POLEMIKA

Kostky jsou vrženy: Překročí sociální demokracie svůj Rubikon?

2. 9. 2010 / Lukáš Rázl

Přičemž to, že by ji v této poloze někteří levičáci rádi viděli – to jim střední třída jen těžko odpustí. Do té doby však nebude „levicově myslet“ – a hlavně ani „levicově volit“. A protože když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, musí i česká levice, a tedy ČSSD v prvé řadě, vykonat svou pouť do Canossy. Musí podstoupit smírčí pouť za českou střední třídou. Císař Jindřich IV. musel do Canossy putovat za odpuštěním v kruté zimě roku 1077 jen bos a v košili. socdem postačí, když zavrhne „salónní revolučnost“ a vzpomene si na svou „lidskou tvář“.

Nikoliv revoluce, ale evoluce je program socdem

Představy Martina Plevy v článku „Budoucnost sociální demokracie a levice vůbec v globálně-kapitalistickém neřádu“, že socdem „nesmí za žádnou cenu uhnout k politickému středu“; a že když „je sociální stát neufinancovatelný a brání konkurenceschopnosti, pak je třeba omezovat kapitalismus a ne sociální stát“, byť prostřednictvím „strukturálních sociálně-ekonomických změn“ a „úderů proti kapitálu“ (BL 13.8.2010) ; nebo názor Štěpána Kotrby v článku „Dosud nezpozorovaný úpadek ČSSD“, že „autentická levicová politika se dá dělat i cestou do kriminálu“ (BL 22.7.2010), jsou krásným příkladem zastydlého revolučního fantazírování o změně společenského řádu. O změně, kterou kromě pár radikálů nikdo jiný nechce.

Pozn. ŠOK: Zde se musím ozvat... Tím radikálem, který jako první po posledních volbách v ČSSD zmínil výuku k levicovisti i za pomoci střetů v ulicích, jsem nebyl já, ale byvší eurokomisař Vladimír Špidla na semináři o budoucnosti ČSSD v Lidovém domě a následně ve svém blogu. „Nemůžeme se spokojit jenom s parlamentní prací. To prostě nelze. Nesmíme mít příliš mnoho ostychu před peticemi, podporou demonstrací, popřípadě i organizování takových akcí. Když pro to bude důvod“, tvrdil kdysi plachý expremiér. A já s ním dost ostře polemizoval, znaje stávající limity českých odborářů. Přitom Špidla se dříve, než odešel do Bruselu, vyjadřoval podobně, jako Lukáš Rázl. I když dle mého měl po svém návratu z centrály EU v akcentu na "hledání demokraci" pravdu, na přímé akce v ulicích opravdu nikdo ze současných "pracujících" v Česku nemá odvahu, v duchu Dolejšího článku Avanti papulo, panděra rosa... Na rozdíl od zbytku západní Evropy.

Jde o typické fantazírování levicových intelektuálů, kterým nad neřády společnosti oči planou „spravedlivým“ hněvem proroků a jako mesiášové už zase slibují konec světa coby dup. Nejdéle do zítřka. Jde o intelektuály, kteří politiku stále chápou jako „třídní boj“ a jsou společnost připraveni nikoliv demokraticky svádět po dobrém a podle toho, kde ji bota tlačí, ale jen bezohledně znásilňovat podle svých „velmi specifických“ představ. Za tím účelem však potřebují proměnit socdem v sveřepou tlupu fanatických revolucionářů, kteří se podle Karla Dolejšího textu „Přežije sociální občanství smrt sociálního státu?„ v ideálním případě vydají „vše rozhodnout v mocenském střetu v ulicích“ (BL 26.8.2010). Vždyť jak věděl již Lenin kdysi (a Pleva s Kotrbou a Dolejším dnes) – na proletariát (voliče) se spoléhat nedá: tomu jde v jejích očích jen o trapná, protože mírná, evoluční zlepšení.

Při debatě nad záhodnými programovými změnami pro socdem tak stojíme opět oběma nohama v bernsteinovsko-marxistickém sporu. Sporu vybojovaném mezi komunistickou a nekomunistickou levicí již před sto lety. Což je vskutku tristní, protože historie dala od té doby evolučnímu programu socdem setsakra zapravdu. Bohužel, dějiny se opakují. Naštěstí výlučně jako fraška. Což je, při vší úctě k zmíněným pánům, i náš případ. Ponechme tedy revoluční snění o „konci kapitalismu“ v Čechách anarchistům, levým libertariánům a KSČM. Tady pro obrozující se socdem místo není. Ledaže by stála o stavbu dvojdomku s komunisty. Dvojdomku jako politického vejminku na dožití. Dle mého, na hřbitově dějin.

