Jak zabít sociální demokracii

1. 9. 2010 / Martin Pleva

V moderní době, jak bývá v dějinách myšlení běžně označováno období 19. a většiny 20. století, totiž lidé ještě věřili – ó, jaká pošetilost! – v nějaké ideály a nadosobní hodnoty, tehdy ještě platila „velká vyprávění“ a panovaly velké ideologie jako liberalismus, nacionalismus, socialismus a jiné. To až postmoderní člověk se onomu sentimentálnímu haraburdí začal vysmívat a hrdě hlásá to, co bývalo dříve, i po sekularizaci, těžkým hříchem: individualistické sobectví a bezuzdný konzum. Destrukce morálky i lidské sounáležitosti (odborně: sociální soudržnosti) se pak dostavuje jako samozřejmý a nevyhnutelný důsledek. Jak jsem z e-mailové korespondence zjistil, nemá autor Cesty k renesanci v oblibě Jana Kellera (například Soumrak sociálního státu, Praha 2005 a Vzestup a pád středních vrstev, Praha 2000). Není se co divit, ale přece jen by mohl L. Rázl popřemýšlet o citátu R. Reicha, který význačný český sociolog umístil do své nové knihy (J. Keller, Tři sociální světy, Praha 2010, zde s.173.): Zatímco dříve platilo, že to nejhorší, co jste mohli o někom říci, bylo, že se prodal, dnes platí, že to nejhorší, co může o někom říci, je, že je na trhu neprodejným zbožím. Není totiž náhodou, že se postmoderna rozmohla současně s deregulovaným globálním kapitalismem. Dnešní individualizovaní egoisté, které L. Rázl velmi dobře charakterizuje, nejsou ničím jiným než produkty soudobé formy zhodnocování kapitálu, nynějšího volného trhu a ekonomiky služeb, „managementu lidských zdrojů“; jsou to zkrátka homines oeconomici. Jejich způsob života a myšlení, na nějž jsou tak pyšní, tedy není v žádném případě výsledkem jejich svobodné volby, ale naopak diktátu potřeb současné ekonomiky. Kde je tedy lidská svoboda? A kde důstojnost a duše člověka? L. Rázl, A. Giddens, T. Blair a mnozí, mnozí jiní nechtějí nic jiného než tendencím, zájmům a potřebám současné podoby globálního kapitalismu sloužit a přiživovat se na nich, podobajíce se Gmorkovi z Nekonečného příběhu, který dobře věděl, jak je Nicota zhoubná, a přesto se jí oddal.

Jestliže je tedy navrhováno, aby se sociální demokracie přizpůsobila mentalitě postmoderních hédonistických individualistů, pak se vlastně nejedná o nic jiného než o pokus, jak sociálnědemokratické hodnoty zničit. Všimněme si jen několika aspektů ideologie třetí cesty, jak se promítají v textu L. Rázla:

