Slunce, červený koberec, fanfáry... a čápi v oblacích. Nedělní odpoledne 2. března 2003, hodina po poledni. Prezidentský Airbus dosedá na letiště Huari Bumediena. Ani Násir, ani Fidel Castro v časech své největší slávy nedosáhli toho, co nyní prezident Jacques Chirac: hodinový uvítací ceremoniál, jemuž dominuje armádní defilé, vítá poprvé od vyhlášení alžírské nezávislosti v roce 1962 francouzského prezidenta. Když společná limuzína obou státníků: Chiraka i Abdel-Azíze Butefliky, alžírského prezidenta, míří z letiště do hlavního města, lemují chodníky tisíce, statisíce lidí. Podle alžírských pořádkových sil jejich počet dosáhl miliónu lidí.

Nová aliance

Společné dějiny, které uzavřela Évianská dohoda z 18. března 1962, činí Francii a Alžírsko neoddělitelně spjaté. Společných 132 let lásky a nenávisti, obdivu i pohrdání, společných zájmů i odmítání. Vlajky obou zemí, obrovské fotografie státníků, déšť konfet a modro-bíle-červené balónky provázejí cestu. V černé limuzíně s červenými koženými potahy vypadají oba muži šťastně. Nic tu nechybí -- fanfáry, tlukot na tamburíny, ani hukot blízkých sirény z přístavu. "Chi-rac! Chi-rac!" křičí lidé z plných plic. Ale také: "Ví-za! Ví-za!" Davová lázeň, vyvolávající historické reminiscence na slávu generála Charlese de Gaulla, nemá chybu. Nechybí stisky rukou, dojetí, zdvižené děti do oblak, úsměvy a dojetí. "Nechceme válku v Iráku!" ozývá se často... A také: "Lid stojí za Sadámem!"

Neděle je věnována oslavám -- a kladení věnců. Francouzsko-alžírská válka v letech 1954-1962 stála život 500 000 vojáků na obou stranách. Provázely jí krutosti, mučení a mnohaleté mlčení. Její konec ale prohloubil exodus miliónu tzv. pied-noirs (Francouzů, kteří žili po generace v zemi) a 500 000 tzv. harkis (etnických Alžířanů, kteří bojovali na straně Francouzů). Chirac si dává pozor, aby dostál zadání této "historické návštěvy", jak zní oficiální komuniké Elysejského paláce. Pondělní projev francouzského prezidenta před alžírským Národním shromážděním je velmi emotivní. "Ano, lid obou našich zemí má společné dějiny, se svými stíny a roztržkami, ale rovněž své stránky života a harmonie," řekl Chirac. "Je to minulost celostní, bolestná, kterou nemůžeme ani zapomenout, ani odmítnout," dodal před 500 alžírskými senátory a poslanci.

Společná minulost ale není jenom dějinami dvou světových válečných konfliktů, kdy Alžířané bojovali na straně spojenců a sebezničující občanské války a války o nezávislost, je to také minulost spolužití dvou náboženství. Jacques Chirac si dává pozor, aby právě tento aspekt zazněl velmi silně. "Chtěl bych tu říct, nakolik sdílíme vizi tolerantního islámu, otevřeného dalším náboženstvím, pozorní ke křesťanským církvím v Alžírsku, s nimiž jste dokázali udržet vztahy důvěry, respektu a přátelství. Při návštěvě ve vaší zemi chci pozdravit alžírské muslimy, ale také, samozřejmě, francouzské muslimy," říká Chirac a čelo se mu poprvé orosilo. Přichází na řadu nejvážnější téma posledních měsíců: očekávaná válka v Iráku: "Válka je vždy konstatováním neúspěchu a drama. Je to vždy ta nejhorší z možností. A Střední Východ dnes nepotřebuje žádné nové drama s nevypočitatelnými konsekvencemi."

Chirac je v Alžírsku proto, aby dal jasně najevo, kde stojí francouzská diplomacie, je tu ale také a především proto, aby vytvořil základ "nové aliance" a "výjimečného partnerství" mezi oběma zeměmi. Nemůže ani jinak, protože dějiny obou zemí se tolikrát "překřížily", že "jeden ze šesti Francouzů má vřelý vztah k Alžírsku, ať již je odtud původem před nebo po nezávislosti". Na znamení nové vize podepsal "deklaraci přátelství", která bude (po vzoru Elysejské smlouvy mezi Německem a Francií z roku 1963) brzy přeměněna ve smlouvu. Tragédii společné války dnes zdobí hřbitovy: jako ten v Bologhine, na západ od hlavního města, kde leží 25 000 Evropanů a 4 800 Židů.

