Neklid v justici

31. 8. 2010 / Zdeněk Jemelík

Ti, na něž případné uskutečnění jeho záměrů dopadne, jednoznačné nadšení neprojevují. Částečně se tomu nelze divit, protože prvoplánovým motivem všech opatření je zlevnění a zrychlení služeb resortu spravedlnosti. Neklade se důraz na zvýšení kvality, čili na spolehlivější zajištění vymahatelnosti práva a spravedlivosti rozhodnutí. Tam, kde by měla jít rychlost a finanční úspornost na úkor lepší spravedlnosti, by nabízená opatření byla ke škodě věci.

Rozpaky vyvolává hned záměr na snížení věkové hranice pro odchod soudců do důchodu ze 70 na 65 let, kořeněný výkladem o nutnosti odchodu těch, kteří vystudovali za totality a jsou méně výkonní, a jejich nahrazení mladými lidmi, kteří vystudovali po Listopadu, znají jazyky, mají zahraniční zkušenost a umí používat informační technologie. Zřejmě se nebere v potaz vliv rozdílu životních zkušeností a osobnostní vyzrálosti nově příchozích a odcházejících na výslednou kvalitu rozhodovacích procesů v justici.

Otevírat za těchto okolností znova debaty o vhodnosti případného zvýšení spodní věkové hranice věku soudců, které probíhaly poměrně nedávno, a připomínat, že soudcem by měla být vyzrálá osobnost s určitými životními a profesními zkušenostmi, by zřejmě nemělo smysl.

Snížení věkové hranice pro odchod soudců do důchodu není samo o sobě nic revolučního, neboť jde o návrat do stavu, který zde kdysi byl, a k poměrům, které jsou obvyklé jinde v Evropě. Je ovšem divné, že s ním pan ministr přichází bez koordinace s nositeli záměrů důchodové reformy. A hlavně jsou nepříjemné jeho finanční dopady na postiženou skupinu soudců, nebudou-li vyváženy vhodnou kompenzací.

Naproti tomu náhlé poukazování na soudce s předlistopadovým vzděláním jako na překážku dosažení vyšší výkonnosti soudů působí poněkud překvapivě. Až dosud žádnému ministrovi spravedlnosti nepřekáželi, ani Jiřímu Pospíšilovi v době jeho prvního mandátu. Je skutečně záhadou, proč začali vadit právě teď. Působí to dojmem marketingového triku. Nutnost dosáhnout úspor mzdových prostředků, k nimž nelze dojít jiným způsobem než snížením početních stavů, je nezpochybnitelná. K jejímu pochopení rozhodně není nutná ideologická omáčka, zvlášť když rozdíl mezi předlistopadovým a polistopadovým vzděláním asi nemůže být příliš dramatický, když složení pedagogických kádrů se politické změny nějak zásadně nedotkly. Také Jiřího Pospíšila vzdělávali učitelé, kteří na fakultách působili již za starých časů, pokud dokonce nesloužili v represivním aparátu starého režimu. I on má převážně socialistické vzdělání.

Navíc ideologická omáčka působí dojmem Potěmkinovy vesnice: na jaká místa budou nastupovat mladí, totalitním vzděláním neposkvrnění noví soudci, když současně s odchodem těch starých se budou výrazně snižovat stavy tabulkových míst? Noví lidé budou z úsporných důvodů přicházet k soudům spíše v kategorii vyšších soudních úředníků.

Tím nechci zpochybnit skutečnost, že mezi staršími soudci jsou skutečně někteří, kteří unikli polistopadové očistě justice jen nedopatřením, nebo spíše díky ochraně někoho vlivného, a je dobře, že na ně konečně dojde. Na druhé straně Pospíšilova opatření budou působit plošně a vypudí z justice i starší soudce, kteří nemají svědomí zatížené hříchy z minulosti, jsou dosud psychicky ve formě a díky svým zkušenostem jsou cennou oporou svých soudů. Ve výsledku může dojít ke snížení kvality soudcovského sboru.

Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodnější jít cestou uzákonění povinného celoživotního vzdělávání soudců a periodického přezkumu způsobilosti soudit, při jehož zavedení by se provedl plošný jednorázový přezkum v dosti široké věkové kategorii. Došlo by k vytřídění podle kvality, nikoli jen podle věku. Věková hranice odchodu do důchodu by pak měla být stanovena v souladu se záměry penzijní reformy.

Je podivné, že v této souvislosti se Jiří Pospíšil vyhýbá úvahám o souběžné nutnosti zkvalitnění sboru státních zástupců. Překážejí mu soudci, kteří získali vzdělání za totality, nikoli však státní zástupci se stejnou "vadou", z nichž mnozí navíc aktivně působili v represivním aparátu totalitního státu a skutečně se podíleli na potlačování občanských práv. Nevadí mu, že velkou část vedoucích míst od okresů až po nejvyšší státní zástupkyni mají v rukou prokurátoři protiprávního režimu, od nichž se požadovala jednota politického přesvědčení a profesionality, čili jejichž profesní výkon byl podřízen ideologii. Ti se náhle ocitli v schizofrenním postavení advokátů státu, který z hlediska jejich někdejších politických postojů by měl být pro ně nepřátelský.

V této souvislosti působí absurdně jeho tažení za upevnění nezávislosti státního zastupitelství, na jeho výraznější oddělení od moci výkonné. Obávám se, že jako úspěšný mladý muž, jenž takřka přímo ze školních škamen přesedl do poslaneckých lavic a žije odtržen od všedního života, nevyzbrojen obecnými životními ani profesními zkušenostmi, sycen pouze filtrovanými informacemi, nemá objektivní představu o tom, v jakém "rozvalu" (terminus technicus bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové) se nachází státní zastupitelství. Omezení odvolatelnosti nejvyššího státního zástupce a popř. i nižších vedoucích státních zástupců může vést k absurdním situacím jako například: ministr se rozhodne navrhnout odvolání nejvyššího státního zástupce, jenž dle jeho názoru v konkrétní věci zneužil svou pravomoc, a podá na něj žalobu kárnému soudu s návrhem na odvolání. Provinilec se bude bránit, soudní řízení se potáhne tři roky a během té doby povede státní zastupitelství kárně obviněný, který využije svého postavení k maření vyšetřování svých poklesků. Výsledek kárného řízení bude předvídatelný.

Státní zastupitelství není soud a nemůže být nezávislé. Je to advokát státu a strážce zákonnosti trestního řízení. Odpovědnost vedoucích státních zástupců je mimořádná a jejich odvolatelnost za poklesky musí být snadná. Neměl by být velký rozdíl ve služebních poměrech státních zástupců a velitelského sboru policie, s jejíž činností působení státního zastupitelství úzce souvisí. Naopak je na místě zbavit státní zastupitelství inkvizičního charakteru a otevřít je veřejné kontrole, zprostředkované soudem, tedy podřídit vedení přípravného řízení dohledu soudu.

Součástí Pospíšilových záměrů na upevnění nezávislosti státního zastupitelství a zvýšení jeho výkonnosti je odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně. Pan ministr je odůvodňuje nutností mít v době provádění změn v čele státního zastupitelství nejvyššího státního zástupce, který požívá důvěru odborné i laické veřejnosti. Nespojuje tedy požadavek na odchod Renaty Vesecké se skandálem Potoczek-Vesecká (tzv. kauza Čunek), přičemž navíc považuje za neprůchodný požadavek veřejnosti na objektivní posouzení zákonnosti tehdejšího zásahu státních zástupců (vyšetřování skončilo, zapomeňte).

Jeho postoj v této věci mi připomíná pověstné Poučení z krizového vývoje...atd., v němž není ani slovo o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy jako o hlavní příčině společenské krize. Prvotním a nejdůležitějším důvodem ztráty důvěryhodnosti Renaty Vesecké je právě skutečnost, že se nechala zatáhnout do této aféry. O tom ovšem Jiří Pospíšil nemůže mluvit, protože v té době byl odpovědný za dění v resortu a za skandál by měl nést svůj díl odpovědnosti. Nebyl by zřejmě tím správným člověkem, který by měl morální kredit na podání návrhu na její odvolání.

