ANALÝZA

Dosud nezpozorovaný úpadek ČSSD

22. 7. 2010 / Štěpán Kotrba

ČSSD nedrží krok s dobou

Vladimír Špidla: Rozbor volebních výsledků ukazuje na nebezpečnou izolaci České strany sociálně demokratické. Hlavní problém přitom netkví ve ztrátě koaličního potenciálu, ale v izolaci podpory ze strany důležitých sociálních skupin. Sociální demokracie u nás ideologicky vybočila do extrému a opustila linii subjektu oslovujícího široký okruh lidí.

Sociální demokracie ideologicky nevybočila nikam, protože ideologii přestala rozvíjet před deseti lety, po dokončení dlouhodobého programu. Od té chvíle se začalo jen politikařit a ideje šly stranou ve jménu jakýchkoliv kompromisů. Teorie politiky se v ČSSD nerozvíjí od doby, kdy se na schůzích pouze hlasuje o tom, koho nominovat do jaké funkce. O principech a programu se nehovoří. O teorii a souvislostech se nehovoří. O strategiích a rozdílu strategického cíle od operativního chování či taktických manévrů se nehovoří. Řeší se koryta pro nejdravější. Pouze. Ten, kdo je hlasy ostatních pozdvihnut, je pak ponechán víceméně svému osudu. Nikdo mu neporadí. Moc odcizuje. Absence kariérního řádu a kádrové politiky činí stranu nezajímavou pro odborníky. Stranictví jim nepomůže v ničem. Kolektivní podporu individuálního úspěchu ČSSD nezná. Na odbornost kašle – jak je vidět na rozpadu odborných komisí a nezájmu poslanců o odborné názory při rozhodování ve sněmovně. ČSSD nezná ani záchrannou síť před neúspěchem. Nedovede podat pomocnou ruku, neúspěch je pro mocenské špičky neschopnost a důvod k marginalizaci. Kde je pak solidarita? ČSSD se nedovede ani postarat o své představitele, kteří za deset či více let ve volených funkcích ztratili kontakt na vlastní odbornost či původní povolání. Namísto proklamované solidarity je po odchodu z funkce nechá vysílené napospas svému osudu. K roztrhání nepříteli. Kde je solidarita?

Vladimír Špidla: Setrvat v této pozici, tedy v podstatě nečinit žádné razantní kroky k modernizaci, zaručí straně v příštích deseti letech pohodlné místo na politické scéně. Podobně komunisté takto od roku 1989 dlí v očekávání revoluce (která podle analýz jejich textů začne sice pokojně, ale ozbrojenou formu nelze vyloučit).

Srovnání s revoluci očekávající KSČM je naprosto chybné. KSČM se cynicky raduje z neúspěchů pravice, mnohdy k nim přispívá (ale tak, aby to nebylo zjevné) a očekává vzedmutí nespokojenosti, vrcholící v masovém odporu proti systému (revoluci). Zapomíná na to, že agresivní odpor vzniká u zbídačelých underclass, nikoliv u proletarizované střední třídy. Právě nevzdělanost v sociologii činí strategie komunistů impotentní. Chci vidět důchodce a mrzáky, kterak stojí na barikádách. Ti ostatní tam nebudou, protože jich se to přece netýká... Prozatím.

Nicméně pasivita ČSSD je definována odcizujícími faktory parlamentarismu. Zodpovědnost poslanců svým volitelům (členům strany) a voličům je formální. Členové nemají možnost vyjádřit nespokojenost vedení jinak, než prostřednictvím nominace do vnitrostranických orgánů. Zvolení však nejsou zavázáni k hlasování a mnozí uzavírají koalice proti zájmům svých spolustraníků, nicméně v zájmu vlastních kariér, vlastního úspěchu. Kolektivní strategie tak dlouhodobě znechucuje řadové členy. Strana s 20 tisíci členy potřebuje na plné naplnění všech kandidátek 50 000 osob a na účast ve vládě několik tisíc příslušně odborně vyškolených osob. Tak vzniká závislost a tak vzniká tvorba užitků ze stranictví. V tomto prostředí nemá místo odborný hlas nezávisející na moci, nemá místo akademická diskuze o principech směřování, tvorbě a korekcích konkrétní politiky.

Vladimír Špidla: Trčet dlouhodobě na místě pro ČSSD znamená hrozbu marginalizace a možná úplnou ztrátu vlivu. Podívejme se na Československou stranu lidovou – její osud je opravdu varující. Jestliže si tedy sociální demokracie má zachovat tvář, musí se vymanit z izolace a napnout všechny síly, aby na základě nových představ o budoucnosti obnovila co nejrychleji svůj vliv ve společenském dialogu.

Organismu strany ale stávající organizační schéma s neodpovědností poslanců, náměstků či ředitelů vyhovuje. Status quo je podporováno i stoupajícím věkem straníků a jejich vzrůstajícím konzervativismem. Analogie s umírajícími lidovci je adekvátní. Stejně jako Masaryk, i Šrámek byli kdysi symboly... Dnes už mrtvé ideje „klasiků“ umrtvují poznání nejen u lidovců, hledající v radikálních postojích Koniášů spásu křesťanství, ale i komunistů, nacházející inspiraci v revolučním verbalismu apologetů Stalina a Lenina. Stejně tak se děje s odkazem na Masaryka, když při obraně jeho čechoslovakismu sociální demokraté hanebně selhali během rozdělování masarykovské republiky a při obraně sociálních otázek selhávají někteří z nich nyní. Poslední desetiletí v celé západní Evropě bylo poznamenáno progresivní nerovnosti příjmů . Co proti tomu udělali sociální demokraté - v jednotlivých zemích kde vládli, či v Bruselu?

Nabalzamované partaje ani formaldehydem čpící vůdce nikdo nechce. Moderní politika, o které mluví stárnoucí Špidla, chce moderní politiky. Koncepčně strategicky uvažující, v operativních rozhodnutích energické, v mezilidském kontaktu společenské, hravé, vtipné a vcítivé, s notnou dávkou herectví a mediální obratnosti, prostě charismatické manažery. Ne Brouky Pytlíky, kteří všechno vědí o všem. Správně konstatoval v komentáři na Facebooku bývalý vedoucí marketingových strategií Lidového domu Petr Dimun: „za 4 roky práce pro ČSSD vím, že je plná lidí, co umí problém popsat, avšak naprosto postrádá ty, co ho umějí řešit.“ Manažerská neschopnost je téměř synonymická pro sociální demokraty. Ti, kteří jsou dobří manažeři, většinou nejsou opravdovými sociálními demokraty.

Volby 2010: odmítnutí, strach a odpor

Vladimír Špidla: Výsledek voleb přináší znepokojivý fenomén, protože za ním stojí hluboké odmítnutí establishmentu a zjevný odpor k drtivé většině osobností z předešlých mocenských struktur. Bilance porevoluční politiky, vyjádřená hlasováním lidí, se obecně projevuje v jisté podobě společenské vzpoury vůči systému, jenž se uplynulým vývojem do určité míry devalvoval.

Světe, div se. Orientace na ekonomický úspěch za jakoukoliv cenu na hranici nebo dokonce za hranicí zákonů, neschopnost státu vymoci prostřednictvím policie, státních zástupců a soudců rozsudky, které by nekolidovaly se společenským vnímáním spravedlnosti – to vše jsou důvody latentní anarchizace občanů. Sociální demokracie přestala hájit ty dole, nemohoucí se vyškrábat nahoru, a ve jménu všeobecného Blaha střední třídy – i mezi členy a funkcionáři – začala napomáhat měšťáckým zvykům střední třídy. Zvnějšku to vypadá jako krize organizace systému, zevnitř to je horší – je to nevíra v hodnoty, na nichž stojí liberální demokratická společnost.

Britské listy dělaly nedávno sociologický průzkum a jedním ze závěrů jeho interpretace bylo, že u politiků nevnímá více než polovina respondentů krádež (hodnocení pravdivosti teze „politici kradou“ na pětistupňové škále) jako zločin (hodnocení pravdivosti teze „politici jsou zločinci“ na pětistupňové škále). To je alarmující vnímání hodnot. Umožňuje pohodlné a skoro beztrestné naplnění historického posměšku prvorepublikové „státnické“ pravice slovy Karla Čapka „Kudy chodil, tudy škodil. Ve dne škodil a v noci krad, sociální demokrat“.

Vladimír Špidla: Nové politické fenomény a tváře získávají na síle v situaci, kdy opovržení minulostí doprovází strach z budoucnosti, který charakterizuje rostoucí egoismus. Projekt moderní sociální solidarity je proto chápán jako nerealistická utopie. Představa brutálně rozdělené společnosti se stává přirozenou, obecně posiluje přijímání sociálního darwinismu.

Za situace rozložení dělnického odborového hnutí v devadesátých letech minulého století korupcí a nepotismem odborářských elit, kterému parlamentaristická ČSSD nebyla ochotna čelit v čele autentických protestů dělníků z rozkrádaných továren, není divu, že málokdo věří kolektivním strategiím. Prostě v praxi je to tak, že pouze to, „co je doma, to se počítá“. Úspěch se ztotožnil s ekonomickým statusem. Pouze boháči jsou celebrity.

Vladimír Špidla: V politické diskusi byla střední třídě „zdařile“ vsugerována představa, že neúspěšní si mohou za svou situaci sami, a proto si nezaslouží žádnou pomoc. Falešně získaný pocit ohrožení chudými dospěl do stavu, který vyjadřuje věta: „Chci-li být šťasten na úkor někoho, je třeba, abych jím pohrdal.“

Nejen v politické diskuzi „zdařile vsugerována“, ale ve společenské praxi je ověřena teze, „že neúspěšní si mohou za svou situaci sami“. Zrušení povinnosti pracovat nemělo za následek obranu práva na práci, ale naopak – snahu vyhýbat se práci co nejvíce a přesto mít ekonomické zdroje. Kupónová iluze tento pocit posvětila novým „demokratickým“ státem. Prací totiž nikdo za posledních dvacet let nezbohatl. Takto dlouhá destrukce hodnot a společenská deziluze byla nejdříve Havlem nazvána „blbou náladou“ a posléze ostrakizována jako všeobecná „lenost nezaměstnaných“ předáky ODS. Synonymem pro příslušnost k levici byl a je neúspěch. Ten, kdo na asociální politice profituje (švarc systém, OSVČ, optimalizace daní v tropických „rájích“), nemá důvod být solidární. Ten, kdo solidaritu potřebuje, ji většinou potřebuje jako příjemce. Princip corporate social responsibilty v Čechách odezvu nenalezl. V pocitu ohrožení krizí není „pocit ohrožení chudými“ „falešně získaný“, ale reálný pro zachování míry zisku v situaci, kdy minulostí vnucené sociální standardy Evropy blednou a vysychají v souboji s otrockým státním kapitalismem miliardové Číny či miliardové Indie. Celní válku na obranu národního státu pak nedovolují zločinná pravidla WTO. Jiná obrana není. Z vlastní práce se nebohatne. Pouze z práce jiných. Na to přišel už Marx.

Chybná volební taktika

Vladimír Špidla: Sociální demokracie nebyla úspěšná ve volebním zápase, protože se držela strategie napoleonské generální bitvy, ve které jde o všechno. Moderní atomizovaná společnost vyžaduje spíše taktiku neustálého zápasu s viditelnými dílčími výsledky. Nejvýhodnější je tedy využívat metody, ve kterých jsou autonomní akce pečlivě koordinovány, nikoli svádět nákladné generální bitvy.

Masarykovské ideály „drobné práce“ na polidštění opic, vzniklé z tehdejší polemiky Zoly a Tolstého pomocí argumentů Lao'ce, Huga a Turgeněva (Masaryk T. G.: Jak pracovat? Přednášky z roku 1898) jsou až úsměvné, kdyby je Špidla nemyslel vážně jako programovou tezi. „Pohled k nebesům je také dílo“ konstatoval na konci 18 století Hugo a Turgeněv řekl: „Dobré slovo je také čin.“ Špidla si Masaryka přečetl špatně. I on nakonec říká, že „ My čekáme všichni něco ohromného, velikého, něco, co bije do očí, co podněcuje naši fantasii. Co se zdá být nepatrným a je nepatrné, to nás neláká. V našich účelech vždy fantasie hrá velkou roli, ač nám zkušenost ukázala, že těch velikánských účelů ani není.“ Už tehdy platilo, že selhává-li minulost, duch filosofů a politiků se upře do hrdinství minulosti, a nikoliv do neznáma budoucnosti. U Špidly – dle kontextu – nejde ani o vyzdvižení proslaveného díla britského ekonoma E. F. Schumachera „Small is beautiful“...jako opaku k oblíbenému ženskému mýtu „větší je lepší“. Ačkoliv Schumacher byl spolupracovníkem Johna Maynarda Keynese a Johna Kennetha Galbraitha, tak autor tvrzení, že „moudrost vyžaduje novou orientaci vědy a techniky k ekologii, jemnosti, nenásilí, eleganci a kráse“, se v české sociální demokracii inspirativní postavou nestal...

Vladimír Špidla: V jádru mylně vedeného boje ČSSD o voliče stála i mylná představa, a sice že vítězství znamená získat co největší aritmetickou moc. Ano, je to sice důležité, ale ne dostačující. Součástí popsané chyby je mizivá, neřkuli žádná snaha o nabytí vlivu za hranice prostého počtu vlastních hlasů. V politice demokratické společnosti totiž nehraje klíčovou roli to, jak velkou moc strana získá přímo, ale to, jaký získá prostřednictvím volebního výsledku vliv. Nejlepším příkladem jsou letošní volby, kdy ze všech hledisek poražená strana nakonec paradoxně dosáhla největšího vlivu a sestavila vládu – tedy zvítězila.

Konzervativismus levice vždy upevňoval autoritu vůdců a nikoliv sílu mas. Jen ten nejsebejistější, nejúspěšnější a nejliberálnější vůdce může realizovat sociální spravedlivost tím, že „rozdá zbraně lidu“ a ponechá jim je. Dnes už dokonce minul čas rozdávat místo zbraní jídlo. A ani vousatého Fidela už další generace jako modlu úspěchu v počátcích opravdu demokratického povstání neberou a Kubánci už dlouho zbraně doma nemají... Mají je doma Švýcaři a je otázkou už déle než půl století, k čemu.

Vladimír Špidla: Mimochodem, zvyk podceňovat politický vliv se citelně projevuje ve vztahu k Evropské unii. Rozhodující mocenskou sílu mít nemůžeme, disponujeme ovšem pákami pro ovlivnění chodu celého uskupení.

Iluze spokojeného bruselského byrokrata. Ony „páky pro ovlivnění chodu celého uskupení“ leží v síle vlastní státnosti a respektu k ní. Vystoupení z té či oné části Evropské unie, stejně jako NATO a jiných uskupení je a musí být parametrem vstupu. Vždy. Jinak jde o ztrátu svobod. Obrazoborný dotaz ministra zahraničních věcí Kavana při podpisu Washingtonské smlouvy, když se suše na jevišti dotázal, zda lze také vystoupit, je ukázkou a příkladem síly diplomacie slabého státu. Česko se i v této pro mnoho občanů ponižující chvíli zachovalo hrdě. Pokoření ze zbabělosti elit, které nechtěly dopustit referendum o vstupu do Severoatlantického paktu, našlo katarzi v jedné větě ministra a šoku všech přítomných.

Disponujeme mocí, kterou si přiřkneme. Nemusíme souhlasit s tím či oním návrhem. Nemusíme respektovat tu či onu smlouvu a respekt vyměníme za jinou výhodu. Vydírání, které předvádí vůči „mocnému“ Bruselu nová slovenská vláda, není kverulantstvím, ale zvyšováním ceny za souhlas. Normálním prvkem každého vyjednávání. Neschopnost riskovat vyjednávací stress a neochota dát na misku vah větší závaží je tím nejbrutálnějším popřením národní sebeúcty a státní suverenity, jaké si lze představit. Proto vlastními politiky pohrdalo 70 %voličů za situace, kdy vláda chtěla předat kus území pro vojenskou základnu cizí moci a ohrožovat obyvatele, kterým nedala možnost se k tomu vyjádřit. Americký radar a jeho propagátoři byli ukázkou služebné servility a ne politické hrdosti.

Nenakloněná média

Vladimír Špidla: Uvědomme si, že velká média jsou principielně organizacemi mohutného kapitálu a podobně jako u bank od nich nelze očekávat nadšenou podporu levice. Jistou možnost skýtají veřejnoprávní sdělovací prostředky, a proto z principu musíme jednak zabránit jejich privatizaci, a jednak využít všech legitimních možností, aby realizovaly sociálnědemokratickou představu o službě veřejnosti.

Hmmm... I zde se Vladimír Špidla mýlí. Naprostá většina novinářů jsou absolventi liberálních studií žurnalistiky a mediální komunikace, kde většina teoretických východisek, se kterými se setkají (zpravodajské hodnoty, agenda setting, morální panika, mediální ostraha demokracie) stejně jako životní způsob jsou liberální, v mnoha případech levicově liberální. Vlastnictví a moc vlastníků s tímto stavem nemá (až na výstřelky typu Berlusconiho) co dělat. Platí, že „velká média jsou principielně organizacemi“. Psychologií novináře je ovšem nikoliv týmová kooperace jak ona divadle, ale individualismus a soutěživost konkurence při získávání „sólokapra“. Cílem není přinést stejnou zprávu jako všichni (zahrát Prodanou nevěstu po stodvacáté). Novinář je vysoce kreativní, v sémantice vzdělaný a inteligentní cynik, nedokážící se nadchnout pro cokoliv, zejména pro divadlo, neb vidí mnohdy za scénu do provaziště. Vidí i podvlíkačky politika („nahoře chuj a vespod fuj“). Nelze od něj očekávat „nadšenou podporu“ pro nic. Tím méně pro nejrozšířenější podobu levice – vyčůraný pragmatismus, případně či evangelický romantismus a věroučný idealismus. Novináře tato podoba levice nedokáže oslovit.

Špidla z pouhé neznalosti už druhým odstavcem vyvolává válku s veřejnoprávními médii. Mediální veřejná služba opravdu, ale opravdu není od toho, aby „realizovala sociálnědemokratickou představu“ o službě veřejnosti. A to říkám v dvojjediné roli – jednak s odpovědností autora klíčových pasáží dlouhodobého i střednědobého programu ČSSD o médiích, které přežily i Špidlovu redakci, a za druhé jako bývalý člen Rady ČRo a spoluautor pozměňovacích návrhů vysílacího zákona, zákona o ČT a zákona o ČRo, na nichž stojí a padá existence těchto médií. Konsensus veřejné služby je totiž konsensus celospolečenský, širší než je mandát parlamentu. I nevoliči či voliči malých stran jsou koncesionáři. Až bude moci mluvit sociální demokracie nejen jménem svých voličů, ale i jménem těch, kteří k volbám nešli či volili proti sociální demokracii, bude moci Špidla ovládat média veřejné služby a vnucovat jim „sociálnědemokratickou představu o službě veřejnosti“. Do té doby ne. Zaplať pánbůh.

Veřejná služba, byť je parlamentem ovlivňovaná a parlamentu se odpovídající, má širší záběr. A parlament v rámci její regulace musí vyhovět zásadním mezinárodním úmluvám (Rady Evropy a Evropského parlamentu), které ratifikoval. Cesta do třetího světa vede i přes deformace úkolů veřejné služby. Jediné, co Špidla interpretuje správně, je požadavek zabránění privatizace a maximální politická podpora médiím veřejné služby ze strany levice. Protože jednou z funkcí médií veřejné služby je spoluvytvářet naplnění sloganu tom, že „jiný svět je možný“ – svět institucí hrazených solidárně a institucí sloužících jiným cílům, než vytváření zisku. To ovšem nejsou představy sociálně demokratické, i když se k nim ČSSD hlásí. Stejně jako k dalším humanistickým idejím.

Vladimír Špidla: Další conditio sine qua non je v maximální možné míře využít internetová síťová média a vytrvale publikovat. Myslím, že bychom neměli opomenout roli, kterou v levicovém diskurzu sehrávají kupř. Britské listy a Deník referendum. Nesmíme podcenit ani další čtené servery (Aktuálně. cz, iDNES. cz aj.).

Zde se ješitně zdržuji komentáře, neb mi nepřísluší kritizovat Špidlovu chválu Britským listům, které mají více čtenářů denně, než má kdysi vládní ČSSD členů... Konstatuji pouze s jistou dávkou kousavosti, že Vladimír Špidla do BL nikdy nenapsal exkluzivně ani čárku. Ani když jeho hlas z Bruselu mohl být vítaným a fundovaným osvěžením nic netušících blábolů, které ze sídla EU psala ostatní mainstreamová média. Konstatuji také, že ČSSD Britské listy nikdy ekonomicky nepodpořila (ani reklamou) a nijak nepodmíněný, dobrovolný solidární model financování, který uplatňují Britské listy už čtrnáct let, je stabilním zdrojem pokorně skromné, ale hrdé nezávislosti. Na komkoliv.

Síťovou mediální kulturu je však třeba podporovat v maximální míře, neboť zde je životadárné kořání občanské odpovědnosti a politické angažovanosti, zázemí občanského uvědomění i mechanismus potenciální občanské sebeobrany skrytý pro eventualitu narůstající protiobčanské diktatury.

Nastal čas na nový dialog

Vladimír Špidla: Jsem dále přesvědčen, že pro současnou ČSSD je aktivní dialog velmi důležitý. Strana se vzhledem k rozložení sil na politické scéně teď ocitla v situaci, kterou bych nazval oslabenou opozicí. Důvod, aby silněji než kdykoli před tím využívala k podpoře svých myšlenek neparlamentní prostředky přímé akce, je proto nasnadě.

Manifestace, petice a intenzivní diskuse směrem ven, zejména s angažovanou veřejností, se stávají nevyhnutelnými. Nesmí se jednat o snahu lidem marketingově vnucovat hotová řešení, ale o aktivní úsilí s nimi probírat návrhy na změny v konkrétních oblastech života.

V tom s Vladimírem Špidlou bezvýhradně souhlasím. Nicméně na rozdíl od něj mám konkrétní zkušenost s aktivitami sociálních demokratů, kteří se po boku občanské veřejnosti zapojili do aktivit nazvatelných „přímou akcí“. Nikomu strana s těmito aktivitami nepomohla – organizačně, ekonomicky. S výjimkou starosty Neorala, který kandidoval a byl zvolen do krajského zastupitelstva, nikdo z nich nebyl za své občanské aktivity stranou pochválen a oceněn. Naopak. Mechanismus zákulisní oligarchie je popravil. Poslankyní se nestala aktivní propagátorka antifašismu a anticiganismu, rovnosti pohlaví, protiradarového hnutí a aktivní propagátorka legalizace konopí pro léčebné účely, poslankyně Anna Čurdová. Ač se stala během patnácti let expertkou na zahraniční politiku a nakonec i místopředsedkyní Parlamentního shromáždění Rady Evropy, nikoho to v sociální demokracii nezajímalo. Čelila přízemním intrikám sociálních demokratů Středočeského kraje v čele s Grossem, později Davidem Rathem, Petrem Petržílkem a posměchu takových primitivů, jakými jsou Richard Dolejš. Čelila nakonec intrikám i takového slepičince, v jaký se vyvinulo kdysi mocné hnutí Sociálně demokratických žen. Altruistická politika v první linii se nedá dělat věčně, zápasíte-li nakonec většinou s nepochopením vlastních spolustraníků. Jednou chutí už je pak chuť z rozjetého vlaku vystoupit v nejbližší stanici a vyzvracet se.

