ANALÝZA příčin historické porážky levice v České republice

Budoucnost sociální demokracie a levice vůbec v globálně-kapitalistickém neřádu

13. 8. 2010 / Martin Pleva

Tento příspěvek vzniká s odstupem plných dvou měsíců od květnových parlamentních voleb, přelomových tím, že poprvé od r. 1992 vznikla jasná vládní většina (nejpočetnější v dějinách ČR) a poprvé ztratila levice svou „plus minus“ polovinu odevzdaných hlasů. Nedomnívám se ani v nejmenším, že téma zastaralo a vyprchalo, naopak jsem hluboce přesvědčen, že právě časový odstup umožní dostatečný nadhled i vhled do problému. Rád bych už tímto svým vědomých zpožděním protestoval proti trendu těkavosti a rychlokvašené pomíjivosti, který se tak silně zabydlel v našem veřejném diskurzu (ale je obecnějším symptomem povrchnosti postmoderní doby). Delší časový odstup má navíc i další výhodu: mohu reagovat na řadu velmi zajímavých podnětů z proběhnuvší diskuze o příčinách porážky sociální demokracie a budoucích vyhlídkách levice. Neoddělitelnou součástí tématu je ovšem obecnější diagnóza soudobého světa, jeho neduhů, vymezení nastávajících rizik a hrozeb – a snad i postulování křehoučké naděje a perspektivy.

Při hodnocení voleb nepomohou ani odkazy na zemanovce (tohoto trojského koně Topolánka a Dalíka) anebo na všelijak zmatenou, částečně ovšem fašizující Bobošíkovou. Jestliže levicový volič není schopen rozpoznat, kdo bude skutečně hájit jeho zájmy a kdo ne – pak je to debakl levicových politických stran a jejich představitelů, ale také levicově smýšlejících intelektuálů. Z tohoto pohledu viděno byl naproti tomu rok 2006, navzdory numerické porážce, ohromným vítězstvím levice, neboť tehdy si lidé uvědomili velice dobře a přesně, kdo stojí na čí straně. Nyní došlo k babylonskému zmatení politického jazyka – a „obyčejní lidé“ prohráli.

Při hledání příčin zaznívá nejčastěji: Jiří Paroubek a „strach z Řecka“. Tyto důvody jsou jistě správné. Ale myslím, že jsme ještě veřejné debatě hodně dlužni rozklíčování obou zaklínadel. Ano, bezohledné a štvavé útoky na předsedu sociální demokracie, nenávist vůči němu, vystupňovaná na míru dosud v naší politice nevídanou – to volby rozhodlo jistě velmi významně. Nicméně ve sporu zastánců a protivníků bývalého předsedy ČSSD poněkud zaniká otázka: dobře, ale co mohl tedy J. Paroubek proti tomu dělat? Odpověď je, domnívám se, jediná možná: musel by nebýt (myslím nebýt v čele hlavní levicové strany, nebytí na světě by snad nemilosrdní lovci jeho skalpu nepožadovali, i když kdo ví ...). Jenže kdyby nebylo J. Paroubka v čele sociální demokracie, nebylo by ani neuvěřitelného volebního úspěchu z r. 2006 – který tak nápadně kontrastuje s katastrofami ČSSD v evropských, krajských a senátních volbách za Špidly a Grosse, bez Paroubka by nebylo ani volebního vítězství z r. 2008! To by si měli všichni antiparoubkovští propagátoři uhlazené, krotké sociální demokracie uvědomit! Nebýt Paroubkova (a Rathova) konfrontačního a prý agresivního stylu, neseděli by pánové Hašek a Onderka na svých židlích. Ostatně nadcházející komunální volby ukážou, kdo vůbec bude ochoten volit onu „novou“, hodnou a k pravici tak vstřícnou ČSSD, která pár dní nebo týdnů po volbách neváhá hodit důchodce a „socky“ (!) přes palubu a vykašlat se na protipoplatkový boj s absurdním vysvětlením takového J. Hamáčka³, že prý voliči v květnu rozhodli o tom, že platit v nemocnicích chtějí. Ke konfrontačnosti se ještě vrátíme, ale již teď je třeba říct: konfrontační styl J. Paroubka se osvědčoval až do r. 2008 včetně, když přinášel sociální demokracii jeden bod za druhým, a to, že se náhle od roku 2009 zadrhával (druhé místo v eurovolbách), až se zadrhnul úplně (květen 2010), souvisí podle mě se dvěma faktory: neúměrně dlouhou volební kampaní, která trvala téměř dva roky a voliče přirozeně unavila a demobilizovala (konfrontačnost vytváří, a zároveň vyžaduje mobilizaci), a za druhé s “řeckým fenoménem“, k němuž se tímto dostáváme.