Jsem osobně přesvědčen, že Renata Vesecká by měla z úřadu odejít. Ale způsob, jakým to chce Jiří Pospíšil a zřejmě celé vedení ODS vyřešit, mi připadá nespravedlivý. Byl-li zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka právně v pořádku, je povinností těch, kteří si jej tehdy "objednali" a strpěli, aby ji před veřejností očistili. Naopak, došlo-li ke zneužití moci státních zástupců, což jako laik považuji za téměř jisté, Renata Vesecká musí odejít, protože neodolala politickému tlaku. Ale s ní musí odejít všichni, kdo ji k osudovému kroku přiměli, kdo se na něm podíleli, kdo se proti němu nevzepřeli, ač měli a mohli. Bez soudního přezkumu zásahu státních zástupců to ovšem nepůjde.

S výše uvedeným souvisí Pospíšilův záměr na změnu zákona o státním zastupitelství. Jeho obrysy nejsou zatím příliš jasné. Renata Vesecká tvrdí, že v podstatě jde o koncept, který již v r. 2007 předložilo ministerstvu Nejvyšší státní zastupitelství ČR. Stejně jako v jiných případech, ani v tomto Jiří Pospíšil nezmiňuje zásluhy skutečných autorů předloh, ale to není podstatné a není ostatně jisté, že skutečně ponese do parlamentu návrh, stojící na zmíněném výtvoru státních zástupců. Dovoluji si ale upozornit, že by mělo dojít k zásadní změně koncepce začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů a způsobu jeho řízení. K takové věci by se měli vyjádřit v široké diskusi nejen státní zástupci, ministerští úředníci a pár odborníků z akademické oblasti, kteří byli přizváni k práci na novele, ale všichni, kdo se s nešvary státního zastupitelství ve své praxi potýkají -- především soudci, policisté, ale i laická veřejnost. Za těchto podmínek, zaručujících kvalitu výsledku, nelze ovšem novelu ušít horkou jehlou za pár měsíců.

Poněkud menší údiv vyvolalo oznámení Pospíšilova záměru na podstatné omezení exekučních činností soudů a jejich předání soukromým exekutorům. Hypoteticky by mělo být v podstatě jedno, kdo vymáhá pohledávky -- zda stát nebo soukromý exekutor, ovšem za předpokladu, že ministerstvo nebo jiný příslušný orgán budou vykonávat nad soukromými exekutory dostatečně účinný dohled, aby si nemohli dovolit žádné nezákonnosti. Potíž je v tom, že dosud ministerstvo tuto úlohu řádně nezvládá a rozšíření působnosti soukromých exekutorů mu ji dále ztíží.

Mám ale pochybnost o ekonomické výhodnosti přenesení vymáhání pohledávek na soukromé exekutory: pokud si na sebe vydělají soukromí exekutoři, soudní by to měli umět také. V tom případě by jejich činnost stát finančně nezatěžovala a bylo by zbytečné se jich zbavit. Šlo by tedy o reorganizaci pro reorganizaci, jen aby se ukázalo, že se něco dělá pro dosažení úspor. Pokud je ale provoz soudních exekutorů pro stát ztrátový, asi se nedá dělat nic jiného, než mu jej vzít. Ale potvrdila by se tím pravdivost tvrzení, že stát je špatný hospodář.

Projednávání záměru na převedení téměř úplného rozsahu exekucí do soukromých rukou by mohlo být příležitostí k úvaze o zásadní změně způsobu zpeněžování propadlých exekučních zástav. Dosud je draží exekutor ve veřejné dražbě. Právě zde dochází k poškozování jak dlužníků, tak věřitelů tím, že se zástavy draží pod cenu do rukou předem dohodnutých zájemců. Věřitel pak není uspokojen, protože dražba vynesla méně, než bylo možné, a dlužník odchází s neuhrazeným závazkem. Bylo by na místě tuto činnost vzít z rukou exekutorů a svěřit ji státnímu dražebnímu domu.

Přes výše uvedená kritická slova je třeba Jiřímu Pospíšilovi přiznat, že otvírá témata, o nichž se dosud mlčelo, a vnáší tak do resortu spravedlnosti i do veřejnosti tvůrčí neklid.

Vytisknout