Pokud však toto není dosti zářná a chtěná perspektiva pro socdem, je třeba si kategoricky říci: Nalevo od ČSSD je levice revoluční. Tedy taková levice, která je pro ČSSD stejně nesmiřitelným ideovým protivníkem jako vše napravo od středu. Zatímco tady stojí levice evoluční, Česká sociální demokracie. Stejně vyhraněná napravo, jako nalevo. A pro tuto evoluční levici je třeba najít voliče; a pro voliče program a strategii k jeho realizaci!

To, že za tohoto voliče pro sociální demokracii považuji českou střední třídu, ke které se podle sociologických výzkumů hlásí až 70 % českého obyvatelstva, o tom jsem argumentoval již v článku „Cesta pro renesanci sociální demokracie“ (BL 26.8.2010). Na základě některých reakcí, kterých se mi dostalo, mohu říci jediné: dělat politiku pro střední třídu není (!) z hlediska socdem ani zrada levice, a už vůbec ne jejích ideálů! Dělat politiku pro většinu národa není sprosťárna! Pro státotvornou stranu, za jakou se, na rozdíl od levicových radikálů, socdem vždy považovala, to není nic jiného než perspektiva a hrdá výzva. A navíc cíl, ze kterého, pokud by se podařilo jej dosáhnout, by pravice měla mít oprávněný strach:

Pravo-levý konflikt vyčpěl. Na jeho křídlech dnes zůstávají jen „zaseknutí“ radikálové, zatímco většina elektorátu se přesunuje do politického středu. A právě boj o politický střed, ať již definovaný sociálně-ekonomicky anebo politicky je to, co se musí ČSSD naučit. K čemu se musí rozhodnout a na co se musí vyzbrojit. Protože všude jinde může jen paběrkovat. Levých liberálů je jako šafránu, autentičtí zelení jsou jako spojenci fajn, ale jako voličů jich rovněž moc není. A spoléhat na ad hoc protestní hlasy proti režimu, ekonomické krizi (či jinému čertovi) je jako tahat se o malou peřinu s “větším bráchou“: Na ty jsou tady nachytaní noví populisté a KSČM.

Opusťme tedy pobřežní, vysychající močály s malými rybami, kde je paběrkujících „politických lovců“ habaděj a vydejme se směle na voličský oceán – za střední třídou. Předně všeho: Jaképak je střední třída vlastně povahy? Na rozdíl od proletářů, kteří mohou ztratit jen své okovy, a proto jsou ideální surovinou pro mlýnek na maso zvaný revoluce, a je zcela jedno zda v barvě rudé, zelené nebo jakékoliv jiné, může střední třída ztratit příliš mnoho. A proto na jakoukoliv revolučnost již nejméně dvě století kašle. Pokud se nám to nelíbí, můžeme se pokusit ji převychovat (viz ona vražedná pole Kambodži) anebo se s tím smířit. A vzít ji takovou, jaká je, za své.

O střední třídě je známo, že její určující vlastností je touha po společenském vzestupu, touha MÍT a UŽÍVAT. Je jedno, zda je to ve skutečnosti realita, iluze nebo jen příslib budoucnosti. Iluze a víra v lepší příští, jak známo, bývají mocnější velkých říší a žulových skal. Pokusme se tedy této potřebě MÍT porozumět a zjistit, zda by ji bylo možno spojit s autentickou levo-středou politikou nové ČSSD.

Cesta do středostavovské duše

Předně je třeba skutečně důsledně vzít za své princip nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Ano, Marx měl sice pravdu, že k velkému bohatství (většinou) vede cesta prostřednictvím využití práce druhých. Ale ani to není bezpracné, a už vůbec ne zavrženíhodné, protože pro funkci společnosti má i takové vlastnictví svoji důležitou úlohu. Minimálně jako vzor pro věčně se „pinožící“ střední třídu, na jejímž pinožení (jak „přízemní“, že?) stojí lepší budoucnost nás všech. Nicméně střední třída o velkém bohatství není. A to ani náhodou.

