Pacem in terris
Encyklika Jana XXIII.
o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě z 11. dubna 1963
Ctihodní bratři a milovaní synové,
pozdrav a apoštolské požehnání!
Úvod
Řád ve vesmíru
1.
Mír na zemi, tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo,
uskutečnit a upevnit bez posvátného zachovávání řádu, který ustanovil Bůh.
2.
Vědecký pokrok a technické vynálezy nás učí, že v živých bytostech i
v přírodních silách vládne podivuhodný řád; a že stejně tak je člověku vlastní
taková důstojnost, že je schopen jak tento řád objevovat, tak vytvářet si vhodné
nástroje, aby se těchto sil zmocnil a využil jich pro sebe.
3.
Avšak vědecký pokrok a technické vynálezy ukazují především
nekonečnou velikost Boha, který stvořil jak vesmír, tak i člověka. V tvořil
vesmír z ničeho a vložil do něho poklady své moudrosti a dobroty. Žalmista Páně
proto chválí Boha těmito slovy: "Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé
jméno po celé zemi!"[1]; a na jiném místě: "Jak četná jsou tvá
díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil."[2] Člověka stvořil jako svůj obraz, sobě
podobného[3], obdařeného rozumem a svobodnou vůlí,
a ustanovil ho pánem všech věcí. "Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé"
-- vyznává žalmista -- "ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých
rukou, položils mu k nohám všechno."[4]
4.
Znamenitý řád vesmíru je však nyní v podivném rozporu s nepořádkem,
který vládne mezi lidmi a mezi národy; jako by se jejich vzájemné vztahy nemohly
řídit jinak než násilím.
5.
Stvořitel přece vtiskl do lidské přirozenosti řád: řád, který svědomí
člověka odhaluje a přikazuje mu jej bezvýhradně zachovávat: "Tím jen ukazují, že
obsah zákona mají vepsán ve svém srdci; jejich svědomí o tom vydává
svědectví."[5] Jak by tomu ostatně mohlo být jinak?
Každé dílo Boží totiž podává zprávu o nekonečné Boží moudrosti: zprávu tím
jasnější, čím větší dokonalostí je obdařeno.[6]
6.
Mylné názory však vedou často k omylu: mnozí se domnívají, že vztahy
mezi jednotlivci a státem, k němuž příslušejí, lze uspořádat podle týchž zákonů,
jimiž lze vládnout nad vesmírnými silami a živly, které nejsou nadány rozumem;
avšak zákony, jimiž se řídí lidské vztahy, jsou zcela jiného druhu a je třeba
objevovat je tam, kam je vepsal Původce všech věcí, to jest v lidské
přirozenosti.
7.
Tyto zákony dávají lidem zřetelná naučení: jak mají uspořádat vztahy
svého vzájemného soužití s jinými lidmi; jak mají být upraveny vztahy mezi
občany a státními úřady; jak mají vypadat vzájemné mezistátní kontakty; a
konečně jak se k sobě mají chovat jednotlivci a státy na straně jedné a světové
společenství na straně druhé; ohled na obecné blaho všech lidí naléhavě žádá,
aby konečně došlo k založení takového společenství.
8.
Nejdříve pojednáme o řádu, který má vládnout mezi
lidmi.
9.
Za základ jakéhokoli soužití, má-li být spořádané a plodné, je nutno
uznat zásadu, že každý člověk je osoba, tj. že je mu vrozen rozum a svobodná
vůle, a tedy že je nositelem práv a povinností, které pramení přímo z této jeho
povahy. Poněvadž tato práva a povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné, jsou
také naprosto nezcizitelné.[7]
10.
Pohlédneme-li na důstojnost lidské osobnosti ve světle pravd
zjevených Bohem, nutně ji oceníme ještě výš; vždyť přece lidé byli vykoupeni
krví Ježíše Krista, božskou milostí se stali Božími dětmi a přáteli a byli
ustanoveni za dědice věčné slávy.
11.
Protože chceme mluvit o právech člověka, poznamenáváme hned na
začátku, že člověk má právo na život, na tělesnou nedotknutelnost, na nutné a
dostatečné prostředky k důstojnému způsobu života: mezi ně patří především
obživa, ošacení, bydlení, odpočinek, lékařská péče a nezbytné sociální služby;
má proto právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z
povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez
svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.[8]
12.
Každý člověk žádá přirozeným právem náležitou úctu vůči své osobě,
dobrou pověst, svobodu v hledání pravdy a v mezích dovolených mravním řádem a
požadavky obecného blaha také svobodu projevovat svůj názor a šířit jej,
vykonávat libovolné povolání a konečně být o veřejném dění informován podle
pravdy.
13.
Přirozeným právem také člověku přísluší, aby mohl mít podíl na
kulturních statcích; proto mu musí být dovoleno se vzdělávat, ať už jde o
základní vzdělání, o technickou přípravu nebo o odborné vyškolení, odpovídající
vývojovému stupni jeho státního společenství. Je nutno usilovně vytvářet
podmínky k tomu, aby lidé s patřičnými vlohami měli přístup k vyššímu vzdělání,
a sice tak, aby se, pokud je to možné, ve společnosti dostali k úkolům a úřadům,
které odpovídají jak jejich nadání, tak i nabytým znalostem.[9]
14.
K přirozeným právům člověka nutno počítat i právo uctívat Boha, jak
mu to správně ukládá jeho svědomí, a soukromě i veřejně vyznávat své
náboženství. Správně píše Lactantius: "Byli jsme stvořeni, abychom vzdávali Bohu
Stvořiteli spravedlivou poctu, takovou, jaká mu náleží, abychom jen k němu se
znali a jen jeho následovali. Toto pouto zbožnosti nás k němu upíná a váže:
odtud je odvozeno latinské slovo náboženství, re-li-gio."[10] A náš předchůdce Lev XIII. tvrdí:
"Tato svoboda, skutečná svoboda, hodná dětí Božích, která zachovává člověku jeho
vysokou osobní důstojnost, je silnější než jakékoli násilí a bezpráví; a církev
tuto svobodu vždy požadovala a vážila si jí. Takovou svobodu vytrvale vyžadovali
apoštolové, svými spisy ji stvrzovali apologeti a posvětili ji vlastní krví
mučedníci."[11]
15.
Nadto mají lidé nedotknutelné právo vybrat si životní stav, jemuž
dají přednost: buď založit rodinu, a to na základě rovnosti práv a povinností
mezi mužem a ženou, nebo se rozhodnout pro kněžství či řeholní život.[12]
16.
Rodina, založená na svobodně uzavřeném, jediném a nerozlučitelném
manželství, musí být považována za první a přirozený zárodek společnosti. Z toho
plyne nutnost pečlivě se o rodinu starat, a to jak po stránce hospodářské a
sociální, tak i kulturní a mravní; taková opatření mají rodinu upevňovat a
usnadňovat plnění jejího poslání.
17.
Rodičům náleží přednostní právo živit a vychovávat děti.[13]
18.
Přejdeme-li nyní k oblasti hospodářské, vidíme, že přirozené právo
dává člověku nárok nejen na to, aby mu byl poskytnut dostatek pracovních
příležitostí, ale také aby práci podstupoval svobodně.[14]
19.
S těmito právy je nepochybně spjato právo člověka na takové pracovní
podmínky, které nenarušují jeho tělesné síly ani dobré mravy, ani nepřekážejí
utváření charakteru mladistvých. Pokud pak jde o ženy, je nutno přiznat jim
právo na pracovní podmínky slučitelné s jejich povinnostmi manželky a matky.[15]
20.
Z lidské důstojnosti vyplývá také právo hospodářsky podnikat na
vlastní odpovědnost.[16] Kromě toho nelze zamlčet právo
dělníka na spravedlivě stanovenou mzdu, tedy na odměnu, která by úměrně
hospodářským podmínkám podniku dovolovala pracujícímu a jeho rodině životní
úroveň odpovídající lidské důstojnosti. V této věci pravil náš předchůdce blahé
paměti Pius XII.: "S povinností pracovat, která má základ v přirozenosti, je v
souladu také přirozené právo, podle něhož člověk může žádat, aby vykonaná práce
přinášela jemu a jeho dětem, čeho je nezbytně zapotřebí k životu: do té míry
velí přirozenost sebezáchovu člověka."[17]
21.
Z lidské přirozenosti též plyne právo na soukromé vlastnictví, a to i
pokud jde o výrobní prostředky; toto právo, jak jsme vyhlásili jinde, "účinně
chrání důstojnost lidské osoby a usnadňuje vykonávání odpovědných úkolů v každé
oblasti života. Přispívá ke klidu a pořádku v rodinném životě a podporuje i
vnitřní mír a blahobyt země"[18].
22.
Je ostatně vhodná příležitost poznamenat, že právo na soukromé
vlastnictví má jistou sociální funkci.[19]
23.
Protože člověk je svou přirozeností tvor společenský, má právo
shromažďovat se a sdružovat s jinými, jakož i právo dávat svým sdružením takové
formy, které považuje za vhodnější k dosažení stanovených cílů; dále má právo
vyvíjet v těchto sdruženích vlastní iniciativu a na základě vlastní odpovědnosti
sledovat dosažení žádaných cílů.[20]
24.
V encyklice Matka a Učitelka jsme naléhavě připomněli, že je
naprosto nutné zakládat dostatečné množství sdružení nebo korporací schopných
dosáhnout cílů, které jednotlivec nemůže účinně sledovat. Taková sdružení nebo
korporace je třeba pokládat za nezbytný a nenahraditelný nástroj k zajištění
osobní důstojnosti a vlastní svobodné a nedotknutelné odpovědnosti.[21]
25.
Každý člověk má mít plné právo na svobodu pobytu a pohybu uvnitř
státu, jehož je občanem; a pokud k tomu vede oprávněný důvod, má také právo
přestěhovat se do jiného státu a usadit se v něm.[22] Tím, že někdo je občanem jistého
státu, nepřestává být členem velké lidské rodiny, občanem světového společenství
všech lidí.
26.
K tomu dále přistupuje, že s osobní důstojností je spojeno právo
činně se účastnit veřejného života a přispívat k uskutečňování obecného blaha.
"Člověk nesmí být považován za objekt a trpnou složku společenského života, je a
musí naopak být a zůstat jeho subjektem, základem a cílem."[23]
27.
Lidské osobě rovněž přísluší zákonná ochrana jejích práv; ochrana
účinná, nestranná, utvořená podle norem skutečné spravedlnosti, jak připomíná
náš předchůdce blahé paměti Pius XII. těmito slovy: "Z právního řádu, jaký chtěl
Bůh, vyplývá nezcizitelné a věčně platné právo, aby každý člověk měl zaručenu
právní bezpečnost a aby se mu přiznal okruh práv, který by byl zajištěn před
každým svévolným útokem."[24]
28.
Dosud připomenutá přirozená práva jsou v člověku, jemuž příslušejí,
spjata s právě tak velkým počtem povinností. Práva i povinnosti mají svůj
základ, svůj zdroj a svou nezničitelnou sílu v přirozeném zákoně, který je
uděluje i ukládá.
29.
Tak například právo člověka na život souvisí s povinností starat se o
zachování vlastního života; právo na důstojný způsob života s povinností žít
důstojně; a právo na svobodné hledání pravdy s povinností pronikat do pravdy
stále hlouběji.
30.
Z toho jako důsledek také plyne, že v lidském společenství odpovídá
přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost
uznávat ono právo a mít je v úctě. Každé základní osobní právo člověka odvozuje
totiž svou platnost a autoritu z přirozeného zákona, který ono právo propůjčuje
a příslušnou povinnost ukládá. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na
své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní. nedostatečně, zasluhují
přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují, druhou boří.
31.