Není snad třeba vůbec rozvádět, že celý onen „řecký strašák“ neměl žádné reálné ekonomické jádro, podle textu V. Bělohradského „Pět poučení z květnových voleb“ (Právo 3.7.2010, s.10) šlo o jednu z největších lží v dějinách české politiky, takové hodnocení lze jen bezvýhradně podpořit a nesčetněkrát podtrhnout. Klíčová otázka ale musí znít opět jinak: jak je možné, že podvod zabral a zapůsobil i na řadu nepravicových voličů? A zde narážíme na věc nejpodstatnější: sociální demokracie nestála pouze proti politické konkurenci, jak by mělo být v liberální demokracii obvyklé, nýbrž proti nesmírně silnému a takřka neprůstřelnému konglomerátu ekonomů, různých analytiků, celebrit a žurnalistů, kteří ve spojení a bez nadsázky i v těsné součinnosti s politickou pravicí – a bohužel i vypařujícím se „středem“ – bili do ČSSD hlava nehlava – a uspěli. Proti sociální demokracii u nás stojí dobře organizovaná a semknutá pravičácká klaka ve službách globálního kapitálu, neštítící se žádného prostředku a infikující nevídaně vulgárním myšlením zejména mládež. Ne, nežijeme v normálních podmínkách a ani v normální zemi; i v časech dnešního globálního kapitalismu je neoliberální třeštění na český způsob skutečně extrémní. Tragicky a podle se zachovali i komunisté, jež se nedokázali silnější levicové strany zastat v bláhové naději, že na svou stranu přetáhnou pár procent hlasů; voliči i v této věci kalkuly soudruha Filipa zchladili. Ale celá situace – „ČSSD proti všem“ nebyla přece nová, existuje tu po dlouhá léta. Kapitál a sociální vrstvy s ním spojené vedou v Česku prostřednictvím mediální pravičácké klaky lítý „třídní boj“ (platí bohužel i bez uvozovek) s demokratickou levicí, považujíce ji (ironií osudu zcela mylně) za svého nejnebezpečnějšího protivníka, jako by v Lidovém domě seděl nějaký Chávez... Ale teď teprve slavila klaka úspěch a mediální masáž své orgiastické hody: jen netvor Paroubek mohl být přesvědčivě vykreslen jako nezodpovědný politik-lotr, který kvůli vlastní moci zavleče svou zemi až do státního bankrotu. Kampaň „Paroubek“ a kampaň „Řecko“ se tak nutně propojují.

