Podobnou postmoderní rezignaci připisuje Čulík i novým citátům V. Havla, v nichž autor, v rozporu se svým disidentským obdobím, jako by dospíval k Čulíkovým historickým závěrům. Rád bych se tomuto Čulíkovu stanovisku v jistém ohledu vzepřel.

Říkám v jistém ohledu, protože " v krátkodobé perspektivě" působí jeho závěry opravdu přesvědčivě. Mnichovský diktát, únorový puč nebo srpnová invaze s Moskevským protokolem jako tragickou dohrou jsou nepochybně trvalými traumatizátory české sebereflexe, ale jsou to zároveň i události, které v celkové mezinárodní situaci a při reálných rozměrech a reálné síle našeho státu možná opravdu nemohly dopadnout jinak. To, čemu zde říkám "krátkodobá perspektiva", je navíc perspektiva, či přesněji řečeno bezperspektivnost, nesmírně dlouhá, neboť v ní tonou celé generace Čechů již přes šedesát let.

Na druhé straně se zcela nepostmoderně domnívám, že tyto události mají dlouhodobě pozitivní smysl, a to jako korektivní zkušenost a jako poučení. Nevěřím, že v éře globalismu je odzvoněno malým národům a jejich pozitivnímu přínosu k dějinám lidstva, stejně jako nevěřím, že z nacionalismu již zbývá jenom to, že je jakousi novou hrozbou lidstvu v postkomunistické éře. Je to stejný nesmysl, jako soudit, že s rozvojem vědy je odzvoněno náboženství, nebo že od této chvíle budou mít naopak rozhodný význam pouze děsivá náboženství fundamentalistická. Stejně naivní by bylo například domnívat se s krachem tradičního marxismu, že sociálně orientované modely společnosti byly tím jednou provždy překonány, právě tak jako nemohu naopak věřit tomu, co někdy slýchám zejména od svých asijských kolegů, že totiž všechno nakonec stejně dospěje zase k takové či onaké variantě komunismu.

Bezpečnost malých národů

Pozitivní zkušenost, kterou minulé století přineslo malým národům, je poučení, které má význam pro budoucí zajištění jejich existence. Do počátku dvacátého století neexistoval žádný fungující mezinárodní systém, který by nabízel ochranu malých národů jako etnických celků se svébytnou kulturou, natož jako potenciálních státotvorných sil. Mechanismus ochrany bezpečnosti malých států a otázka ochrany samostatných etnik před genocidou byly však konečně postupně uznány jako jeden z úkolů mezinárodního společenství, a nyní, navzdory postmoderní skepsi, se znovu stávají předmětem pozornosti právě proto, že rané formy těchto koncepcí totálně selhaly.

Spojenectví jako selhání

a) Odvetou ke světové válce

Systém evropské bezpečnosti před první světovou válkou nepočítal s ochranou malých národů a malých etnik, ale jen s jistou mírou rovnováhy sil mezi velmocemi. Stabilita této rovnováhy měla být tehdy podpořena Trojspolkem a Trojdohodou jako mocnými a navzájem relativně vyváženými aliancemi.

Navzdory Leninovu pohledu na historii, v onom stavu rovnováhy neměla opravdu žádná země exkluzivní zájem na rozpoutání války ve velkém měřítku. Nepokusil se o to cílevědomě ani žádný národ, který pod nadvládou tehdejších velmocí žil. Přesto však celkem osamělý čin srbského "teroristy" - či "bojovníka za svobodu" - v Sarajevu rozpoutal eskalaci odvety, jež rázem ve válku přerostla. Princip vojenských paktů světovému konfliktu nezabránil, naopak, vedl k jeho eskalaci. Výsledky jediné události na jediném místě natrvalo změnily geopolitickou tvář Evropy.

b) Ústupkem ke světové válce

Velmoci, bilancující mechanismus první světové války, vyvodily z události poučení, že aktivizace mechanismu mezinárodní vojenské aliance kvůli nějakým relativně malým územím malých státečků nebo kvůli konfliktům lokálního rázu nevede nutně k posílení rovnováhy a míru. Naopak, zdálo se jim, že něco takového může mír jen ohrozit a vyvolat zbytečnou eskalaci konfliktu. Toto vědomí, charakterizované jako "snaha zachránit mír" , bylo pak přítomno i při paradoxním postupu Anglie a Francie na Michovské konferenci v r. 1938, jehož aplikace vůbec nepřispěla k zajištění míru, nýbrž naopak k rozpoutání druhé světové války.