Stejně tak neuspěla ve svých protikorupčních aktivitách a boji proti mafii v talárech bývalá nejvyšší státní zástupkyně, stínová ministryně spravedlnosti, advokátka Marie Benešová. Zkušenou politickou rváčku nahradil usměvavý slovní ekvilibrista Jiří Dienstbier ml., o jehož názorech na spravedlnost nikdo nic neví a za kterým v právní oblasti není vykonaná práce žádná.

Přesvědčení Eduarda Bernsteina o sociálně demokratické parlamentní cestě k opravám kapitalismu nyní Špidla oponuje požadavkem na větší radikalismus. Jenže tomu sociální demokraté nikdy nepřivykli a ti největší oportunisté ho dokonce odsuzují jako bolševismus či extremismus. Ale autentická levicová politika se dá spektakulárně dělat i cestou do kriminálu. Ale musí se to umět...

Vladimír Špidla: Česká strana sociálně demokratická musí kolem sebe shromáždit intelektově a morálně silné osobnosti a podnítit širokou diskusi. To mimo jiné vyžaduje rozpracovávat klíčová společenská témata, intenzivně publikovat a diskutovat. Strana musí se svou členskou základnou získat zpět osvětový charakter, který k ní historicky patří. Prostě a jednoduše, nejsme žádný marketingový projekt.

Před dvaceti lety kolem sebe nový předseda ČSSD Miloš Zeman shromáždil několik stovek odborníků – vědců, pedagogů, expertů, manažerů. Nechtěl po nich ani, aby do strany vstoupili. Chtěl ale, aby podporovali její ideje a pomáhali jí formulovat program za velmi specifické situace soupeření s tehdy dominantní pravicí. Vznikly tak desítky odborných komisí. Tato struktura později – za předsednictví Vladimíra Špidly – degenerovala. Proto, že předseda strany, její vedení ani poslanci nepožadovali expertní činnost a výtky či připomínky k chybám, které formulovaly, končily zhusta v koši bez přečtení. Z některých komisí se staly parlamenty lobbistů, některé zdegenerovaly ve formální schvalovače nápadů svých předsedů, ale široké spektrum a širokou diskuzi od nich od roku 2000 neočekával nikdo. Straně začali vládnout volební manažeři v neustálém kolotoči nějakých voleb. O politice se řeč vést přestala. Nejhorší etapou života odborných komisí byla vláda Paroubka s jeho interním okruhem poradců. Dnes je třeba většinu komisí vybudovat znovu. Bez mandátu kritizovat politiky a oponovat jim tato činnost nemá smysl. Stejně tak tuto činnost už málo kdo bude dělat zdarma. To bylo možné kdysi, kdy strana neměla nic a to málo co měla, rozdělovala uvážlivě. Třičtvrtě miliardy utracených za Paroubkovy portréty zdiskreditovaly dobročinnost i v sociální demokracii. Dnes už je odborné poradenství pro politiky ČSSD jakož i jiných partají buď za peníze, nebo za podíl na politickém vlivu.

Je ostudou, když absence odbornosti u poslanců či stínových ministrů sociální demokracie jde až tak daleko, že neznají ani vlastní program, za který kandidovali...

Zhoubný konzervatismus

Vladimír Špidla: Problém současného sociálnědemokratického hnutí spočívá v konzervativní povaze jeho politické praxe. Chci zdůraznit, že existuje konzervatizmus pravicový i levicový – oba se snaží hájit status quo. Ukazuje se však, že lidé podvědomě neměnnost věcí kolem sebe nechtějí. Sociální demokracie se proto stává v jejich vědomí zastaralou a je odsouvána k osudu lidovců.

Úzkostlivá snaha obhajovat status quo vyvěrá z aktuální neschopnosti definovat pokrok. To znemožňuje zformulovat radikální představu o budoucnosti. V poválečné době jsme měli snadnější pozici – pokrok znamenalo lepší zdravotnictví, vzdělání nebo bydlení. Růst HDP, tato iracionální idea shrnout celou civilizaci do jednoho celkového čísla, vyjadřoval též pokrok.

Shodnout se na ideji směřování společnosti je navíc velmi obtížně, ne-li nemožné, protože demokracie stojí na názorové pluralitě. Přesto si myslím, že je třeba aktivně se snažit znovu a znovu pokrok redefinovat v nových společenských souvislostech.

Největší, ale předem neodhadnutelnou chybou minulosti bylo jmenování národního socialisty Jiřího Paroubka do čela strany. Destrukce, k jaké došlo posléze, se bude napravovat těžko. Souhlasím, že myšlenkový i politický konservativismus je pro vnímání sociální demokracie jako pokrokové strany zhoubou. Neměla by ale kašlat na tradice, měla by z jejich rámce umět tvořit novou myšlenkovou bohatost.

Dnes pokrok definujeme nikoliv jako volební právo žen, právo na osmihodinovou pracovní dobu či jako automatickou pračku, ale jako právo na globální širokopásmové elektronické komunikace jako univerzální službu, právo na bezplatné vzdělávání, přístup ke kultuře informacím na principu open source, právo na neziskové koncepty bydlení, na veřejnou dopravu, zdravotní, sociální či gerontosociální péči a službu za všeobecně ufinancovatelných a nediskriminujících podmínek, právo na práci přiměřenou kvalifikaci a schopnostem za důstojnou odměnu. Nezanedbatelným prvkem pokroku je právo na důchodové zabezpečení, ze kterého by bylo po prací naplněném životě možno žít způsobem, nesnižujícím lidskou důstojnost.

Vladimír Špidla: V neposlední řadě se nám v diskusi nedaří rozvíjet téma rehabilitace soudržné společnosti. Neřešíme existenciální nervozitu a úzkost, které vznikají v napětí mezi individualitou lidských bytostí a nemožností žít mimo společnost. A to je základní otázka vlastní už starořeckému zoon politikon.

