Naposledy minulý týden vyplula znovu na povrch již klasická otázka, která se přidává v novinářských kruzích k lepšímu: "Kde byl reportér deníku Super David Soukup při reportážích z Afghánistánu?" Novináři Soukupovi začali celkem vtipně přezdívat "Volá Kábul" a ještě dlouhé měsíce vyvstávaly pochybnosti, jestli náhodou neležel v pákistánském hotelu a články o afghánské realitě si necucal z prstu. Minulý týden v pořadu ČT Média si rýpnul i publicista Jan Urban. Soukupa přímo nejmenoval, ale z kontextu vyplývalo, kdo má být tím srabem, který byl podle Urbana 150 km od Kábulu.

Davida Soukupa to už docela štve. Jeho vyjádření vyšlo už krátce po prvních spekulacích na podzim roku 2001 na Světě Namodro, ale poznámky neutuchaly. Investigativci z Fakt přispěchali s objevnou reportáží, která zapadala do tehdejší drsné kritiky Superu - v tom samém vydání Fakt totiž Superu věnovali hned dvě reportáže, druhá byla o lživém obvinění herečky Šafránkové, že je alkoholička. Soukup podle svého vyjádření nemohl vědět, jak jeho kolegové v pražské redakci překroutí jeho slova. Pracovní poměr v deníku také kvůli tomu ukončil k 31. prosinci téhož roku.

David Soukup v reakci na vystoupení Jana Urbana napsal následující dlouhé vysvětlení, v němž podrobně popisuje, kde všude v Afghánistánu byl, co tam dělal a s kým se setkal. Jeho text doplňují přepisy z Televizních novin TV Nova, do kterých telefonoval své aktuální postřehy a z pořadu Volejte řediteli, vysvětluje Filip Rožánek.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že za dvanáct let od "sametové revoluce" se nic nezměnilo, kromě jmenovek premiérů na dveřích. A pak jsou lidé, kteří tvrdí, že do politiky nemusí sami chodit, protože si koupí vždy ty politiky, kteří volby vyhrají. A až úplně na konec - jsou lidé, kteří se domnívají, že někteří politici se koupit nedají.

Za takového všichni považovali doposud premiéra Špidlu. I přesto, že se obklopil mnoha lidmi, kteří představují typicky českou cestu ke kapitalismu, ačkoliv internacionalizovanou... Prezident Svazu průmyslu a dopravy Kázecký se kdesi nechal slyšet, že jeho svaz mohl poprvé v historii podávat připomínky k vládnímu prohlášení a premiér na ně bral ohled. "Je otevřen názorům, přijímá připomínky, ale hlavně nedělá, že všemu rozumí", tvrdí Kázecký. Má pravdu.

Mimo jiné má totiž k premiérovi přístup i uhlobaron a čerstvý budhista v jedné osobě - Antonín Koláček. Také on je vnímán, jako člověk, který má co říci. Nebo, podle některých sociálních demokratů blízkých Lidovému domu - co nabídnout. Jeho podnikatelskou skupinu Appian znal už dávno před Špidlou i jeho předchůdce Miloš Zeman, který ovšem věděl víc a tak si ho držel od těla... Zřejmě proto, jak mistrně ovládla Koláčkova firma Mosteckou uhelnou společnost a jak v ní stát "bez výstřelu" ztratil majoritu, aby nakonec svůj podíl musel prodat za zlomek ceny. Porážky se neodpouštějí. Ani mezi přáteli. V Mostě se výrazně angažuje předseda odborné komise ČSSD poslanec Hojdar, přezdívaný přáteli i nepřáteli mezi přáteli také - i když kupodivu neoprávněně - "uhlobaron". Angažuje se zde i bývalý "taťka pracujícího lidu", senátor Richard Falbr. Každý má zájmy jiné, ale jedno mají společné. Vnímají dobře mamutí velikost i finanční sílu Mostecké uhelné. Jsou to přeci politici...

V současné době chce Appian koupit i Škodu Plzeň, své aktivity chce tato skupina rozšířit i dalším směrem - uvažuje o koupi ČEZu. Někdo musí vyrábět turbíny dalším elektrárnám a někdo ty turbíny musí kupovat.

To současnému premiérovi ovšem zřejmě tajná služba, na jejíž svodky prý premiér tak dá, zapoměla říci. Stejně jako mu o konglomerátu firem Appian zapoměla říci zřejmě daleko více věcí. Možná proto, že je sama neví. A to už je na pováženou.