Naopak. Její bohatství, ať již je jakkoliv skromné, pofiderní či relativní – ve srovnání s těmi skutečně bohatými – je skutečně produktem její práce. A protože odvedená práce je ekvivalentem času na ní vynaloženým, je třeba na bohatství střední třídy hledět jako na cosi, za co tato platí tím nejvzácnějším co má: doslova svými životy. Životy, které na rozdíl od jiných tříd, a to po celé lidské dějiny, tráví střední třída nikoliv ve jménu jakékoliv ideologie či vyššího poslání – ale z principu přízemní prací na vytváření a udržování svého skrovného majetku. Nedivme se proto, že veškeré pokusy o vyvlastňování jejího „bohatství“ prostřednictvím přerozdělování střední stav odmítá. Že je považuje za formu nucených prací, kterým se vyhýbá jako čert kříži. Vždyť se vlastně jedná o vyvlastňování času vymezenému pro jejich nenahraditelné, individuální životy. No ba, přátelé velkých idejí. I život „maloměšťáka“ má svou cenu. A na něm větším či menším násilím vynucovaná solidarita (a ať přímé či nepřímé daně nic jiného nejsou) je tak z jeho hlediska přímým útokem na jeho bytí.

A právě zde bere svůj počátek ekonomismus jako forma scientismu, který je bazální doktrínou střední třídy. Můžete se třást hnusem, všichni vy „čistí“ a „morálně bezúhonní“, ale ať se vám to líbí nebo ne, ekonomický realismus středostavovské peněženky váží víc než morální cítění. Prostě je to tak. Střední třída se totiž neptá, zda je nějaká politika dobrá nebo špatná. Namísto toho se ptá: Je to účinné? Je to produktivní? Zlepšilo by to hrubý domácí produkt (i když čerta starého ví, co to vlastně je)? Podpoří to růst? Pak je to tedy správné! A všechny výjimky z této skutečnosti jsou jen výjimkami potvrzujícími toto nesčetněkrát osvědčené pravidlo. A pokud chce socdem dělat politiku pro střední třídu, musí se tomuto kánonu přizpůsobit.

Jinak dopadne stejně jako letos na jaře, když se „středostavovští šetřílci“ vyděsili při pohádce o řecké krizi – zatímco „stratégové“ Lidového domu je zcela marně a nesmyslně chlácholili příslibem vyhazování státních peněz z okna. A tedy jen přilévali oleje do ohně. A když to nefungovalo, sáhli po benzínu... Přátelé ze socdem, to není program pro střední třídu, libující si co do etiky v “protestantských“ hodnotách píle a šetřivosti: To je, z jejího hlediska, přímo politická sebevražda.

Na druhou stranu dávno blahoslavený Condorcet kdysi předvídal, že právě v takovéto společnosti, konstituované ekonomickým scientismem střední třídy, může ideál svobody snadno degenerovat na pouhou „hospodářskou svobodu“ k vydělávání peněz. Avšak! Taková svoboda je sice velmi výhodná pro silné a šťastné. Těch však v žádné společnosti není přebytek. A proto je jen takto „omezeně svobodná“ společnost zároveň i společností nestabilní a rizikovou. Což jsou však na druhou stranu právě ty atributy, z kterých má málokdo takovou obavu jako ten nejslabší v celé vertikále majetkového vlastnictví: Střední třída. Řečeno Leninovým slovníkem – nic neděsí „maloburžuje“ tolik, jako nejistota. Bingo! A právě zde leží styčná plocha mezi střední třídou a posvátnou krávou socdem – sociálním státem!

Sociální stát není sprosté slovo, ale produkt

Jádrem problému, aby bylo možno tuto shodu nalézt, však znamená přebalit staré zboží novým obalem. Tj. prodávat sociální stát nikolivěk jako solidaritu schopných s neschopnými, pracovitých s nepracovitými či (středně) bohatých se sockami, dávkaři a jiným „lumpen-proletariátem“. Tedy jako systém, který těm co NEMAJÍ zajistí MÍT jen na základě přerozdělení od těch, kteří již dnes MAJÍ vlastní zásluhou – ale v důsledku přerozdělení budou mít posléze MÍŇ. Sociální stát nelze zaměňovat ani vydávat za jakkoliv natřený socialismus, který redistribucí nivelizuje rozdělení bohatství ve společnosti. Protože něco takového střední třída musí odmítnout z principu. Naopak! Je třeba jiný přístup.

