Mějme odvahu vstoupit!

15. 12. 2010 / Karel Dolejší

Není tomu ani tak dávno, co se pět lidskoprávních organizací pokusilo odvrátit šéfa WikiLeaks Juliana Assangeho od věci, kterou ale stejně udělal: Od zveřejnění jmen informátorů NATO v Afghánistánu, na jejichž evidování (a likvidaci?) pak Talibán založil speciální komisi. Požadavek ochránců lidských práv, který Assange typicky autoritářským stylem rozhodl v neprospěch ohrožených osob, se stal jednou z rozbušek štěpení WikiLeaks. Někteří členové svému šéfovi už nikdy neodpustili.

Co si tento egomaniak, který podlehl představě, že boxuje ve stejné váhové kategorii jako americká administrativa a může proto začít psát novou kapitolu světové historie, od publikace diplomatických drbů z ambasád vlastně sliboval? Proč se mnoha organizacím, jež po dekády zveřejňovaly tisíckrát výbušnější zpravodajské bomby než Assange, nikdy nepodařilo přehodit výhybku historie? Protože Internet? Skutečně Assange věří, že se mu podaří ochromit "spiknutí", jak soustavně nazývá americký vládní aparát, a změnit ho k lepšímu? Doufám, že ne, protože pak je ten člověk naprosto nepříčetný.

Všichni experti na bezpečnostní problematiku, kteří se k věci vyjadřují, od počátku upozorňují na fakt, že jediné, čeho bude aktivitami WikiLeaks v praxi spolehlivě dosaženo, je pravý opak Assangem požadované "transparentnosti". Utajovat se bude více, nikoliv méně, předpisy budou přísnější, nikoliv volnější, postih těch, kdo informace zveřejní, bude těžší. Pochybovat o těchto kvalifikovaných závěrech je ovšem docela dobře možné, pokud jste například liberální intelektuál, pro kterého je velikou novinkou, že Západem dlouho vychvalovaný "demokratický" kosovský premiér Hashim Thaci je gangster obchodující se zbraněmi a lidskými orgány. Jsou ale tací, kteří podobné věci s dobrými důkazy tvrdí nejméně deset let, protože se je nikdy nepokoušeli ignorovat. Od těch nelze očekávat, že by čekali na rady nadšených rozhlašovačů "novinek". Jestliže je hlavním zdrojem "odvahy" dlouholetá ignorance, něco tu zřejmě nebude v pořádku... Máme opravdu zapotřebí vzývat takovou "odvážnou" iracionalitu? A jestliže ano: Proč vlastně?

Barack Obama, který po volební porážce Demokratické strany na domácí scéně uzavírá smrduté a bezpáteřné kompromisy s Republikány, má jedinou šanci, jak se ještě před prezidentskými volbami vyprofilovat: V zahraniční politice. Dnes už ale víme, že na poli diplomacie k tomu po posledních únicích WikiLeaks zaručeně nedojde, protože americkým diplomatům ještě hodně dlouho nikdo nebude věřit, že "to myslí upřímně". Obnoví se naopak vliv zpravodajských služeb na zahraniční politiku, který po 11. září ustoupil právě té pavlačové grotesce, jež je nyní na pokračování zveřejňována ve světových médiích. Obamovi tedy zbývají dvě konkrétní varianty dalšího postupu: Zahájit nějakou novou válku, aby se zviditelnil, nebo se tiše smířit s rolí dožívající chromé kachny podobně vyřízené ještě před koncem funkčního období, jako svého času George W. Bush. Myslím, že a) bude správně.

