Stručně: cesta k renesanci sociální demokracie

25. 8. 2010 / Lukáš Rázl

• Další rozvoj demokracie, její modernizace se musí dostat na první místo programu socdem. Problémy týkající se sociální spravedlnosti musí být od této maximy odvozeny.
• ČSSD chybí pevné voličské jádro, protože dnes neexistuje jasná představa „co to je vlastně sociální demokracie?“ Protože spoléhá na zleva - doprava fluktuující voliče, každé volby se tak pro ni stávají hazardem, jestli se tyto voliče podaří znovu oslovit. Hazardem, který nemusí vždy vyjít a který je tradic ČSSD nehodný.
• Není proto možno dělat pouze ad hoc „mediální politiku“ výlučně podle mediálních agentur a poradců, která je na tyto „nepevné voliče“ zaměřená.
• Proto je třeba nově definovat programový set, který středový volič přijme. Který bude socdem definovat. To, že je zde „pro zaměstnance“ či pro „spodních 10 milionů“ není v očích středostavovského individualisty nic jiného, než že „jsme tady pro socky“ – a „sockami“ se střední třída cítit nechce. Sázet na to, že krize, kterou „možná“ způsobí pravice – „voliče naučí“ – je sázka krátkozraká a nejistá.
• ČSSD se stala programově vyprázdněnou a de facto konzervativní stranou, která dnes pouze hájí to, co již bylo. To je chyba. ČSSD se musí stát stranou, která svým středostavovským voličům nabídne novou cestu k modernitě.

Jak všichni víme, sociální demokracie „vyhrála“ nedávné parlamentní volby. Její vítězství však bylo vítězstvím pyrrhovým. Onen král Pyrrhos, od kterého se toto označení pro „nevýhru“, kterou utrpěla ČSSD, traduje, prý řekl: „Ještě jedno takové vítězství a jsem zničen.“

To ovšem není případ socdem. Sociální demokracie může být takto obdobně odmítnuta voliči a propadnout v jejich preferencích ještě mnohokrát. Ještě mnohokrát může zůstat stát jako „kůl v plotě“, bez potřebného koaličního potenciálu, bez kterého se v Čechách prostě vládnout nedá. Otázkou je, zda její současná porážka (nazývejme věci pravým jménem) je pouze důsledkem nešťastné, náhodné souhry okolností či špatného vedení. Anebo je projevem jistého dlouhodobého trendu ve struktuře českých voličů a v jejich preferencích, které prostě neoslovuje již tak, jako dřív. Pokud za její porážkou stojí jen krátkodobý výpadek voličské přízně, pak samozřejmě není třeba nic měnit! A nechť pokračuje jen směle ve vyjetých kolejích, vpřed k novým vítězstvím, založených na starých receptech! Pokud je však cosi „shnilého“, a to ať již ve struktuře socdem, v jejím programu nebo způsobu, jak a na koho se dlouhodobě hodlá ČSSD obracet – pak ve vyjetých kolejích prostě pokračovat nelze! A je třeba zásadní změny. Jinak by budoucnost této strany nebyla ničím jiným než příběhem o její vlastní, dlouhodobě se prohlubující marginalizaci na politické scéně. O budoucnosti bez naděje na skutečné vítězství a bez možnosti soustavně realizovat ty politické cíle, které jsou s politikou sociální demokracie spojovány.

Ano, sociální demokracie nejenže přežije tuto porážku. A domnívám se, že nezmění-li svůj stávající kurz, zcela jistě přežije i mnoho jiných budoucích porážek. Otázkou však je, bude-li takové „žití“ – „nežití“ na „sestupném trendu“ vůbec stát za to. Pokud totiž skutečně v české společnosti probíhají určité hlubší změny, na které sociální demokracie včas nereagovala, pak ji hrozí pád do jakéhosi levicového ghetta. Do ghetta, které by sdílela společně s „vymírajícími“ komunisty. Do ghetta, které by sice „mělo své hlasy“ v rozsahu 15 – 25 % „jisté“, které by však ze skutečné a živé politiky bylo těmi stranami, které by ovládly celý zbytek politického spektra, vyloučeno. A tedy jen odsouzeno do role diváka, živé politické zkameněliny, která možná křičí, se kterou se ovšem „nemluví“. A která nikoho vlastně ani moc nezajímá. Konec konců, přesně to se stalo nereformovaným komunistům – a může se to stát i sociální demokracii.