Protože žádný finanční mamut onen Koláčkův Appian není. Pouze několik prázdných skořápek, se kterými se dá hrát a které se českým bulíkům a jejich premiérovi jeví jako exotická zlatá vejce, protože je oni sami pomáhají naplnit z volných peněz těch státních podílů a firem, které do podobných zářivých amerických obalů prodávají... Není to jediný takový případ, na který jsme v poslední době narazili. Nedávno to byl uvažovaný prodej Českého Telecomu offshorovému eseróčku C-Tel, předtím prodej čerpacích stanic Petra, kde figurovala údajně americká společnost Chevron Petroleum LCC, o které nikdo nic nevěděl, nejméně však americký Chevron - Texaco ...

Týdeník Reflex otiskl ve svém aktuálním čísle vzpomínku Pavla Kohouta na ruského komunistického diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina, při příležitosti dnešního padesátého výročí jeho - možná násilného - úmrtí, k němuž došlo dne 5. března 1953. Bohužel, Kohoutův emocionální článek je spíše výpovědí o něm samotném než věcnou analýzou podstaty stalinismu. Je hlavně pokusem o vysvětlení, proč lidé jako Kohout v mládí Stalinův vražedný režim nekriticky podporovali. Kohout právem poukazuje na to, lidé Stalinův režim milovali, protože to pro ně bylö náboženství.

Jsem přesvědčen, že skutečná, řádná, racionální a věcná analýza toho, co znamenal stalinský režim pro Rusko i pro střední Evropu, by byla při příležitosti dnešního padesátého výročí jeho úmrtí? zavraždění? (viz ZDE) nesmírně užitečná. Byl¨to přece právě Stalin, bez něhož by pravděpodobně vůbec nebylo expanze komunismu do středovýchodní Evropy, a život i v současné České republice by byl zřejmě zcela jíný.

V tomto smyslu se mi zdá do určité míry nešťastné rozhodnutí Reflexu požádat "pamětníka", někdejšího stalinistu, Pavla Kohouta, aby se na diktátora článkem rozpomněl. Těžko totiž od takového článku vlastně čekat víc, než emocionální bití se v prsa - a nic víc jsme se v něm ani nedočetli.

Britský hospodářský deník Financial Times věnoval minulou sobotu (1.3. 2003) padesátému výročí Stalinovy smrti celou víkendovou přílohu. Hlavním jejím článkem byla reportáž dnešního britského novináře, jehož matka, Polka, měla koncem třicátých let to neštěstí, že žila v jižní části Polska, kterou anektoval Stalin a většinu jejího obyvatelstva deportoval na nucené práce do Ruska. Článek jedné historičky srovnal charakteristické rysy Stalina, Kim Džon Ila, Saddáma Husajna (který se silně inspiroval Stalinem a vlastní o Stalinovi celou knihovnu), přinesl rozhovor s nyní pětaosmdesátiletým britským historikem Robertem Conquestem, jehož dílo The Great Terror v šedesátých letech poprvé podrobně popsalo existenci stalinových koncentračních táborů (srovnáním sovětských demografických statistik Conquest tehdy přesvědčivě odhalil, že ze sovětského obyvatelstva záhadně zmizely miliony lidí) a analýzu, které čelné spisovatele Stalin zničil¨.

Avšak nejzajímavější z celé přílohy byl podle mého názoru tzv "opening shot", "úvodní výstřel", redakční komentář od Michaela Prowse. Z něho je úvodní citát k tomuto textu. Důležité je totiž, jak se ze Stalinova dědictví můžeme poučit pro budoucnost. A to právě vynikajícím způsobem vysvětluje Prowse, jehož argumentaci shrnujeme níže. Škoda, že se o něco podobného nepokusil Reflex ani Pavel Kohout.

Pojďme dále touto cestou, kterou nás vedl soudruh Gottwald a dále nás vede vpřed soudruh Zápotocký.... (*)

Píši Vám, divadelním pracovníkům, všem, kteří jste se rozhodli svým uměním obětavě a nadšeně, ruku v ruce s lidem budovat socialistickou vlast a vychovávat socialistického člověka. Píši Vám z vděčnosti, protože jste mi svým společným hořem pomohli nést mé srdce naplněné nevyslovitelným a nikdy nepoznaným citem, když jsem ve dnech nemoci J. V. Stalina vycházel na jeviště jako mladý Koba. Vytvořil jsem tuto postavu z nesmírné a čisté lásky ke Stalinovi. Ale ten večer, kdy třiasedmdesátiletý Stalin umíral a já žil na jevišti jeho mládím dvaceti osmi let, v ten nezapome-nutelný večer jsem zvlášť prudce pocítil, jak neskonale drahý je nám Stalin. V ten večer překypovalo mé srdce láskou k němu, ale tušil jsem, že překypuje také lidu v hledišti.