Protože lidé jsou přirozenou povahou společenští, musí žít s druhými
lidmi a hledat i jejich dobro. Spořádané lidské soužití tedy žádá, aby lidé
navzájem svá práva i povinnosti uznávali a podle nich jednali. Z toho také
vyplývá, že každý má velkomyslně sám přispívat k vytvoření takového prostředí, v
kterém by byly práva i povinnosti respektovány stále svědomitěji a ke stále
většímu užitku.
32.
Nestačí například přiznávat člověku právo na prostředky nezbytné k
životu, pokud podle vlastních sil neusilujeme o to, aby každý člověk měl
prostředků k životu dostatek.
33.
K tomu přistupuje nutnost, aby lidské soužití bylo nejen spořádané,
nýbrž aby též přinášelo lidem hojný prospěch a užitek. To vyžaduje, aby lidé
navzájem svá práva i povinnosti uznávali a naplňovali, ale aby se rovněž
společně účastnili četných akcí, jež dnešní civilizace dovoluje, k nimž nabádá
nebo jež vyžaduje.
34.
Důstojnost lidské osoby kromě toho žádá, aby člověk mohl jednat z
vlastního rozhodnutí a svobodně. Proto jde-li o lidské soužití, jistě je důvod,
aby ctil práva, plnil povinnosti a v nesčetných aktivitách pomáhal druhým, a to
především z vlastního popudu a úmyslu, tj. tak, aby každý jednal na základě
vlastního rozhodnutí, uvážení a odpovědnosti, a ne z donucení nebo nátlaku,
přicházejících většinou zvnějšku. Je-li společenství lidí založeno jen na
vztazích síly, je nutno o něm říci, že v sobě nemá nic lidského, poněvadž lidem
je v něm upírána svoboda, místo aby byli vhodně podněcováni ke zvyšování životní
úrovně, k dosažení dokonalosti.
35.
Proto je třeba pokládat soužití lidí za spořádané, plodné a v souladu
s lidskou důstojností tehdy, spočívá-li na pravdě; svatý Pavel nás takto
napomíná: "Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. Patříme
přece všichni k sobě jako údy."[25] To se jistě podaří, bude-li každý
náležitě uznávat jak svá práva, tak své povinnosti vůči druhým. Lidské soužití
pak bude navíc takové, jaké jsme právě nastínili, když se občané, vedeni
spravedlností, vynasnaží ctít práva druhých a plnit své povinnosti; dají-li se
vést takovou láskyplnou péčí, že potřeby druhých budou cítit jako svoje a učiní
druhé účastnými na svém blahu, a budou usilovat o to, aby se po světě mezi všemi
lidmi šířily nejlepší duchovní hodnoty. Ale ani to nestačí; neboť lidské soužití
se vytváří svobodně, v souladu s důstojností občanů, kteří byli přírodou
obdařeni rozumem, a proto přijímají riziko své činnosti.
36.
Lidské soužití, ctihodní bratři a milovaní synové, musíme považovat v
první řadě za skutečnost řádu duchovního; jejím prostřednictvím si lidé ve
světle pravdy navzájem sdělují své poznatky; v ní se mohou dožadovat svých práv
a plnit své povinnosti; v ní jsou vedeni, aby usilovali o duchovní statky; v ní
mají vzájemně z jakékoliv čestné věci náležité potěšení; ustavičně jsou ochotni
jakoby přelít do druhých to nejkrásnější a nejlepší, co mají, a horoucně touží
přelít do svého srdce to dobré, co vidí na druhých. Tyto hodnoty působí a řídí
všechno, co se týká vědy, hospodářství, sociálních zařízení, rozvoje a
uspořádání státu, zákonodárství a konečně všech věcí, které zevně utvářejí
soužití lidí a neustále je rozvíjejí.
37.
Řád, který vládne mezi lidmi, je zcela rázu duchovního. Protože tento
řád spočívá na pravdě, je třeba ho uskutečňovat podle příkazů spravedlnosti;
vyžaduje, aby ho oživovala a zdokonalovala vzájemná láska; a konečně má být
utvářen v plné svobodě tak, aby byl den ode dne blíž rovnosti mezi lidmi.
38.
Avšak takový mravní řád -- jehož zásady se jednak týkají všech lidí,
jednak jsou absolutní a neměnné -- má svůj základ v pravém Bohu, v Bohu osobním a
přesahujícím lidskou přirozenost. Bůh je první Pravda a svrchované Dobro, a
proto nejhlubší pramen, z něhož může lidské společenství čerpat pravou
životaschopnost, aby bylo spořádané, plodné a aby odpovídalo lidské
důstojnosti.[26] Stran této věci píše sv. Tomáš
Akvinský: "To, že lidský rozum je měřítko vůle, podle něhož se měří dobrota
člověka, má z věčného zákona, jímž je rozum božský ... Je tedy zřejmé, že
dobrota lidské vůle závisí mnohem více na věčném zákoně než na lidském
rozumu."[27]
39.
Naši dnešní dobu charakterizují tři základní znaky:
40.
Je to především hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy.
Dělníci soustřeďovali nejdříve své úsilí na to, aby si vydobyli svá hospodářská
a sociální práva; pak své úsilí rozšířili i na práva politická a konečně na
právo mít účast i na kulturních výdobytcích. Dnes dělníci po celém světě důrazně
žádají, aby nebyli nikdy považováni jen za věc bez rozumu a svobody, kterou
ostatní svévolně využívají, nýbrž za lidi -- a to ve všech odvětvích
společenského života, tj. v oblasti hospodářské a společenské, v politice a
konečně ve vědě a kultuře.
41.
Druhý znak, všem zcela zřejmý, je účast žen na veřejném životě.
Rychlejší je snad tento postup u národů s křesťanskou civilizací; pomaleji, ale
přece jen ve značné šíři, probíhá i u národů s jinými tradicemi a kulturami.
Ženy jsou si víc a více vědomy své důstojnosti, a proto nemohou dopustit, aby
byly považovány za neživou věc nebo za nástroj a aby se s nimi tak jednalo.
Žádají více: v rodině i ve společnosti práva i povinnosti, jaké jsou hodny
lidské osoby.
42.
Konečně dnes pozorujeme, že lidská rodina se změnila po stránce
společenského a politického života. Všechny národy si totiž nárokují nebo brzy
budou pro sebe nárokovat svobodu, a proto brzy přestanou existovat národy
kolonizátorské a kolonizované.
43.
Lidé ve všech zemích a světadílech se buď už pokládají za občany
nějakého samostatného státu, nebo se za ně v nejbližší budoucnosti začnou
pokládat. Už ani kmenová společenství nechtějí být podřízena politické moci mimo
svou vlastní zemi nebo národnostní skupinu. V naší době totiž už zastaraly po
tolik staletí přetrvávající názory, podle nichž jedny společenské skupiny
zaujímaly podřízené postavení a jedny vyžadovaly vedoucí roli, ať už na základě
hospodářských a sociálních poměrů, nebo pohlaví, nebo svého společenského
stupně.
44.
Právě naopak, je už velmi rozšířeno vědomí, že všichni lidé jsou si
co do své přirozené důstojnosti rovni. Proto se -- alespoň v teorii -- zcela
odmítá rasová diskriminace; to má obrovský význam na cestě k rozvinutí lidského
soužití podle shora vyložených zásad. Když se totiž v člověku probouzí vědomí
jeho práv, je nezbytné, aby se zrodilo i vědomí jeho povinností: tak aby ten,
kdo má nějaká práva, si byl zároveň vědom povinnosti svá práva hájit jako známku
své důstojnosti; ostatní pak si mají být vědomi povinnosti tato práva uznávat a
mít je v úctě.
45.
Utváří-li se občanské zřízení podle práv a povinností, uvědomují si
pak lidé návazně také duchovní hodnoty: chápou, co je pravda, co spravedlnost,
co láska, co svoboda, a nabývají vědomí, že patří k takovému společenství. A to
není všechno: neboť takové pohnutky vedou lidi k lepšímu poznávání pravého Boha,
člověku nadřazeného a osobního. Proto pak na vztahu k Bohu zakládají svůj život
-- jak ten, jímž žijí v hloubi svého srdce, tak ten, který sdílejí s
ostatními.
46.
Lidské soužití nemůže být spořádané ani plodné, nejsou-li v něm lidé,
kteří mají opravdovou moc, kteří zachovávají, co je ustaveno, a v dostatečné
míře vynakládají svou práci a starostlivost k dobru všech. Ti všechnu svou moc
odvozují od Boha, jak píše svatý Pavel: "Není moci, která by nepocházela od
Boha."[28] Jeho slova vykládá svatý Jan
Zlatoústý takto: "Co říkáš? Že každý vládce je ustanoven od Boha? Ne, to
neříkám; nemluvím zde o jednotlivých vládcích, ale o věci samé. Říkám totiž: v
tom, že existuje moc, že jedni vládnou a druzí jsou podřízeni a že to vše se
neděje náhodou a bez důvodu, v tom je božská moudrost."[29] Opravdu, protože Bůh stvořil lidi
jako bytosti od přirozenosti společenské a protože žádná pospolitost "nemůže
existovat, aniž v ní někdo stojí všem v čele a každého účinnými a stejnými
prostředky pobízí k sledování společného cíle, je k občanskému soužití naprosto
nezbytná autorita, která by je řídila; tato autorita, stejně jako sama
společnost, pochází od přirozenosti, a tedy od samého Boha"[30].
47.
Přesto se nelze domnívat, že autorita nemá nic, čeho by musela být
poslušna; dokonce proto, že svou moc uplatňuje ve shodě s rozumem, musí svou
závaznost čerpat z mravního řádu, který má zase jako svůj počátek a cíl Boha.
Náš předchůdce blahé paměti Pius XII. připomínal: "Absolutní řád živého tvorstva
a sám cíl člověka (člověkem zde nazýváme bytost svobodnou, vázanou povinnostmi,
nadanou nedotknutelnými právy, která je začátkem a cílem lidské společnosti) se
dotýkají také státu jako nezbytného společenství, které se vyznačuje autoritou,
bez ní by stát nemohl ani existovat, ani žít ... Protože pak tento řád všech
věcí ve světle zdravého rozumu, a zvlášť podle křesťanské víry, nemůže mít původ
leč v Bohu, Stvořiteli nás všech, v Bohu osobním, proto úřady dostávají svou
důstojnost odtud, že se jistým způsobem podílejí na autoritě samého Boha."[31]
48.
Moc, která se opírá výhradně nebo z velké části o hrozby nebo o
strach před trestem nebo o slibování odměny, nikterak účinně nepodněcuje
společné úsilí o blaho všech; a i když se jí to snad podaří, pak tento způsob
jednání není ve shodě s důstojností lidí, kteří jsou obdařeni rozumem i svobodou
a mají na obojím podíl. Autorita totiž souvisí především s duchovní silou; proto
musí vládcové států apelovat na svědomí každého občana, to jest na povinnost
každého ochotně se zasazovat o společné blaho všech. Protože ale všichni lidé si
jsou přirozenou důstojností rovni, nikdo nemá právo vnitřně dělat nátlak na
druhého. Může to dělat pouze Bůh, poněvadž on jediný zkoumá úmysly skryté v
srdci člověka a soudí je.
49.
Státní představitelé tedy mohou lidi zavazovat ve svědomí pouze
tehdy, je-li jejich autorita ve spojení s autoritou Boží a má-li na ní podíl.[32]
50.
Platí-li tato zásada, pak je také zabezpečena osobní důstojnost
občanů: jsou-li totiž poslušní vůči úřadům, nejsou poslušní vůči jejich
nositelům jako lidem, ale ve skutečnosti ctí Boha, moudrého Stvořitele všech
věcí, který stanovil, aby se vztahy mezi lidmi řídily řádem, jejž on sám určil;
a když vzdáváme patřičnou úctu Bohu, nijak se neponižujeme, nýbrž právě naopak
se pozvedáme a povyšujeme, Neboť sloužit Bohu znamená vládnout.[33]
51.