Jak je to možné ? Stručně řečeno:Situace před druhou světovou válkou byla v jistém smyslu opačná než před první. Hitlerova válečná propaganda byla vedena zuřivým duchem revanše za Versailleskou smlouvu, a tak prvek útoku a odvety, který do první světové války vnesl až čin srbského útočníka a reakce na něj, byl v ovzduší před druhou světovou válkou přítomen od samého počátku jako dlouhodobý faktor. Nebyl to již nahodilý zpětnovazební prvek ve vzájemné eskalaci, ale trvalý hybný motiv politiky jedné strany, jemuž bylo možno rázně čelit pouze pevným postojem strany opačné !

c) Spojenectvím k invazi

Nejenže poučení z prvé světové války vedlo Anglii a Francii k ústupku, který přispěl k válce druhé, ale také poučení z tohoto ústupku, tedy z Mnichova, zavdalo příčinu k dalšímu problematickému vývoji:vzniká poválečné spojenectví Československa se Sovětským svazem, je vzápětí akceptováno i částí českého obyvatelstva, zastrašeného údajnou hrozbou nové německé revanše, a tento krok pak přináší děsivé zážitky. Nové spojenectví se obrací proti nám jako temná můra, neboť právě svazek, který nás měl údajně chránit, umožnil rozpoutání nezměrného a všudypřítomného teroru, a po desetiletích se dokonce stal záminkou k přímé vojenské invazi ze spojenecké strany.

Tedy další "mírový" mechanismus, který totálně selhal. Ostatně tento mechanismus neochránil ani ty Čechy, kteří si na něm do poslední chvíle zakládali. Invaze, k níž svazek vedl, se posléze stala odstrašujícím historickým příkladem, který burcoval k bdělosti obyvatelstvo zemí tak odlišných jako bývalá Jugoslávie, Rumunsko, Čína, Polsko nebo Afghánistán. A tak spojenectví, vedoucí ke zradě a vojenskému střetu, demontovali zřejmě také ti, kdo onu alianci směřující k invazi iniciovali a kdo z ní těžili nejvíce.

Třetí velký krach aliance, uzavřené k ochraně území, k němuž České země patří, připadne leckomu jako odstrašující příklad proti aliancím vůbec. Jaký div, že jsme v r. 1968 horlivě podepisovali rezoluci "Za neutralitu" ! Přesto jsme však ještě v témže dvacátém století uzavřeli další velkou alianci. Ale o tom později.

Mezinárodní organizace jako problém a jako výzva

Jistou alternativou k aliancím jsou mezinárodní organizace, spojující země na širším základě, než je spojenectví někoho proti někomu. K prvním úspěšným novodobým aliancím, které byly spíše mezinárodními organizacemi a poskytovaly příležitost k projednávání odlišných stanovisek, patřila v devatenáctém století Svatá aliance, která úspěšně fungovala téměř sto let.

Po první světové válce vzniká pak konečně v globálním měřítku i Liga národů a po druhé válce OSN. Liga národů byla naprosto neúspěšná, neboť ti, kdo nejvíce křičeli, ji ignorovali a prosadili si svou. Navíc liga byla pro svou nedostatečně členěnou strukturu prakticky úplně neoperabilní. OSN je naproti tomu utvořena jako instituce pro atomový věk a od Ligy národů se liší především existencí mimořádně mocné rady bezpečnosti, jejíž jádro tvořily původně nukleární supervelmoci s právem veta. Tento "dvoustupňový" systém má velký význam pro pohotové odvrácení globálního konfliktu, ale zároveň odráží i fakt, že dnešní OSN, navzdory nepopiratelným úspěchům, je svou systémovou podstatou stále ještě do jisté míry reliktem studené války, totiž hříčkou v rukou supervelmocí, a že lokálním konfliktům účinně zabránit nedovede.