Ruský ministr zahraničních věcí Igor Ivanov nevyloučil, že by Rusko při případném hlasování v Radě bezpečnosti OSN o rezoluci proti Iráku mohlo použít svého práva veta. Zdůraznil však v rozhovoru pro BBC, že by bylo lepší, kdyby bylo v Radě bezpečnosti OSN dosaženo jednohlasnosti. Washington mezitím vyslal do Perského zálivu dalších 60 000 vojáků, takže celkový počet spojeneckých vojáků tam nyní dosahuje 300 000. Tyto vojáci prý podle čelných představitelů americké vlády nebudou zřejmě užiti pro první vlnu útoku, ale pro druhou vlnu, anebo pro udržování pořádku po válce.

Turecká vláda uvedla, že uvažuje o tom, že znovu požádá turecký parlament, aby povolil americkým vojákům vstoupit do Iráku z tureckého území.

Irák mezitím od soboty zlikvidoval 16 ze svých asi 100 raket typu Samoud 2 a výrobnu jiných raket, aby na poslední chvíli dokázal, že odzbrojuje. Dělníci také vykopaly v zemi ukryté bomby, o nichž tvrdí, že obsahují antrax, aflatoxin a botulin a zbrojní inspektoři analyzují jejich obsah. Irák také připravuje dopis určený OSN, v němž navrhuje ověření, že zlikvidoval své zásoby antraxu a VX.

Vedoucí muslimští představitelé přijíždějí na mimořádnou vrcholnou schůzku a rozhodují se, zda budou diskutovat o iniciativě šejka Zayeda bin Sultana al Nahyana, ze Spojených arabských emirátů, který naléhá na Saddáma Husajna, aby odstoupil. Bude to za posledních sedm dní už třetí vrcholný schůzka Organizace islámské konference, která se zoufale snaží odvrátit válku.

Írán vyjádřil požadavek, aby se v Iráku konaly pod dohledem OSN všeobecné volby a aby se rozhádaná irácká opozice smířila se Saddámem Husajnem.

děkujeme Vám za Vaši e-mailovou zprávu ze dne 19. února 2003, ve které nás informujete o možném riziku zneužití počátečního čtyřčíslí kódu PUK 2. K Vašim připomínkám či návrhům bychom rádi uvedli následující:

Publikujeme dopis od firmy T-mobile Romanu Jourovi k jeho kritice, že Radiomobil nezabezpečuje důvěrnost zákaznických informací, viz ZDE, a odpověď Romana Joury.

"Odborníci v našem týmu vědí, že tam najdeme zásobu 1500 tun zpuchýřujících látek, které se používají v chemických zbraních. Najdeme také zařízení k testování antraxu, moru a jiných biologických zbraní ve speciálně navržených aerosolových komorách pro výzkum na zvířatech. Jestliže nám vláda dovolí inspekci, potvrdí tím, že takové zbraně hromadného ničení vlastní. Jestliže nám ale inspekci nepovolí, její stanovisko bude pokulhávat za požadavkem, který vytyčily Spojené státy pro Irák. V obou případech bychom se dotázali americké vlády, proč nadále skladuje vlastní zbraně zatímco požaduje, aby se jich jiní vzdali.

"Klaus podporoval Miloševiče v době spojeneckého bombardování Jugoslávie a urazil Němce a Rakušany během loňské volební kampaně." Touto větou přivítala zvolení nového prezidenta České republiky švédská tisková agentura TT a následně hlavní švédské noviny. Ve stručném popisu těsné volby vzbudila pozornost podpora, jaké se konzervativní Klaus dočkal u poslanců komunistické strany. Citován byl také Jiří Pehe, který volbu označil za nešťastnou alianci komunistů a českého kapitálu. Klause charakterizoval jako člověka bez přátel, Klausův odpor k EU by dále mohl ovlivnit blížící se hlasování o vstupu do této organizace.