Moc je požadavek řádu duchovního a pochází od Boha. Jestliže tedy
vládci států ukládají zákony nebo něco nařizují v rozporu s tímto řádem, a tedy
v rozporu s vůlí Boží, pak moc, která jim byla svěřena, nemá pro svědomí občanů
závaznou platnost, protože "více je třeba poslouchat Boha než lidi"[34]. V takovém případě moc dokonce
přestává být mocí a následkem je hanebné bezpráví. Svatý Tomáš učí: "K druhému
bodu třeba říci, že lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým
rozumem; z toho je jasné, že je odvozen od věčného zákona. Je-li ale zákon v
rozporu s příkazem rozumu, nazývá se zákonem nespravedlivým, a pak přestává být
zákonem a stává se spíše činem násilným."[35]
52.
Z toho, že autorita pochází od Boha, nelze však naprosto vyvozovat,
že lidem nepřísluší možnost volit ty, kteří mají stát v čele státu, určovat
formu státu a vymezit způsob a rozsah výkonu moci. Proto je tato nauka
slučitelná s každou opravdu demokratickou formou vlády.[36]
53.
Jednotlivci i sdružení mají svým dílem přispívat k uskutečňování
obecného blaha. Z toho především plyne, aby sledovali vlastní zájem a prospěch v
souladu s požadavky druhých a aby svůj majetek a svou práci řídili podle toho,
co státní správa předepsala při zachování požadavků spravedlnosti, způsobů a
rozsahu vládnutí. Ti, kdo ve státě mají moc, musí vydávat taková nařízení, aby
byla nejen právně a formálně v pořádku, nýbrž aby též měla za cíl obecné blaho,
nebo k němu alespoň přispívala.
54.
Smyslem existence státní správy je uskutečňování obecného blaha;
proto je musí hledat tak, aby dbala na jeho podstatu a zároveň svá nařízení
uváděla v soulad s nynějším stavem věcí.[37]
55.
Za prvky obecného blaha musí být jistě považována národní
specifika;[38] ta však zdaleka netvoří celý obsah
obecného blaha. Avšak tyto hodnoty a svérázné rysy obsah obecného blaha
nevyčerpávají. Obecné blaho zcela souvisí s lidskou přirozeností; tedy může
existovat celé a neporušené, jen když máme na zřeteli jeho podstatu a způsob
jeho uskutečňování, a to vždy ve vztahu k člověku.[39]
56.
K tomu přistupuje, že na obecném blahu se mají podílet všichni
členové společnosti, i když v různém ohledu, každý podle svých úkolů, zásluh a
okolností. Nositelé státní moci je tedy musí podporovat k prospěchu všech, bez
upřednostňování některých občanů nebo skupin; potvrdil to náš předchůdce Lev
XIII. těmito slovy: "V nižádném případě se nesmí připustit, aby státní moc
sloužila zájmu některého jednotlivce nebo několika jednotlivců, poněvadž je
ustanovena k společnému prospěchu všech."[40] Spravedlnost a slušnost mohou však
někdy žádat, aby státníci měli větší ohled na občany nižších vrstev, protože ti
jsou méně s to uplatňovat svá práva a sledovat své oprávněné zájmy.[41]
57.
Ale na tomto místě, domníváme se, musíme svým synům připomenout, že
obecné blaho se týká celého člověka: tj. potřeb jak těla, tak i ducha. Proto
musí státní správa o dosažení tohoto blaha usilovat příhodnými prostředky i
měrou: tak, aby byl zachován správný řád věcí, a aby občanům spolu se statky
hmotnými zabezpečovala také statky duchovní.[42]
58.
Zásady zde uvedené, zdá se, vhodně shrnuje ona věta z naší encykliky
Matka a Učitelka, v níž jsme zdůraznili, že obecné blaho obsahuje "souhrn
oněch předpokladů společenského života, které lidem umožňují a usnadňují plný
rozvoj všech hodnot jejich osobnosti"[43].
59.
Lidé jako bytosti složené z těla a z nesmrtelné duše nemohou v tomto
pomíjivém životě ani uspokojit své potřeby, ani dosáhnout dokonalého štěstí.
Proto musí být obecné blaho uskutečňováno takovými způsoby, aby se věčné spáse
lidí nejen nekladly překážky, nýbrž aby se jí dokonce sloužilo.[44]
60.
V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby
se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci
spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se
jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby
mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a
starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti -- to je hlavní úkol každé
veřejné moci."[45]
61.
Proto když kterýkoli úřad neuznává nebo porušuje lidská práva, pak
nejenže neplní své povinnosti, ale jeho nařízení nemá žádnou závaznou moc. [46]
62.
Kromě toho především státní orgány mají povinnost řídit a vzájemně
slaďovat společenská práva lidí tak, aby jeden člověk uplatňováním svých práv
neporušoval práva druhých; dále aby někdo, kdo hájí svá práva, tím nezabraňoval
druhým plnit jejich povinnosti; a konečně aby práva všech byla s účinností
uchovávána neporušená, a byla-li snad porušena, aby se jich občanům znovu v plné
míře dostalo.[47]
63.
Ti, kdo stojí v čele státu, mají dále usilovat o vytváření takových
podmínek, ve kterých by všem občanům bylo umožněno a usnadněno skutečné
uplatňování jejich práv i plnění jejich povinností. Zkušenost ukazuje, že tam,
kde veřejná moc selhává, se zejména v naší době víc a více zvětšují nerovnosti
mezi občany a že proto lidská práva i povinnosti zůstávají jen na papíře.
64.
Představitelé státu se proto musí snažit, aby občané dosahovali
pokroku v hospodářském i sociálním ohledu a aby podle stupně rozvoje státu byly
občanům poskytnuty podstatné služby, jako jsou silnice, dopravní prostředky,
obchodní styk, pitná voda, bydlení, zdravotní péče, vhodné podmínky pro
vyznávání víry a rovněž rekreační zařízení. Musí se též starat o to, aby
existovaly pojišťovny, aby tak každý člověk měl nutné prostředky k důstojnému
způsobu života i v případě neštěstí nebo za ztíženého plnění rodinných
povinností. O co dále musí ti, kteří obdrželi moc ve státě, usilovat a co musí
uskutečňovat, je to, aby práceschopní dostávali zaměstnání přiměřené jejich
schopnostem; aby se jim vyplácela mzda odpovídající požadavkům spravedlnosti a
slušnosti; aby v průmyslových společnostech bylo dělníkům umožněno pociťovat, že
oni jsou původci vykonané práce; aby mohly být zakládány mezičlánky, jejichž
prostřednictvím by se soužití občanů stalo plodnějším a bohatším; a konečně aby
se všichni náležitým způsobem a v přiměřeném rozsahu mohli podílet na dobru
vzdělání.
65.
Jenže společný prospěch všech vyžaduje také to, aby státní správa
jednak při stanovení a zabezpečování práv občanů, jednak při jejich podpoře
sloužila nejvyššímu požadavku rovnováhy; aby totiž tím, že by se upřednostňovala
práva jistých jedinců nebo skupin, jim nevznikaly ve státě výsadní výhody; nebo
aby se ohled na zachovávání občanských práv nestal absurdním způsobem překážkou
v jejich účinnosti. "Jakkoliv mohou být rozsáhlé a hluboké zásahy státu do
hospodářského života vhodné, zůstává stále platná zásada, že stát nesmí omezovat
svobodné podnikání občanů; naopak je musí podporovat, ovšem tak, aby byla
zachována zásadní práva každého člověka."[48]
66.
Touž zásadou se musí veřejní činitelé řídit při své mnohotvárné
činnosti směřující k tomu, aby občané mohli jak uplatňovat svá práva, tak i
plnit své povinnosti ve všech oblastech společenského života.
67.
Ostatně nelze jednou provždy stanovit, jaký druh státního zřízení je
nejlepší ani jaký je nejlepší způsob, kterým má státní moc plnit své povinnosti
v oblasti zákonodárné, správní a soudní.
68.
Skutečně, stanovit formu státního zřízení a způsob, jímž má vykonávat
své úkoly, nelze než tak, že největší váhu při tom budou mít současný stav a
podmínky každého národa; ty totiž jsou různé podle míst a doby. Domníváme se
však, že požadavkům vrozeným lidské přirozenosti odpovídá, utváří-li se soužití
občanů na trojím řádu institucí, který vhodně odpovídá třem hlavním úkolům
veřejné moci; v takovém státě jsou totiž právně vymezeny nejen úkoly úřadů, ale
také vztahy mezi občany a vykonavateli státní moci. To pak poskytuje občanům
jistou záruku při hájení svých práv i při plnění povinností.
69.
Aby však takové právní a politické uspořádání státu přinášelo žádoucí
výhody, je nezbytné, aby veřejní činitelé svědomitě spravovali svůj úřad a
vyskytující se těžkosti odstraňovali vhodnými opatřeními a prostředky,
odpovídajícími jejich úkolu i situaci státu. Z téhož důvodu je žádoucí, aby
zákonodárci při stále se měnících podmínkách nikdy nepřehlíželi ani mravní
normy, ani ústavní zásady, ani požadavky obecného blaha. Dále má státní správa
přesně znát zákony, nestranně hodnotit konkrétní případy a vše posuzovat podle
platných právních norem; a konečně soudcové se mají nechat vést výhradně
poctivostí, nestranit žádné straně a každému dopomoci k jeho právu. K správnému
řádu věcí též patří, aby se jednotliví občané i jejich společenství, státu
podřízená, při uplatňování svých práv a plnění svých povinností těšili účinné
právní ochraně, a to jak ve svých vzájemných vztazích, tak i při jednání s
veřejnými činiteli.[49]
70.
Právní řád ve státě, který je v souladu se zásadami spravedlnosti a
mravnosti a odpovídá stupni vyspělosti politického společenství, přispívá
bezpochyby velkou měrou k prospěchu všech.
71.
Avšak společenský život je v naší době tak různorodý, tak složitý a
dynamický, že právní uspořádání, jakkoli vypracované moudře a prozíravě, často
jako by neodpovídalo potřebám.
72.
Mimoto vztahy občanů, vztahy mezi občany a mezičlánky k úřadům a
vztahy mezi různými úřady téhož státu představují často situace tak složité a
choulostivé, že je nemůžeme pojmout do žádných právních norem. V těchto
případech žádá věc sama, aby státníci -- pokud chtějí právní řád (jako takový i
vzhledem k jednotlivým případům) zachovat neporušen, pokud se chtějí řídit
hlavními požadavky společenského života, pokud chtějí dnešní praxi přizpůsobovat
samotné zákony i řešit nové problémy -- správně cítili, jaké povahy jsou jejich
úkoly a jaké jsou jim stanoveny meze; a měli by být obdařeni takovou
vyrovnaností a integritou osobnosti, takovou bystrostí a vytrvalostí, aby kromě
toho, že rozpoznají, co je třeba bez váhání uskutečnit, to také včas a účinně
vykonali.[50]
73.
Že je lidem dovoleno podílet se na správě státu, to je jistě nedílnou
součástí jejich důstojnosti, i když se snad na vlastní správě mohou podílet jen
způsobem odpovídajícím stupni vyspělosti státu, k němuž příslušejí.
74.
Ostatně umožnění účasti na veřejném životě otevírá člověku nové a
rozsáhlé možnosti prospěchu. Za takových podmínek totiž přijdou veřejní činitelé
častěji do kontaktu a do hovoru s občany, a proto mohou snáze poznat, co se
uznává za obecné blaho; pravidelné střídání nositelů veřejné moci pak zabraňuje
přestárnutí autority, naopak zajišťuje její obnovování v souladu se společenským
vývojem.[51]
75.
Z toho, co bylo vyloženo, jasně plyne, že v dnešní době je při
právním uspořádání států na prvním místě požadavek vypracovat stručně a jasně
formulovaný souhrn základních lidských práv a včlenit ho do ústavních
zákonů.
76.
