Jakubowicz poukazuje na další autory, kteří varují, že další existenci médií veřejné služby v postkomunistických zemích není možno považovat za zaručenou.

Hlavní problém je daleko vážnější než jen nedostatek veřejné podpory pro řádná veřejnoprávní média. Hlavním problémem je, že ve společnosti nezakořenila myšlenka, že jsou média veřejné služby společensky nesmírně důležitá; veřejnost proto nepovažuje za svou prioritu média veřejné služby hájit a ochraňovat jejich nezávislost a autonomii.

Justice není schopna zaručit řádné fungování právního rámce veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Státní aparát považuje veřejná média buď za svůj vlastní nástroj, anebo za nepřítele.

Důvodem je, že se postkomunistické země pokusily restrukturalizovat svá média napodobováním praxe v kapitalistických zemích. Bylo to hlavně proto, že disidenty v těchto zemích pád komunismu překvapil a neměli připravenou vlastní politiku přechodu od komunismu. Takže bylo transformační období vlastně "nucenou globalizací", mechanickým napodobováním institucí, které během dlouhé doby vznikly v západních zemích. Slovinský analytik Slavko Šplíchal poukazuje na složitější proces: proces napodobování a pak odmítání západních vzorů.

Napodobování bylo dvojího druhu:

Při napodobování západních vzorů hrál roli silný americký a západoevropský vliv, stejně jako jejich finanční pomoc. Největší tlak pochází z Evropské unie a co se týče sdělovacích prostředků, z Rady Evropy, která požaduje, aby byla státní média proměněna v média veřejné služby.

Reorganizace postkomunistických společností však bude úspěšně dokončena teprve, až budou nově vytvořené instituce "institucionalizovány", tj. podpořeny přirozeným kulturním étosem, mentálními postoji a duchem sdílené veřejné filozofie. Po organizačních změnách musejí tedy následovat kulturní změny. Je zapotřebí ochotných, výkonných a schopných občanů,prodchnutých příslušnou politickou a hospodářskou kulturou. Potíž je, že kulturní zvyklosti a zvyklosti společenského chování se proměňují daleko pomaleji než zákony a instituce. Jsou totiž projevem hlubinných kořenů civilizace a kultury. Bohužel, při postkomunistické transformaci je zapotřebí tento proces obrátit: nejprve je nutno vytvořit instituce a teprve pak je postupně internalizovat. "Vytvářené kultury" je nesmírně důležité. "Konsolidované" systémy jsou takové, kde se rozhoduje nikoliv o" daných procedurách, ale uvnitř těchto usazených a přijatých procedur.

Jak poznamenal Anthony Smith, hlavní rozdíl ve vztazích mezi televizními stanicemi a světem politiky na Západě a v postkomunistických zemích spočívá právě v rozdílné politické a novinářské kultuře.

Sdělovací prostředky musejí být odpolitizovány, pevně musí existovat zákonnost, lidé musejí být schopni definovat, co je to médium veřejné služby, důležitou roli musí hrát veřejné mínění a média musejí hrát roli nezávislých kritiků a strážců demokracie.

Po pádu komunismu však nevznikla v postkomunistických společnostech občanská společnost, ale "politická společnost", vláda politických stran, život zkolonizovaly politické strany. Je paradoxní, že tak vlastně dál přežívá státostranický aparát z doby komunismu.

K ochromení občanské společnosti paradoxně muselo dojít hned v prvních letech po pádu komunismu, protože její nejschopnější členové byli vtaženi do života politických stran. Společnost byla zároveň znovu demobilizována, umrtvena, aby mohly politické strany vládnout co nejjednodušeji. V důsledku toho se octly veřejné sdělovací prostředky v postkomunistických zemích znovu pod politickou kontrolou.

Existují závažné důvody, proč odmítají novináři ve středo a východoevropských zemích plnit roli hlídacího psa mocných. Podle maďarského autora Jánose Horvatha vedou tradice středo a východoevropského žurnalismu k tomu, že se novináři stavějí do rolí politických leaderů a také do role šířící hegemonii. Horvath konstatuje:

V Evropě je běžný pojem aktivního, politického novináře, novináře, který se považuje za někoho, kdo chce ovlivnit politiku a veřejnost podle svých politických názorů. Tento pocit je ještě silnější ve východní Evropě, kde stojí novináři blízko spisovatelům a umělcům. Spolu s novináři mívají spisovatelé a umělci pocit, že musejí plnit mesiášské poslání. Chtějí se stát "hlasem lidu".

Důsledkem je pak novinářská práce, která je motivována konkrétním politickým přesvědčením a přibližuje se propagandě. Proto se například v Rusku považuje pouhá služba veřejnému zájmu za devalvaci profesionálního statutu novinářů. Novináři, kteří přijmou západní normy objektivity, se v Rusku považují za "roboty". Vítězí didaktická novinářská norma, a čtenáři a diváci jsou považováni za "žáky", občany, souvěrce a souputníky. Tomu říká Slavko Šplíchal "italianizace sdělovacích prostředků".

Novináři v postkomunistických zemích také odmítají přijímat za svou práci odpovědnost. "Profesionalismus" nabývá formy defenzivní zaměstnanecké ideologie, založené na odmítnutí každého, kdo by chtěl měřit profesionalitu novinářské práce. Novináři se stavějí s podezřením vůči veřejné regulaci médií a trvají na neomezené svobodě. To, co píší, často odráží hlavně jejich osobní názory a nevyjadřuje to potřeby, zájmy a názory velké části společnosti. Odmítají jakoukoliv kritiku své práce s tím, že je to "ohrožení svobody projevu".

Dalším problémem je, že novináři v postkomunistických zemích také často přijímají úplatky za reklamu ve svých článcích. Tak se stávají média otroky vlivových seskupení či komerčních společností.

Na jedné straně je obtížné ve středovýchodní Evropě změnit hluboce zakořeněné postoje z minulosti, to je ještě obtížnější v důsledku cynismu mezi novináři, vzhledem k obrovské deziluzi, vzniklé v důsledku postojů a praxe, jaká vznikla po pádu komunismu a která má velmi málo společného s ideály, jejichž realizaci lidé s pádem komunismu spojovali.

Zde je několik kroků, podle nich je možno poměřovat dlouhý a pomalý proces regenerace sdělovacích prostředků v postkomunistických zemích.

Takto se vyvíjela média na Západě: