Pacem in Terris: trvalý závazek

1. Již téměř před čtyřiceti lety, na Zelený čtvrtek 11. dubna 1963, vydal papež Jan XXIII. svou impozantní encykliku Pacem in Terris. Můj ctihodný předchůdce, který dva měsíce potom zemřel, ji adresoval 'všem lidem dobré vůle' a shrnul svou zprávu o 'míru na zemi' v prvé větě encykliky: 'Mír na zemi, po jehož dosažení dychtí všichni lidé všech dob, může být pevně dosažen a udržen pouze pokud bude svědomitě dodržován řád ustanovený Bohem' (Úvod: AAS, 55 (1963), 257).

Vyhlášení míru rozdělenému světu

2. Svět kterému Jan XXIII. psal, byl ve stavu hlubokého rozkladu. Dvacáté století započalo s velkým očekáváním pokroku. Ale potom během šedesáti let v témž století proběhly dvě Světové války, devastující totalitární systémy, nesmírné utrpení lidí a největší pronásledování Církve v její historii.

PPouhé dva roky před Pacem in terris byla v roce 1961 vztyčena Berlínská zeď, aby rozdělila a postavila proti sobě nejen dvě části tohoto města, ale dvě cesty chápání a budování pozemské obce. Na jedné a na druhé straně Zdi se život řídil podle jiných modelů, určovaných protietickými pravidly, v atmosféře vzájemného podezírání a nedůvěry. Zeď protínala jak v reálném životě, tak jako světový názor celé lidstvo, prostupovala lidská srdce a mysli a vytvářela rozdělení, které vypadalo, že vydrží navždy.

Navíc, právě šest měsíců před encyklikou, a právě v době otevření Druhého vatikánského koncilu v Římě se svět dostal během krize kvůli kubánským raketám na pokraj nukleární války. Cesta ke světu míru, spravedlnosti a svobody se zdála být uzavřena. Mnozí věřili, že lidstvo je odsouzeno žít navždy v nebezpečných podmínkách "studené války" a zoufale doufalo, že ani agresivní čin, ani neštěstí nespustí nejhorší válku v historii lidstva. Dosažitelné atomové arsenály znamenají, že by taková válka mohla ohrozit blízkou budoucnost lidstva.

Čtyři pilíře míru

3. Papež Jan XXIII. nesouhlasil s těmi, kdo proklamovali, že mír není možný. Podle encykliky bušil mír všemi svými požadavky na obě strany Zdi a všech ostatních rozdělujících zdí. Encyklika se obracela na všechny patřící do jedné lidské rodiny, na osvícení a světlo sdílené touhy všech lidí žít v bezpečí, spravedlnosti a naději v budoucnost.

Díky pronikavé intuici, která pro něj byla charakteristická, Jan XXIII. určil základní podmínky míru ve čtyřech základních požadavcích lidského ducha: Pravda, spravedlnost, láska a svoboda (srov. totéž, I: l.c., 265-266). Pravda povede k míru, pokud každý jedinec bude upřímně respektovat nejen svá práva, ale i své povinnosti k jiným. Spravedlnost povede k míru pokud v bude v praxi každý respektovat práva ostatních a skutečně naplňovat své povinnosti k nim. Láska povede k míru pokud lidé budou cítit potřeby jiných jako své vlastní a budou sdílet to co mají s jinými, zejména hodnoty mysli a ducha které jim jsou vlastní. Svoboda povede k míru a k jeho rozkvětu, pokud při volbě prostředků budou lidé postupovat s rozumem a převezmou zodpovědnost za své vlastní akce.

Pokud se díváme na současnost a do budoucnosti očima víry a rozumu, požehnaný Jan XXIII vykonal hluboký kus historické práce. Věci nejsou vždy takové, jaké se jeví na povrchu. Nehledě na války a pověsti o válce, byla pokud jde o lidské záležitosti něco více, něco co papež považoval za slibný začátek duchovní revoluce.