Dalším požadavkem je náležitá právní formulace ústavy každého státu,
která by vymezila, jakými způsoby jsou jmenováni vedoucí činitelé státu, jakými
závazky jsou navzájem propojeni, jaké jsou jejich pravomoci a konečně jakým
způsobem jsou povinni při své práci postupovat.
77.
Nakonec je tu požadavek vymezit se zřetelem k právům a povinnostem
vztahy mezi občany a představiteli států; těm se ukládá jako hlavní úkol
uznávat, respektovat, harmonicky slaďovat, chránit a podporovat práva a
povinnosti občanů.
78.
Jistě nelze přijmout jako správný názor těch, kdo tvrdí, že vůle
jednotlivých lidí nebo jistých společenství je první a jediný zdroj práv a
povinností občanů, z něhož pramení jak závaznost ústavy, tak i oprávněnost
veřejných autorit.[52]
79.
Avšak snahy, o nichž byla zmínka, také zjevně dosvědčují, že lidé
jsou si v dnešní době stále více vědomi své vlastní důstojnosti: to je podněcuje
jak k účasti na veřejném životě, tak k požadavku, aby jejich vlastní a
nedotknutelná práva daná ústavou byla zachovávána; lidé nadto dnes ještě žádají,
aby nositelé veřejné moci byli voleni podle ústavy a aby vykonávali svůj úřad v
jejích mezích.
80.
Častá naučení našich předchůdců o státu chceme potvrdit svou
autoritou i my: mezi státy existují vzájemná práva a povinnosti; proto se jejich
vztahy mají utvářet podle zásad pravdy, spravedlnosti, činorodé solidarity a
svobody. Týmž přirozeným zákonem, který upravuje vztahy mezi jednotlivými
občany, se musí řídit také vztahy mezi státy.
81.
Každý to snadno pochopí, uváží-li, že státníci, když jednají jménem
svého společenství a v jeho zájmu, nikterak nemohou přicházet o svou přirozenou
důstojnost a nikterak jim není dovoleno zpronevěřit se přirozenému zákonu, který
je základní normou mravnosti.
82.
Byla by ostatně nesmyslná už pouhá myšlenka, že by lidé, proto, že
byli postaveni do čela státu, mohli být donuceni vzdát se svého lidství. Naopak,
Vždyť dosáhli toho nejvyššího stupně důstojenství právě proto, že byli vzhledem
ke svým vynikajícím duchovním schopnostem a vlohám shledáni nejlepšími
příslušníky státu.
83.
Dokonce již ze samotného mravního řádu vyplývá, že občanské
společenství lidí nutně potřebuje autoritu, která je povede, a že tuto autoritu
nelze obracet proti samému mravnímu řádu; jinak by ihned zanikla, protože by
ztratila svůj základ. Takové je totiž napomenutí samotného Boha: "Slyšte tedy,
králové, a buďte rozumní, poučte se, vládcové dalekých krajin! Nakloňte sluch
vy, kteří ovládáte zástupy lidu, kteří se pyšníte množstvím národů! Od Pána jste
dostali moc, od Nejvyššího vládu. On bude zkoumat vaše skutky a zkoušet vaše
úmysly."[53]
84.
Konečně je třeba i při úpravě mezistátních vztahů držet se toho, že
autorita se má uplatňovat k podpoře obecného blaha, neboť především k tomu byla
ustanovena.
85.
Mezi nejzávažnější přikázání obecného blaha je však nutno řadit
uznávání mravního zákona a věrné zachovávání jeho příkazů. "Správný řád mezi
státy musí být postaven na stále neotřesitelné a neměnné důstojnosti zákona,
který je podle vůle Stvořitele světa zjevný z řádu přírody; On ho také
nesmazatelně vepsal do lidských srdcí ... Tento zákon paprskem svých zásad jako
maják ukazuje správnou cestu jednotlivcům i národům; ti se pak mají jeho
nabádavými, spásnými a prozíravými znameními dát usměrňovat a vést, aby nic z
úsilí, do něhož se pustili pro ustavení nového světového pořádku, nebylo vydáno
všanc divokým bouřím a nepřišlo nazmar ztroskotáním."[54]
86.
Nejprve je třeba se rozhodnout, že vztahy států se musí řídit
pravdou. Pravda však vyžaduje, aby z těchto vztahů byly vyloučeny všechny
způsoby rasové diskriminace a aby tedy platilo za nedotknutelné a nepochybné, že
všechny státy jsou si rovny, pokud jde o jejich přirozenou důstojnost. Každý
stát má proto právo na existenci, na vlastní rozvoj a na nezbytné prostředky k
jeho uskutečnění; každý stát má dále v první řadě sám přijmout odpovědnost za
dosažení svého rozvoje; a konečně má též právo na dobrou pověst a na prokazování
náležité úcty.
87.
Praxe nás učí, že mezi lidmi existují velmi často rozdíly, a to i
velké, co do vědomostí, schopností, vynalézavosti, vlastnění vnějších statků.
Tím však nikdy nelze ospravedlnit, proč ti, kdo po nějaké stránce vynikají nad
druhé, uvádějí ostatní jakýmkoli způsobem vůči sobě do závislého postavení;
taková převaha je spíše tím důrazněji zavazuje, aby každý z nich pomáhal slabším
dosáhnout dokonalosti formou spolupráce.
88.
Podobně mohou některé státy předčit jiné pokrokem ve vědě, kulturou a
hospodářským rozvojem; to však nikdy nemůže ospravedlnit, aby jeden stát proto
nespravedlivě ovládal druhý; mají tím více přispívat k společnému vzestupu
národů.
89.
Ve skutečnosti nemohou být lidé svou přirozeností nadřazeni jiným,
protože všichni se vyznačují stejnou přirozenou důstojností. Z toho vyplývá, že
ani státy se mezi sebou neliší co do přirozené důstojnosti; jednotlivé státní
útvary se podobají tělům, jejichž údy jsou lidé. Ostatně, jak nás učí zkušenost,
na všechno, co se nějak dotýká důstojnosti jejich jména, bývají národy po
zásluze velice citlivé.
90.
Pravda dále vyžaduje, aby byla zachovávána nezaujatá objektivita při
všem tom, co umožňují moderní vynálezy v oblasti informačních prostředků, tedy v
činnosti, která šíří a podporuje vzájemné poznání mezi národy. Jistě to nebrání,
aby každý národ poukazoval na světlé stránky svého života. Musíme však rozhodně
odmítnout ty zpravodajské metody, které porušují příkazy pravdy a spravedlnosti
a poškozují dobré jméno některého národa.[55]
91.
Vztahy mezi státy musí být kromě toho uspořádány podle zásad
spravedlnosti; to vyžaduje uznávat vzájemná práva a zároveň plnit vzájemné
povinnosti.
92.
Poněvadž státy mají právo na existenci, na rozvoj, na dostatek
prostředků k jeho dosažení, na to, aby byly samy v první řadě strůjci svého
rozvoje, na ochranu své dobré pověsti a náležité úcty, plyne z toho, že státy
jsou také zavázány každé z těchto práv účinně chránit a vyvarovat se jednání,
které by je mohlo porušit. Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou
sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o
vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování
druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout
výrok sv. Augustina: "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení
ve velkém."[56]
93.
Může se přirozeně stát, a také se to skutečně stává, že dojde ke
střetu zájmů jednotlivých států; ale rozpory z toho vzniklé se mají řešit ne
ozbrojenou silou, ani lstí nebo podvodem, nýbrž jak se sluší na lidi:
vyjednáváním o důvodech a záměrech, posouzením situace podle pravdy a
spravedlivou dohodou o sporných názorech.
94.
To se zvláště týká směru politiky, který se od 19. století rozšířil
po celém světě a leckde převládl; jeho projevem je vůle lidí téhož etnika žít v
samostatném státě na národnostním principu. A protože to z řady příčin nelze
vždy uskutečnit, vzniká situace, že menší národy často žijí v jinonárodním
státě, z čehož se rodí velmi závažné problémy.
95.
V této věci je třeba otevřeně říci, že cokoli se podniká k tomu, aby
se omezila životnost těchto etnik a jejich růst, je v ostrém protikladu s
požadavky spravedlnosti, a to tím víc, pokud cílem tohoto odsouzeníhodného úsilí
je vyhlazení etnika.
96.
Požadavkům spravedlnosti naopak zcela odpovídá, aby státníci vyvíjeli
účinné úsilí o povznesení životních podmínek menšin, především co se týká jejich
jazyka, kultury, tradic a zvyků i hospodářských aktivit a podnikání.[57]
97.
Stejně tak je třeba připomenout, že příslušníci těchto menšin -- ať už
následkem poměrů, které musí snášet, nebo následkem minulých událostí -- bývají
náchylní k nadměrnému zdůrazňování svých specifik; to pak vede k tomu, že své
vlastní prvky kladou před hodnoty všelidské, jako by blaho celé lidské rodiny
mělo sloužit blahu jejich vlastního národa. Je však racionální, aby dovedli
ocenit též kladné stránky svého postavení: že totiž k jejich duchovnímu
obohacení nemálo přispívá každodenní styk s příslušníky jiné kultury, a tak jim
přejdou do krve hodnoty, které jsou vlastní jinému národu. K tomu však dojde jen
tehdy, když členové národnostních menšin budou žít ve společenství s národy,
které je obklopují, a budou hledět mít podíl na jejich zvycích a zřízení; nikoli
když budou zasévat různice, které působí nesmírné škody a brzdí rozvoj
národů.
98.
Poněvadž vztahy mezi státy se mají řídit zásadami pravdy a
spravedlnosti, musí být také podporovány činnou solidaritou. To se může stát
prostřednictvím mnohostranné vzájemné spolupráce, jaká se v dnešní době daří v
hospodářství, v sociální oblasti a politice, kultuře, zdravotnictví i ve sportu.
S radostí vidíme, že k takové spolupráci už opravdu v naší době dochází. V této
době musíme mít na zřeteli, že státní moc ze své povahy nebyla ustanovena k
tomu, aby lidi věznila pouze na území jejich státu, ale aby střežila především
obecné blaho společenství -- a toto blaho zajisté nelze oddělovat od blaha celé
lidské rodiny.
99.
Občanská společenství tak při sledování svých zájmů nejen nesmějí
škodit jiným, ale mají se také mezi sebou radit a spojovat tam, kde by úsilí
jednotlivých států k dosažení žádaných cílů nestačilo; v tomto případě je však
hlavně nutno dbát, aby to, co je některým státům k prospěchu, nepřineslo jiným
víc škody než užitku.
100. Světové obecné blaho
také vyžaduje, aby se uvnitř každého státu napomáhalo stykům všeho druhu mezi
občany a sdruženími, která tvoří mezičlánky. Protože v mnoha částech světa žijí
národnostní skupiny více nebo méně od sebe rozdílné, je nutné postarat se, aby
se příslušníkům jednoho národa nebránilo stýkat s příslušníky jiného národa; to
je ve zjevném rozporu s charakterem naší doby, kdy vzdálenosti mezi národy byly
téměř odstraněny. Nesmíme ani zapomínat, že lidé kteréhokoli etnika mají sice
své vlastní, zvláštní vlohy, jimiž se od ostatních lidí liší, ale kromě toho že
mají další, společné s druhými, a ty hrají důležitou roli v jejich neustálém
rozvoji a zdokonalování, zvláště v ohledu duchovním. Mají proto právo i
povinnost žít s ostatními členy společenství.
101. Je všeobecně známo,
že některé země vykazují nepoměr mezi rozlohou obdělávatelné půdy a počtem
obyvatel; v jiných zemích je zase nepoměr mezi půdním bohatstvím a zemědělskou
technikou; a že proto nutnost od národů žádá spojené úsilí o snazší pohyb jak
zboží, tak kapitálu, tak i lidí.[58]
102. V takových a
podobných případech považujeme za správné, aby, pokud je to možné, podnikání
hledalo práci, ne aby práce hledala podnik. Tak se totiž většině občanů poskytne
možnost zvětšit rodinné jmění, aniž musí opustit vlast a s mnoha starostmi si
hledat jiné bydliště, zvykat si na nové poměry a vytvářet nové mezilidské
vztahy.
