Stát nebo nestát

1. 9. 2010 / Jan Smolák

Vyskytne-li se na cestě přece jen nějaká překážka, ratio vyřkne ústy "světodějné osobnosti" ten nejneoblomnější možný argument, jaký i nejzatvrzelejší dogmatiky vyprostí z okovů jejich iracionální konstrukce a přesvědčí je o nutnosti podílet se na syntéze, jež startuje vyšší level. Všudypřítomný intelektuální kvas je celospolečenskou samozřejmostí, lidé fundovaně hodnotí veřejné dění od Aše až po Hrčavu, rohlíkem se nikdo opít nenechá, ironie je oblíbenou zkouškou ostrovtipu, zatímco cynismus exkluzivním znakem morální upadlosti. Společnost generuje pravdivou reflexi sebe samé a neochvějně hájí vlastní zájem. Zdá se, že stát tak logicky musí být radostným výtvorem civilizace, nikoli "... důsledkem prokletí, spočívajícího na zemi", jak jednou prohlásil jakýsi Schelling, který byl zřejmě notorickým rýpalem, jelikož již na Hegelově pojetí prvotního objektivna (tj. toho, z čeho původně vychází veškeré dění) - "čistém bytí" - nenechal nit suchou. Hegel si v nadšení ze své velkolepé myšlenky zajisté mohl dovolit nonšalantně vyslovit "čisté bytí je nic", příliš tuto malichernost nerozpitvávat a z nic -- které je pozoruhodně zároveň vším -- rozvinout další úvahy. Vždyť idea vyvíjejícího se ducha připadá člověku logická zcela přirozeně (netřeba být troškař, logická ad infinitum), proč tedy nadbytečně spekulovat, jestli něco musí uvádět "čisté bytí" do pohybu, aby se vlastní aktivitou stalo "živoucím duchem", který synchronizuje logiku se skutečností. Že by snad "živoucí duch" mohl někdy procházet krizí vlastní identity? Tssss, to je natolik nepravděpodobné, že snad ani nemůže dojít k situaci, v níž budou hegeliánští údržbáři rozjímat, zda-li je k rozběhnutí dvoutaktního motoru zapotřebí hledat pohonnou "substanci", namísto předpokládaného spoléhání se na "samovolný" chod.

Ovšem v krásné České republice jakoby se spikli všichni svatí, česká společnost zarputile bojkotuje ideu státu jako instrumentu obecné spravedlnosti a sociálního pokroku. Pravdou je, že "živoucí duch" to u nás neměl poslední dobou nikterak jednoduché. Jak víme, tanky vs. "zlatá šedesátá". Nebo krátce po sametu: Jedno oko nezůstalo suché, když čerstvý prezident četl své novoroční evangelium (ten chlapec měl talent, o tom žádná - ZDE), jaksi se však v té chvíli pozapomnělo, že mezitím v reálu mamon a jeho lesklé cetky chystají ofenzívu, která utopí bezbranné české chalupáře v hektolitrech Coca-Coly. Stalo se. Nejspíš nebylo historického vyhnutí.

Jak je tomu dnes? Vezmeme-li takovou reprezentativní funkci jakou je předseda vlády, Hegel by jistě očekával, že na tomto postu bude rozený mluvčí "živoucího ducha", který překypuje moudrostí a pozvedá společnost k důstojnosti, jež civilizovanému člověku právem přísluší. V kontextu s tím nelze nevzpomenout ekvilibristický kousek premiéra Nečase, který v rámci předvolební tiskové konference využil opravdu sofistikovaného způsobu komunikace s veřejností, čímž odhalil, na jak vysoké úrovni je ochoten (či schopen) sdílet "živoucího ducha" s českou společností. Předstoupil blíže objektivům a jako pádný důvod k volbě jeho strany pozvedl modrou tašku plnou krmiva. Je-li toto symbolická momentka doby, vše je špatně! Tímto "gestem" byla vyjádřena nadřazenost širokým vrstvám, kterou pan Nečas nepochybně cítí. A nejen to, evokace militantního antikomunismu, jochocho a další ultrapravicové eskapády, jichž se během následujících let společnost zřejmě dočká, dávají tušit, že se náš nový premiér rozhodl jednat nad rámec své role poslušného školáčka dychtícího po chvalitebném ratingu na vysvědčení. Pakliže ve Strakovce zasedají lidé, kteří se profilují tímto laciným způsobem, je zjevné, že stát je momentálně nástrojem osob co nereprezentují "živoucího ducha", ale jeho iracionální protiklad - "slepou vůli", která si ke svému naplnění žádá participaci na moci za všech okolností a všemi prostředky, aniž by byla něčím puzena hledat logický důvod svého počínání -- natož rozvažovat, jaké dopady na societu může mít. Poté se ve veřejném diskurzu objevují stupidity, jako například možnost uplatnění direktivy namísto demokracie.

Děje-li se toto, svobodně uvažujícímu člověku se nutně do mysli vkrádá anarchická myšlenka, jestli stát (který není na "slepé vůli" autonomní) a "živoucí duch" nejsou vůči sobě v opozici.

Stále je tu však demokracie v mnoha jejích formách, domácí půda "živoucího ducha". Neměl by právě zde excelovat? Škoda, že Hegel nebyl ve své genialitě více ohleduplný k obyčejným smrtelníkům a nevydal podrobnější svědectví o tom jak se z "nic" rodí "živoucí duch". V ČR by to byla spásná rada.

Vytisknout