Avanti papulo, panděra rosa

18. 5. 2010 / Karel Dolejší

Ačkoliv to tak někdy vůbec nevypadá, české země vstřebávají zahraniční vlivy měrou přímo vrchovatou - často je však radikálně přetvoří dle domácích představ, takže výsledek bývá k nepoznání. Vždyť i místní pokus o perkelt naprosto matoucím způsobem pojmenovali guláš a servírují ho s knedlíkem... A tak i dnes, když se u Prahy zase jednou bojuje za Madrid, čeští exterbrigadisté mobilizují do boje proti nemrtvému Topolánkovi, jako by snad ještě žil, a jako by v celé prachsprosté tahanici o šišku volebního salámu šlo o nějaké vznešené věci, o svobodu a sociální spravedlnost, například.

George Orwell v Holdu Katalánsku plasticky popsal, jak se chová zbyrokratizovaná struktura, když narazí na situaci, která má potenciál generovat skutečně zásadní společenské změny. Pro byrokracii je přijatelnější konečná porážka způsobená po pár tučných letech nepřítelem než možnost, že by věci nechala spontánnímu rozvoji s rizikem okamžité ztráty kontroly nad situací. Smyslem je vždy nenechat vzniknout nic doopravdy nového a zůstat za každou cenu v rovině rutinní údržby vlastní moci, i kdyby to v dlouhodobém výhledu mělo znamenat naprostou katastrofu.

Časy se mění - nikoli však lidský typ, který rvačka o salám doprovázená zapřísáhlými sliby větších řízků vyřvávanými do publika zaměstnává. Už Jan Masaryk si ho velmi dobře povšiml a nazval ho opice v saku. Forma tu zcela odporuje obsahu. Rozumějte: Nepíšu řekněme o tradičním sociálním demokratovi, který jednoduše a nereflektovaně věří v tradici vlastní strany, nebo o důležité, ale věru v ČSSD nepočetné skupině hledačů. Mám na mysli typického aparátníka, který v listopadu 1989 nikterak zázračně nezmizel, jen prostě vystřídal partaj, poněkud obměnil slovník a šatník. Sako by zde nemělo mýlit - a koneckonců je dotyčný snadno k poznání. Kam se hne, z šosů odkapává na nejvyšší míru vystupňovaná plebejská lačnost, tak silná, že si prostě musela vynalézt způsob, jak v tomto představení hrát roli pána, který nemusí respektovat vůbec nic. Když příslušník zmíněných kruhů slyší "Kolik máš u sebe?", sahá po revolveru. Ne všechna boží hovada z lidu ovšem dosahují úrovně otevřené slovní vulgarity expředsedy ODS, která demaskuje vskutku s konečnou platností...

Vláda tohoto typu přináší ovšem stále své relativní výhody, ve srovnání s některými jinými alternativami. A nejde jen o svatosvatě přislíbené řízky z velkého divočáka, jací prý podle letitých lidových pověstí údajně obývají prezidentské lesy. Tak například uspěje-li ve volbách Lidový dům, tradičně jen o něco přiostří existující systém policejního špiclování občanů; zvítězí-li však veřejný... ehm, centrála Věcí veřejných, můžeme v ulicích očekávat dohled polovojenských bojůvek v kolumbijském stylu obtěžujících všechny, kdo se v dobrém nebo špatném liší od fádního společenského průměru. Nikdo neříká, že tyto věci jsou bez významu - jenže přísně vzato a jak ukazuje příklad Dělnické strany, SA jakékoliv barvy lze v krátké době z moci úřední rozpustit (na kterýžto proces konkurenční policie vždy ráda a pečlivě dohlédne) - a ani ta Kolumbie na svých paramilitares vlastně nestojí. Koneckonců fatálnější jsou dlouhodobé trendy v energetice a dopravě, které po volbách definitivně domodelují tuto společnost do podoby bezperspektivního postkomunistického dinosaura ovládaného duchem budování pro budování.

V Česku se vlastně po cizích modelech sahá docela často. Poskytují vítaný převlek matoucí přihlížejícího, který si v touze po nápravě vždy přeje vidět nějaký velký vzor, pozoruje však jen stále dokola převlékané společenské trendy založené husákovskou normalizací. Rozkladný proces má obrovskou setrvačnost a v českém rybníčku generuje notný puch, který někteří nicméně považují za obzvláště delikátní národní specifikum. Symbolem české politiky jsou dobře proleželé syrečky - známé a znalci dokonce oblíbené; jen to tiramisu se z nich prostě a jednoduše vyrobit nedá, i kdyby se přitom pěly třeba bojové písně ze španělské občanské války...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.5. 2010