V plénu OSN jsou samozřejmě zastoupeny i malé státy, ale jen ty nejmocnější mají zároveň zastoupení v RB, což jim poskytuje naprosto jinou rozhodovací sílu. Význam členství velkých států a států malých je tedy i v dnešní struktuře OSN diametrálně odlišný.

NATO

Existuje názor, že roli mezinárodní organizace plní svým úkolem také nová rozšířená koncepce severoatlantické aliance, která není jen paktem proti někomu, ale především partnerským systémem kolektivní bezpečnosti.

Aliance, do níž jsme vstoupili po studené válce, má zřejmě být neobvyklou kombinací spojeneckého svazku a rozsáhlé mezinárodní organizace. NATO si přitom osobuje i některá práva sporná, například právo nejen na války obranné, ale také odvetné, preventivní a dokonce humanitární (Kosovo), a to i mimo dosah prostoru členských států.

Současná aliance si navíc počíná velmi nevyrovnaně. Například v Kosovské krizi se dlouho schizofrenně potácela mezi zdrženlivosti až strojenou lhostejností na straně jedné, a zásahem na straně druhé. Nakonec se rozhodla celkem nečekaně pro zásah, a náhlost a oportunní mělkost tohoto zvratu vzbudila pochybnosti o tom, zda vůbec jde o organizaci dostatečně cílevědomě řízenou, aby mohla poskytovat trvalé bezpečnostní záruky.

V každém případě dnešní NATO, jakkoli důležité a nezbytné, vleče za sebou pro svou uzavřenost, pro svou historickou podmíněnost i dosti vratkou filozofii své "raison d` etre"nebezpečné břímě minulosti, a v žádném případě není zatím dostatečně vyzrálou mezinárodní organizací s vyhraněnou perspektivou .

Poučení do budoucna

Poznali jsme již, že aliance a pakty nevedou k zajištění míru, pokud princip kolektivní obrany není doprovázen odpovídající pojistkou proti nepřiměřené eskalaci konfliktu. Aliance svou podstatou také nejsou způsobilé řešit citlivě a perspektivně problémy malých států a malých národů, neboť nadřazují zájmům menších a slabších subjektů zájem silných subjektů a zájem společného cíle. Poznali jsme dále, že aliance jsou naopak schopny ústupků tam, kde by ustupovat neměly, totiž ve věcech, o něž zatvrzelý protivník jeví v daném momentě jednostranně trvalý zájem, což mu umožňuje získat mimořádnou převahu v méně přehledných partiích hry. A konečně jsme poznali i to, že silný sklon k ovládání druhých je nebezpečný nejen u protivníka, ale i u spojence.

Můžeme tedy shrnout, že relativně homogenní spojenecké svazky se liší od členství v multilaterálních mezinárodních společenstvích, složených ze zemí různého zaměření, tím, že mohou suverenitu malých zemí obětovat ve prospěch jednotící ideje nebo zájmu velmocí, které mají v paktu hlavní slovo, a přehlédnout rozhodující význam malých, ale důležitých bašt vlastní bezpečnosti.

Závěry pro bezpečnost menších států a etnik

V současné době žije na území tří supervelmocí - USA, Ruska a Číny - jen menšina obyvatel této planety. Navíc při nejmenším ve dvou z těchto velmocí, v Rusku a Číně, platí zjevná hierarchie moci podle etnického klíče. Víc než deset procent obyvatel Ruska a minimálně dvacet procent obyvatel Číny (objektivní údaje nejsou zveřejňovány, ale oficiálně jde jen o 7 a 17 procent) nepatří k hlavnímu státotvornému etniku, jiní zas, jako obyvatelé Tchajwanu, tvoří skupinu, jež se ve většině domáhá pro své území statutu, který vláda velmoci respektovat odmítá. Oddělíme-li tyto zneuznané obyvatele od ostatních státotvorně a etnicky subjektivně uspokojených Američanů, Rusů nebo Číňanů, odečteme je od celkového počtu obyvatel supervelmocí a přičteme k obyvatelstvu ostatních zemí, zjistíme, že velká část obyvatel naší planety je budˇ občany druhořadých mezinárodně politických státních subjektů, které nejsou zastoupeny v RB, anebo tvoří občansky, případně etnicky, druhořadé obyvatele vlastního státu.

