby se mohl bránit svým sousedům.

Takže čemu máme věřit? Sám bych vsadil na slova básníka citovaného v úvodu: volby, peníze, imperium, nafta a tatínek, co nechal ten nedodělaný job.

Poznámka JČ:
*) Ne, nemyslím, zdá se mi, že Paxmanův rozhovor s Blairem byl v tomto smyslu dostačující. Novinář je od toho, aby informoval. Obávám se, že většina televizních diváků na základě toho extempore Paxman-Blair, které jsme v překladu reprodukovali i v BL, došla přesně k těm závěrům jako Jiří Jírovec, tedy účelo bylo dosaženo, myslím efektivněji, než kdyby to Paxman otevřeně řekl. Kromě toho je o něm známo, že si myslí, že jsou politici lháři.

**) Situace s touto reportáží ITN a britským časopisem Living Marxism, který nesrovnalostí v ní kritizoval, je značně složitější, než jak ji prezentuje Jiří Jírovec. Je pravda, že když ITN za článek časopisu Living Marxism žalovala, a ten proces prohrál (což ho přivedlo k bankrotu), velmi to poškodilo pověst této britské zpravodajské společnosti (tedy ITN). Existuje však celá řada svědectví, dokazujících, že inkriminovaný záběr, alespoň tak, jak ho prezentovala ITN, nebyl podvod (jiná věc je, co s ním dělaly televizní stanice jinde na světě).

O skandálu Omarška a Trnopolje/Living Marxism/ITN viz ZDE; velmi dobře tento incident vysvětluje britský novinář John Simpson ve své knize It's a Mad World, my Masters, recenze v Britských listech s podrobnou citací k tomu je ZDE