Sociální stát je třeba pojmout jako „produkt“ pro střední třídu. Jako pojištění proti „individuálnímu“ osudu. A tedy přesně v takové podobě, v jaké měl být původně i jeho účel, když jej Bismarck zhmotnil coby nástroj proti revoluci levice. Sociální stát je třeba pojmout jako systém reagující na existenci sociálních rizik, která ohrožují především ty, kdo platí – a při tom nejsou silní. Tedy střední třídu. Neboť rizika, kterým je každý z jejich příslušníků vystaven, jsou příliš nejistá a rozsáhlá. Jsou příliš neodvislá od individuálních výkonů, které každý z nich podává. A proto ohrožující každého, kdo již něco MÁ a chce to UŽÍVAT.

Při takovém pojetí je možné sociální stát jako formu pojistky připodobnit problémům s pojištěným autem. Mám garáž a osobně řídím obstojně: nicméně lumpů, kteří kradou je plný svět. A blbců, kteří řídit neumějí, je ještě víc. Proto se mi pojistka na auto vyplatí. Nicméně! A to je rozhodující – nepojišťuji se proto, aby, pokud ukradnou auto bohatšímu sousedovi nebo jiného, pro změnu chudého souseda někdo „naboří“ u samošky, aby to měli oba tito sousedé v suchu. Naopak! V případě principu pojištění mi jde jen a jen o mé vlastní auto! I když díky společné pojistce milionů řidičů je jak moje, tak sousedova pojistka fatálně levnější. Na souseda i jeho pojištěné auto totiž kašlu – i když by to bez něj nešlo. A byl bych i já bez něj v troubě. Pro mne však je jedině podstatné, že se pojistka na auto může hodit MNĚ.

A teď k věci: Úplně stejně musí být zabalena i politika „prodávající“ sociální stát. Pokud bude marketingově zacílena správným směrem, tj. na jejich individualizované, sobecké a sebestředné vnímání světa – budou ji sami lidé chtít. Stejně jako lidé chtějí pojistku na auto, na bydlení nebo na bůhví co jiného. A dobrovolně. Ale musí to být správně „zabaleno“. Což nepotřebuje „objevit Ameriku“. Zjednodušeně řečeno, stačí se podívat na marketingové kampaně kterékoliv pojišťovny. Nicméně určitý fortel to chce – a to je pro změnu otázka pro politický marketing.

Politický marketing rovněž není nadávka. Ale ani to není jen dimunovská forma sebe-prezentace idealizovaného a nafouknutého předsedy vykračujícího si s blondýnou po tribuně za zvuků xylofonu Michala Davida.

Politický marketing je způsob, jak formulovat a zacílit vlastní politický program tak, aby jej volič koupil. Sociální stát je produkt. A střední třída je jeho uživatel. Možná to „outlocitnější“ idealisty urazí, ale budou-li alespoň na chvíli hledět na politiku jako na business, umožní jim to nahlédnout netušené možnosti, které jim jinak fatálně unikají: A o to jde por primo i v případě sociálního státu! Spotřebitele nelze ve svobodné společnosti „našťouchnout“ produktem proti jeho vůli. Musí po něm sám toužit. Věřit na změnu spotřebitele je nesmysl. To my a náš produkt musí doznat změn. A při tom nejde ani tak o obsah, jako o formu!

Nicméně i do obsahu sociálního státu je třeba „dloubnout“. Ano, je pravdou, že 15 % českého obyvatelstva se hodnotí jako chudí. A že třetina ze 70 % obyvatel, kteří se považují za střední třídu, vidí svoji ekonomickou perspektivu negativně. Znamená to však, jak se radují někteří levičáci, že do roka a do dne budeme mít v Čechách 40 % chudých? Nikoliv! Tyto Pýthie apokalypsy, okouzleny svým falešným proroctvím, totiž neumí vyhodnotit vlastní čísla:

U střední třídy existuje cosi jako „mobilita příjmů“. Téměř každý, kdo se hodnotí dnes, jako střední třída přiznává, že v minulosti zažil, co to znamená být chudým. Téměř třetina středního stavu se považovala někdy v uplynulých deseti letech za chudou, a to alespoň po dobu jednoho roku. Co to znamená? Za prvé, že většina střední třídy má osobní zkušenost jak s chudobou, tak s tím, že chudobě lze uniknout. Nikoliv však pomocí dávek a přerozdělování, které maximálně umožňují v chudobě přežívat, a proto vůči nim (a jejich chronickým uživatelům) střední třída i přes svou zkušenost s chudobou (nebo spíše právě díky ní) zůstává skeptická a negativní. Chudobě totiž lze uniknout pouze prostřednictvím vlastního výkonu a nasazení. Tedy prostřednictvím něčeho, co je pro střední třídu a její hodnoty typické! Co však pro takový únik z chudoby potřebujete? V podstatě jedinou věc: Šanci!