103. Poněvadž z Božího
popudu chováme ke všem lidem city otcovské lásky, myslíme s bolestným smutkem na
osudy těch, kteří byli vyhnáni z vlasti z politických důvodů; množství těchto
uprchlíků, dnes nesčíslné, provází mnoho neuvěřitelných utrpení.
104. Tento jev jistě
ukazuje, že vlády některých států příliš zužují spravedlivou svobodu, v jejímž
rámci by každý občan směl vést život hodný člověka; v takových státech je někdy
právo na svobodu buď zpochybňováno, nebo přímo odnímáno. Něco takového znamená
úplné vyvrácení správného řádu společnosti, protože přirozeným smyslem státu je
chránit obecné blaho, jehož základním úkolem je uznání oblasti osobní svobody a
ochrana její nedotknutelnosti.
105. Není zbytečné
připomenout zde, že i političtí uprchlíci mají osobní důstojnost a že jim mají
být přiznána všechna osobní práva. Tato práva nemohli ztratit proto, že byli
připraveni o občanská práva ve své vlasti.
106. Mezi právy lidské
svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v
němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto
povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich
společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do
nové společnosti.
107. Proto s radostí
využíváme této příležitosti a vyslovujeme veřejně své uznání a pochvalu všem
snahám, které ve smyslu zásad bratrského spojenectví a křesťanské lásky si
kladou za cíl mírnit útrapy těch, kteří jsou nuceni odejít ze své vlasti
jinam.
108. A nemůžeme
nevyzvednout k chvále každému člověku se srdcem na pravém místě mezinárodní
organizace, které tomuto velmi závažnému problému věnují veškeré úsilí.
109. Na druhé straně ale
s velkou bolestí vidíme, že v hospodářsky vyspělejších státech bylo vyrobeno a
stále se vyrábí nesmírné množství zbraní; k tomuto účelu se soustřeďuje největší
úsilí ducha i těla. Následkem toho musí občané těchto národů nést nelehké
břemeno, a zatím jiným státům chybí potřebná pomoc k hospodářskému a sociálnímu
rozvoji.
110. Obvykle se toto
zbrojení ospravedlňuje tím, že mír -- jak říkají -- nemůže být za dnešních
okolností zabezpečen jinak, než že bude založen na rovnováze zbraní. Proto
zvýší-li se někde zbrojení, hned se vystupňují závody ve zbrojení i jinde.A
jestliže je některý stát vybaven atomovými zbraněmi, dává to druhým státům
důvod, aby se též snažily zaopatřit si takové zbraně stejné ničivé síly.
111. Následkem toho lidé
žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém
náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu, Vždyť zbraně tu jsou. Ač
je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a
nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný
požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně. Mimoto i když dnes ohromná účinnost
zbraní možná lidi zastrašuje, aby válku začali, přece jen jsou tu důvody k
obavám, že by samy pokusy s atomovými zbraněmi k válečným účelům mohly mít
osudné následky pro život na Zemi.
112. Proto spravedlnost,
moudrost a smysl pro lidskou důstojnost naléhavě žádají, aby horečné závody ve
zbrojení byly zastaveny; aby množství výzbroje, jíž různé státy disponují, bylo
současně na obou stranách sníženo; aby byly zakázány atomové zbraně; a aby
konečně všichni dospěli k dohodě o náležitém odzbrojení se vzájemnou a účinnou
kontrolou. "Všemi silami je třeba zabránit" -- napomínal náš předchůdce blahé
paměti Pius XII. --, "aby světová válka, která by s sebou nesla tolik hospodářské
a sociální zkázy, tolik ohavností a mravního poblouznění, nedolehla na lidskou
rodinu potřetí."[59]
113. Přesto musí být
všichni přesvědčeni, že zastavit zbrojení, ani snížit stavy zbraní, ani -- což je
hlavní věc -- odstranit veškeré zbraně, není možné, nebude-li takový ústup od
zbraní úplný a naprostý a nedotkne-li se smýšlení; nebudou-li totiž všichni
svorně a upřímně usilovat, aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné
očekávání války. To však vyžaduje, aby namísto nejvyššího zákona, jímž se mír
udržuje dnes, nastoupil zcela jiný, který by stanovil, že opravdový mír mezi
národy může mít pevný základ nikoli ve stejném vyzbrojení, ale jedině ve
vzájemné důvěře. Věříme, že to lze uskutečnit: vždyť jde o věc, kterou nejenže
přikazuje zdravý rozum, ale která je také nanejvýš žádoucí a požehnaná.
114. Především jde o věc,
kterou přikazuje rozum. Neboť jak všichni vědí, či by alespoň měli vědět, vztahy
mezi státy, podobně jako vztahy mezi jednotlivými lidmi, se nemohou utvářet
podle síly zbraní, ale podle zásad zdravého rozumu, to jest podle zásad pravdy,
spravedlnosti a činné solidarity.
115. Dále říkáme, že
taková věc je silně žádoucí. Kdo by si totiž horoucně nepřál, aby bylo
odstraněno riziko války, aby mír byl zachován a chráněn stále pevnějšími
záštitami?
116. Konečně věc míru je
požehnaná, protože by se jeho výhody dotkly naprosto všech: jednotlivců,
domácností, národů, celé lidské rodiny. I dnes nám o tom zní varovný hlas papeže
Pia XII.: "Mírem nic nezaniká; válka může zahubit všechno."[60]
117. Z těchto důvodů my,
kteří na zemi zastupujeme Spasitele světa a původce míru, Ježíše Krista, jako
tlumočníci nejhoroucnějších přání celé lidské rodiny, vedeni otcovskou láskou ke
všem lidem, pokládáme za povinnost svého úřadu vyzvat a zapřísahat lidstvo,
státníky především, aby nešetřili žádného úsilí a žádné námahy, dokud běh věcí
lidských nebude v souladu s lidským rozumem a důstojností člověka.
118. Nechť politikové na
nejvyšších a nejpovolanějších shromážděních důkladně zváží, jak vztahy mezi
státy na celém světě co nejlépe uspořádat podle požadavků spravedlnosti a
rovnosti; rovnosti, která stojí na vzájemné důvěře, na upřímnosti při uzavírání
dohod a na věrnosti přijatým závazkům. Nechť prozkoumají tuto otázku po všech
stránkách, aby byl nalezen základ, na němž by mohly vznikat přátelské, pevné a
blahodárné svazky.
119. My ze své strany
neustaneme pozvedat k Bohu pokorné prosby, aby tyto snahy svou pomocí shůry vedl
k úspěchu a zdaru.
120. Sem patří i to, že
vztahy mezi státy mají být uspořádány podle zásad svobody. Smyslem této teze je,
že žádný stát nesmí učinit nic, co by znamenalo nespravedlivý útlak jiných států
nebo neoprávněné vměšování do jejich záležitostí. Všechny státy mají naopak
přispívat k tomu, aby si každý z nich stále více uvědomoval své povinnosti, aby
vznikaly nové a užitečné iniciativy a aby se každý snažil být strůjcem svého
pokroku ve všech oblastech.
121. Poněvadž lidi
navzájem spojuje týž úděl daný původem, křesťanským vykoupením a nadpřirozeným
cílem a poněvadž všichni jsou povoláni, aby se spojili v jedinou velkou
křesťanskou rodinu, vyzvali jsme v encyklice Matka a Učitelka hospodářsky
vyspělé státy, aby nejrůznějším způsobem pomáhaly státům, které jsou teprve v
období hospodářského vývoje.[61]
122. Nyní můžeme s velkým
uspokojením říci, že ona výzva byla široce přijata, a chováme pevnou naději, že
bude přijata ještě šíře, takže chudší národy dosáhnou co nejdříve takového
stupně hospodářského rozvoje, který dovolí každému občanu žít v podmínkách lépe
odpovídajících jeho osobní důstojnosti.
123. Je však nutno stále
znovu připomínat, že státům je třeba pomáhat tak, aby si mohly uchovat
nedotčenou svobodu a aby cítily, že při svém hospodářském a sociálním rozvoji
mají hlavní úlohu a že jeho břemeno dopadá hlavním dílem na ně.
124. O této věci vydal
náš předchůdce Pius XII. toto moudré naučení: "Nové uspořádání, založené na
mravních zásadách, zcela zakazuje narušovat svobodu, nedotknutelnost a
bezpečnost jiných národů, ať je jejich velikost a obranyschopnost jakákoli. Je
téměř zákonité, že velké státy, protože mají větší možnosti a jsou silnější,
udávají pravidla při vytváření hospodářských svazků s menšími národy; přesto se
těmto menším, stejně jako ostatním státům pro zachování obecného blaha nemůže
zkracovat právo svobodně spravovat stát a zůstat při mezistátních konfliktech
neutrální, jak to přikazuje samo právo přirozené i právo mezinárodní; a i těchto
menších států se týká právo bránit svůj hospodářský rozvoj. Jedině budou-li
zaručena tato jejich práva, budou menší státy moci přiměřeně podporovat obecné
blaho všech a zároveň blahobyt svých obyvatel, jak ve vnějších statcích, tak v
rozvíjení duchovních hodnot."[62]
125. Když proto
hospodářsky vyspělé státy pomáhají státům chudším, musí mít v úctě specifika
každého národa a jejich zvyky zděděné po předcích; musí se vystříhat jakéhokoliv
záměru nadvlády. Bude-li toho dosaženo, "nemálo to přispěje ke sdružení všech
států ve společenství, jehož jednotliví členové, vědomi si svých práv a
povinností, budou stejným dílem přispívat k blahu všech národů"[63].
126. V naší době se mezi
lidmi víc a více šíří přesvědčení, že spory, které by snad mezi národy vznikly,
se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami.
127. Toto přesvědčení,
přiznáváme, vychází především ze strašné ničivé síly moderních zbraní, ze
strachu před zkázou a hroznými škodami, které by tento druh zbraní způsobil.
Proto se příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být
válka prostředkem k znovunabytí porušených práv.
128. Avšak často bohužel
vidíme, že mezi národy vládne jako nejvyšší zákon strach a že proto vynakládají
obrovské částky peněz na zbrojení; ne ovšem, říkají -- a nemáme důvod jim nevěřit
--, s úmyslem napadat, nýbrž odstrašit od útoku.
129. Nicméně je třeba
doufat, že lidé vzájemnými vztahy a jednáními lépe poznají svazky lidské
přirozenosti, které je navzájem pojí; a dojdou krásnějšího poznání, že za jednu
ze základních povinností, jež ukládá společná přirozenost, je nutno pokládat
požadavek, aby obvyklý vztah mezi jedinci i mezi národy neurčoval strach, ale
láska; protože je to především láska, co přivádí lidi k poctivé mnohostranné
spolupráci, a z té jim může vzejít tolik dobrého.
130. Poslední pokroky
vědy a techniky hluboce ovlivnily lidské jednání, a tím lidi celého světa
pobízejí k stále větší spolupráci a spojenectví.
Dnes opravdu velmi vzrostla výměna zboží, idejí a také
styk lidí. Nebývalou měrou se proto rozhojnily styky mezi jednotlivci, rodinami
a mezičlánky, které patří k různým státům, a jsou také častější kontakty mezi
vládami jednotlivých zemí. Současně se národní hospodářství různých států
natolik propojují a postupně srůstají, že z jednotlivých článků vzniká jakési
hospodářské uspořádání celého světa. A konečně sociální pokrok, řád, bezpečnost
a mír uvnitř kteréhokoliv státu těsně souvisí se sociálním pokrokem, řádem,
bezpečností a mírem ostatních států.
