Mějme odvahu přemýšlet!

19. 12. 2010 / Přemysl Janýr

Pozorovatel s jistým odstupem možná zaznamenal s jakou pravidelností se v denunciačních vzorcích odrážejí vlastní skryté projekce jejich autorů. Assange, abychom parafrázovali motto Britských listů, zveřejňuje vše, co se ve světě příliš nezveřejňuje a od Dolejšího by se tedy daly očekávat spíše sympatie. Pozorovatel s jistým odstupem si však možná také povšiml i nepříčetně zuřivých reakcí, které v českém prostředí pravidelně vyvolávají ti, kdo bez pudu sebezáchovy a bez naděje na vítězství otevřeně vyzývají etablovanou moc. V kontextu české bojovné tradice ovšem překvapují nejvýše mírou své bezelstně upřímné prvoplánovosti.

Zajímavější je zmínka o usilování o politickou moc, ke které Assange, pokud je mi známo, žádný viditelný důvod nezavdal a kterou tedy lze chápat leda jako autorovu vlastní projekci. Alespoň nevidím žádný důvod podsouvat Assangovi jiné motivy, než ty, které vedou i celou řadu autorů Britských listů včetně Dolejšího samého: pokud možno znesnadňovat spiknutí mocných proti bezmocným. Bez slušné dávky egománie a autoritářského stylu by v tom Assange asi nikdy nevybočil z běžného rámce.

Dolejší ovšem pro svou nevoli uvádí rovněž tři racionální argumenty: Assange ohrozil americké informátory v Afgánistánu, podrazil šance Baracka Obamy profilovat se v zahraniční politice jinak, než novou válkou a výsledek je kontraproduktivní, neboť utajovat se bude více, nikoliv méně.

První z nich je vzhledem k české mainstreamové posedlosti odhalováním agentů poněkud nekonsistentní: neohrozilo snad zveřejnění archivů StB řadu lidí doma i v zahraničí? Mají o zveřejňování informací rozhodovat ohledy na ty, kdo se ke svému prospěchu a proti svým spoluobčanům spojili s mocí, v konkrétním případě dokonce s cizí okupační mocí a v kontextu statisíců zabitých a milionů válkou postižených? Nepomůže zveřejnění informací, které další vedení této zločinné války znesnadní více nevinným, než kolik jich ohrozí? Že si podobné otázky Dolejší neklade a pouze opakuje očividně manipulativní tvrzení americké administrativy (neboť zveřejněné depeše zcela jistě neobsahují skutečná jména a adresy jejích informátorů) nesvědčí právě o tradici jednotné racionální osobnosti, z jejíhož ohrožení obviňuje Assange.

Ani druhý Dolejšův argument o ní nesvědčí. Nesporné je, že zveřejněním depeší důvěryhodnost americké diplomacie vážně utrpěla -- či alespoň to, co z ní po křižáckém tažení proti Saddamovým zbraním hromadného ničení ještě zbývalo.

Neloajalita elit však bývá průvodním projevem mocenského rozkladu, nikoli jeho příčinou. Srovnejme ostatně s aktuální aférou Pavla Drobila: prvotním faktorem je široký nesouhlas se zavedenou mocenskou praxí. Následně jsou někteří z těch, kdo mají přístup k senzitivním informacím ochotni k indiskrecím jako formě občanského odporu. Paralelně se některá média profilují opatřováním a publikováním takových úniků a veřejnost je se zadostiučiněním vítá. Která konkrétní média a osoby to jsou není až tak podstatné, kterýkoli zuřivý reportér (abych opět připomněl domácí paralelu) bude jednat stejně. Julian Assange ovšem zjevně dokázal vybudovat úctyhodnou infrastrukturu přiměřenou jejich rozsahu a významu.

Dolejšího argumentace a prognóza jsou tedy svévolné, neodvoditelné z reality. Obamovy šance znovuzvolení jsou mizerné nikoli díky únikům informací, ale díky hospodářskému i mezinárodnímu sestupu USA, nárůstu vnitropolitického napětí a polarizaci americké společnosti a díky Obamově bezmoci těmto výzvám čelit. Úniky informací jsou pouze doprovodným jevem. Tématem vnitroamerického diskurzu je dnes decline, sestup, dávno již ne leadership, vůdcovství. Nové zahraniční válečné dobrodružství je ze všech hledisek krajně nepravděpodobné a nepochybuji, že si toho je Karel Dolejší dobře vědom.

Podobně je z kontextu vytržený i Dolejšího závěr o kontraproduktivnosti Assangeho působení, kterému zcela uniká to podstatné. Že americká administrativa zpřísní kontrolu informací je pravděpodobné, co se však radikálně změnilo je ztráta jistoty absolutní suverenity a nekontrolovatelnosti u jejích institucí a úředníků. Nemohu-li se již spolehnout, že mé jednání zůstane utajené a nebude dříve či později pranýřováno na veřejnosti, má to samozřejmě důsledky -- napříště se budu snažit jednat pouze tak, abych to případně mohl obhájit.

WikiLeaks však nadhazují především principiální otázku utajování činnosti státní administrativy. I když připustíme důvody v oblasti kriminalistiky či obrany, ukazuje česká i americká zkušenost, že utajování a netransparentnost vytvářejí nejlepší předpoklady pro politickou kriminalitu, pro vliv parciálních zájmových skupin a pro prolínání politiky s organizovaným zločinem.

Nejen to. Politika sledující potajmu zájmy skrytých skupin vyvolává protireakci těch, kteří jsou jimi poškozování a která -- jako v případě terorismu -- zpětně ohrožuje společnost jako celek. Odpovědí má být ještě větší utajování, ještě větší kontrola společnosti a demontáž jejích demokratických základů. Společnost se tak proti své vlastní vůli mění v rukojmí, nástroj a komplice skrytých kriminálních aktivit prováděných a zaštítěných jejím jménem.

Julian Assange i přes Dolejšího nevoli skutečně začal psát novou kapitolu světové historie, neboť ukázal, že občanská společnost proti mocenské svévoli dokáže nalézt prostředky, proti kterým je i nejmocnější státní aparát bezmocný. Spustil proces, který dál poběží nezávisle na individuálních vlastnostech a osudu. Případné Assangeho odsouzení nejen že nikterak nezbrzdí WickyLeaks, ale učiní z něho mučedníka amerického spiknutí s přílivem stoupenců a následovníků na obou stranách, jak mezi neloajálními nositeli utajovaných informací, tak mezi těmi, kdo je dokáží účinně použít.

Dolejšího nepříčetně zuřivá reakce, pochopitelná ještě tak v Lidových novinách, je u redaktora Britských listů na pováženou. Z této strany bych očekával spíše inspiraci, než denunciaci.

Vytisknout