Tuto mlčenlivě přijatou diskriminaci odráží i současná struktura OSN. Jde v podstatě o diskriminaci dvojího druhu:

1)Diskriminace "obyčejných"států. Zatímco supervelmoci jsou zastoupeny v OSN dvakrát, jak v RB, kde mají právo veta, tak v plénu, malé státy jsou zastoupeny pouze v plénu, a na žádné úrovni právo veta nemají. A to ani nehovoříme o tom, že privilegované postavení mocnějších států je nadále posilováno paralelní činností takových sdružení jako G7 či G8, kde se větší státy odvažují projektovat další postup globalizace jménem států ostatních, aniž je o to tyto státy požádaly.

2)Diskriminace nestátotvorných etnik. Nestátotvorná etnika nejsou diskriminována pouze uvnitř nedostatečně demokratizovaných supervelmocí, ale také ve všech zemích, kde nejsou respektována kulturní práva etnik nebo neexistuje demokratický mechanismus k posouzení případných státotvorných nároků etnik.

Nestátotvorná etnika jsou přitom často diskriminována hned na několika úrovních:vládami svých zemí, vládami jejich spojenců, světovou veřejností apod. Příčiny k diskriminaci mohou být také ekonomické, náboženské nebo historické. K složitým, a často podvědomým motivacím diskriminačního postoje patří například obava, že porozumění pro nároky Palestinců může být interpretováno okolím jako sklon k antisemitismu, nebo že porozumění pro nároky Mandžuů může být chápáno jako sympatie se zneužitím Mandžuského státu Japonci za druhé světové války. Zájmy Kurdů bývají zase dosti nelogicky odmítány vzhledem k levicové orientaci některých jejich vůdců. Mimoto existuje přímé ignorování problémů etnik, které je vyvoláno podvědomým strachem z neuvěřitelné bezohlednosti utlačovatele, jak tomu bylo kdysi s ústupky světové veřejnosti Hitlerovi. Nyní je tomu tak v případě ignorování genocidy v Čečně, což samo o sobě je postoj krutější a cyničtější než pouhá diskriminace.

Nestátotvorným etnikům v nedemokratických zemích bývá spolu s právem na sebeurčení upíráno i právo na vytvoření legální armády a na legálnost národně osvobozeneckého boje. Zatímco vojenské akce státotvorných etnik jsou chápány mezinárodní veřejností jako operace legálních armád, jsou obdobné akce etnik nestátotvorných automaticky ztotožňování s terorismem.

Zdůrazněme na závěr, že etnika, ani nestátotvorná, nejsou v éře globalizace žádným "přežitkem". Kunderovy úvahy z osmašedesátého roku o smyslu nesamozřejmých národů platí i dnes. Univerzalizaci babylonských mrakodrapů, překečupovaných hamburgerů, hollywoodských filmů a konfekce nerozeznatelné provenience, popřípadě toulky ducha dnešním povětšině bezduchým tržištěm internetového bezdomoví, si těžko dokáži představit jako ideální, jedinou a eklektickou verzi budoucí globální kultury.

Často se setkáváme s názorem o tom, že nacionalismus je vlastně posledním stádiem komunismu, nebo že nacionalismus je velikým nebezpečím postkomunistického světa. Ale tzv. nebezpečnost nacionalismu není zřejmě v tomto jevu samotném, ale v roli nedostatečně demokratizovaného státu, který stojí jako mezistupeň mezi etnikem a globální civilizací.

Například komunismus se kdysi stal hlavním strašidlem Evropy v podmínkách, kdy neexistovalo dostatečně silné odborové hnutí, organizované demokratickým způsobem vnitrostátně i na mezinárodní úrovni, a neexistovaly dostatečně demokratické státy, které by demokratické hnutí odborů byly schopny dostatečně ocenit a důsledně rozlišovat mezi legitimními postupy k budování sociálních mechanismů a cestami k násilné diktatuře.

Podobně je tomu asi i s nacionalismem. Demokratičtí politikové samozřejmě přispívají k tomu, aby demokratické státy fungovaly jako relativní politické a ekonomické útvary, které slouží jako prostředník mezi svými etniky a globální civilizací, a proto jim přímá mezinárodní spolupráce etnik nemůže vadit. Avšak nedemokratičtí politikové se naopak snaží státní moci zneužít tím, že staví zájem etnik a globální zájmy údajného "lidstva" proti sobě, štvou etnika navzájem nebo vytvářejí umělou diskriminaci mezi etniky státotvornými a ostatními. Fašismus byl vrcholem takové "etnické" diktatury. I dnes se etnické konflikty vyhrocují pouze ve státech, které nemají k národnostní otázce dostatečně demokratický přístup.

Má-li být vytvořena přirozená symbióza mezi jednotnou globální vazbou a pluralitou kulturních, politických a ekonomických identit jednotlivých států a národností, musí být ve světové organizaci ( v OSN), vytvořen prostor pro samostatnou"komoru"běžných států a pro samostatnou "komoru"nestátotvorných etnik. V první fázi by nepochybně byla zastoupena jen etnika, jejichž identita je jasná, pravděpodobně zprvu pouze etnika, která mají určitý minimální počet příslušníků, jsou schopna vytvořit konkrétní etnický program a vyslat ve stanoveném termínu zástupce, atd. Důmyslnější rozvití tohoto systému je samozřejmě nutno svěřit budoucnosti.

Organizace spojených národů by se tak mohla stát opravdu organizací "národů ", nikoli jen států. Otevření přímého prostoru pro nestátotvorná etnika bude jistě přijímáno některými státy jako vměšování, jako narušení dosavadní tradice mezinárodního práva. Státy by rády viděly, kdyby se jim globalizace vyhnula, kdyby se co nejméně dotkla jejich moci, a kdyby kýžená deformace globalizačního procesu byla ventilována jako pouhá bagatelizace role etnik.

Skutečná globalizace však předpokládá pravý opak. Pestrý globální svět musí být především komunitou etnik, nikoli arénou pro vzájemné přetlačování říší a státečků s kulisou schizofrenních středních států jako samozvaných prostředníků, které se ze svého zprostředkování snaží vyrazit pro sebe co nejvíce. Filozofie českého státu a česká diplomacie, jež čerpají z bohaté směsi tradice humanistické národní filozofie i kosmopolitismu, by měly učinit významnou iniciativu tímto směrem a zajistit, aby dosavadní trend v posuzování nestátotvorných etnik byl definitivně přehodnocen.

Dodejme na okraj, že naše kritika nemá a priori nic společného s problematikou Evropské unie. Euroskepticismus může samozřejmě být motivován snahou chránit vlastní národy před nedostatky byrokracie EU, ale v nezralých demokraciích je pravděpodobnost, že se objeví i jako konzervativní ochrana státní moci před čerstvým větrem z oblasti, kde struktury fungují relativně lépe.

Nesklánějme se pokorně před mocnými státy a nepřihřívejme si jen vlastní polívčičku na paktech mocných. Navržením komory běžných států a komory nestátotvorných etnik v Organizaci spojených národů se aktivně pokusme o iniciativu, která by odpovídala tradicím malého národa. Je to jediná cesta, jak najít opět neopakovatelný smysl naší národní existence a vnést světlo naděje do zoufalství obětí nespočetných "Mnichovů"a "Moskevských protokolů", jež sužují bezmocné národy na této planetě.

( Autor této úvahy je japonolog a přednášející profesor na Fukui Prefectural University v Japonsku)

*) Poznámka JČ:Nepopírám, že to, co píše pan profesor Fiala o mých "názorech" ohledně vlivu malých národů, jako jsou Češi, na světovou historii, není úplně nepřesné. Hlavně mám na mysli, že Češi zrovna příliš neovlivnili pád komunismu v roce 1989; ten, je navzdory všemu snažení disidentů, spíše překvapil. Co se týče ostatních historických mezníků v českých dějinách, nemyslím si, že by Češi byli tak úplně bez vlivu na to, co se s nimi stalo, v těch případech jde časo o otázky přípravy a strategického uvažování, které je přirozeně pro malé národy daleko obtížnější než pro národy velké; mají daleko více nezáviděníhodnou situaci než národy velké. A co s tím naděláme? Viz jeho článek, který k diskusi předestírá některá zajímavá řešení...