Já si po nehodě na kole taky nic nepamatoval

2. 9. 2010

Pamatuji si teprve, že mě mrzelo, že mám na předním kole osmici a musím tedy pěšky. Na zdravotní středisko mě trochu proti mé vůli doprovodil neznámý člověk, jež mě tam našel a kterého si nepamatuji a pak teprve se mi vzpomínky začínají vybavovat souvisle. Spravilo to taky něco přes dvacet štychů na obličeji (nepočítal jsem je přesně, když jsem si je pak vytahoval) a dvou nebo třídenní pobyt v nemocnici, aby zjistili, že mi jinak nic není.

Tedy k bodu 1. Ani já jsem si nějakou dobu nic nepamatoval a nedokázal bych určit místo nehody a nevím, jak se mi to přihodilo.

K bodu 2a) Jak se znám, taky bych utíkal domů a nehledal pomoc. Asi až později by mi došlo, že si to sám neošetřím... Kromě toho se píše a vypravuje, že lidé po nehodě a nějakém otřesu jsou schopni obdivuhodných výkonů a mohou se třeba zatoulat dost daleko od místa nehody.

Ke 3b) Nedovedu posoudit. Mně tehdy nedovolil "zdravotní stav" kola (osmica na předním kole) pokračovat v jízdě. Jinak bych i já napřed dojel domů bez ohledu na rozbitou a krvácející hlavu (byla tma).

A ke 3c) Spojování vážnosti poranění a domnělého stavu kola nepovažuji za zrovna silný argument bez dostatku informací.

Nevím, jak to bylo se starostou Vodrážkou, nechci se nikoho zastávat ani soudit, povídání pana Jánského mi však připadá po vlastní zkušenosti jako "Sytý hladovému nevěří".

Pohoda, hezký den

Vytisknout