Budiž ČSSD mementem mori, že žádná skvělá tradice neochránila národní socialisty od pádu do propadliště dějin v 90. letech. A že dost možná je na smetišti dějin i kdysi „slavná“ KDU-ČSL. V demokracii, v onom velkém darwinistickém zápase politických sil, by spolu s klasikem „neměl nikdy nikdo nic mít za definitivní.“ A tudíž nemůže mít ani sociální demokracie za definitivní své postavení coby jedné ze dvou hlavních politických stran, určujících politický diskurs této země. Navíc s monopolem na vedení tzv. levicového spektra.

Všeobecný trend ve vyspělých zemích světa směřuje pryč od klasického politického diskurzu. Aktuálním trendem je renesance moderního populismu, jako reakce na jisté vyprázdnění pravo-levého sporu. Sporu, jehož byla sociální demokracie pevnou součástí a který skončil plichtou v podobě sociálního státu - ovšem založeného na liberálních principech. Či, jednodušeji řečeno, na ochočeném, „socializovaném kapitalismu“. To je jistě též i zásluhou sociální demokracie. Ale politika a veřejné mínění hledí dopředu – a nikoliv zpět. socdem., která se z logických důvodů snaží tento dosažený pravo-levý kompromis hájit, se tak dostává poprvé ve své historii z role progresivní politické síly – do role síly konzervativní. Dnes, v rozporu se svojí tradicí, již sociální demokracie neprosazuje žádný další „pochod k modernitě“ a jen dezorientovaně „tančí mezi vejci“ svých někdejších politických vítězství.

Radost z toho, že zcela stejně dezorientovaná je i její ideová, liberální opozice v podobě ODS, je krátkozraká, protože na „sklízení“ hlasů jak ODS, tak voličů ČSSD, jsou zde připraveni – a budou připraveni – jiní. Právě oni, moderní populisté. A proti nim, bohužel, dnes nemá sociální demokracie, nejen programově, natožpak koncepčně „nabito“ ani náhodou.

Mezi členy sociální demokracie, právě teď, v předsjezdovém čase, by měli poněkud utichnout krátkodeché mediální víry tahanice o to, kdo je a kdo není "kraken". A ti, kteří jsou přesvědčeni, že politika není jen vehikl k moci, který má (v jejich případě) oranžovou barvu jen shodou okolností: respektive ti, kteří na socdem nepohlížejí jenom jako na bezduchou politickou mašinérii, ale na cosi, co má mít svůj obsah - by se měli pokusit o velmi zásadní diskuzi. Má babička by řekla, že strana ji potřebuje „jako prase drbání“:

Ti, komu leží na srdci dlouhodobá perspektiva, by si znovu a zcela „od podlahy“ měli položit následující otázky:

• kdo je volič sociální demokracie,
• jaký by měl být program ČSSD, aby tohoto voliče oslovil,
• jaké by měly být způsoby (jeden se až zdráhá užít toho slova) politické práce.

Kdo je volič sociální demokracie?

Často se říká, že sociální demokracie je stranou pro spodních 10 milionů. Anebo pro všechny, kdo žijí ze mzdy. Tyto teze berou svoji podstatu z dnes již „prehistorických“ zápasů 19. století. Tehdy majetkem privilegovaná menšina držela ve svých rukou politickou moc nad většinou společnosti, protože tato na ní byla ekonomicky závislá. Odtud vzal původ názor, že skutečná svoboda všech, jako vzájemně si rovných bytostí, a jejich politická rovnost nemůže vzít svůj počátek z neomezené svobody (několika mála) silných. Politickým programem, z kterého sociální demokracie povstala, byl právě proto akcent na emancipaci „pracujících tříd“. Na postupné přerozdělení bohatství, vzniklého prací celé společnosti tak, aby nebylo chudáků umírajících hladem, dětí bez škol a starců „na ulici“. A tedy, aby se nerovné rozdělení politické moci, které toto způsobovalo, ve společnosti zrušilo. Aby se celá společnost demokratizovala a aby i nadále zůstala demokratická. Odtud i název strany – sociální demokracie, který svého času předseda ČSSD Stanislav Gross ani neuměl vysvětlit. Neb jak se přiznal, nic o tom, kde se vlastně socdem vzala, nevěděl. Budiž.

