|
5. 3. 2003
O Stalinově smrtiVýročí:
Pojďme dále touto cestou, kterou nás vedl soudruh Gottwald a dále nás vede vpřed soudruh Zápotocký.... (*)
Píši Vám, divadelním pracovníkům, všem, kteří jste se rozhodli svým uměním obětavě a nadšeně, ruku v ruce s lidem budovat socialistickou vlast a vychovávat socialistického člověka. Píši Vám z vděčnosti, protože jste mi svým společným hořem pomohli nést mé srdce naplněné nevyslovitelným a nikdy nepoznaným citem, když jsem ve dnech nemoci J. V. Stalina vycházel na jeviště jako mladý Koba. Vytvořil jsem tuto postavu z nesmírné a čisté lásky ke Stalinovi. Ale ten večer, kdy třiasedmdesátiletý Stalin umíral a já žil na jevišti jeho mládím dvaceti osmi let, v ten nezapome-nutelný večer jsem zvlášť prudce pocítil, jak neskonale drahý je nám Stalin. V ten večer překypovalo mé srdce láskou k němu, ale tušil jsem, že překypuje také lidu v hledišti. |
|
"Komunismus je, matko, lidské štěstí, Když jsem jako Stalin mluvil na jevišti tato slova, bylo v hledišti ticho, že jsem slyšel tlukot svého srdce. Po konci představení nikdo neodcházel. Všichni stáli a do potlesku padaly slzy. Byly to slzy skrytého přání zázraku, který by uzdravil Stalina. Ale o těchto přáních už Stalin nemohl vědět. Byl mrtev. Ale my s tímto přáním v srdci ještě odcházeli z představení domů. Z nezapomenutelného představení! - V noci jsem nemohl spát. Díval jsem se do tmy a vracel se ve vzpo-mínkách k tomu, z čeho jsem postavu Stalina tvořil -vracel jsem se do Gruzie. Znovu jsem v krásném městečku Gori pod hradbami staré pevnosti. Znovu stojím před malým domkem, v němž se narodil Josef Stalin, po otci Vissarionovič. Vystupuji po několika schůdcích a dívám se do malé, chudé světničky. Prostinké zařízení, kterého se kdysi dotýkal mladý Soso, chlapec s bujnými černými vlasy. Petrolejová lampa na stole. Jsou tam zapomenuta dávná a dávná léta. Znovu kráčím dál cestou, které se říká "Cesta Stalinova". Procházím seminářem v Tbilisi. Ve fysikální observatoři se dotýkám rozechvěn stolu, na kterém psával Stalin, mlčky hledím na jeho vlastnoruční podpis -Džugašvili -na úředních výkazech. Znovu procházím parkem, kudy Stalin vedl dělnickou demonstraci. Znovu vidím illegální tiskárnu, kde celé dny a noci pracoval Koba. Je to podzemní zatuchlá sklepní místnost s chatrným větráním, kam slunce nikdy nevniklo. Tajně, do hluboké chladné studny musil sestupovat Stalin a pak podzemními štolami namáhavě prolézat k tiskařskému lisu. Na všem tom vidím, jak těžká to byla práce, tvrdý a nebezpečný boj, život velkých obětí a hrdinství pro miliony prostých lidí. Jaká nesmírná láska k tomuto lidu určila směr cesty Stalinovy. Cestu geniálních statí, stalinské logiky. Cesty zobrazené i v portrétech Stalina nejlepšími výtvarnými umělci SSSR. A z toho, co jsem tehdy viděl, četl a poznal, jsem tvořil. Kdybych nešel touto (cestou a nepoznal ji, nikdy bych nemohl vytvořit postavu Stalina tak, jak jsem ji vytvořil. Vždyť jsem viděl i jižní nebe, pod kterým žil. Viděl jsem nad ledovci Elbrusu a vrcholy Kavkazu vycházet slunce, které zlatilo jeho vlast a v srdcích lidí lásku k ní. Tak jsem poznal, že básnické obrazy v uměleckém díle básníka Vurguna "Východ slunce" nejsou fantastické smyšlenky, ale pravda. A v umění pravda, to je cesta Stalinova. Když jsem ráno vyšel na Pražskou ulici, stálo před domem malé děvčátko. Vídal jsem často, jak si hraje s dětmi. Ale v ten den stáro na chodníku samo. Když mě uvidělo, řeklo vážně: "Stalo se něco hrozného! Stalin umřel," a ukazovalo prstíčkem na zeď. Ve skřínce visel obrázek Stalina - černě zastřený!
V bolesti jsem pohlédl do černých vážných očí dítěte. A uvědomil jsem si, že před námi oběma jde dále vpřed cesta Stalinova, cesta, která nikdy nekončí. Jdeme a půjdeme po ní uprostřed milionů lidí, kteří touží po míru a radosti. Říkám si v duchu slova mladého Koby:
Ano, půjdu cestou Stalinovou tak, jak jsem ji poznal - cestou jasu a slunce. Je dlážděna žulovými kameny stalinských zásad. Vedou nás bezpečně životem i uměním. Ve svém umění i životě chci ukazovat pravdu, milovat pravdu a bojovat za pravdu. Upřímně a otevřeně. Neboť cesta Stalinova je cesta pravdy. Znamená to učit se hlouběji ze života, učit se od lidu a jeho geniů. Znamená to pracovat, tvořit díla pro slávu ná-roda a rodné strany. Socialistické umění je bez hranic, jako krása našeho života je bez hranic. Nedopusťme, aby bylo zužováno osob-ními zálibami jednotlivců. Ti budou dávno zapomenuti, zatím co z lásky k lidu vytvořená umělecká díla budou zdobit jako kvetoucí stromy cestu Stalinovu. Píši Vám, všem divadelním umělcům a pracovníkům, kteří svými díly nesete prapor socialistického vlastenectví a proletářského inter-nacionalismu. Nechceme se jen podílet na úspěchu budování, ale chceme společně s pracujícím lidem nést i jeho starosti a těžkosti. Budeme dávat lidu a naší straně to nejlepší, co dovedeme. Pravdu v umění a životě. Pojďme dále touto cestou, kterou nás vedl soudruh Gottwald a dále nás vede vpřed soudruh Zápotocký, cestou Stali-novou - cestou světla a slunce. (*)Vladimír Šmeral: Hovory o divadle. Orbis, Praha 1954, s. 188 -- 190. |