Z norských novin se nad volbou blíže zastavil jen deník Aftenposten. V krátkém komentáři je zmíněna dlouholetá rivalita dvou Václavů. Nově zvolená hlava státu je popsána jako politik, který "ukázal během své politické kariéry systematicky překvapivě malou snahu o vytvoření si přátel. Jeho arogance je pověstná a dobře udržovaná." Klaus je inteligentní, postrádá však šarm. V pohledu zahraničí pak má mít jen velmi málo z morální autority jaké se těšil jako politik a jako člověk jeho předchůdce. Klaus je však dost ctižádostivý na to, aby se pokusil o vytvoření si srovnatelného respektu.

Dánský tisk byl o něco smířlivější, jen ve stručnosti zdůraznil ceremoniální charakter prezidentské funkce v ČR a Klausovu skepsi k EU. Pozornost jaké se česká volba prezidenta dočkala ve skandinávském tisku byla velmi malá ve srovnání s dlouhými články spojené s odchodem V.Havla ze své funkce, které se nesly v duchu konce jedné epochy. Václav Klaus je oproti tomu severské veřejnosti neznámým člověkem a pro politické komentátory pak až nebezpečně snadno zapadá do jednoduché, ale obsáhlé kolonky "východoevropský nacionalista."

k následujícímu zamyšlení mě vyprovokovalo několik událostí poslední doby, z nichž poslední byla volba prezidenta.

Situace ve společnosti mně připadá vážnější, než by se možná mohlo na první pohled zdát.

Doplácíme na to my všichni, ale snad každý pochopí, že nejvíce ze všech na to doplácí naši slepí spoluobčané...

Minulý týden jsme také u nás měli volbu prezidenta. Ve světle těchto naléhavých událostí, mně tíž zemská, a taky tíže mých myšlenek, přinutila odevzdat papíru těchto pár vět.

Poznámka JČ: Ze zpětného pohledu je dnes i Václavu Klausovi zjevné, jak silně se v této věci před šesti lety mýlil. Poznají lidé v ČR za dalších šest let, v kolika věcech se Klaus mýlí dnes?

Celý páteční večer jsem dostával do Florencie z Čech esemesky: "Prezidentem je Klaus. Je to tragédie." Občas i v hodně jadrnější verzi. Má Česká republika takového prezidenta, jakého si zaslouží?

Podle čtvrteční Mladé fronty Dnes by za prezidenta zvolilo Václava Klause více než šedesát procent českých občanů, kdyby existovala přímá volba. Takže vlastně politikaření a čachrování v parlamentě splnilo "vůli lidu", pokud byl ve čtvrtek publikovaný průzkum veřejného mínění spolehlivý. Proč takové množství českých občanů chtělo za prezidenta osobu, která je zjevně nepříliš důvěryhodná, nemá hlubší porozumění vnějšímu světu, její názory jsou založeny na ideologických stereotypech a znepřátelila si velkou část zahraničních spojenců České republiky?

Hned na první pohled je zřejmý základní rozdíl mezi oběma americkými listy a mezi deníkem Financial Times, vydávaným v Londýně. Vyplývá z toho, že IHT i WSJ jsou, v deníky, psané Američany pro Američany ("a ostatní svět nás nezajímá"), zatímco FT je, zdá se, autenticky mezinárodní list, který ve svých analýzách i ve zpravodajství prokazuje odstup.

Václav Klaus dnes už není ODS a ODS to ještě nepochopila. Proto ho nominovala a proto ho volila. A proto ho - byť za pomoci několika lidovců, desítky sociálních demokratů a velké části komunistů - zvolila. Prozření může pro ty inteligentní přijít brzy a může být pro emocionální vazby k bývalému předsedovi stejně kruté, jak kruté bylo prozření té části sociální demokracie, která si na místě prezidenta přála Miloše Zemana.

Ten ovšem splnil, co slíbil - nastoupil až do druhé volby. Jako starý parlamentní taktik znal satrou gamblerskou zásadu, že "první vyhrání z kapsy vyhání" a věděl, že "orel much nelapá". Věděl, že první kolo bude "očuchávací" a nikdo nevyhraje. Chtěl se ujmout řízení strategie i taktiky své kampaně sám, což mu politické grémium strany nakonec znemožnilo. Proto to tvrdohlavé lpění na Burešovi, který byl směšným outsiderem.

