O americké revoluci "návratu práce"

2. 9. 2010 / Miroslav Tejkl

Roberts kromě kritiky už předkládá i konkrétní návrhy na změnu americké situace -- se sarkastickým odkazem na Leninovo "Što dělať?"

Když nepočítám zastavení válečných angažmá, což je změna víceméně politická, je obsahem revoluce, o které Roberts mluví už výslovně a s hrozbou, že bez ní "odejdou Američané do zapomnění", důraz na návrat práce a výroby do USA. Požaduje, aby zdanění bylo znatelně výhodné, bude-li hodnota přidána (neboli výrobní výdaje provedeny, lidé zaměstnáni, příležitosti (pracovní aj.) vytvořeny) v zemi, která zdaňuje (v jeho případě USA).

A samozřejmě naopak ...

Vzhledem k tomu, že Roberts čeká v tomto ohledu odpor elit, nebere si servítky:

...nebo jen první krok?

Praktický Američan Roberts tedy volí cestu směr Amerika, která pracuje a vyrábí. Tak, jak tomu už ale přece kdysi bývalo ...

Amerika (USA) pracovala a vyráběla i na podzim památného roku 1929. Vyráběla a žila hlavně pro sebe, zahraniční obchod byl pro USA jen doplňkový (i když s ohledem na význam a velikost země byl jistě dost významný pro svět). A byla to zejména Amerika (USA), kdo zahájil tu nejhorší krizi, která dodnes -- podle toho, co lze vyčíst z medií -- plní roli jakési noční můry.

***

Takže si představme, jak "Robertsova revoluce" vítězí a nová Amerika (USA) už zase vyrábí a zahraniční obchod má přirozené -- u takto velké země - relativně malé rozměry. Kapacity -- ještě modernější - už tedy nevyrůstají "na březích řeky Gangy", ale pěkně doma někde na březích Potomacu a opět začínají dávat práci prostým Američanům, široké americké veřejnosti ...

Amerika se tedy vzepne "k výšinám" - tak jako kdysi v druhé polovině 19. století?

Jak ale říkal starý Hérakleitos z Efezu - "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" ... S čím budou konfrontovány výstupy kapacit na straně odbytu, odběru, poptávky? Vždyť nikam přece nezmizela ta čím dál víc se rozšiřující mezera, ta škvíra, která se rozevírá mezi čím dál efektivnějším produktivním kapitálem, který je nutno dostatečnou frekvencí vyrobených statků vytížit a dostatečným objemem vyrobených statků zaplatit -- a proto taky prodat co nejvíc toho všeho, co čím dál efektivněji vzniká a co se naopak vůbec ne takto rostoucím, ale naopak pořád zhruba stejným tempem opotřebovává a spotřebovává.

Nic se přece nezmění ani na tom, že uvedená rostoucí mezera stále požaduje rostoucí dluh, stále vyžaduje masu umělých peněz, aby reálné kapacity, reálné statky a reálné služby, zkrátka zboží, měly hodnotu.

Ano, už zase sice NEhrozí ta budoucí vzdálenější hyperinflace, o které Roberts dnes mluví jako o konečném nebezpečí, která USA může nakonec hrozit, když dolar přijde nevratně o svou respektovanou roli a v USA se už nebude vyrábět ... Po případném vítězství Robertsovy revoluce opět přichází a hrozí "jen" to tradiční.

Stagnace nebo čím dál problematičtější "bublinatý" růst na účet "dluhů všeho druhu" a nekonečné (opravdu nekonečné?) důvěry?

Deprese...

Deflace...

Kam může ústit krok č. 2

"Návrat práce" by tedy zřejmě byl jen prvním krokem, po kterém by asi musela následovat další a mnohem obtížnější "skandinávská" práce s vlastními americkými veřejnými rozpočty a s rozdělovacími procesy v makroekonomickém rámci celkové reprodukce. Následky této fáze by se Američanům -- na rozdíl od nás -- mohly nakonec jevit tak radikální a zásadní, že by nový stav mohli považovat za "socialismus". A socialismus je přece "bubákem" -- a v USA je tím bubákem snad vůbec nejvíc ...