Nová hrozba lidské důstojnosti a nezadatelným lidským právům

4. Lidstvo, jak napsal Jan XXIII., nastoupilo novou etapu své cesty (srov. totéž, I: l.c., 267-269). Konec kolonialismu, vznik nových nezávislých států, ochrana práv zaměstnanců, nová vítaná účast žen ve veřejném životě, to vše prokazuje fakt, že lidská rasa skutečně nastupuje novou etapu své historie, charakterizovanou 'přesvědčením, že všichni lidé jsou si rovni s ohledem na svou přirozenou důstojnost'. (totéž, I: l.c.,268). Papež věděl, že důstojnost byla dosud pošlapávána v mnoha částech světa. Ale byl přesvědčen, že nehledě na dramatické situace si svět stále více uvědomuje některé duchovní hodnoty a sále otevřenější k významu těchto pilířů míru - pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě (srov. totéž, I: l.c., 268-269). Při hledání, jak zavést tyto hodnoty do lokálního, národního a mezinárodního života, muži a ženy jsou si stále více vědomi, že jejich vztah k Bohu, zdroji všeho dobra, musí být pevným základem a hlavním kriteriem jejich životů, jak jednotlivců tak celé společnosti (srov. totéž). Tato rozvíjející se duchovní intuice povede, jak papež věřil, k hlubokým veřejným a politickým souvislostem.

Při pohledu na rostoucí ohrožení lidských práv objevující se mezi národy a na mezinárodní úrovni se papež Jan XXIII. chytil možností tohoto jevu a pochopil svou jedinečnou příležitost ke změně historie. To co se stalo později ve Střední a Východní Evropě potvrdilo tento jeho pohled. Cesta k míru, jak nás učil ve své encyklice, záleží na obraně a podpoře základních lidských práv, které náleží každému člověku, ne jako dobrodiní náležející různým sociálním třídám nebo poskytované státem, ale prostě kvůli lidskosti. 'Každá lidská společnost, pokud je dobře uspořádaná a produktivní, musí být založena na tomto principu, zejména na tom, že každá lidská bytost je je osobností, a to znamená, že je vybavená inteligencí a vlastní vůlí. A tedy právě proto že je osobností má práva a závazky, vyplývající přímo a současně z její podstaty. A že tyto svobody a závazky jsou univerzální a neporušitelné a nezcizitelné' (totéž, 259).

Jak ukázala nedávná historie, nebyla to pouze abstraktní myšlenka; byla to myšlenka s hlubokými důsledky. Inspirován přesvědčením, že všechny lidské bytosti jsou si rovny ve své důstojnosti, a že společnost tedy musí přizpůsobit svou formu tomuto přesvědčení, hnutí za lidská práva brzy přinesla a dala konkrétní politický výraz jedné s největších dynamik současné historie: hledání svobody jako neoddělitelné součásti práce pro mír. Tato hnutí, rostoucí v téměř všech částech světa, se stala nástrojem k náhradě diktátorských forem vlády formami demokratičtějšími a participativnějšími. Ukázaly v praxi, že mír a pokrok může být dosažen jen při respektování obecných morálních zákonů zapsaných do lidských srdcí (srov. Jan Pavel II., Výzva Valnému shromáždění OSN, 5. října 1995, č. 3).

Univerzální společné dobro

5. I v jiném bodě se Pacem in Terris ukázalo jako prorocké, jak je vidět z dalšího fáze vývoje světové politiky. Protože se svět stává stále více vzájemně provázaný a globální, společné dobro lidskosti by mělo být zpracováno na mezinárodní úrovni. Je správné, jak nás učil Jan XXIII., hovořit o 'univerzálním společném dobru' (Pacem in Terris, IV: l.c., 292). Jedním z důsledků tohoto vývoje je obecné potřeba veřejné autority na mezinárodní úrovní s faktickou schopností zvýšení univerzálního společného dobra; autority, která by nebyla, jak Papež ihned pokračoval, ustavena silou ale pouze se souhlasem všech národů. Taková instituce by měla jako svůj základní úkol 'rozpoznání, respektování, ochranu a propagaci práv lidské osobnosti' (totéž, IV: l.c., 294).

Není proto překvapením, že Jan XXIII. se díval s nadějí a očekáváním na Organizaci spojených národů, která vznikla 26. července 1945. Viděl, že tato organizace je spolehlivým nástrojem k udržování a posilování světového míru a vyjádřil zvláštní uznání za její Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, kterou pokládal za 'přiblížení k ustavení právní a politické organizace světového společenství' (totéž, IV: l.c., 295). Ve skutečnosti říkával, že tato Deklarace ustanovila morální základy, na kterých se bude svět vyvíjet spíše k pořádku než nepořádku, spíše dialogem než silou. Navrhoval, aby důsledná ochrana lidských práv Organizací spojených národů byla nezbytným základem vývoje schopností OSN k rozšiřování a ochraně světové bezpečnosti.