• Zreformovaná sociální demokracie se má zasazovat o politickou rovnost a rozvíjení demokracie. Proti takovým cílům jistě není co namítat; jen se nesmějí stát náhražkou sociálněekonomického programu a obhajoby sociálních práv a veřejných služeb. Blairizátoři ale nedokážou vyložit, jak se může rozvíjet demokracie a politická rovnost ve společnosti majetkové a příjmové nesouměřitelnosti (Keller). Kdo má peníze, má moc – a to pochopitelně nejen ekonomickou, ale i politickou.
• Třetí cesta se neustále ohání středními vrstvami, ty se pro tuto ideologii stávají takřka tím, čím byla dělnická třída pro marxleninisty za minulého režimu. Ale jak může kdokoli soudný zařadit pod jednu společenskou kategorii učitele s čistým platem 15000 a advokáta s příjmem 100000 měsíčně? Jak může být takto „definovaná“ vrstva vypovídající? Keller přináší jasné důkazy o tom, že právě střední vrstvy jsou současným vývojem ve svém dosavadním postavení ohroženy a velmi pravděpodobně se budou rozpadat na menšinu úspěšných a většinu neúspěšných a méně úspěšných.
• L. Rázl zcela ignoruje (a je v tom dokonale postmoderní) rozdíl mezi objektivním a subjektivním. Tento přístup nepostrádá značnou dávku cynismu: „Jinými slovy: to, že někdo je zaměstnanec a navíc bere jen podprůměrný plat, neznamená, že se musí cítit jako příslušník nižší třídy. Naopak, bude-li takový jedinec vybaven potřebně individualizovanou osobností – může se zcela klidně cítit jako příslušník střední třídy. I když bude mít hluboko do kapsy. Což je přesně ten druh sociální sebe-identifikace, jakým způsobem o sobě dnes, bez ohledu na realitu, smýšlí naprostá většina české společnosti.“ My tedy víme, jak se věci mají, ale klidně necháme ty hlupáčky s podprůměrným platem, aby si mysleli, že patří do středních vrstev (a mohou se rovnat manažerům v mercedesech!), důležitá není realita, ale to, co by si lidé „přáli“ (Rázl). Když pomineme etickou rovinu, vyvstává opět problém ryze praktický: jak mohou iluze, které lidi vedou k tomu, že volí dnešní pravici, náhle tytéž voliče přivést k sociální demokracii? Níže ještě ukážeme, že ČSSD změněná podle představ L. Rázla a jeho souvěrců by se od soudobé pravice nijak nelišila; nicméně už teď si položme otázku: v čem by mohla sociální demokracie neoliberály z TOP 09 nebo ODS ještě trumfnout? Už první tři písmena jejího názvu ji budou vždycky spojovat se slovem „socka“, jedním z nejodpornějších a zároveň nejpříznačnějších výrazů současnosti... Nikoli, smysluplná (i když velmi obtížná a náročná) je pouze opačná strategie: lidi probudit z jejich iluzí, že každý je a může být úspěšný a bohatý, vyburcovat je ze sladkého snu o středních vrstvách, jejichž poklidný spánek prý narušují leda líní a rozežraní chudí ... L. Rázl s obdivem píše o tom, jak sociální demokracie vybojovala pro někdejší neprivilegované řadu občanských a sociálních práv. To by se však nemohlo nikdy podařit bez ideologické mobilizace těchto nejširších vrstev. Přirozeností utlačovaných totiž mnohem spíše než „revoluční vědomí“ byla víra v dobrotivého mocnáře nebo v posmrtnou nebeskou odměnu vezdejších muk. Mají-li se lidé za zlepšení podmínek svého života aktivně zasazovat, musí být v tomto smyslu probuzeni. To platilo před sto lety stejně jako dnes.
• Pokud se poněkud podrobněji podíváme na teze, jež rozvádějí představu L. Rázla o cestě k renesanci sociální demokracie, pak celkem snadno zjistíme, že jsou to ideové a politické postoje, s nimiž by každý soudobý neoliberál souhlasil. P. Nečas by určitě pochválil odvržení kolektivismu a v odsouzení přebujelého sociálního státu by si jistě notoval i s M. Kalouskem. Ani R. John by neměl problém se pod Rázlem uvedené body podepsat a navíc by v oněch internetových hlasováních VV možná nejlépe uskutečnil požadavek na demokratizaci rozhodování a volání po referendech. Ne, na tom, co nám tzv. modernizátoři sociálních demokracií předkládají, není nic zvláštního ani originálního, je to jalové neoliberální dejá vu, kterého je dnes všude plno. Z ČSSD se má tak stát další pravicová strana, jako bychom jich v České republice měli málo, inu, spektrum je třeba rozšířit ještě o oranžovou...
• Velmi příznačný je i způsob, jakým se v ideologii třetí cesty zachází s pojmy. Tak například „rovnostářství“, jehož se má prý ČSSD zříci, může znamenat ledacos: můžeme takto označit maoistické běsnění za čínské kulturní revoluce, kdy byli lidé týráni za to, že vlastnili kanape nebo brýle; pro jiného ovšem může být rovnostářstvím třeba jen progresivní zdanění nebo dokonce každá jiná daň než z „hlavy“ (kdy všichni platí absolutně stejnou výši). Podobně zůstává záhadou, co má nahradit „přebujelý“ sociální stát – a kde leží hranice jeho přebujelosti? Abychom byli konkrétní: je podpora žen na mateřské dovolené rozhazovačností a přebujelostí? V čem by sociální demokracie měla být jiná než „odpovědní“ pravičáci, kteří rozmazleným maminkám na začátku tohoto roku brali peníze, aby snad svou povalečskou rozežraností nepřivedly náš stát k bankrotu? Velmi pýthicky znějí také slova: „Recepty sociální demokracie na ekonomické i sociální problémy v podobě zasahování státu – jsou stále stejné. ČSSD neumí voliče „překvapit“ jiným řešením, než že „více státu problém vyřeší“ nebo „zdroje jsou“. Voliči ani jednomu z toho nevěří. Věří-li socdem v neo-keynesiánské recepty, není sama (Stiglitz), ale je třeba je důkladně promyslet a umět prodat.“ Co jsme se vůbec dozvěděli? Keynesiánství nemůže znamenat nikdy nic jiného, než že je třeba „více státu“ právě proto, aby „zdroje byly“. Žádné překvapení se v tomto ohledu konat nemůže, řešit kvadraturu kruhu nemá smysl ...