Samozřejmě i sociální demokraté udělali chyby. V polemice E. Koháka a J. Paroubka (Kšefty, strany, ideály, Právo 25.6.2010, s.6) o tom, zda strana spoléhala více na program, nebo na marketing, mají tak trochu pravdu obě strany. ČSSD má program pečlivě vypracovaný a její programové konference (byť nikoli vystoupení všech řečníků) mohly na zájemce udělat seriózní dojem. Ale nic naplat, valná většina občanů posuzovala stranu dle nekonečného a otravného lesu billboardů, které paradoxně jen potvrzovaly pravičáckou hysterii; snad poprvé (v našich dějinách) jsme tak byli svědky situace, kdy prostředky politické propagace voliče k dané straně nevábily, nýbrž od ní spolehlivě odrazovaly. Nešťastné třinácté důchody jako by prakticky dosvědčovaly oprávněnost obav z nekompetentní rozhazovačnosti motivované jen snahou „uplácet občany“! Nepochopitelná a neomluvitelná byla také jednotvárnost billboardových hesel, která se ve finiši ještě stupňovala... Ostatně J. Paroubek sám přiznal, že vedení strany a kampaně nebylo zejména na řeckou kartu dostatečně připraveno, i když je poctivé vyzvednout i výjimky, jakou byl brilantní řečnický výkon L. Zaorálka v posledních předvolebních speciálních Otázkách Václava Moravce z Moravskoslezského kraje. Ale i zde se ukázalo to podstatné: již samo nastolení tématu a jeho spojení s tehdy aktuálním problémem povodní, o výběru hostů a tendenčnosti televizních šotů nemluvě, jasně stranilo pravici a bylo zcela v intencích výše definované klaky. Takové jedno vydání (běžných) Otázek VM věnované tempu zadlužování, kdy během vysílacího času na obrazovce hrozivě naskakovala numera státního dluhu, přihrálo TOP 09 nebo ODS více hlasů než všechny předvolební mítinky těchto stran dohromady. A to Moravcovy pořady v rámci naší mediální scény přece jen patří k tomu lepšímu a zachovávají jakýs takýs dekor korektnosti.

Co z toho tedy plyne? Nejen to, že český národ ukázal bohužel neobyčejnou náchylnost k manipulovatelnosti (V. Bělohradský), ale především že proti mediální klace nebylo možné vyhrát. Moje úplně první reakce na volební výsledky byla: tak se vám to přece jenom podařilo! Ani tak silný člověk jako Paroubek a tak bojovně a mocichtivě (proč to nepřiznat?) naladěná strana jako předvolební ČSSD nebyla schopna v mediálním věku soustředěné a cílené palbě vzdorovat. To je velké poučení do budoucna: situace z letošního jara se může bohužel kdykoli opakovat, ba co víc: sociální demokraté jsou vydáni na milost a nemilost mediální pravicové klace – a odtud zřejmě pramení tendence některých představitelů strany k „posouvání do středu“. K tomu se níže vyjádřím obšírněji, ale abych se vrátil k onomu debaklu levicové politiky a levicových politiků, nadhozenému v úvodu: největším paradoxem nedávných voleb je, že ačkoli jde o katastrofální a historickou porážku levice, nebylo v lidských silách sociální demokratů jí zabránit, že za ni tedy – jakkoli neuvěřitelně to zní – v jádru a podstatě věci nemohou; střetli se s protivníkem, který disponoval zbraněmi o několik tříd účinnějšími, takže v dané konstelaci sil nebylo možné zvítězit. Což pochopitelně neznamená, že by strana do budoucna neměla podstoupit sebereflexi nebo že by ledacos neměla změnit ...