Jaký by měl být tedy sociální stát, aby tuto zkušenost střední třídy reflektoval? Na místo tlaku na větší přerozdělování ve jménu vyšších a vyšších dávek pro chudé – které únik z chudoby stejně neumožní, by se moderní sociální stát měl zaměřit na vytváření takového veřejného prostoru, který bude sériově replikovat „druhé“ a „třetí“ šance pro vlastní výkon. A vzdělání. A podporovat motivaci k obému. A tedy všestranně zvyšovat pravděpodobnost úniku z chudoby, pokud k němu dojde. Čímž bude vycházet vstříc právě tomu, co střední třída zná a po čem střední třída volá.

Koncept sociálního státu není mrtev. Nevylévejme s vaničkou i dítě! Je mrtva jen jedna jeho vyžilá podoba. Při tom stačí jen málo – a umožníme tím střední třídě, aby zase znovu zatoužila po sociálním státu! A to by měl být i pilíř nové socdem.

Sociální demokracie je tady kvůli demokracii, a nikoliv kvůli socialismu

Abraham Lincoln vymezil demokracii jako „vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“. Sartori to zpřesnil tím, že buď existuje vláda lidu – to jest ta, kde si lid vládne sám – nebo vláda, kde „lid je pouhým objektem vlády“ – což už ale skutečná demokracie není. A to byť by i taková vláda odvozovala svoji legitimitu z občasného souhlasu lidu. Což je přesně to, co měl na mysli Schumpeter, když mluvil o realitě současné „demokracie“ jako pouze „o vládě politiků“.

Proč jen o „vládě politiků“? Protože lid skutečně nevládne – jen občas rozhoduje o tom, kdo bude ve skutečnosti vládnout. A to navíc vystaven mediální manipulaci a hysterii, a tedy jen částečně při smyslech. O to horší je pak pravidelné vystřízlivění lidu z kocoviny po dalším a dalším kole tohoto politického cirkusu. Ano, každý kdo je při smyslech vidí, že, Habermasovským slovníkem, dochází doslova k nové refeudalizaci veřejnosti elitami. Veřejnost je redukována na pouhou skupinu diváků, jejichž údělem je nechat se pouze pravidelně mobilizovat, ale jejichž proniknutí do základních politických otázek je redukováno na minimum.“ Nikdo se nás voličů neptá na názor, jak řešit problémy nebo na názor s navrhovanými řešeními. Ale pouze zda nám více vyhovuje ten či onen „showman“. A to od „obvodních tajemníků“ až po předsedu vlády. Celá demokracie se nám tak na počátku 21. stol. smrskla na soutěž mezi politickými elitami, de facto firmami s. r. o., které vládnou lidu dle své vůle, na základě pouhé akceptace jejich vlády lidem.

Což ovšem není podobné ideálu demokracie ani náhodou! Navíc je to zdrojem všech problémů, kterými současná politika trpí. Od korupce, přes klientelismus až po otevřené pohrdání voliči. A které je možné zevšeobecnit jako odcizení politiky od společnosti. Odcizení směrem k panství elit a jejich, byť miriádou finies zjemnělé, exploataci veřejného prostoru. Tedy k něčemu, co právě střední třídu stále více irituje.

A právě toto je prostor, politická nika, v které by se měla nová socdem politicky usadit. A do kterého by programově měla nasadit největší síly. Při tom nejde o nic jiného než o reinkarnaci jejího někdejšího historického poslání: V 19. stol. rozbila tehdejší socdem pod heslem demokratizace politiky tehdejší republikanismus, v kterém vládly jen omezené, bohaté elity. Nyní, pod heslem rozbití moci politických elit, které jsou znovu odděleny od hlavního proudu společnosti – ve jménu skutečné demokratizace politiky formou podřízení státu a jeho správy, skutečné vůli veřejnosti – je potřeba toto někdejší úsilí socdem znovu obnovit!

V 19. stol., kdy vládnoucí elity uzurpovaly svou moc s poukazem na to, že „hladoví“ nemohou dělat zodpovědnou politiku, vedla cesta k demokratizaci přes částečné přerozdělení bohatství. Socializace majetku však byla pouhým nástrojem pro docílení cíle – demokracie. V dnešní době, kdy se drtivá většina lidí se považuje za střední třídu, a tedy za ty, kteří již něco mají, přičemž ani elity jim neodpírají politickou moc s poukazem na nedostatečnost majetku, ale z úplně jiných důvodů – musí i socdem zapomenout na socialismus jako nástroj politického boje. A frontálně vyrazit proti novým argumentům o nesvéprávnosti lidu.