***

Příslušná klišé jsou si po celé zeměkouli asi velmi podobná. Averze k "socialismu" bývá založena na tom, že je prý navždy v jeho povaze to, že pracovitým a majetným lidem se bude "brát". "Brát to jejich" - výsledky jejich často poctivého úsilí, případně i práce jejich předků. Reálný socialismus - včetně toho prvního jugoslávského do roku 1950 - ovšem dělal, co mohl, aby si takovou pověst zasloužil i mimo takzvané "velkoburžoazní vrstvy". V samotných vrstvách velkoburžoazie se tomu ovšem tehdy vyhnout nemohl -- natolik, nakolik byl socialismus umělou konstrukcí, realizovaným ideově-revolučním projektem ...

Mám za to, že Američanům "ideově-revoluční projekt socialismu" asi nehrozí ani v době těžkých ekonomických a sociálních turbulencí. Pokud jde o hrozbu "socialismu jako revolučního projektu", v USA by mu zřejmě úspěšněji konkurovaly jiné, pravděpodobnější, poněkud americky "nahnědlé", "populisticko-chlapácké" formy reakcí na tyto turbulence. Formy podobné politice bývalého louisianského guvernéra Huy Longa, o kterém si my starší mohli udělat jistou (poněkud nepřesnou) představu na základě české inscenace podle předlohy Adrie Locke Langleyové "Lev je v ulicích" z roku 1972 s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli, kde byl ale Hank Martin (Huy Long) poněkud idealizován nejen proti realitě, ale i proti samotné knižní předloze (v češtině vydalo Družstvo máje, Praha 1948).

***

Něco jiného jsou ale přirozené trendy ekonomické reprodukce.

Jako zemi s technologicky nesmírně vyspělými výrobními silami může ale Američanům nakonec hrozit systémově odlišné uspořádání spíše jako přirozené vyústění reprodukčních procesů. To proto, že s ohledem na trendy, i na poslední krizi a její hlubinné příčiny (nikoli jenom její "startéry"!), lze vlastně říci, že kapitalismus je taková institucionální reprodukční forma, která roste a obnovuje se, pokud jednotlivá kapacita nese pořád ještě nezávisle na veřejné sféře svému vlastníkovi výnos z prodeje reálných statků, které provozem této kapacity vznikají.

Kapitalismus je stav, kdy -- hlavně díky záplavě dosud možných dluhových peněz -- je udržována podkritická saturace reálných statků a kdy výrobce může -- stále ještě převážně soukromě -- těžit převis společenské hodnoty (ceny) produktu nad svými soukromými náklady. Kdy výrobce, má-li reprodukovat, stále ještě není odkázán na příjem podílu na celospolečenské "externalitě", kterou vytvořil od jiných a ve veřejných rozpočtech od jiných svými produktivními výdaji (daňové výnosy od jiných než je on sám, které ale vznikly díky těm "příležitostem", které on sám vyvolal).

A kdy situace ještě není tak vyhrocena, že by ho společnost chtě nechtě už musela zvláště motivovat, aby místo maximalizace zisku a minimalizace všech nákladů (jako je tomu ještě nyní), minimalizoval jen (z pochopitelných důvodů) výdaje na úseku surovin, energie, a případně dopravy, kdežto mzdové a investiční výdaje by musel pouze "optimalizovat" - pokud by chtěl, aby jeho bonifikovaný a kombinovaný výnos (který by nahradil zisk) byl maximální ...

Pokud už beztak chronickou kapitálovou saturaci ve starých vyspělých zemích nebude možno udržet pod kritickou hranicí ani za použití dluhů, protože zkolabuje tzv. "důvěra", bez které růst dluhu není možný, pak už to zřejmě nebude kapitalismus, co tu budeme mít, ale odlišná společenskoekonomická formace (ať už pojmenovaná jakkoli), kdy dříve typická soukromá reprodukce, nevklíněná do cirkulujícího koloběhu veřejných rozpočtů, už nebude zrovna typická a převažující ...

... ale naopak bude spíš výjimkou.

Ostatně samotný Robertsův návrh už míří přinejmenším aspoň stejným směrem : Tomu, kdo vyrábí v USA - a tedy zde a ne jinde provádí reálné užitečné výdaje a vytváří příležitosti jiným (ekonomický solidarismus v komunitě) a způsobuje, že jsou od těch "jiných" daňové výnosy a produkce - tomu by se mělo na daních brát znatelně méně než tomu, kdo vyrábí jinde ...