Není jasné jen to, že vize papeže Jana XXIII účinné mezinárodní veřejné autority ve službách lidských práv, svobody a míru ještě nebyla plně dosažena, ale ve skutečnosti existuje i mnohé váhání mezinárodního společenství o povinnosti respektování a zajištění lidských práv. Tato povinnost se dotýká všech základních práv s výjimkou toho, že svévolný pečlivý výběr může vést k racionálním formám diskriminace a nespravedlnosti. A tak jsme svědky nebezpečí rostoucího rozdílu mezi řadou nových 'práv' propagovaných v rozvinutých společnostech - důsledek nové prosperity a nových technologií - a jiných základnějších lidských práv dosud nejsou naplněna, zejména u těch nerozvinutých. Mám na mysli např. právo na potravu a pitnou vodu, bydlení a bezpečnost, sebeurčení a nezávislost - u kterých je daleko od jejich naplnění a realizace. Mír vyžaduje, aby toto napětí bylo rychle omezeno a včas vyloučeno.

Je nutno udělat další závěr: mezinárodní společenství, které od roku 1948 má listinu nepominutelných práv lidské osobnosti, obecně selhalo při dostatečném zajišťování odpovídajících povinností. Je povinností ustanovit mez která musí stanovit práva, aby se nestala předmětem libovůle. Největší pozornost pokud jde o obecné lidské povinnosti je nutno věcem míru a stanovit k tomu morální základ sdíleného rozpoznání řádu věcí, které je nezávislé na vůli jakýchkoliv jednotlivců či skupin.

Nový mezinárodní morální řád

6. Přesto zůstává pravdou, že nehledě na nejrůznější potíže a překážky byl v posledních čtyřiceti letech udělán významný pokrok k uskutečnění vizí Jana XXIII. Skutečnost že státy po celém světě se cítí zavázány svou ctí myšlence lidských práv ukazuje, jak plodné jsou nástroje morálního přesvědčení a duchovní celistvosti, které se prokazují tak rozhodně v revoluci svědomí, která umožnila v roce 1989 nenásilnou revoluci která odstranila evropský komunismus. A přestože pokřivené pojetí svobody jako libovůle pokračuje v ohrožování demokratických a svobodných společností, je jistě významné, že po čtyřiceti letech po Pacem in Terris se většina světa stala svobodnější, struktury dialogu a spolupráce mezi národy posílily a hrozba globální jaderné války, která tak tížila papeže Jana XXIII., byla účinně potlačena.

Směle, ale s veškerou pokorou, bych rád řekl, že tisíc pět set let staré církevní učení o míru jako 'tranquillitas ordinis - klidu řádu', jak to nazýval Svatý Augustin (De Civitate Dei, 19, 13), který nastoupil další etapu svého rozvoje před čtyřiceti lety jako Pacem in Terris, má značnou důležitost pro dnešní svět, pro představitele národů stejně jako pro jednotlivce. To že je na světě velký nepořádek je běžné. A tak zůstává otázka k zodpovězení: jaký druh pořádku může nahradit tento nepořádek, aby muži a ženy mohly žít ve svobodě, spravedlnosti a bezpečnosti? A jelikož svět uprostřed svého nepořádku je nicméně stále 'uspořádáván' a organizován nejrůznějším způsobem - ekonomicky, kulturně i politicky - vzniká jiná stejně urgentní otázka: na jakých principech se tyto nové formy uspořádání rozvíjejí?

Tyto otázky dalekého dosahu ukazují, že problém světového pořádku v celosvětových záležitostech, jak je možno problém míru právně chápat, nelze oddělovat od problému morálních principů. Je to jen jiná forma, jak vyjádřit, že tuto otázku nelze oddělit od otázky lidské důstojnosti a lidských práv. To je jedna z přetrvávajících pravd, které nás učí Pacem in Terris, které bude dobré si připomenout a vzít v úvahu při tomto čtyřicátém výročí.