V každém případě sociální demokracie tento svůj boj slavně vybojovala. A to jak proti pravici, tak i proti nedemokratické, rudé levici. Demokratická a sociálně spravedlivá Evropa je do značné míry její historickou zásluhou. Zásluhou, na kterou by měla být strana hrdá a na které, když na to přijde, může kdykoliv stavět.

Jenže! Protože dochází k neustálému poklesu obyvatelstva zaměstnaného v dělnických profesích, mizí tím klasická volební základna sociální demokracie jako dělnické strany. Jestliže v polovině 20. století v dělnických profesích pracovalo přes polovinu společnosti – dnes je to přibližně pouze okolo 15 % z práceschopného obyvatelstva. Dnes je většina obyvatelstva zaměstnána v segmentu služeb. V segmentu, který je z ekonomického hlediska založen na individuální nabídce reagující na individuální poptávku. Což mění celé socio-kulturní prostředí.

Prosazuje se individualizace ve všech směrech, protože pouze individualizace vede v takovém ekonomickém systému k úspěchu. A přestože všichni vděčí do značné míry za své postavení „společným dobrům“ (například všeobecnému školství), individualizované podvědomí staví vždy do středu vlastní já: Jeho osobní úlohu, individuelní výkonnost, schopnost obstát. A žádostivost individuální odměny. A to i v případě nižších nebo nižších středních vrstev. Dochází tak ke ztrátě povědomí solidarity napříč celou společností – což rozhodně není „voda na mlýn“ klasického sociálnědemokratického programu. Apely na solidaritu se u takovýchto individualizovaných zaměstnanců zcela míjejí účinkem.

Ruku v ruce s tím se mění i způsob, jak takto individualizovaní lidé vnímají své společenské zařazení. Klasická marxistická představa, že lidé jsou jakési loutky, které jen přehrávají představení, ke kterému je navždy odsoudilo to, jakým způsobem se živí – padá na hřbitov dějin. To, jaké je reálné postavení člověka ve struktuře produkce a distribuce bohatství, ještě neznamená, že lidé přijmou skupinovou identifikaci (sociální zařazení), jaké by ve skutečnosti jejich postavení odpovídalo. Z hlediska sociálního konstruktivismu hraje dnes při utváření společenských tříd mnohem větší roli to, jak místo, které v systému lidé zaujímají, sami sobě pojmenovávají. Anebo jaké by si zaujmout přáli.

Jinými slovy: to, že někdo je zaměstnanec a navíc bere jen podprůměrný plat, neznamená, že se musí cítit jako příslušník nižší třídy. Naopak, bude-li takový jedinec vybaven potřebně individualizovanou osobností – může se zcela klidně cítit jako příslušník střední třídy. I když bude mít hluboko do kapsy. Což je přesně ten druh sociální sebe-identifikace, jakým způsobem o sobě dnes, bez ohledu na realitu, smýšlí naprostá většina české společnosti.

Problémem sociální demokracie je, že její klasické volební programy jsou založeny na apelech k ekonomické nivelizaci společnosti – ve prospěch chudých. Což představuje pro tuto „nepravou“ střední třídu – hrozbu. I když rovněž „nepravou“, protože ve většině případů jsou sami jejími recipienty. (Za střední třídu se považuje např. i většina českých důchodců!) Jenomže status střední třídy definuje představa, že se již i ona sama podílí na parcelaci celospolečenského bohatství. A proto výzvy k „solidaritě s chudými“ vnímá primárně jako požadavek na své vlastní sebeomezení. Na sebeomezení v okamžiku – kdy toho sama v českém případě má „méně než málo“. A proto taková politika nemá v jejích očích šanci na úspěch.

Sociální demokracie si proto musí redefinovat, kdo je její volič. Má na vybranou: Buďto se vydat cestou své politické marginalizace tím, že zůstane věrná zastupování zájmů těch, kteří sami sebe hodnotí jako chudé a kterých je stále méně. Anebo se vydá tím směrem, kterým odešli její někdejší voliči: směrem k střední třídě, která je dnes co do svého podílu naprostou většinou české společnosti. A tedy, že sociální demokracie přijme program, který bude pro tuto společenskou třídu vytvořen a na ní zaměřen.