131. Tak vidíme, že žádný
stát, oddělí-li se od ostatních, dnes není schopen náležitě se postarat o své
zájmy a rozvíjet se, jak je třeba. Blahobyt a rozvoj kteréhokoliv státu totiž je
zčásti důsledkem blahobytu a rozvoje všech ostatních států, zčásti ho sám
vytváří.
132. Jednotu lidského
společenství nezničí žádná epocha, protože sestává z lidí navzájem si rovných
osobní důstojností. Proto také zůstane vždy nutností, pocházející ze samé lidské
přirozenosti, náležitě usilovat o obecné blaho týkající se celé lidské
rodiny.
133. V minulosti, jak se
zdá, se vládcové států mohli starat o obecné blaho dostatečně; dělali to buď
prostřednictvím vyslanců svého státu, nebo schůzkami a rozhovory na nejvyšší
úrovni, nebo uzavíráním dohod a smluv: tedy prostředky a cestami, které
vymezovalo buď právo přirozené, nebo právo národů, nebo právo mezinárodní.
134. V dnešní době se
však mezinárodní vztahy velmi proměnily. Na jedné straně totiž blaho všech
národů klade otázky nejvyšší závažnosti, otázky obtížné, které je třeba co
nejdříve řešit -- to se týká především světové bezpečnosti a zajištění míru; na
druhé straně vedoucí činitelé jednotlivých států (jsou totiž mezí sebou
rovnoprávní), ačkoli svolávají mnoho schůzek a kongresů k nalezení vhodnějších
právních prostředků, přece tohoto cíle plně nedosahují; ne že by neměli dobrou
vůli a iniciativu, ale proto, že jejich autoritě schází patřičná moc.
135. Proto je třeba při
dnešním stavu lidské společnosti pokládat jak zřízení a formu státu, tak i moc,
kterou má v jednotlivých státech veřejná autorita za nedostatečné k uskutečnění
obecného blaha všech národů.
136. Opravdu, zvážíme-li
pečlivě na jedné straně vnitřní povahu obecného blaha, na druhé straně povahu
veřejné autority a její účinnost, vidíme všichni, že mezi obojím existuje
zákonitá shoda. Jako totiž mravní řád požaduje od státní moci, aby sloužila
obecnému blahu v občanském soužití, tak žádá rovněž, aby tato moc mohla tento
úkol opravdu uskutečnit. Z toho plyne, že státní orgány -- které veřejnou
autoritu ztělesňují, jejichž prostřednictvím pracuje a sleduje svůj cíl -- mají
mít takovou formu a takovou účinnost, aby mohly vést k obecnému blahu metodami a
opatřeními vhodnými pro tu kterou situaci.
137. Protože však dnes
klade obecné blaho všech národů otázky, které se týkají všech etnik, a protože
tyto otázky může vyřešit jen taková veřejná autorita, jejíž moc i forma i
nástroje by byly týchž rozměrů a jejíž působnost by byla celosvětová, pak z toho
plyne, že sám mravní řád žádá ustavení celosvětové politické moci.
138. Tato všeobecná
autorita, jejíž moc se má vztahovat na celý svět a která má vhodnými prostředky
vést k dosažení celosvětového blaha, musí být ustavena se souhlasem všech
národů, nikoli vnucena násilím. Důvod spočívá v tom, že má-li taková autorita
být schopna efektivně pracovat, pak je třeba, aby byla nestranná vůči všem, aby
jí byly zcela cizí partikulární zájmy a aby usilovala o obecné blaho všech
národů. Kdyby totiž tuto světovou autoritu silnější státy vnutily státům
slabším, byla by odůvodněná obava, že se nakonec stane nástrojem dílčích zájmů
nebo bude závislá na jednom národě; proto by její akceschopnost a působivost
byly nejisté. I když se snad státy velice liší stupněm hospodářského rozvoje a
vyzbrojeností, přece jen ze všech sil brání svou rovnoprávnost a hodnoty svého
vlastního života. Proto se státy právem těžko podvolují moci, která jim byla
vnucena násilím, nebo k jejímuž vytvoření nepřispěly, nebo kterou samy
dobrovolně nepřijaly.
139. Jak obecné blaho
jednotlivých států, tak ani obecné blaho světové nelze vymezit bez ohledu na
lidskou osobu; proto si také ona světová veřejná autorita musí vzít za základní
cíl uznávání, respektování, ochranu a podporu práv lidské osoby; může to dělat,
je-li třeba, buď sama svou vahou, anebo tím, že vytvoří na celém světě takové
podmínky, které usnadní vládám jednotlivých států snáze zastávat jejich
úkoly.
140. Jako se musí v
jednotlivých státech vztahy mezi státní mocí a občany, rodinami, mezičlánky a
státem řídit a navzájem slaďovat principem subsidiarity, tak se mají tímto
principem řídit i vztahy mezi celosvětovou politickou autoritou a politickými
autoritami jednotlivých národů. Této světové autoritě přísluší zvažovat a řešit
otázky vznikající ve věci obecného světového blaha -- týkají se sféry
hospodářské, sociální, politické a kulturní; otázky, které je pro jejich
závažnost, široké souvislosti a naléhavost nutno pokládat za příliš složité, než
aby je mohly úspěšně řešit vlády jednotlivých států.
141. Ona světová autorita
samozřejmě nemá omezovat pravomoci vlád jednotlivých států, a tím méně si je
přisvojovat. Právě naopak, má usilovat o to, aby na celém světě vznikly takové
podmínky, v nichž by nejen veřejná autorita kteréhokoli státu, ale i jednotliví
občané a mezičlánky mohli s větší jistotou vyřizovat své záležitosti, plnit své
povinnosti a užívat svých práv.[64]
142. Jak všichni vědí,
dne 26. června 1946 byla založena Organizace spojených národů -- OSN. Její
součástí se od té doby staly menší instituce, jejichž členy jmenují vlády
různých národů; těmto institucím byly svěřeny významné úkoly a celosvětová
působnost v oblasti hospodářské, sociální, kulturní, výchovné a zdravotnické. Za
svůj hlavní cíl si však Spojené národy stanovily zachovat a upevnit mír mezi
národy, podporovat a rozvíjet mezi nimi přátelské vztahy založené na zásadách
rovnosti, vzájemné úcty a mnohotvárné spolupráce ve všech oblastech lidské
činnosti.
143. Svrchovaně významným
počinem Spojených národů je Všeobecná deklarace lidských práv, schválená
10. prosince 1948 valným shromážděním Spojených národů. V úvodu této Deklarace
se zdůrazňuje, že všichni lidé a všechny národy mají ze všech sil usilovat o to,
aby lidská práva a všechny formy svobody v Deklaraci vymezené byly skutečně
uznávány a zachovávány neporušené.
144. Pochopitelně nám
neušlo, že proti některým článkům Deklarace byly jistě právem vzneseny námitky a
výhrady. Nicméně tento dokument je třeba pokládat za významný krok na cestě k
vytvoření právního a politického řádu všech národů světa. V Deklaraci je totiž
slavnostně uznána osobní důstojnost všech lidí, každému člověku se zde přiznává
právo svobodně hledat pravdu, jednat podle mravních norem, dožadovat se
spravedlnosti, vést život důstojný člověka a jiná práva, která s uvedenými
souvisejí.
145. Proto si snažně
přejeme, aby Organizace spojených národů byla schopna jak svou strukturu, tak i
prostředky, které má k dispozici, více a více uzpůsobovat svým velkým a
šlechetným úkolům. Kéž co nejdříve nadejde doba, kdy tato organizace bude moci
účinně chránit osobní práva; práva pramenící přímo z osobní důstojnosti, a proto
práva všeobecně platná, neporušitelná a neproměnná; a to tím spíše, že se dnes
lidé aktivně účastní politického života ve svém státě, a proto se také stále
více zasazují o záležitosti všech národů a stále více si uvědomují, že jsou
živými údy světové lidské rodiny.
146. Na tomto místě znovu
vybízíme naše syny, aby se aktivně účastnili správy veřejných záležitostí a aby
společně podporovali zájmy celého lidstva i své vlastní společnosti. Vedeni
světlem křesťanské víry a láskou k bližnímu ať také usilují o to, aby instituce
sloužící hospodářskému, sociálnímu, kulturnímu a politickému životu nebyly lidem
na překážku, nýbrž jim spíše pomáhaly v sebezdokonalování, a to jak v řádu
přirozeném, tak i nadpřirozeném.
147. Přesto k tomu,
abychom civilizaci prodchli zdravými zásadami a křesťanskými principy, nestačí,
aby se našim synům dostávalo nebeského světla víry a aby se dali vést horlivostí
pro podporování dobra; je totiž také nezbytné, aby se včlenili do občanských
struktur a aby je svou aktivitou proměňovali zevnitř.
148. Ovšemže, naše
současná civilizace se vyznačuje především vědeckým a technickým pokrokem, a
proto se do veřejných institucí nemůže vměšovat někdo, kdo se nevyzná v moderní
vědě a technice a není odborníkem ve svém povolání.
149. To všechno je však
přesto třeba pokládat za naprosto nedostačující k tomu, aby se každodenní život
se svými vazbami a vztahy polidšťoval; je totiž také zapotřebí, aby se opíral o
pravdu, řídil se spravedlností, svou sílu čerpal ze vzájemné lásky a byl
svobodomyslný.
150. Aby k uskutečnění
těchto rad lidé opravdu dospěli, musí se pečlivě starat o to, aby v praxi
pozemského života dbali zákonů, které jsou vlastní každému počínání, a aby
dodržovali zásady, které odpovídají přirozené povaze každého člověka; dále o to,
aby své vlastní počínání utvářeli podle mravních příkazů, tedy se chovali tak,
jako by buď vykonávali své právo, nebo plnili svou povinnost. Rozum navíc
vyžaduje, aby lidé, poslušni moudrých Božích rad a přikázání, které mají na
zřeteli naši spásu, a nepomíjejíce svědomí, si vedli ve své činnosti tak, aby
svou aktivitu ve vědě, technice a při vykonávání svého povolání vždy spojovali s
hlavními statky duchovními.
151. Přiznáváme, že v
národech se starou křesťanskou kulturou vykazují dnes zřízení časného řádu
vysoký stupeň vědeckého a technického pokroku a mají mnoho vhodných prostředků k
dosažení jakýchkoliv cílů. Avšak na druhé straně jsou často málo proniknuta
křesťanskými podněty a duchem.
152. Právem se ptáme, jak
se to mohlo stát, poněvadž k oněm vítězstvím vědy a techniky nemálo přispěli a
stále přispívají ti, kteří si říkají křesťané a skutečně svůj život alespoň
zčásti uzpůsobují podle zásad evangelia. Příčina, domníváme se, vychází z toho,
že jejich jednání se neshoduje s jejich vírou. Je proto namístě, aby v sobě
obnovili jednotu smýšlení a ducha, aby i jejich skutkům vládlo světlo víry a
síla lásky.
153. To, že se u křesťanů
náboženská víra tak často rozchází s jednáním, vychází také -- domníváme se -- z
jejich nedostatečné křesťanské výchovy a vzdělání. Stává se totiž příliš často a
na mnoha místech, že poznání náboženskému a profánnímu nevěnují stejné úsilí, a
ačkoli studium vědy dovedli k vrcholu, v náboženské formaci se, celkem vzato,
nedostali dál než k elementární úrovni. Je proto nezbytné, aby formace mládeže
byla všestranná, nepřetržitá a děla se takovým způsobem, že úcta k náboženským
hodnotám a tříbení ducha budou postupovat úměrně s vědeckým poznáním a
technickými dovednostmi den ze dne rostoucími. Kromě toho je třeba dospívající
formovat tak, aby každý z nich mohl náležitě zastat své úkoly.[65]
154. Přesto považujeme za
vhodné upozornit, jak je nesnadné správně pochopit vztah mezi lidskými osudy a
požadavky spravedlnosti, to jest spolehlivě vymezit stupně a způsoby, podle
nichž se mají teoretické principy a pokyny sladit se současným stavem života
společnosti.