Zatímco ale Miloš Zeman byl vůči druhým nevděčným a tudíž osamělým sólistou vždy a o jeho tragických personálních krocích si média vyvořila nové pověsti české, Klaus odkojený nutností smiřovat daleko větší touhy, ambice a ekonomickou dravost členů bývalé vládní koalice, kterou vyvolal počátkem devadesátých let, měl situaci nepoměrně lehčí. Na své nejbližší okolí nazapomínal a věděl, že role vůdce smečky je i v ochraně smečky a uživení smečky. Nedával almužny, ale odkrýval příležitosti "k lovu". A na jednotlivcích pak zůstalo, zda se těch příležitostí chopili skromně a poctivě (Voleník) nebo dravě, bezskrupulózně a bezohledně (Mach a další). Kdo chceš s vlky žíti, musíš s nimi výti...

ODS dokázala v posledním měsíci přes všechny rozdílnosti a individuální zájmy výt unissono a o svém kandidátovi nezapochybovat. A výsledek se dostavil. Rozhádaným sociálním demokratům s "odbojným předsedou" nebyl po chuti Miloš Zeman, kterého si přitom nechali vybrat v "referendu", pak "posvětit" ústředním výborem a tak museli prohrát. Protože se Špidlou se nedalo o ničem vyjednávat - měl jen jeden hlas. Svůj.

Kultivovanost, vyváženost, politická umírněnost, vize státnické reprezentativnosti a rozhledu, dokonalý přednes i osobní noblesa předurčily dojem, který kandidát Klaus zanechal ve většině volitelů. Budoucnost "s novým Klausem" mnohým z nich připadla přes všechny výhrady a vzpomínky na minulost snesitelnější, než budoucnost "se starým sokolem". I když si mnozí ještě na Hradě říkali pták jako pták a konejšili tak rozbolavělé svědomí...

Na krajní levici panovala odevzdaná trpělivost tří kol se stále menšími požadavky (Kříženecký - Zeman a nakonec Klaus v situaci, kdy hrozilo opakování ve čtvrtém kole, do kterého chtěl tvrdohlavý Špidla opět katolického filosofa s univerzitním baretem) střídaná s tichým zoufalstvím nad neumětelstvím sociání demokracie, na pravici i středu pak už jen tiché, nedospělé zoufalství havlovských koryfejů, nevědoucí si představit svou politickou existenci "bez Vaška" a "s druhým Vaškem". Klausův pragmatismus a vidění světa přes složitosti redukující ekonomické kategorie byl pro ně nestravitelný. Pravda a láska nebo solidarita nad sobectvím MUSÍ zvítězit - vítězí přeci v každé pohádce...

"Vysílání veřejné služby selhalo," tak tvrdě charakterizuje Mihaly Galik situaci v Maďarsku. Poukazuje na to, že politikové neustále zasahují do práce médií veřejné služby, úmyslně aplikují nesprávně zákon o veřejném vysílání a slabá občanská společnost jim v tom nedokáže zabránit. Od vzniku komerční televize v Maďarsku roku 1997 má maďarská veřejná televize jen asi desetiprocentní sledovanost a není schopna vytvořit řádnou programovou politiku. V Bulharsku dochází k opakovaným pokusům ovládnout média veřejné služby. Celkem vzato lze podle argumentace Karola Jakubowicze , přednesené na mediální konferenci ve Florencii ve dne 1. března 2003, tvrdit, že ve většině postkomunistických zemích neplní média veřejné služby řádně svou roli. Jádrem problémů bývá:

Profesor Colin Sparks: Je zjevné, že my všichni v celém světě jsme v současnosti na rozcestí.Svět, který jsme znali za posledních deset let, se důležitým a zásadním způsobem mění. Zdá se, že Evropa a budoucnost Evropy jsou jen malou součástí těchto celkových, hlubokých proměn.

Rozhovor s Karolem Jakubowiczem vedl na mediální konferenci ve Florencii Jan Čulík. Karol Jakubowicz je expertem Národní rady Polska pro vysílání, je to bývalý viceprezident polského rozhlasu a televize a v současnosti je předsedou inspekční rady polské televize. Zároveň působí už řadu let jako představitel Rady Evropy, v současnosti jako náměstek předsedy Výboru pro sdělovací prostředky. Je autorem četných zpráv Národní rady Polska pro vysílání týkajících se mediální problematiky.

Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník. Veškeré informace o tom, jak jsou darované peníze využívány, pravidelně zveřejňujeme. Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 100 111 3917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2. Finanční dary Občanskému sdružení jsou odečitatelné od základu daně z příjmu.