Budoucnost sociální demokracie a levice vůbec v globálně-kapitalistickém neřádu

První závažnou otázkou je, jaký styl politiky by měla sociální demokracie nadále uplatňovat a (což s tím souvisí) s kým tvořit strategické partnerství. Už shora jsem snad doložil, že konfrontační styl, spojovaný dnes ponejvíce s Jiřím Paroubkem (i když s ním začal Miloš Zeman) a v povolebních časech více či méně zatracovaný, přinášel svého času velmi dobré volební výsledky. To ale není – pro mne jako nepolitika – vůbec podstatné a rozhodující. Důležitější je, že tento styl je (bohužel?) nezbytností a nevyhnutelností, má-li levice plnit svůj hlavní úkol: hájit zájmy svých voličů. Převaha neoliberální ideologie je totiž tak velká a síla pravice mediální, ekonomická a politická (i kdyby neexistovala výše popsaná klaka) tak ohromná, že levici, nechce-li rezignovat právě na svou levicovost, nic jiného nezbývá. Nejde jen o to, že silná slova přitahují sama o sobě pozornost, ale ve hře je celá hloubka problému. Takový bývalý premiér Fischer nebo ministr financí Janota se mohli hezky usmívat a způsobně, uhlazeně a kultivovaně hovořit – a dělat přitom politiku, která ve všem připravovala půdu (i ideově) nynější Nečasově sestavě. Masáž a mobilizaci občanů ve smyslu neoliberalismu za ně obstarali jiní. Ale autentický levicový politik si takový přepych dovolit nemůže. Kdo, když ne on, místo něj potřebnou ideovou a ideologickou mobilizaci provede? Kdo překreslí pohled na věc, který je vždycky už nějak ideologicky – tedy ve prospěch někoho – narýsován? Právě v tom tkví, přes tisíc a jednu drobnějších výhrad, které k jeho osobnosti jistě můžeme mít, význam Jiřího Paroubka a v tom spočívá také pravý důvod nezřízené pravičácké nenávisti vůči němu. Paroubek pochopil, že se s ním pravičácká mediální klaka mazlit nebude právě proto, že je schopným a perspektivně dobrým premiérem, který by v čele sociálnědemokratických vlád mohl vydržet dost dlouho... Ostatně, kdo by ještě váhal, nechť si laskavě vzpomene na to, jak se u nás psalo o Zemanovi a jeho vládě (hulvátský ožrala, neschopní – bývalí komunističtí – dědci, zkorumpovaní opoziční smlouvou), o Špidlovi (Vladimír „Iljič“ Špidla, „Špidlistán“) či Grossovi (aféra s bytem a neustále živená závist vůči zbohatnutí bývalého premiéra, kterého tímto nikterak nehájím). Ne, jak mnozí dobře vědí, v naší zemi není horší post než předseda sociální demokracie ... i kdyby jím byl Ježíš Kristus osobně. Nesmíme se nechat mýlit tím, že teď je jakoby ticho a klid ... klaka vyčkává, ale brzy po sjezdu se opět půjde na zteč.

Zdá se tedy, že není volba: vadil „hodný“ Špidla i „zlý“ Paroubek a bude vadit i – doufám že – možný budoucí předseda B. Sobotka. Sociální demokracie navíc tváří tvář pravicové přesile má před sebou skutečnou Sofiinu volbu: buď u vládnoucí klaky škemrat o shovívavou toleranci tím, že bude co nejkrotší, nebude si dovolovat mít „příliš levicové“ názory a ve všem podstatném odkývá neoliberalismus, čímž si ovšem spolehlivě odradí voliče a spadne přinejlepším někam na 10%, anebo vzdorovat neoliberální politice a bránit sociální stát, co to půjde, a v důsledku toho se stát terčem neustálých kampaní. Obávám se, že mnoho sociálních demokratů, těšících se z teplých místeček a funkcí nebo na ně, bude chtít jít první cestou, pro zachování elementární politické páteře je však nevyhnutelná cesta druhá. To ovšem znamená, že jistá míra konfrontačnosti je a bude vždy nezbytností, na úder je třeba odpovědět úderem, v politice nelze nastavovat druhou tvář (ostatně s oním výše zmíněným Ježíšem jakožto předsedou sociální demokracie by byli pravičáci rychle hotovi, vypískali by ho coby blázna...). Jestliže nynější vedení sociální demokracie prohlašuje, že chce vést opoziční politiku důslednou a ráznou, ale zároveň věcnou a slušnou, pak nelze než souhlasit. Ale budou-li opravdu platit prvé dva přívlastky, pak přijdou zcela určitě i tvrdé a nemilosrdné útoky – a pak bude otázkou, zda uhnout, nebo vydržet i za cenu, že bude třeba „vytrvat proti všem“, pak se bude lámat chléb a já můžu jen držet ty své palce ... A pak ještě poradit: pro dobrou konfrontaci je třeba být výborně připraven právě odborně a věcně, takže studovat, studovat, studovat (ale myslet bez leninského fanatismu) ...