Že tak činí třeba noví populisté z Věcí Veřejných? Samozřejmě! Není také větší nebezpečí pro ČSSD, než že ji někdo „šikovnější“ v tomto programovém směru předběhne.

Ve věku střelných zbraní je zkrátka anachronismus vyrazit na politické kolbiště s palcátem a sudlicí. Jde socdem o skutečnou demokracii? Ano? Pak je třeba socialistický program odložit do archívu a připomínat jen při „večerech pro pamětníky.“ A obráceně – pokud by snad mělo socdem i nadále jít především o socialismus – nezbylo by nic jiného, než zapomenout na demokracii. Buďto jedno, nebo druhé. Jak známo, v životě nelze mít všecko najednou, že...

New Labour není nadávka, přátelé! To je dobrý příklad!

A že je navrhovaná cesta k renesanci socdem podobná konceptu New Labour Party Tonyho Blaira? Tedy sesterské strany, která teď prohrála v Británii volby? Ano, ale je třeba říci: Volby Labour Party prohrála až po 13 letech u moci. Tedy po délce vlády, o které si ČSSD může nechat jenom zdát. Zároveň je třeba dodat: Nebýt sázky Blaira na New Labour, a tedy na programovou politiku orientovanou na střední třídu – Labour by po jejích katastrofálních levičácko-socialistických programech 70. let, nedostal v roce 1997 k moci ani nový příchod „Spasitele“. A že aktuální volby prohrála Labour jen proto, že voliči byli již vládou jedné strany unaveni. A taky, že nový předseda Labour (Brown) „nenadchnul“. A že Blair po sobě zanechal dědictví v podobě znechucení veřejnosti z jeho selhání v oblasti zahraniční politiky (Irák). A ... hafo ještě dalších důvodů.

Přičemž, všimněme si, protože to je zajímavé, ani jedním ze zmiňovaných důvodů aktuální porážky Labour není obsah jejího programu: A tedy New Labour, o kterém je zde marnými kritiky tohoto programu řeč. Naopak! Jako jeden z důvodů porážky Labour je uváděno jeho „neplnokrevné“ plnění za Browna.

Česká levičácká kritika tohoto programu je tedy falešná jak „křivej hřebík“. Naopak! Obdobný program by v dnešních českých poměrech a v situaci ideové vyprázdněnosti ČSSD a její nejistotě kudy dál, sedl – jak by řekla má babička – „jako dvě půlky na hrnec!“

ČSSD obchází strašidlo, strašidlo střední třídy

Marx se domníval, že budoucnost patří proletariátu. Jistě, v době, kdy na planetě Zemi vládli dinosauři, jen těžko si bylo vsadit na vládu savců. A tedy, když v Marxově době tvořili proletáři přes polovinu společnosti, bylo jen těžké představit si tehdy tenounkou střední třídu jako budoucí majoritní vrstvu společnosti. Jako vrstvu se zcela jinými zájmy a potřebami než někdejší proletáři. A právě proto, když v dnešním „geologickém údobí“ vládnou zcela očividně savci, je více než zpozdilé dělat politiku zaměřenou na dávno vyhynulé ještěry. Ba co horšího: Zpozdilost není v politice nic jiného než hloupost – a ta se v jakékoliv evoluci absolutně nevyplácí. A politika je především permanentní evolucí.

Pokud se socdem nepromění, začne se o střední třídu starat nějaký jiný subjekt – zatímco socdem si může koupit vitrínu do muzea. A postavit si ji hned vedle dinosaurů, na jejichž „proletářský“ svět ke své vlastní škodě nedokáže dodnes zapomenout. Zbude ji možná role „posledního spravedlivého“, který z bedýnky od banánů řeční o jediné pravdě – ale nikdo ho dávno neposlouchá. Jeho bude možná Království nebeské, ale tento svět budou zatím podle svých plánů formovat jiní. Návrat do pozice nejsilnější, byť nikoliv levé, ale levo-středové strany, však v takovém případě může Česká sociální demokracie rovnou „zabalit“.

Takže, kudy dál: Doleva? Doprava? Anebo středem? Kostky jsou vrženy, je třeba překročit Rubikon!

Autor je investiční manažer

Vytisknout