Pokud by se ČSSD vydala touto cestou, nekráčela by do neznáma, ale pouze by následovala své starší sestry: Německou SPD a britskou Labour, které se touto cestou vydaly již před 15ti lety.

Program pro střední třídu

Psychologizující definice střední třídy ji specifikují jako prostředí orientované na vzestup, které z hlediska materiální orientace definují slova „MÍT“ a „UŽÍVAT“. Poslední parlamentní volby vyhrála stará pravice a nový populisté právě s poukazem, že jejich „MÍT“ ohrožuje ČSSD se svou rozdávačnou politikou vůči chudým, a proto neúspěšným, čímž se Česko dostává na „řeckou cestu“, která existenciálně ohrožuje nebezpečím bankrotu možnost „UŽÍVAT“ to, co už dnes „MÁME“. Čímž byly vyhrány volby.

Naopak vítězství ČSSD v posledních krajských volbách bylo, nesené tématem poplatku u lékaře, založeno naopak na představě, že je to stát, který střední třídě bere to, co již MÁ. Tedy bezplatné (resp. již jednou v minulosti srážkami ze mzdy zaplacené) UŽÍVÁNÍ lékařské péče.

Na obou příkladech je vidět, nakolik obě vítězství byla způsobena volebním rozhodnutím střední třídy, která k nim v žádném případě nebyla motivována nějakým ideologizujícím (pravým nebo levým) determinismem – ale de facto výlučně na základě racionální formulace a obhajoby svých středostavovských zájmů.

Ze sociologického hlediska struktura voličů ČSSD kopíruje strukturu celé české společnosti. Třetina voličů sociální demokracie jsou důchodci, dvě třetiny jsou ekonomicky aktivní. Podíl voličů mezi muži a ženami je zcela vyrovnaný. Otázka struktury voličů podle vzdělání rovněž kopíruje jejich proporční zastoupení v celé české společnosti. Je pravdou, že lidé do 30 let nejsou našimi voliči, ale to souvisí s druhem programu, který v jejich očích naše strana představuje – s jeho akcentem na „jistoty“, a nikoliv na „příležitosti“, které jsou obvykle ve věku do 30 let mladými lidmi preferovány. Jen 20 % voličů ČSSD pochází z dělnických profesí – ale oproti tomu 10 % našich voličů jsou i podnikatelé. Z hlediska příjmu těchto voličů (CVVM) platí, že cca 90 % z nich má nižší než průměrný plat. Ale v případě voličů ODS je příjmově podprůměrných 85%, a tudíž tento fakt není v rozporu s tvrzením, že lidé „nevolí podle svého příjmu“.

Nejvýraznějším problém voličské základny socdem tak je, na rozdíl od ostatních etablovaných stran, nízký podíl „tradičních voličů.“ Tedy přesvědčených voličů, kteří by sociální demokracii volili opakovaně. V případě ODS je to okolo dvou třetin jejích voličů a u KSČM ještě více. V případě ČSSD se však jedná asi jen o čtvrtinu našich voličů. Ostatní voliči fluktuují od nás doleva, doprava a zpět. Je třeba položit si otázku proč?

Domnívám se, že základním problémem je, že ČSSD dnes nemá žádné politické sdělení, kterým by byla jednoznačně definovatelná, za kterým by si dlouhodobě stála, kterým by se přitom odlišovala a s kterým by se její voliči mohli dlouhodobě ztotožnit. Je pouze čímsi „mezi“ komunisty a pravicí. Což je málo. Je třeba nalézt nový, dlouhodobý programový set, který by mohl být jako všem zřejmý prapor „nesen“ před stranou. A nikoliv se jen spoléhat na ad hoc sbírku hesel, sepsaných narychlo před volbami štáby marketingových odborníků – zaměřených na ad hoc voliče. Důvod je zcela jasný: bude-li ČSSD nadále spoléhat na to, že i když nemá pevné voličské jádro, vždy se „vemluví“ do přízně fluktuujících voličů, může se jí toto spoléhání na štěstí vymstít díky jediné chybné marketingové kampani – naprosto katastrofální volební porážkou. A naopak, bude-li ho mít, pak jako v případě ODS a posledních voleb, toto „pevné voličské jádro“ může v případě hluboké krize stranu podržet nad vodou. Což nepřesvědčení voliči neudělají – ti pouze odejdou jinam. Proto ČSSD nutně potřebuje nalézt svoji definici. „Definici“, kterou by oslovila „středostavovské individualisty“, v které se proměnili čeští voliči.