Krize soudržnosti není existenciální krizí, ale krizí sociálních jistot a narůstající sociální stratifikací. Ale sociální demokracie v Česku se odmítá přihlásit k budování demokratického socialismu. K rovnostářství propagujícím ideologům minulosti (třeba Ferdinandu Lassalovi) se z cudnosti ČSSD také nehlásí. A Píseň práce či Internacionálu ČSSD na svých shromážděních nezpívá... Ekonomika sloužící potřebám komunit, genderové rozpočtování, preference kolektivního, komunitního či státního vlastnictví výrobních prostředků, společné řízení – co-management podle Lebowitze, organizování komunit – demokracie „zdola“, přímá participativní elektronická demokracie, všeobecný základní příjem a další konstrukty sociální rovnosti pro 21. století českou sociální demokracii nezajímají. Jde ještě vůbec ČSSD o sociální rovnost, nebo už jen o eliminaci extrémní sociální nerovnosti převažujícího neoliberálního konceptu? Tato otázka není jen řečnická, odpověď na volbu strategického cíle determinuje strategické postupy i taktické kroky. Nejdříve se ČSSD v devadesátých letech inspirovala u tlejícího Habermase a u prosazování myšlenek humanismu, pacifismu, multikulturalismu „nové“ levice.

Romantismus ale není dobrou strategií pro modernizaci... A už vůbec neladil s potřebou ustoupit a vstoupit do NATO. Když implementace rudozeleného romantismu nevyšla, jako uhranuta koukala přes hranice na vzestup pragmatického fabiánského konceptu New Labour v Británii a nebyla schopna odhadnout pád této studenoválečnické středové mesaliance Blaira s neokonzervativců. " Třetí cesta ", britského sociologa Anthonyho Giddense tomu snu dodávala teoretický rámec. Pak hodlala ČSSD kopírovat Schroederův pseudofašistický koncept Neue Mitte a nedohlédla důsledků reforem Hartz IV., hodlala dokonce kopírovat německé chyby, dík kterým došlo k rozštěpu SPD a vzniku Die Linke. Pak se zhlédla v rudočerné vídeňské koalici Franze „Vranze“, aniž zvážila historický kulturní kompromis udělaný ve jménu rakouské říšské tradice. Nyní ve vleku několika mladých „rudozelených“ romantiků, kteří nezažili zklamání let devadesátých z tehdejší Strany zelených a podléhají svodům „demokratické“ frakce Zelených dneška, okukuje ČSSD evropskou integrací osekaný skandinávský model. Opět aniž by analyzovala kroky, které švédští socialisté museli za posledních padesát let učinit, a zvážila, zda takto mechanisticky lze exportovat dílčí ideové koncepty. Namísto toho, aby analyzovala socialismus z let sedmdesátých a konstrukty do lesů včleněného „nového“ venkova a družstevní výroby, která dala vzniknout velmi levicovému konceptu IKEA, šilhá dnes po Nokii. Problém je, že Nokii je možno přesunout do Číny, aniž to spotřebitel pozná, absenci perfekcionistického funkcionalismu Tapia Wirkkaly či bauhausovského „artěku“ Alvara Aalta bychom poznali a napodobeniny odmítli.

Zhoubný neoliberalismus

Vladimír Špidla: Mezi další naše omyly patří tendence vymezovat se proti liberalismu a podléhat neoliberalismu, který z principu nedefinují liberální hodnoty, nýbrž zájmy oligarchie. Jinými slovy, chybí nám důslednost při rozvíjení a obhajobě emancipačních témat. Jako bychom zapomněli, že základní sociálnědemokratickou hodnotou je svoboda – svoboda od politického útlaku, bídy a svoboda rozvíjet lidský potenciál.

Co je dle Špidly liberalismus? Pro původní liberalismus konce 18. a začátkem 19. století bylo cílem osvobození jedince z nevolnictví a rozvoj individualismu, třeba i prostřednictvím „laissez faire“. To byl – v porovnání s konzervativním nevolnictvím a tuhou katolickou nebo protestantskou morálkou pokrok... Nálepkou liberalismu byli označováni odpůrci starého režimu (ancien régime). Sociální liberalismus původních konceptů sociální demokracie (welfare state) z doby „revolučních“ bojů za volební právo žen je nepoužitelný, neboť je pupeční šňůrou vázán na nyní destruovanou moc silného národního státu. Nebo je oním liberalismem dle Špidly extrémní libertarianismus Ayn Randové či anarcholiberalismus Petra Kropotkina s jeho vizí ekologické „udržitelné“ výroby? „Být liberální ve Francii znamená až ocitnout se extrémně napravo. Být liberální v Americe znamená být nalevo. Liberální v Británii znamená centristickou politiku, lehce doleva, levý střed“, řekl mi před čtyřmi lety kandidát na francouzského prezidenta – François Bayrou , když jsem na něj útočil ve snaze zjistit, kde je ukotven liberalismus francouzský.

Vladimír Špidla: Rozvoj moderní demokracie postrádá u ČSSD dostatečnou radikálnost.

Ano, s tím jde souhlasit beze zbytku. ČSSD dneška je měšťácky oportunní, zbabělá a pasivní. Je prospěchářská a flirtující se „středovým“ voličem. Hodí se na ni „židobolševický“ bonmot, že je jako předkožka na těle dělnické třídy. Furt někde překáží a když se jde na věc, tak se stáhne.

Vladimír Špidla: První krok by měl přijít přímo ze srdce strany – na základě vnitřního dialogu a vnitrostranické demokracie. Systém založený na volné soutěži stran nemůže být demokratický, pokud samotné politické strany trpí demokratickým deficitem.

Ano. Jako bývalý a ne příliš úspěšný předseda strany to Vladimír Špidla musí vědět. Problémem je, že zatímco pravici spojují peníze, levici rozdělují ideje...

Hnutí mají sílu

Vladimír Špidla: Za velkou chybu považuji podceňování ekologických hnutí, která jsme nezískali za spojence, ale naopak je do jisté míry eliminovali, což pravděpodobně vedlo k zásadnímu oslabení zelené pozice. Skupiny prosazující šetrný vztah k planetě jsou přitom součástí budoucího směřování levice.