155. Určení těchto stupňů
a způsobů je tím obtížnější, čím rychleji jde vpřed naše výrazně dynamická doba,
v níž každý musí přispívat k uskutečnění obecného blaha. Den co den je tedy
nutné zkoumat, jak jednotlivé sociální skutečnosti co nejlépe přizpůsobit
zásadám spravedlnosti. Ať se proto naši synové nedomnívají, že se mohou zastavit
a spokojit s nalezenou cestou.
156. Právě naopak,
všichni lidé mají spíše uvážit, že to, co dosud uskutečnili, je stále málo proti
tomu, co by bylo třeba vykonat; mají vyvíjet stále větší a vhodnější úsilí ve
výrobních společnostech, v odborech, v profesních svazech, v pojišťovnictví, v
institucích podporujících kulturu, v právnictví, politice, ve zdravotnictví, ve
sportu apod. To vše si totiž přeje naše doba, v níž lidé odhalili tajemství
atomu, pronikli do vesmíru a pátrají po nových cestách až k nekonečnu.
157. Zásady, o nichž byla
řeč, vycházejí jednak ze samé přirozenosti věcí, jednak z řádu přirozených práv.
Při uskutečňování těchto zásad katolíci často pracují společně buď s křesťany
odloučenými od tohoto Apoštolského stolce, nebo s lidmi, kterým je křesťanská
víra cizí, ale jsou obdařeni světlem rozumu a přirozenou mravní bezúhonností.
Ti, kteří se hlásí ke katolictví, v takovém případě musí dávat pozor, aby
zůstali věrni svému přesvědčení a nedali se svést ke kompromisům, které by
ohrozily plnost víry nebo mravy. "Zároveň však musí objektivně uvážit názory
jiných lidí, nehledět při všem jen na vlastní užitek, a být ochotni k čestné
spolupráci všude tam, kde běží o věci svou podstatou dobré nebo o takové, které
mohou k dobru vést."[66]
158. Všeobecně je vždycky
záhodno rozlišovat bludy a bloudící, byť: jde o lidi, kteří jsou v zajetí omylu
nebo neadekvátního poznání, ať už v ohledu náboženském nebo mravním. Neboť
upadl-li člověk do bludu, nepozbývá tím ještě svého lidství ani neztrácí svou
lidskou důstojnost -- a na to je stále nutno brát ohled. Kromě toho: u člověka
nikdy úplně neuhasíná schopnost postavit se bludu na odpor a hledat cestu k
pravdě. A nikdy také v této věci neschází pomoc nanejvýš prozřetelného Boha.
Může se tedy stát, že toho, kdo dnes nemá jasno ve věcech víry nebo se odchýlil
k mylným názorům, osvítí později Boží světlo a on přijme pravdu. Jsou-li totiž
katolíci z vnějších příčin v kontaktu s lidmi, kteří vůbec v Krista nevěří, nebo
v něho věří nesprávně, protože žijí v omylu, pak jim mohou být příležitostí a
podnětem, aby se dali dovést k pravdě.
159. Z tohoto pohledu je
zcela namístě od mylných filozofických nauk o přírodě, o původu a smyslu vesmíru
a člověka důsledně odlišovat hnutí, která mají cíle hospodářské, sociální,
kulturní a politické, i když tato hnutí z oněch nauk vycházejí a jimi se
inspirují; vědecká poučka, zapsaná s konečnou platností, se totiž už nemění,
kdežto ona hnutí působí v proměnlivé dějinné situaci, a proto jsou na ní
nezbytně závislá. Ostatně: kdo by popíral, že na těchto hnutích, pokud
odpovídají požadavkům zdravého rozumu a tlumočí oprávněné lidské tužby, může být
něco dobrého, co zasluhuje uznání?
160. Proto se někdy může
stát, že jisté konference o praktických záležitostech, které se dříve nezdály
nikterak prospěšné, jsou nyní bud již doopravdy přínosné, nebo se lze nadít, že
přínosnými budou. Avšak posoudit, zda se k tomu již dospělo nebo ne, a kromě
toho stanovit způsob a stupeň spolupráce při hledání opravdového prospěchu v
oblasti hospodářské a sociální, v ideologii nebo ve správě státu, tomu může
naučit jen moudrost, která usměrňuje všechny ctnosti, jimiž se řídí život
jednotlivců i společenství. Pokud se proto jedná o stanovisko katolíků, přísluší
rozhodování o věcech tohoto druhu především mužům, kteří jsou v politickém
společenství a v příslušném oboru špičkou; musí přitom samozřejmě mít na zřeteli
zásady přirozeného práva, být poslušni sociální nauky církve a pokynů církevních
autorit. Nikdo totiž nemá zapomínat, že církev má právo a také povinnost nejen
chránit nauku o víře a mravech, ale také uplatnit vůči svým synům svou autoritu,
je-li třeba posoudit, jakým způsobem se má tato nauka uskutečňovat.[67]
161. Skutečně jsou i
lidé, kteří mají ušlechtilé smýšlení, a setkají-li se s poměry, které se málo
srovnávají nebo vůbec nesrovnávají se zásadami spravedlnosti, horlivě se snaží
všechno změnit a ovládá je takový zápal, že to připomíná společenský
převrat.
162. Nechť tito lidé mají
stále na paměti, že podle zákona přírody se všechen růst děje postupně; proto i
lidská zřízení se podaří zlepšit jen postupně a zevnitř.
To připomíná náš předchůdce blahé paměti Pius XII. a
užívá přitom těchto slov: "Nikoli náhlým převratem starého řádu, ale v
uspořádaném vývoji záleží spása a spravedlnost. Násilí totiž vždycky všechno jen
zničilo, nic nevybudovalo; roznítilo vášně, nikdy je neutišilo. Rozsévá jen
nenávist a zkázu, a proto nedovede usmířit ty, kdo se mezi sebou sváří; nedovede
přimět lidi ani politické strany, aby na troskách, které způsobil nesvár, s
krajní námahou obnovovali, co bylo vykonáno dříve."[68]
163. K nejzávažnějším
úkolům lidí dobré vůle je tedy nutno připojit především ten, že vedeni a
vzděláváni pravdou, spravedlností a láskou, mají v lidském společenství vytvářet
nové vztahy: totiž mezi jednotlivci, mezi občany a jejich státy, mezi státy
navzájem a konečně mezi jednotlivci, rodinami, mezičlánkovými organizacemi a
státy na jedné straně a společenstvím všech lidí na druhé straně. Tento úkol ať
všichni ocení jako nadmíru vznešený; může z něho totiž vzejít pravý mír podle
řádu stanoveného Bohem.
164. Těmto mužům, kterých
je daleko méně, než by bylo zapotřebí, ale kteří mají obzvláštní zásluhy o
lidské společenství, patří po zásluze naše veřejná chvála a zároveň výzva, aby
ve svém blahodárném záměru vytrvali. Současně doufáme, že jejich počet poroste,
a to především z řad křesťanů, které povede vědomí povinnosti a láska. Pro
všechny, kdo se hlásí ke Kristu, se v tomto lidském společenství obzvlášť sluší,
aby se v něm stali jiskrou světla, živnou půdou lásky a kvasem. Bude tomu tak
tím více, čím úžeji se srdce jednoho každého spojí s Bohem.
165. Neboť v lidské
společnosti jistě nezavládne mír, nezavládne-li mír v srdci každého člověka,
nebude-li každý v sobě zachovávat řád, jehož zachovávání přikázal Bůh. V této
věci vyzývá sv. Augustin člověka takto: "Žádá si tvá duše být způsobilá a
zvítězit nad tvými vášněmi? Ať se podrobí tomu, co je vyšší, a zvítězí nad tím,
co je nižší; a bude v tobě mír: pravý, bezpečný, spořádaný. Jaký že je řád
tohoto míru? Bůh poroučí duši, duše tělu; nic není nad to spořádanějšího."[69]
166. Je samozřejmé, že
naučení, která jsme dosud vydali k otázkám, které v nynější době tak zneklidňují
lidskou společnost a které jsou v nejtěsnější spojitosti s pokrokem lidské
rodiny, vnukla našemu srdci horoucí touha, jíž, jak známo, planou všichni lidé
dobré vůle -- aby byl na tomto světě upevněn mír.
167. Jako -- byt slabý a
nehodný -- náměstek toho, kterého prorok v Božím obdarování věšteckým duchem
nazval Knížetem pokoje[70], pokládáme za svou povinnost zasvětit
své úvahy, snahy a síly podpoře obecného blaha všech lidí. Mír je prázdné slovo,
neproměňuje-li se v řád, který jsme v plné naději naznačili tímto okružním
listem; v řád založený na pravdě, vybudovaný podle požadavků spravedlnosti,
prohloubený a naplněný opravdovou láskou a konečně uskutečňovaný ve svobodě.
168. Tento úkol nutno
pokládat za tak ušlechtilý a vznešený, že ho člověk sám, byt má dobrou a
chvályhodnou vůli, nikterak nemůže dosáhnout jen svými silami. Aby totiž lidská
společnost byla co možná nejvěrnějším obrazem království Božího, k tomu je
naléhavě třeba pomoci shůry.
169. Po tyto posvátné dny
máme totiž pozvedat pokorné prosby k tomu, který svým hořkým umučením a svou
smrtí nejen smyl hříchy, zdroj a hlavní příčinu různic, běd a nespravedlností,
ale svou prolitou krví také usmířil lidský rod se svým nebeským Otcem a udělil
dary pokoje: "On je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno ... Přišel a
zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko."[71]
170. I v bohoslužbě
těchto dnů zaznívá tatáž zvěst: "Vstal Kristus, náš Pán, stanul uprostřed svých
učedníků a řekl: Pokoj vám, aleluja; i zaradovali se učedníci, když spatřili
Pána, aleluja."[72] Pokoj nám tedy přinesl, pokoj nám
zanechal: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět,
já vám dávám."[73]
171. Tento mír, který nám
přinesl božský Vykupitel, si tedy na něm horoucími modlitbami vyprošujme. Nechť
on vymaže ze srdce lidí vše, co může mír ohrozit. Kéž všechny lidi přetvoří ve
svědky pravdy, spravedlnosti a bratrské lásky. Kéž kromě toho osvítí ty, kdo
vládnou národům, aby spolu s patřičným blahobytem zabezpečili svým občanům i
překrásný dar míru. A konečně nechť Kristus podnítí vůli všech lidí, aby strhli
hradby, jež rozdělují jedny od druhých, aby posílili svazky vzájemné lásky, aby
měli porozumění pro druhé, aby odpustili všem, kdo jim ukřivdili. Tak tedy z
jeho popudu a v jeho jménu ať se všechny národy chovají navzájem jako bratři, ať
u nich vzkvétá a povždy vládne vytoužený mír.
172. Nakonec, ctihodní
bratři, s přáním, aby takový mír zavítal do křesťanských obcí, které vám byly
svěřeny; zvláště k dobru těch nejubožejších, těch, kteří potřebují zvláštní
pomoci a ochrany, udělujeme v Pánu vám, světskému i řeholnímu kléru, řeholníkům
a řeholnicím zasvěceným Bohu, všem křesťanům, zejména těm, kteří velkomyslně
uposlechnou naše výzvy, láskyplné apoštolské požehnání. A všem lidem dobré vůle,
k nimž se tato naše encyklika rovněž obrací, vyprošujeme od nejvyššího Boha
spásu a požehnání.
Dáno v Římě u Svatého Petra, na Zelený čtvrtek 11.
dubna 1963, v pátém roce našeho pontifikátu
Papež Jan XXIII.