Nenastal snad čas, abychom dohromady začali pracovat na nové ústavní organizaci lidské rodiny, která by byla opravdu schopna zajistit mír a harmonii mezi lidmi, stejně jako jejich celkový rozvoj? Ale ať nedojde k nedorozumění. To neznamená napsat ústavu globálního superstátu. Spíše to znamená pokračovat a prohloubit existující proces, který by splňoval téměř univerzální požadavky spoluúčasti na výkonu politické autority, a to mezinárodní politické autority pro průhlednost a vypočítatelnost ve všech směrech veřejného života. S touto důvěrou v dobro jakou lze nalézt v každém člověku, vyzval papež Jan XXIII. celý svět k ušlechtilejšímu pohledu na veřejný život a veřejnou autoritu, i když důrazně vyzval svět, aby se zamyslel nad rámcem současného nepořádku a nad novými formami mezinárodního pořádku úměrnému důstojnosti člověka.

Vazba mezi mírem a pravdou

7. Na rozdíl od těch, kdo vidí politiku jako oblast nutně odtažitou od morálky a pořízenou pouze zájmům stran, papež Jan XXIII. v Pacem in Terris zvýraznil opravdovější obraz lidské reality a ukázal cestu k lepší budoucnosti pro všechny. Přesně řečeno proto, že lidské bytosti jsou stvořeny s možností morální volby a žádná lidská aktivita se neuskuteční mimo sféru morálního posouzení. A politika je lidskou aktivitou; tedy je též podřízena určité formě morálního dohledu. A to platí i o mezinárodní politice. Jak napsal papež: 'Stejný přirozený zákon který řídí život a vede jednotlivce musí též ovlivnit vzájemné vztahy politických společenství' (Pacem in Terris, III: l.c., 279). Ti kdo si představují, že mezinárodní politický život se odehrává někde mimo oblast morálního posuzování musí pouze zvážit vliv hnutí pro občanská práva na národní a mezinárodní politiku dvacátého století, které právě skončilo. Tento vývoj, předvídaný učením encykliky, rozhodně vyvrací tvrzení, že mezinárodní politika je nutně 'svobodnou zónou', kde morální zákony nemají platnost.

Snad nikde není dnes větší potřeba korektního využití politické autority jako při dramatické situaci na Středním východě a ve Svaté zemi. Den po dni, rok za rokem rozbíjí kumulativní efekt hořkého vzájemného odmítání a nekončícího řetězu násilí a odvety každou snahu o dosažení vážného dialogu o skutečných příčinách konfliktu. Nestálost situace se skládá se střetem zájmů mezi příslušníky mezinárodního společenství. Dokud ti zodpovědní nepodstoupí skutečnou revoluci ve způsobu použití síly obcházení zajišťování bohatství pro své lidi, je obtížné si představit, jak může být učiněn pokrok směrem k míru. Bratrovražedné srážky ve Svaté zemi, které denně zmítají Svatou zemí a vnášejí do konfliktu síly formující bezprostřední budoucnost Středního východu jasně ukazují potřebnost lidí, kteří by, bez odsudků, realizovali politiku pevně založenou na principu respektu k lidské důstojnosti a lidským právům. Taková politika je nesporně výhodnější pro kohokoliv než pokračování konfliktu. Začátek může být položen na základě této pravdy, která je určitě mnohem více osvobozující než propaganda, zvláště když propaganda slouží k zastření neospravedlnitelných záměrů.

Předpoklady trvalého míru

8. Existuje nezlomná vazba mezi prací pro mír a úctě k pravdě. Čestnost při poskytování informací, rovnost právních systémů, otevřenost demokratických procedur dává občanům pocit bezpečnosti, připravenost k řešení konfliktů mírovými prostředky a přání po skutečném a konstruktivním dialogu, což dohromady představuje skutečné předpoklady k trvalému míru. Politické setkání nejvyšší úrovně na regionální a mezinárodní úrovni slouží věci míru pouze pokud společné závazky jsou respektovány oběma stranami. Jinak existuje riziko, že se taková setkání stanou nezávažné a neužitečné, a jejich výsledkem je, že lidé stále méně věří dialogu a stále více věří použití síly jako rozhodujícího prostředku. Negativní odraz pro mír vyplývající z přijatých a posléze nedodržených závazků musí být uvážen státními a vládními představiteli.

Pacta sunt servanda, říká starobylá zásada. A pokud mají být závazky dodržovány vždy, sliby těm chudým je nutno brát za zvláště zavazující. Pro ně je zvláštním zklamáním jakékoliv narušení důvěry týkající se slibů, které pokládají za životně nutné pro své blaho. V tomto ohledu jsou nedostatky při dodržování dohod ve sféře pomoci pomoci rozvojovým zemím vážný morální problém vedoucí k dalšímu zdůrazňování nespravedlnosti a nerovnováhy v existujícím světě. Utrpení působené chudobou je doprovázeno ztrátou důvěry. Konečným důsledkem je zoufalství. A existence důvěry k mezinárodním vztahům je sociálním kapitálem základní hodnoty.