Mládí Alžírska

Závěr své třídenní návštěvy věnoval Chirac slavnému alžírskému přístavu Oran, místu, které bylo v dějinách synonymem soužití mnoha etnik a kultur, místem vzniku dnes světově známého hudebního stylu raï. Právě toto místo si vybral ke svému vzkazu mladým. "Žádáme víza!" znělo často již při příletu davem z mnoha hrdel. Restriktivní politika udělování víz, posílená v současnosti francouzským ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym, je totiž v přímém protikladu k společnému vyhlášení obou prezidentů, v němž se praví, že "budou favorizovat pohyb alžírských příslušníků ve Francii a francouzských příslušníků v Alžírsku". Počet Alžířanů ve Francii se zvýšil ze 48 000 v roce 1996 na 277 000 v roce 2001. O argument více pro Sarkozyho, který říká, že je nutné v této věci "přesně definovat politiku". Francouzsko-alžírská smlouva má uvést v činnost speciální pracovní skupinu, která se specifičností problému bude zabývat. Přístup k Alžírsku si takový postup přímo vynucuje: od roku 1992, kdy v 2. kole parlamentních voleb hrozilo vítězství islámské Fronty národní spásy (FIS) -- a vláda tato kolo zrušila a ustavila polovojenskou vládu -- počet mladých, kteří hodlali opustit zemi, se rapidně zvýšil. Jenom do té doby získalo víza ročně 800 000 Alžířanů. Počet mladých do 30 let tvoří dnes 70 procent alžírské populace.

"Kandidáte na exil, jakákoliv je tvá destinace, dříve nebo později se vrátíš do svého výchozího bodu," zpívá ve slavné písni "Ya Rayah" (Ten, který odchází) Rachid Taha (převzatou z repertoáru Dahmana El-Harrachiho), jeden ze současných hlasů alžírské mládeže. Generace "mladých mužů" (chebové), která se v 80. letech objevila na scéně, ji vbrzku ovládla. Jména Cheb Fadil, Cheb Khaledem, Cheb Mami, Cheb Kader, Cheb Hasni a další se stala symbolem odporu proti režimu, zoufalým projevem touhy po životě a svobodě. - Raï, hudební hnutí (v překladu "názor"), má své kořeny na počátku 20. století, svůj výraz ale našlo až na jeho sklonku. Původní beduínská hudební kultura náboženských slavností získala vlivy španělské a latinsko-americké provenience, které bylo v Oranu vždy dosti a přidáním některých nástrojů v průběhu času (saxofon, trumpeta, housle, harmonika, akustická kytara, posléze i elektrické varhany) získala na světové audienci. Píseň "Ya Rayah" se na přelomu 80. a 90. let stala jednou z nejslavnějších písní pařížských diskoték. Její současný interpret Rachid Taha, podobně jako Khaled a Faudel emigrovali v 90. letech do Francie.

"Opustit zemi, to znamená odmítnout účast na její proměně," řekl při úterní návštěvě Oranu prezident Jacques Chirac. V zemi, která se potýká s nezaměstnaností, jež dosahuje 30 procent, jsou tato slova zářezem do živého. Dokáží porozumět jeho vzkazu? "Je pouze na vás, kteří jste nastupující stráží a zosobňujete naději Alžírska, abyste ji ukuli podle svých snů!" zvolal Chirac.

Mezi vinou a melancholií

Alžírský tisk návštěvu oslavuje. Všímá si, že je to právě současná pravice, která dokázala prolomit ledy, jež kdysi stvořil François Mitterrand (bývalý socialistický prezident, ale i ministr vnitra za časů alžírské války), jak napsal nejčtenější alžírský deník El Khabar. List El Watan si všímá, že "oba prezidenti s respektem vyslechli obě národní hymny, tu, kterou vypískali francouzští Alžířané i tu, která bylo dlouho odmítána alžírskými Francouzi". Traumata minulosti ale zdaleka nedají zapomenout ponížení a nenávistí, kterou lidé obou zemí prošli. Ani dnes alžírský tisk nepřijal jedno z gest, které Chirac s sebou přivezl: poprvé totiž v rámci oficiální návštěvy doprovází prezidenta i Hamlaoui Mekachera, státní tajemník pro bývalé bojovníky. Ten samý Mekachera, francouzský harki, který -- jak připomíná El Khabar - "bojoval proti armádě národního osvobození".

Loňského roku se francouzskou televizí přehnala série dokumentů, které se věnovaly historickému okamžiku vyhlášení nezávislosti Alžírska. Toho Alžírska, odkud pochází nejslavnější francouzský fotbalista Zinedine Zidane, slavná herečka Isabelle Adjani či spisovatel Albert Camus. Loňského roku bylo možné poslouchat v mnoha velmi hysterických diskusích zástupce těch, kteří si ještě pamatují válku, nezávislost i teroristické jednotky bývalých francouzských vojáků OAS. Podobně jako je krutá pravda generála Paula Aussaressese, který ve své knize vzpomínek veřejně přiznal k mučení, jichž se dopouštěl, je mezi oběma zeměmi stále mnoho hořkosti.

---

Francie žije i dnes, po 40 letech od alžírské nezávislosti, mezi vinou a melancholií. Mučení a nostalgie jsou průvodními jevy post-koloniálního pocitu. Návštěva Jacquese Chiraka je cestou jediným možným směrem. Chirac je nadán aureolou dědictví po generálovi de Gaullovi; ve svém životě dokázal "říci ne" i svým odbojným generálům, jenž ho vynesli v roce 1958 k moci. Albert Camus téhož roku napsal: "Pokud chceme, aby se Alžírsko separovalo od Francie, musíme si uvědomit, že obě země svým způsobem ztratí. Pokud naopak Alžírsko, francouzský a arabský lid spojí své odlišnosti, bude mít budoucnost smysl pro Francouze, Araby a celý svět."

Přemítá dnes nad těmito slovy prezident Chirac?