První zřetelný a jasný, programově politicky vymezující Špidlův odstavec. Podívejme se na něj blíže... Ekologická hnutí nejsou jen pragmatičtí ochránci životního prostředí z řad vzdělaných a renesančně moudrých přírodovědců, ale průmyslovou společnost systémově destruující ekoanarchisté, ekologičtí fundamentalisté preferující bez výjimek ochranu přírody před kolonizační a terraformní činností člověka, ekopanická hnutí ropného zlomu a ohřevu planety... Mezi nimi se najdou i fanatici, kteří rádi předvádějí spektakulárně „přímé“ akce a kampaně namísto koncepční kognitivní činnosti. „Prosazovat šetrný vztah k planetě“ je chvályhodné. Pokud... Pokud nechceme být zemí průmyslovou a stačí nám být pralesním skanzenem. V opačném případě musí dostat liniové stavby a průmyslové aglomerace, spolu s tvorbou nových pracovních míst přednost před vzácným koniklecem či ropuchou... Extremismus aktivistů přisátých na ministerstvo životního prostředí a zahraniční nadace způsobil, že už deset let nejsme schopni postavit nové dálnice, zpožďuje se jakákoliv nová stavba a na všem participují zelení „experti“, sosající z rozpočtů EIA. Obávám se, že ekologický extremismus přivedl spolu s hloupě napsanými zákony stát do pasti limitů vlastního růstu. A toto spojenectví brzdilo doteď veškerý technický pokrok. Zelení se v Česku eliminovali svou korytní prostitucí s pravicovou vládou Mirka Topolánka, kdy prosazovali proti svým zásadám nesmyslné projekty včetně amerického radaru v Brdech. A eliminovali se na hodně dlouho. Odpuštění není na místě. Než takové zelené, tak žádné.

Vladimír Špidla: Sociální demokracie historicky odmítla člověka považovat za pouhého nositele užitných hodnot (dekomodifikovala ho), zelené hnutí zaujalo stejný vztah k přírodě, tedy vlastně k životu, a je tak svým způsobem nalevo od ČSSD.

Proti této definici nemám nic, ale každou teorii je třeba konfrontovat s praxí, aby se projevila její pravdivost. Teorie není pravdivá, platí li jen někdy a jen na někoho... Dovoluji si nabídnout zhodnocení bývalého předsedy Zelených Martina Bursíka, případně ekologa Bedřicha Moldana. Nebo mohu nabídnout osobu ministra školství Ondřeje Lišky. To jsou všechno „svým způsobem“ dokonalí levičáci – dle Špidly...

Vladimír Špidla: Sociální demokraté podle mého mínění nevěnují dostatečnou pozornost ani ženským emancipačním hnutím. Ať je to jak chce, ženy představují více než polovinu potenciálu společnosti. Strana, která nepřevezme podstatnou část této síly, nemá šanci. Vnitřní logikou emancipačních hnutí je plně rozvinout individuální potenciál, nikoliv nutit lidské bytosti, aby plnily předem dané role. To je nejhlubší sociálnědemokratická tradice.

V tom nejde než se Špidlou do písmene souhlasit. Jen na vysvětlenou: genderová agenda je ovšem liberální levicová agenda, a díky věku většiny sociálních demokratů je ČSSD stranou politicky konzervativních hodnot. Spíše pro důchodce, než pro mladé. Spíše pro xenofoby, než pro multikulturně tolerantní. Až budou feministické punkerky v růžových „čírech“ sedět za předsednickým stolem sjezdu ČSSD, a v předsálí bude místo Paroubkem oblíbeného normalizačního Michala Davida či Škromachem oblíbeného neonacisty Landy hrát nějaká ska formace či bude dunět techno, pochopím, že se ČSSD změnila. K lepšímu. Pak možná zase v čele sociálně demokratických žen neuvidím slepici Jindřišku Maršovou, která nikdy nic nedokázala, ale potkám Mgr. Annu Čurdovou, opět po letech Mgr. Janu Volfovou, případně se vrátí JUDr. Jitka Kupčová, Ing. Eva Šmejkalová  či Ing. Vlasta Štěpová, CSc. Ženy, které něco dokázaly – nejen v politice. Nebo potkám nové úspěšné manažerky, lékařky, vědkyně či vysokoškolské pedagožky, kteří se s hrdostí budou hlásit do ČSSD. Do té doby platí, že „strana, která nepřevezme podstatnou část této síly, nemá šanci“.

Vladimír Špidla: Až příliš snadno jsme vyklidili téma lidských práv, téma tolerance, téma inkluzivní společnosti, a to zejména v situaci rostoucí fragmentarizace, kdy vznikají ghetta cizinců, starců, vzdělanců. I zbohatlíci z Beverly Hills svým způsobem vytvářejí ghetto...

Sociální demokracie za patnáct let vyklidila až příliš mnoho témat. Rodinu ponechala dogmatickým křesťanům, zemědělství spekulantům, mládež populismu a reklamním agenturám, malé pivovárníky přenechala pravici stejně jako fotbalisty, rybáře a lesníky komunistům, zemědělce ponechala na pospas evropským vlkům.

Základy pokrokové koalice

Vladimír Špidla: Základem příštího postupu musí být snaha zmobilizovat pokrokovou koalici. Takto pracovně nazývám spojenectví levých liberálů, sociálních demokratů, demokratické levice, zelených a některých náboženských proudů. V oblíbené řeči barev jde o žluto-rudo-zelené uskupení.

Pokud věřící z oněch „některých náboženských proudů“ nebudou chtít vrátit statky až po Bílou horu, nedá se proti tomu protestovat. Částka 270 miliard je ale neúnosnou zlodějinou, srovnatelnou s nájezdy Švédů. Požadavky Smlouvy s Vatikánem také. Bez těchto atributů mi křesťanskosociální proud nevadí stejně, jako buddhisté, kteří od nikoho nechtějí nic... Do koaliční skupiny bych zahrnul radikální levici včetně revolučních socialistů, živořících ve stínu KSČM, intelektuály z SDS, ale i některé levicové intelektuály, svobodomyslně dnes oscilující na prahu anarchismu a radikálního antifašismu. Ti všichni jsou levice.