• Je více než výmluvné, že v Rázlově textu nenajdeme ani slovo o nynější globální hospodářské krizi a jejích příčinách. Nechtějí propagátoři tzv. modernizace sociální demokracie nic vědět o nezodpovědné nenasytnosti bankéřů, za kterou musí dnes platit důchodci a běžní zaměstnanci? Pokud by měly sociálnědemokratické strany k této flagrantní nespravedlnosti, k tomuto skandálu všech skandálů, mlčet, nemusely by už mluvit vůbec k ničemu.
• Hovořit o významu ekologických témat je v kontextu třetí cesty taktéž poněkud úsměvné. Přírodu neohrožuje „člověk“, nýbrž soudobý kapitalismus bezmezným „růstem Růstu“, jejž si však naše Země už nemůže dovolit (a vysílá nám o tom čím dál častěji čím dál více a naléhavějších zpráv ...). Kapitál chce expandovat donekonečna, jenže přírodní zdroje nejsou neomezené a nevyčerpatelné. Pokud tento klíčový moment pomíjíme, upadáme do prostého ekologického tlachání. Kdo chce být „eko“, a zároveň se paktuje s neoliberalismem, dopadne zákonitě vždycky tak jako Bursík.
• Rozpad sociální soudržnosti má své vážné politické důsledky. „Odbory netáhnou“ (Rázl), ale rasismus táhne! Nejedná se ovšem jen o rasismus (k němuž můžeme přiřadit také různé protipřistěhovalecké a protiislámské nálady) ve vlastním slova smyslu; na postupu je „antigerontismus“ zcela v duchu paradoxně Gottwaldova (!) hesla „Babička a dědeček ujídají chlebíček“; vzmáhá se nevraživost vůči handicapovaným, chudým a bezdomovcům. Jestliže komunisté často šířili nenávist k bohatým, překonali je dnešní pravičáci něčím odpornějším: nenávistí vůči chudým. Není náhodou, že v zemi, v níž se nedávno většina voličstva rozhodla „neplatit už vyžírky“, se najednou k všeobecnému překvapení nedaří vybírat na povodňová konta tolik co dříve. Z rozpoutaných vášní těží pochopitelně populistická pravice. L. Rázl správně poukazuje na tento trend a zcela příhodně poznamenává, že sociální demokracie na něj nedokáže účinně reagovat. To se ovšem nemůže podařit, bude-li se postupovat ve směru blairizace a tzv. modernizace. Jevy jako nezaměstnanost, kriminalita nebo bezdomovectví totiž mohou mít v zásadě jen dvojí primární příčinu: buď sociálněekonomickou, anebo „biologickou“ (zkrátka to mají dotyční „v genech“, za svůj úděl si sami mohou, a je třeba je tedy trestat). Čím více se sociální demokracie zdráhá poukazovat na systémové, tedy sociálněekonomické, příčiny uvedených negativních jevů a kritizovat tak dnešní globální kapitalismus, tím více se prosazují vysvětlení – a také řešení, s nimiž přicházejí autoritativní pravicoví populisté. Pak se nemůžeme divit ani koncentrákům pro bezdomovce, ani klipu Mádla a Issové, ani občanským hlídkám VV. O deportacích rumunských Romů z Francie nemluvě.
• L. Rázl uvádí řadu konkrétních sociologických údajů, které se týkají elektorátu ČSSD. Má jistě pravdu v tom, že naši oranžoví mají poměrně málo stabilní a nepříliš početné voličské jádro. Neumím si nicméně představit, jak by se toto jádro mohlo zpevnit a posílit, když by sociální demokracie převzala pravicovou politickou agendu (a nechala levicové voliče, kterých není zas tak málo, jen komunistům). Stratégové Lidového domu by spíš měli přemýšlet o tom, že u nás pravidelně asi 40% občanů k volbám nechodí – proč, a jaké mají názory a postoje? Stejné jako Nečas a Kalousek asi ne, to by k volbám přišli a zvolili by je ...
• Konečně velmi nápadným (až příliš) půvabem třetí cesty je její posedlost „moderností“ a novostí. Jenže co je nové, nemusí být nutně lepší. Například fašismus byl v meziválečné době novým fenoménem, ale rozhodně nemůžeme říci, že by přinášel společenský pokrok. Projekt Giddense, Blaira – a Rázla není, jak jsem už ukázal, žádnou modernizací, nýbrž postmodernizací. Že se ke svému pravému charakteru a jménu nehlásí, je myslím také příznačné. Kruh se tedy uzavírá. Pod pláštíkem kvazimoderně znějících frází má být napomoženo těm, kdo chtějí společnost v podstatě vrhnout zpět do 19. století. V tom spočívá celé kouzlo a trik představení, vážené obecenstvo.

Podtrženo sečteno: Politici mohou věc vidět jinak (jde jim koneckonců vždy v první řadě o krátkodobý úspěch a o moc), ale občanovi nečiní potíže, aby si udělal jasno: Je úplně jedno, zda sociální demokracie zanikne tak, že individualističtí egoisté nebudou mít o její poselství zájem, a nebudou ji tudíž volit, anebo zda zanikne tak, že sice dle jména zůstane, ale fakticky se vzdá svých hodnot. To je skutečně prašť jak uhoď. Je tu ovšem ještě jiná možnost. Sociální demokracie zaniknout nemusí, pokud vyjde odvážná sázka na to, že člověk není tak úplně homo oeconomicus a že jeho lidství ještě neumřelo...

Vytisknout