Domnívám se, že aby se jí toto podařilo, musí sociální demokracie změnit svůj „historický akcent“: Z prohlubování „socializace“ společnosti, aby tím dosáhla její „demokratizaci“ – do zcela obráceného gardu. Aby se společnost mohla stát více sociálně vzájemnou – musí se nejdříve „demokratizovat“. Přičemž zde nejde o hraní si se slovy, ale o zásadní změnu v politických tématech. Ne nadarmo bývá Blairova New Labour obviňována z „vykradení“ liberálních pravicových konceptů a Gerhard Schröder za zradu původních ideálů SPD:

• Recepty sociální demokracie na ekonomické i sociální problémy v podobě zasahování státu – jsou stále stejné. ČSSD neumí voliče „překvapit“ jiným řešením, než že „více státu problém vyřeší“ nebo „zdroje jsou“. Voliči ani jednomu z toho nevěří. Věří-li socdem v neo-Keynesiánské recepty, není sama (Stiglitz), ale je třeba je důkladně promyslet a umět prodat.
• Je třeba přestat se zdůrazňováním kolektivistických identit a kolektivistických řešení. Střední třída – je individualistická! Odbory – netáhnou!
• Soustavný rovnostářský akcent je přežitý – solidarita je otřesená i v rodinách, natož ve společnosti. Zásluhovost je nutný jmenovatel všech navrhovaných řešení. Žádná práva bez zodpovědnosti! Žádná zodpovědnost bez ohodnocení.
• Je třeba přijmout tezi, že „přebujelý sociální stát“ pečující o občana od kolébky do hrobu je drahý a omezuje jeho zásluhovost. Středostavovský občan žádá pro sebe více prostoru, zároveň je však náročnější ke kvalitě služeb, kterých se mu dostává. Vzhledem k tlaku na kvalitu a produktivitu, které je sám vystaven, žádá to samé i od státu. Jinými slovy, „bičování“ státu je náhradou bičování služebnictva, kterého se „chudé“ střední třídě samotné nedostává. Je součástí modernity „bičovat“ stát spolu s ním.
• Internacionalismus je pod tíhou nejen imigrace (v ČR zatím zanedbatelné), ale i pod problémy jako je selhávání vnitro-evropské solidarity (např. odpor k pomoci zadluženému Řecku), stále méně vyhledávaný. Národní témata znovu táhnou.
• Malý vztah k ekologii je v okamžiku klinické smrti Zelených fatální chybou ČSSD.
• Racionalita, vědeckost, odbornost, ekonomičnost – vždy až na „prvním místě“ – střední třída je scientistická – věří na moc rozumu a vědy a na zhoubnost emocí pro život společnosti. Její víra je, že správné není (většinou) to, co říká srdce, ale rozum.

Naopak v jiných rozměrech může sociální demokracie, pokud se vrátí ke svým kořenům, naopak středostavovské voliče oslovit bez většího úsilí:

• Apel na skutečně demokratickou společnost – žádná autorita ani moc bez skutečně demokratického mandátu. Společenský pohyb k přímým formám demokracie (referenda, přímá hlasování) je nezastavitelný. Klíčové je, kdo se jej ujme jako vždy a skutečně „svého“ politického programu. Přičemž právě zde by měl ležet základní kámen nové identity sociální demokracie.
• Důrazem na rozvoj školství (vzdělávání) oproti bezpečnostním prioritám (obrana). Vlastní děti jsou dnes snad už jen ti jediní „cizí“ lidé, v jejichž prospěch (a jejichž budoucnost) jsou lidé ochotni se dobrovolně uskrovnit.
• sociální citlivost – může znamenat i celospolečenskou, a tedy i ekologickou citlivost. A slušnost. A když na to přijde i zásadovost a pevnost.
• Stát a jeho pomocná ruka není zapomenut, společnost se v mnohém cítí a bude cítit ohrožena – jen je třeba, aby se pomoc státu vizuelně i reálně modernizovala.
• Všichni občané, nejenom chudí, věří ve svá práva, jako nikdy v dějinách jsou si jich vědomi. Sociální demokracie musí být jejich strážce.
• Evropskost jako druhá, opravdová česká identita
• socdem je strana moderní a modernitu prosazující – nikdy konzervativní.