Vladimír Špidla: Ústřední témata příští debaty zřetelně ustavují rozvoj netržních aspektů společnosti, odpor proti komodifikaci a určitý stupeň společenské dekomodifikace. Metodou je obrana a rozvoj veřejných služeb a služeb, které jsou ve veřejném zájmu, a samozřejmě určitá míra přímého a nepřímého přerozdělení.

Tak v tomto s Vladimírem Špidlou souhlasím beze zbytku. Jako stěžejní vidím obranu, strategický rozvoj a trvale udržitelnou správu veřejných statků, služeb a institucí. Od obecních chodníků a parků přes Národní divadlo či Českou televizi a rozhlas až po bohužel už zprivatizované obecní vodovody a kanalizace. ČSSD se musí zasadit o radikální zlepšení nízkoprahové péče a moderní institucionální zdravotně sociální péče o seniory a dlouhodobě nemocné, dnes výrazně zatěžující rozpočty domácností střední generace a částečně komplikující i situaci zdravotních zařízení.

Vladimír Špidla: Musíme si uvědomit, že příliš nízká daňová kvóta znamená nebezpečí pro demokracii jako takovou. Demokracie je založena na principu kontroly moci ve všech jejích podobách. Pokud nebude veřejná moc disponovat dostatečným podílem HDP, tedy dostatečnou mocí, která je v něm skryta, nedokáže splnit svoji úlohu.

Opět souhlas. Zde z Vladimíra Špidly poprvé promluvil opravdový socialista. Škoda že až na konci textu... Ale co s oněmi liberály ve Špidlou konstruované koalici, jejichž mantrou je minimalizace sociálního státu a ponechání maxima peněz k „svobodnému“ rozhodnutí občanovi? Ten si je může nechat rozkrást buď v jednom, nebo v druhém penzijním fondu stejně, jako akcie z kupónové privatizace v jednom či druhém fondu „investičním“... Ty Harvardské slibovaly „jistotu desetinásobku“. Nikdo vám neslíbí víc, než Viktor Kožený.

Vladimír Špidla: Sociální demokracie zatím nedokázala dostatečně propracovat svou koncepci evropské integrace. Ideový vrchol evropského sociálně demokratického hnutí je spojen se socializací národního státu, zlatým obdobím, které vytváří jeho tradici, jsou 70. léta minulého století.

Bohužel ani velké evropské země nemají potřebnou mocenskou sílu, aby si udržely dostatečný vliv na rozvoj naší civilizace. Po mém soudu její nejvýznamnější produkt – evropský sociální model – závisí na efektivní evropské integraci.

Patřím k evropským federalistům. Přál bych si Spojené socialistické státy evropské. Problém je, že z liberálních eurobyrokratů se nestali evropští Lincolnové. Naopak. Unitární stát EU vytváří odcizení daleko silnější a mocnější, než „pragocentrismus“. Z mrakodrapů Bruselu není vidět bída východního Slovenska ani portugalské vesnice. Co s tím? Nevím. Vrátit se k diplomacii hájící alespoň některé hodnoty cíleně. Třeba v podobě syrečků. Vrátit se k integrační snaze alespoň na úrovni stran a pokusit se nejprve propojovat sociální demokracii v nejbližších zemích. Na Slovensku, v Maďarsku, v Polsku. Překonávat trpělivě lokální patriotismus, i když každý politik je odněkud. Proletářský internacionalismus už není vlastní ani části národoveckých sociálfašizujících se komunistů, natožpak sociálním demokratům. Proletářský internacionalismus totiž chce třídní uvědomění. Ne jako frázi, ale jako odborářskou zkušenost s tím, že odkudkoliv vás mohou vyhodit. Poslední nejúsměvnější příklad je ze soukromé Vysoké školy Jana Ámose Komenského, odkud vyhodil zaměstnavatel předsedu odborové organizace. Vtip je v tom, že oním už nevyhovujícím pedagogem - předsedou odborů byl bývalý mluvčí ODS... Druhým vyhozeným odborářem byl vedoucí katedry sociální a masové komunikace na univerzitě, autor knihy rozhovorů s Václavem Klausem a editor jeho sebraných spisů... I tak se dá zmoudřet.

Visegrádské uskupení z geopolitického hlediska mohlo znamenat protiváhu francouzsko-německé hegemonii v kontinentální Evropě. Škoda. Maďarští neofašisté dnes místo středoevropské pospolitosti budují revanš za Trianon a albánská mafie má svůj stát, uloupený Srbům – Kosovo. To vše díky evropské diplomacii. V převážné většině pod vedením nebo za tichého souhlasu sociálních demokratů.

Vladimír Špidla: Cesta k zachování a rozvoji evropského sociálního státu vede právě přes prohlubování integrace zejména v politické rovině. Úkolem ČSSD je překročit své úzké stranické hranice a obnovit široké sociálnědemokratické hnutí, pomyslnou řeku, jejíž pravý břeh tvoří levicoví liberálové a levý ekologická hnutí a hnutí radikální levice.

Pokud politicky selžeme a nedokážeme tento trend rozvíjet, riskujeme mnoho.

Publicista Josef Brož na Facebooku prohlásil, že v ČSSD liberál musí narazit na „hrochy“... I v pražské zoo mají hrocha – Slávka... Široké hnutí se dá budovat, pokud ideje mohou spojovat více než ekonomické zájmy. Respekt ke kolektivní strategii potřebuje disciplínu a sebekázeň, aby někdo nezačal vytvářet uprostřed kolektivní strategie strategii individuální. Hlavním nepřítelem sociální demokracie je ona sama. Přízemnost, nevzdělanost, populismus, hamižnost a nedostatek síly k vyčerpávající dlouhodobé politické práci „čelem k masám“ spolehlivě zahubí jakékoliv vzedmutí odvahy a trvalejší partnerství s ostatními stranami a hnutími na levici. Předvolební kampaně a povolební sebekritika nic nevyřeší. Pouze odvaha k opravdu vyčerpávající analýze.

Nezbývá než věřit, že „Jiný svět je možný“ a dělat pro to maximum.

Každý den.

Vytisknout