Seznam zkratek
Knihy Starého
zákona
Gn |
1. kniha Mojžíšova |
Ex |
2. kniha Mojžíšova |
Lv |
3. kniha Mojžíšova |
Nm |
4. kniha Mojžíšova |
Dt |
5. kniha Mojžíšova |
Joz |
Kniha Jozue |
Sd |
Kniha Soudců |
Rt |
Kniha Rút |
1 Sam |
1. kniha Samuelova |
2 Sam |
2. kniha Samuelova |
1 Král |
1. kniha Královská |
2 Král |
2. kniha Královská |
1 Kron |
1. kniha Kronik |
2 Kron |
2. kniha Kronik |
Ezd |
Kniha Ezdrášova |
Neh |
Kniha Nehemiášova |
Tob |
Kniha Tobiáš |
Jdt |
Kniha Judit |
Est |
Kniha Ester |
1 Mak |
1. kniha Makabejská |
2 Mak |
2. kniha Makabejská |
Job |
Kniha Job |
Ž |
Kniha Žalmů |
Př |
Kniha Přísloví |
Kaz |
Kniha Kazatel |
Pís |
Píseň písní |
Mdr |
Kniha Moudrosti |
Sir |
Kniha Sirachovcova |
Iz |
Kniha proroka Izaiáše |
Jer |
Kniha proroka Jeremiáše |
Pláč |
Kniha Žalozpěvů |
Bar |
Kniha proroka Barucha |
Ez |
Kniha proroka Ezechiela |
Dan |
Kniha proroka Daniela |
Oz |
Kniha proroka Ozeáše |
Jl |
Kniha proroka Joela |
Am |
Kniha proroka Amosa |
Abd |
Kniha proroka Abdiáše |
Jon |
Kniha proroka Jonáše |
Mich |
Kniha proroka Micheáše |
Nah |
Kniha proroka Nahuma |
Hab |
Kniha proroka Habakuka |
Sof |
Kniha proroka Sofoniáše |
Ag |
Kniha proroka Aggea |
Zach |
Kniha proroka Zachariáše |
Mal |
Kniha proroka Malachiáše |
Knihy Nového zákona
Mt |
Evangelium podle Matouše |
Mk |
Evangelium podle Marka |
Lk |
Evangelium podle Lukáše |
Jan |
Evangelium podle Jana |
Sk |
Skutky apoštolů |
Řím |
List svatého apoštola Pavla Římanům |
1 Kor |
1. list svatého apoštola Pavla Korinťanům |
2 Kor |
2. list svatého apoštola Pavla Korinťanům |
Gal |
List svatého apoštola Pavla Galaťanům |
Ef |
List svatého apoštola Pavla Efesanům |
Flp |
List svatého apoštola Pavla Filipanům |
Kol |
List svatého apoštola Pavla Kolosanům |
1 Sol |
1. list svatého apoštola Pavla Soluňanům |
2 Sol |
2. list svatého apoštola Pavla Soluňanům |
1 Tim |
1. list svatého apoštola Pavla Timotejovi |
2 Tim |
2. list svatého apoštola Pavla Timotejovi |
Tit |
List svatého apoštola Pavla Titovi |
Flm |
List svatého apoštola Pavla Filemonovi |
Žid |
List Židům |
Jak |
List svatého apoštola Jakuba |
1 Petr |
1. list svatého apoštola Petra |
2 Petr |
2. list svatého apoštola Petra |
1 Jan |
1. list svatého apoštola Jana |
2 Jan |
2. list svatého apoštola Jana |
3 Jan |
3. list svatého apoštola Jana |
Jud |
List svatého apoštola Judy |
Zj |
Kniha Zjevení svatého apoštola
Jana |
Zkratky dokumentů 2. Vatikánského koncilu
AA |
Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam
actuositatem |
AG |
Dekret o misijní činnosti církve Ad
gentes |
ChD |
Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus
Dominus |
DH |
Prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis
humanae |
DV |
Věroučná konstituce o Božím zjeveni Dei
Verbum |
GE |
Prohlášení o křesťanské výchově Gravissimum
educationis |
GS |
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě
Gaudium et spes |
IM |
Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter
mirifica |
LG |
Věroučná konstituce o církvi Lumen
gentium |
PC |
Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života
Perfectae caritatis |
NAe |
Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím
Nostra aetate |
OE |
Dekret o katolických východních církvích Orientalium
ecclesiarum |
OT |
Dekret o výchově ke kněžství Optatam
totius |
PO |
Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum
ordinis |
SC |
Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum
concilium |
UR |
Dekret o ekumenismu Unitatis
redintegratio |
Jiné zkratky
CCL |
Corpus Christianorum Latinorum |
CIC |
Codex iuris canonici -- Kodex kanonického práva, Praha,
Zvon 1994 |
PG |
Patrologia Graeca, vyd. J.P.Migne, Paris
1857--1866 |
PL |
Patrologia Latina, vyd. J.P.Migne Paris
1878--1890 |
Poznámky pod čarou
| Ž 8,1 |
| Ž 104,24 |
| Srov. Gn 1,26 |
| Ž 8,5-6 |
| Řím 2,15 |
| Srov. Ž 19,8-11 |
| Srov. rozhlasové poselství Pia XII.,
pronesené v předvečer vánoc 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24; a proslov Jana XXIII.
z 4. ledna 1963: AAS 55, 1963, s. 89-91 |
| Srov. Pius XI., enc. Divini
Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 78 a rozhlasové poselství Pia XII. z 1.
června 1941: AAS 33 (1941), s. 195-205 |
| Srov. rozhlasové poselství Pia XII. v
předvečer vánoc r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24 |
| Divinae Institutiones, IV,
28,2; Migne PL 6,535 |
| Lev XIII., enc. o lidské svobodě
Libertas praestantissimum: Acta Leonis XIII, VIII, 1888, s.
237-238 |
| Srov. vánoční rozhlasové poselství
Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24 |
| Srov. enc. Pia XI. o křesťanském
manželství Casti connubii: AAS 22 (1930), s. 539-592; a vánoční poselství
Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24 |
| Srov. rozhlasové poselství Pia XII. z
1. června 1941: AAS 33 (1941), s. 201 |
| Srov. Lev XIII., enc. o dělnické
otázce Rerum novarum, 33; Acta Leonis XIII., XI (1891), s.
128-129 |
| Srov. Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 82: AAS 53 (1961), s. 422 |
| Rozhlasové poselství z 1. června
1941: AAS 33, 1941, s. 201 |
| Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 112: AAS 53 (1961), s. 428, |
| Srov. tamtéž, 119: AAS 53 (1961), s.
430 |
| Srov. Lev XIII., enc. Rerum
novarum, 36-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 134-142; Pius XI., enc.
Quadragesimo anno, 83-87: AAS 23 (1931), s. 199-200; a list Pia XII.
biskupům USA o soukromém vlastnictví Sertum laetitiae: AAS 31, 1939, s.
634-644 |
| Srov. Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 117-118: AAS 53 (1961), s. 430 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1952: AAS 45, 1953, s. 33-46 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1944: AAS 37 (1945), s. 12 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1942: AAS 35 (1943), s. 21 |
| Ef 4,25 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1942: AAS 35 (1943), s. 14 |
| Summa theol. I-II, 19, 4;
srov. čl. 9 |
| Řím 13,1 |
| In Epist. ad Rom., c. 13,
v.1-2; hom. 23, PG 60,615 |
| Lev XIII., enc. Immortale Dei:
Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 120 |
| Vánoční rozhlasové poselství Pia XII.
z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 15 |
| Srov. Lev XIII., enc. o politické
moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II (1880-1881), s. 274 |
| Srov. tamtéž s. 278 a Lev XIII., enc.
o zřízení států Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s.
130 |
| Sk 5,29 |
| Summa theol. I-II, 93, 3 ad 2;
srov. vánoční poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s. 5-23 |
| Srov. Lev XIII., enc. o politické
moci Diuturnum illud: Acta Leonis XIII., II, 1880-1881, s. 271-272,
vánoční rozhlasové poselství Pia XII. z r. 1944: AAS 37 (1945), s.
5-23 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1942: AAS 35, 1943, s. 13; Lev XIII., enc. o zřízení států Immortale Dei:
Acta Leonis XII1., V (1885), s. 120 |
| Srov. Pius XII., enc. Summi
Pantificatus: AAS 31, 1939, s. 412-453 |
| Srov. Pius XI., enc. proti nacismu
Mit brennender Sorge: AAS 29 (1937), s. 159; a Pius XI., enc. o
bezbožeckém komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s.
65-106 |
| Lev XIII., enc. o zřízení států
Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V (1885), s. 121 |
| Srov. Lev XIII., enc. Rerum
novarum, 41-44: Acta Leonis XIII., XI (1891), s. 133-134 |
| Srov. Pius XIL, enc. Summi
Pontificatus: AAS 31 (1939), s. 433 |
| Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 65: AAS 53 (1961) s. 417 |
| Srov. Pius XI., enc. Quadragesimo
anno, 118: AAS 23 (1931), s. 215 |
| Rozhlasové poselství Pia XII. z 1.
června 1941: AAS 33 (1941), s. 200 |
| Srov. Pius XI., enc. proti nacismu
Mit brennender Sorge: AAS 29, 1937, s. 159; Pius XI., enc. proti
bezbožeckému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 79; a
vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24 |
| Srov. Pius XI., enc. proti
bezbožeckému komunismu Divini Redemptoris: AAS 29 (1937), s. 81; a
vánoční poselství Pia XII. z r. 1942: AAS 35 (1943), s. 9-24 |
| Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 55: AAS 53 (1961), s. 415 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1942: AAS 35 (1943), s. 21 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1944: AAS 37 (1945), s. 15-16 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1942: AAS 35 (1943), s. 12 |
| Srov. Lev XIII., apoštolský list o
odsouzení zednářství Annum ingressi: Acta Leonis XIII, XXII (1902-1903),
s. 52-80 |
| Mdr 6,1-3 |
| Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941:
AAS 34 (1942), s. 16 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1940: AAS 33, (1941), s. 5-14 |
| De Civitate Dei, lib. IV, c.
4; PL 41, 115; srov. vánoční poselství Pia X(I. z r. 1939: AAS 32 (1940), s.
5-13 |
| Srov. vánoční poselství Pia XII. z r.
1941: AAS 34 (1942), s. 10-21 |
| Srov. Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 153: AAS 53 (1961), s. 439 |
| Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941:
AAS 34 (1942), s. 17; srov. Výzva Benedikta XV. k vládcům národů vedoucích válku
z 1. srpna 1917: AAS 9 (1917), s. 418 |
| Rozhlasové poselství Pia XII. z 24.
srpna 1939: AAS 31 (1939), s. 334 |
| Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 153-162: AAS 53 (1961), s. 400-441 |
| Vánoční poselství Pia XII. z r. 1941:
AAS 34 (1942), s. 16-17 |
| Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 174: AAS 53 (1961), s. 443 |
| Srov. proslov Pia XII. k mládeži
italské Katolické akce z 12. září 1948: AAS 40 (1948), s. 412 |
| Srov. Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 222-225: AAS 53 (1961), a. 454 |
| Tamtéž, 239-240: AAS 53 (1961), s.
456 |
| Srov. Jan XXIII., enc. Mater et
Magistra, 230: AAS 53 (1961), s. 456; srov. Lev XIII., enc. o zřízení států
Immortale Dei: Acta Leonis XIII., V, 1885, s. 128; Pius XI., enc. o míru
Kristově Ubi arcano: AAS 14, 1922, s. 698; proslov Pia XII. k delegátkám
Mezinárodního sdružení svazů katolických žen při sjezdu konaném v Římě 11. září
1947: AAS 39 (1947), s. 486 |
| K italským dělníkům 13. června 1943:
AAS 35 (1943), s. 175 |
| Miscellanea Augustiniana ... S.
Augustini Sermones post Maurinos reperti, Řím 1930, s. 633 |
| Srov. Iz 9,6 |
| Ef 2,14. 17 |
| Responsorium k matutinu v pátek
oktávu velikonočního Breviarium Romanum (1948) |
| Jan
14,27 |
|