Přesně jako onen příslovečný králík, mesmerizovaný světly automobilových reflektorů na noční silnici, se zdají být čeští novináři mesmerizováni mocí. Dělá na ně obrovský dojem, že se Klaus během let - navzdory svému úzkému reálněsocialistickému zázemí páralovského inženýra-ekonoma - naučil být obratným a citlivým politickým stratégem a manipulátorem. Jako by však zapomínali, že cílem politiky nemůže být pouze získat moc - po získání moci by měla následovat druhá etapa. Politik, na kterého bude historie vzpomínat s uznáním, používá své moci nikoliv k lichocení svému egu, ale k tomu, aby pro svou společnost vykonal něco inteligentního a dobrého. V Klausově případě by však bylo asi dost obtížné vyjmenovat, co vlastně učinil pro Českou republiku inteligentního, promyšleného a dobrého a kvůli čemu na něho budou naši potomci v historii pohlížet s úctou. Jak řekl jeden britský reportér před časem, v době, kdy byl Klaus ještě ohniskem všeobecné adorace, jednomu novináři z Lidových novin: "Vy toho Klause budete časem nenávidět..."

Nebo nemám pravdu? Za první republiky se usuzovalo, že se prezident Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil o stát. Napište, jak se Václav Klaus zasloužil o stát...

Uznávám, že novináře může fascinovat mechanismus získávání moci a fascinující jistě je i to, pokud se někdo po opakovaných politických selháních nakonec dostane až do reprezentativní státní funkce prezidenta republiky. Přestože v tomto případě lze Klausův úspěch přičíst hlavně nevypočitatelné volební strategii několika desítek poslanců, kteří nezávisle na sobě spekulovali o tom, jak by měli při tajné volbě prezidenta republiky tajně hlasovat, aby tím posloužili svým vlastním partikulárním zájmům.

Jenže funkce prezidenta republiky je právě v první řadě reprezentativní, takže úvahy o budoucí Klausově politické roli jsou docela příjemným rozptýlením, počtením při kávě, ale asi nemají příliš valného významu.

Důležité je, myslím, toto: Podstatný je symbolický význam funkce prezidenta České republiky. Z tohoto hlediska je dost na pováženou, že, jak se zdá, nikomu v novinách moc jaksi nevadí, že byl Václav Klaus nejméně do roku 1997 z titulu své tehdejší premiérské funkce symbolem těch nejhorších excesů "české cesty kapitalismu": zdá se totiž, že mu tyto excesy buď nevadily, anebo proti nim jako ministerský předseda příliš mnoho nepodnikl z jiných důvodů. Bojí se to snad lidé dnes znovu říci nahlas?

Je dost znepokojující, že, jak se zdá, žádné české noviny v pondělí tento zásadní charakteristický rys Klausova politického odkazu z devadesátých let nepřipomněly.

Mělo by se asi hovořit o tom, že tím, že se do čela státu dostal člověk, který v ČR předsedal celou řadu let jako premiér společnosti charakterizované mafiánským kapitalismem, se rysy tohoto kapitalismu asi stávají nedílnou součástí pověsti české státnosti. V čele českého státu stojí nyní člověk, který musel na svou premiérskou funkci rezignovat kvůli finančnímu skandálu, psalo se o víkendu v západních novinách. (Přímá souvislost Václava Klause s tímto skandálem se ovšem nikdy neprokázala; rezignoval jako šéf strany, za jejíž zpochybněný image převzal zodpovědnost.)

Je také nepochopitelné, že tento úředník, vyjadřující se často škrobeným, dřevěným, špatně stylizovaným jazykem, nechápající dost dobře mnohé složitosti dnešního světa (v květnu 1997 se mnou Václav Klaus polemizoval o internetu a byl proti jeho "povinnému zavádění", viz ZDE, avšak Klaus se v této záležitosti od té doby hodně naučil) některé lidi v ČR stále natolik fascinuje, že ho dodnes, navzdory všemu, nekriticky zbožňují. Je to podivné, protože Klaus nezosobňuje ani pravicovou politiku, navzdory jeho údajně pravicové rétorice je podstatou jeho myšlení kupodivu zjevně zůstává, navzdory jeho zkušenostem vrcholového českého politika z posledních třinácti let, hlavně ona socialisticko-realistická životní zkušenost z Československa sedmdesátých a osmdesátých let.