***

Výroba v systémově odlišné společnosti neznamená, že se "musí brát".

To, co naznačují reálné trendy a Robertsův návrh, ukazuje, že celá situace by nakonec mohla být spíš otočená, obrácená, respektive diferencovaná.

Včelař s obecně známým externalitním nárokem (za opylování) také neřekne státu: "nech si, ouřade, ty svoje peníze za opylování jetele, já je nechci!". Ani například budoucí holič nemávne rukou nad odměnou (pokud nebude vycházet jako zanedbatelná), na kterou mu jeho poctivou prací na užitečném produktu (tady i na reálné službě) v budoucí kapitálově ještě saturovanější ekonomice vznikne nárok. Vždyť rozpohyboval přece a vytížil "kapacity" (sebe samotného, svého pomocníka, nářadí, které nutno udržovat,...), uživil se nějak a vygeneroval pro veřejné rozpočty daňový výnos od jiných -- než je on sám. Ano, od jiných. Protože už i ten případný americký výrobce operující po případném zavedení Robertsových návrhů není odměňován proto, že on sám vygeneroval daňový výnos taky od sebe samotného, tím, že dosáhl zisku a zaplatil z něj daň z příjmu. Jeho odměna spočívá v tom, že tentýž zisk je zdaňován o to méně, oč více shora uvedené "solidární externality" tento výrobce vytvořil ...

***

Nově by se tedy měl postupně stát tím podstatným právě výkon, práce, úsilí, které má vždy své výrobní výdaje - pokud se jedná o užitečnou produkci a ne o hru ve světovém finančním kasínu.

A tak to ostatně i v socialismu jakéhokoli druhu mělo přece být ...

Nevím, jaké postavení by pak mělo ve společnosti vlastnictví, majetek "an sich". Tady se mi už nechce spekulovat - to shora snad stačilo bohatě. Protože je ale řeč o USA, připomněl bych, že na úsvitu dějin severoamerických osad se formoval étos svobody, práce a tvořivého důmyslu. Nemyslím, že bychom mezi těmito symboly mohli nalézt "kapitál" a je otázkou, jestli bychom v rámci tohoto étosu a hodnot nalezli "vlastnictví", které by bylo pojato bez tvořivé práce, "samo o sobě". Pozemkový vlastník, jeho renta, jeho kočáry, livrejované služebnictvo a "život v radovánkách i nudě" -- to je spíš obraz té (už nefeudální) Evropy 19. století ...

A pokud jde o zmíněný étos svobody, práce a tvořivého důmyslu, nemyslím, že by ani z toho současného konzumujícího, zadluženého a frustrovaného průměrného Američana musel nutně zmizet ...

... beze stopy ...

Poznámka:

Je typickou charakteristikou dnešní radikální levice pohrdat Spojenými státy, nenávidět je a samozřejmě předvídat jejich totální úpadek.

Pro mě je USA spíš zajímavá laboratoř případných systémových změn, kde si myslím, že místo nenávisti prospěje spíš vztah typu "sine irae et studio".

Mimochodem, patriarcha systémové změny kapitalismu v jiný řád, Karel Jindřich Marx Ameriku svým způsobem skoro miloval. Původně jí považoval za zemi, kde nový řád může vzniknout pokojnou cestou a první díl Kapitálu končí (záměr? -- kdo ví ...) 25. kapitolou, věnovanou apoteóze třídního bonapartismu (která ale zrovna končila), kde práce a kapitál byly dočasně v rovnováze, což vedlo k takovému technologickému boomu, který se už pak nezastavil, i když rovnováha třídních sil zmizela a "diktát kapitálu" opanoval i USA. A pokud Marx po revoluci 1848 vydělával někdy peníze standardním způsobem, byla to jeho práce pro americký list New York Daily Tribune -- a to po desetileté období (1851/2 - 1862) až do kulminace občanské války, kdy navíc začal naplno psát "Kritiku politické ekonomie" -- později známou jako třídílný (čtyřsvazkový) "Kapitál" a třísvazkové Teorie o nadhodnotě...