S výjimkou naprosto extrémních situací, jakou jsem právě popsal a jakou pomáhá Julian Assange ve skutečnosti svými alotrii na mezinárodní politické scéně navodit, existuje zpravidla vějíř různých možností, jak dále postupovat. Pokud je někdo tak fascinován mocí jako Assange, zpravidla ve skutečnosti sám usiluje o politickou moc, a transparentní by z jeho strany bylo jedině to, kdyby se otevřeně přiznal a jednal podle toho; s výjimkou této varianty ale neexistuje situace, v níž by bylo jakkoliv rozumné moc neozbrojen otevřeně a až po samotnou mez únosnosti konfrontovat, pokud nemáme opravdu dobrý důvod se domnívat, že druhá strana je vnitřně rozštěpena, takže nakonec nevyužije všech svých mocenských prostředků. Zde se pak nabízí celá řada dalších -- pro některé bohužel -- prozaických a v každém smyslu neheroických možností vyžadujících spíše trpělivost a odolnost než silácké bravado nebo jiné spektakulární činy. Kdyby se Gándhí pokoušel uplatnit taktiku občanské neposlušnosti a pořádal protestní pochody proti Hitlerovi, skončil by docela jistě během pár dnů v Osvětimi. A jsem si téměř jist, že kdyby tutéž taktiku uplatňoval vůči předválečnému britskému impériu ještě před jeho úpadkem, nedopadl by o mnoho lépe. Assangeova představa, že se silové složky amerického mocenského aparátu vzdají svého impéria bez ozbrojeného boje, je tak dokonale absurdní, že ji snad vůbec nemá smysl komentovat.

Kavárenští revolucionáři i kariérní buřiči však samozřejmě shledávají podobné úvahy nudnými a zbabělými. Je to naprosto pochopitelné: Pro ně je vždy nejdůležitější zaujmout před druhými okamžitě působivou pózu, třeba i bez ohledu na to, že pro svou soukromou a směšně amatérskou válku bez naděje na vítězství riskují především životy druhých někde na druhém konci světa -- a teprve pak, možná, někdy v budoucnu, i svůj vlastní.

Podle Roberta Gatese jsou Saúdové ochotni bojovat proti Íránu do posledního Američana; podle Assange, zdá se, je přijatelné bojovat proti Američanům až do posledního Afghánce. Cítíte ten nebetyčný rozdíl? Že ne?

Starořecká bohyně Lyssa byla bohyní hněvu. Psychický stav označovaný tradičně týmž jménem byl typický pro šlechtické válečníky předhomérské periody. Jednalo se o zuřivost, kterou doprovázela šílená "odvaha" daná faktem, že dotyčný naprosto ztratil pud sebezáchovy, projevoval obrovskou tělesnou sílu a jednal nepředvídatelně. Analogií v latinském kulturním okruhu byla Furia; Vikingové měli své berserkry sloužící přímo bohu Odinovi. Všem takto posedlým bylo společné, že nikdy nedokázali bojovat organizovaně a při střetu s početným protivníkem jim sama jejich zběsilost k vítězství nestačila. Už antická polis měla pro odvahu jiné jméno než pro nepříčetnou zuřivost.

Když se někdo nechá sám zbytečně zabít, říkejme si tomu třeba pošetilost; když ale riskuje životy jiných, takto velkomyslné označení už rozhodně není na místě.

Možná však, že jsme vstoupili do období, ve kterém se definitivně rozžehnáme s tradicí jednotné racionální osobnosti, do období, v němž se Lyssa vrátí a bude uctívána kvůli síle bezprostředního prožitku, jež je ostatně už dávno centrálním bodem všech náhražkových náboženství takzvané moderní společnosti. Možná, že v honbě za staženými tvary všeho druhu začneme už brzy místo "courage" psát jen "rage". Pokud k tomu ale opravdu dojde, budeme muset vyhodit z okna definici odvahy, jak ji (jménem JFK) podal Theodore Sorensen:

Potom ale také -- spolu s uměřeností a racionalitou -- nejspíš odložíme všechny nadbytečné skrupule a jeden jako druhý zažalujeme matky o náhradu škody.

Neboť z nás udělaly zbabělce, když nám vtloukaly do hlavy, že existují mnohem lepší způsoby jak projevit smělost, než s rozdivočelou radostí a pýchou ze všech sil šlápnout do hovna.

Vytisknout