Kultura míru

9. Nakonec, mír se netýká ani tak struktur jako lidí. Určité struktury a mechanismy míru - právní, politické a ekonomické - jsou ovšem nezbytné a existují, ale nebyly odvozeny z ničeho jiného než sebrané moudrosti a zkušeností nesčetných mírových gest učiněných lidmi během historie zachovávajících naději a neuskutečněné formou zastrašování. Mírová gesta pramení z životů lidí, kteří pečují o mír nejprve ve svých vlastních srdcích. Pracují srdcem a rozumem ti kdo přinášejí mír (srov. Mt 5:9). Mírová gesta jsou možná, pokud lidé plně oceňují společenskou dimenzi svých životů, když pevně pochopili význam a důsledky událostí ve svém vlastním společenství a v celém světě. Mírová gesta vytvářejí tradice a kulturu míru.

Náboženství má životní roli v péči o mírová gesta a ve vytváření podmínek pro mír. Vykonávají svou roli účiněji, pokud se soustřeďují na to, co je pro to vhodné: pozornost k Bohu, péče o univerzální bratrství a šíření kultury lidské solidarity. Den modliteb pro mír, který jsem uskutečnil v Assisi 24. dubna 2002 za účasti representantů mnoha náboženství,měl takový účel. Vyjádřil jsem přání oživit mír rozšířením spirituality a kultury míru.

Dědictví Pacem in terris

10. Blahoslavený papež Jan XXIII. byl člověk, který se nebál budoucnosti. V jeho optimismu ho posilovala hluboká víra v Boha a člověka, což obojí vyrůstalo z prostředí pevné víry, v němž vyrůstal. Veden svojí důvěrou v Prozřetelnost, dokonce i v tom, co vypadalo jako trvalá konfliktní situace, neváhal svolat představitele své doby k nové představě světa. To je dědictví, které nám zanechal. O tomto Světovém dnu míru 2003 se všichni rozhodněme, že budeme mít tentýž postoj: důvěru v milosrdného a trpělivého Boha, který nás vyzývá k bratrství a důvěru v muže a ženy naší doby, protože jako lidé všech dob nesou ve svých duších obraz Boha. Na tomto základě můžeme doufat, že vybudujeme svět míru na zemi.

Na počátku nového roku v naších lidských dějinách je to naděje, která vyrůstá spontánně z hloubku mého srdce: že v duchu každého jednotlivce může být obnoveno zasvěcení vznešenému poslání, které Pacem in terris před čtyřiceti lety navrhla všem mužům a ženám dobré vůle. Úkol, který encyklika nazývá "obrovský" je "vytvoření nových vztahů v lidské společnosti, pod nadvládou a vedením pravdy, spravedlnosti, lásky a svobody". Papež Jan upozornil, že hovoří o "vztazích mezi jednotlivými občany, mezi občany a jejich jednotlivými státy, mezi státy, a konečně mezi jednotlivci, rodinami, zprostředkujícími asociacemi a státy na jedné straně a světovým společenstvím na straně druhé". Uzavřel tím, že "dosáhnout pravého míru v souladu s Bohem stanoveným řádem" je "nejušlechtilejším úkolem".

Čtyřicáté výročí Pacem in terris je vhodnou příležitostí vrátit se k prorockému učení papeže Jana XXIII. Katolická společenství budou vědět, jak oslavit toto výročí během tohoto roku iniciativami, které, jak doufám, budou mít ekumenický a mezináboženský charakter a budou otevřeny všem, kdo pociťují v srdci touhu "prolomit bariéry, které je rozdělují, posílit pouta vzájemné lásky, učit se vzájemně se chápat a promíjet těm, kdo jim udělali něco zlého".

Tuto naději provázím modlitbou k Všemohoucímu Bohu, zdroji všeho našeho dobra. Kéž každý, kdo nás volá z útlaku a konfliktu ke svobodě a spolupráci, abychom pro dobro všech pomáhali všude lidem budovat svět míru ještě pevněji postavený na čtyřech sloupech, označených blahoslaveným papežem Janem XXIII. ve své historické encyklice: na pravdě, spravedlnosti, lásce, svobodě.

Ve Vatikánu, 23. prosince 2002

Jan Pavel II.