Nový způsob politiky

V prostředí, v kterém dominují masová média, která neumožňují složitější politická poselství, o která voliči navíc ani nestojí, je pro politický úspěch klíčová jednoduchá, personifikovaná komunikace, kterou lze symbolicky uchopit. Mediálně orientovaná komunikace, za kterou je peskován bývalý předseda Paroubek, ať již on sám byl jakýkoliv, je tedy i do budoucna nutností. Nikoliv chybou. Chybou byl pouze její „bezobsažný“, „vše-slibující“ obsah, kterému veřejnost nevěřila. A – vzhledem k tomu, jaký image si v průběhu času vytvořil – nakonec i její hlavní aktér (bývalý předseda).

Klíčovým pro úspěch prezentace strany je rovněž vycítění nálady voličů. Resp. toho, jaký druh politiky je v kurzu. V náladách veřejnosti si v delších časových vlnách pravidelně obměňují volání po politickém konfrontačním stylu nebo po stylu konsenzuálním. Tyto změny v náladách nelze ignorovat. I když každá z nich má své trvalé příznivce, nálada většiny společnosti se v řádech měsíců či několika let proměňuje. A s ní se musí trvale měnit i politický výraz strany.

Členská základna a soubor aktivních funkcionářů od spodu strany nahoru nemůže být straně přítěží. Strana se nemůže stát „velkou prázdnou plechovkou“, za kterou vystupuje jediný, byť mediálně charismatický předseda. Strana musí žít. Musí žít skutečným vnitřním stranickým životem – diskusemi, referendy, primárkami. Strana musí přestat kázat vodu a pít víno. Je-li například prohlubování přímé demokracie jedním z hlavních modernizačních témat soudobé politiky, strana ji musí začít realizovat u sebe jako první! A s plným nasazením. A takto elektrizována následně přenášet svůj život i navenek. Nejen do volebních kampaní, ale třeba i v pořádání poutí nebo ve finanční či osobní participací na humanitární pomoci spoluobčanům (např. pomoc při povodních). Tedy v projevech, které stranu zviditelní, a přitom mají nejen politicky, ale i lidsky smysl.

Jen tak je možno členskou základu sociální demokracie, která je dnes v drtivé míře pasivní, probudit k životu a vyvést i zpět z politického ghetta, do kterého se uzavřela: Do širokého proudu živé občanské společnosti.

Závěr

ČSSD dokázala nadlouho vyřadit slova „upřímnost“ a „upřímně“ z normální české konverzace. Již jen jejich použití budí politování a úšklebky. Stejně tak i papalášské manýry, mezi v principu republikánským ideálům oddanými Čechy a pokřikování „kdo z vás na to má“ – nebo přestřelky s mrtvými mezi hosty předsedy strany jsou, doufejme, věcí minulosti. Snad se časy mění... Ne však dost z gruntu! Domnívám se, že k nové budoucnosti strany, v které by sociální demokracie mohla opět vyhrávat volby a vytvářet vlády, toto samo o sobě nestačí. Je třeba se vrátit k pojetí socdem. jako moderní a modernitu prosazující strany. Strany, která dává perspektivu, a nikoliv jen, že hájí to, co bylo. Navíc třeba v podobě 13. důchodů – které ani vlastně 13. důchodem nejsou. A všichni to navíc vědí...

Personálních změn se zatím, s výjimkou rezignace bývalého předsedy, socdem nedostalo. Škoda. Nicméně existuje i cosi užitečnějšího, než jen nadávat na poměry: bylo by třeba široké, vnitrostranické debaty, která by na co nejširším základě umožnila ČSSD právě o těchto hlubších programových změnách začít uvažovat. Jenom takto, odspodu je možno začít v diskuzi sbírat potenciál, který v největší české levicové straně bezpochyby dřímá. A který je třeba využít. Jenom takto, odspodu je možno začít se skutečnou renesancí sociální demokracie, které je jí, po jejím ideovém vyprázdnění v posledních letech, více než třeba. A bez níž nemůže tato strana jinak dlouhodobě obstát.

Autor je investiční manažer

Vytisknout