S výše uvedeným souvisí i otázka, s kým by sociální demokracie měla v budoucnu spolupracovat, resp. tvořit koalice. L. Jelínek ve sporu s J. Paroubkem opakuje a sumarizuje vizi, kterou dlouhodobě prosazuje V. Špidla a kterou velmi záhy po volbách veřejně vyslovil B. Sobotka: nehledat podporu u komunistů, ale spolehnout se napříště na partnerství s širokou škálou levých liberálů, ekologů nebo sociálně cítících křesťanů. Paroubek poněkud zúženě ovšem pochopil věc tak, jako by se navrhovala koalice se Stranou zelených a KDU-ČSL, a vznesl řadu zcela relevantních námitek. On sám vidí jako reálnější spíše kooperaci s “radikální levicí“, tedy jaksi přejmenovanou a zreformovanou komunistickou stranou. I zde se nachází ČSSD před obdobou volby mezi špatným a zlým: bude-li hledat spojence příliš směrem doprava, hrozí, že tito partneři zcela převálcují levicový étos, jenž je pro důvěryhodnost sociálních demokratů u voličů klíčový (právě to se stalo Špidlovi) ; bude-li se spojovat s komunisty (jejichž transformace je krajně nepravděpodobná), hrozí pochopitelně běsnění antikomunismu, jak jsme toho byli ostatně v roce 2006 svědky – tento antikomunismus se vší svou idiocií se navíc šíří jako infekce i do řad samotné ČSSD, což doložil svým výrokem i místopředseda strany Roman Onderka...

Je třeba si uvědomit a mít stále na zřeteli, že pravicové klace (jíž slouží řada užitečných idiotů, kteří to „myslí dobře“) je antikomunismus dobrý výhradně jako zbraň proti sociálnědemokratické levici, nikoli snad proti nějakým stalinistům v KSČM. Antikomunismus je pro naši mediální a politickou pravici hlavní pojistkou, aby snad ČSSD neuhnula „příliš doleva“ a nezačala – nedejbože! – prosazovat proti kapitálu zájmy „obyčejných lidí“. Kdo toto nechápe, měl by rezignovat na všechny politické funkce, vrátit se do občanského zaměstnání a po večerech si opakovat základní politologickou násobilku. Co má ale tedy ČSSD dělat? Odpovědět lze takto: je nutno být v tomto na „výši doby“ a projevovat patřičnou dávku „flexibility“ – a spojovat se ad hoc doprava i doleva dle momentální potřeby a tím neustále mást pravicovou klaku, která na obě variantní strategie sociální demokracie reaguje odlišně: na „špidlovskou“ cestu tak, že sugeruje levicovým voličům, jak ČSSD „zrazuje své sliby“, a na „paroubkovskou“ zase tak, že bije na poplach před „návratem komunismu“. Nebudou-li takoví komentátoři Lidových novin nebo MfDnes vědět, na čem jsou – bude to nejjistější obrana levicových zájmů a hodnot.

Uvedená strategie předpokládá tedy nejen to, že se sociální demokraté nemohou vázat „jedním směrem“, ale především vyžaduje, aby ČSSD sama nikam neuhýbala k politickému středu. Důvody jsou dva: jeden pragmatický a druhý etický v nejsilnějším slova smyslu. Z hlediska pragmatismu je to snad jasné: v politickém středu není místo, mohou se v něm jen čas od času vynořovat malé efemérní subjekty, ale taková budoucnost je pro ČSSD víc než nedůstojná.

Ostatně, nejhorší volební výsledky měla strana v době, kdy se u nás začal S. Gross ohánět Giddensovou a Blairovou „třetí cestou“... Tento projekt dopadl mizerně nakonec i ve Velké Británii (Blair z premiérské pozice utekl, Brown prohrál a konzervativec Cameron dnes mluví proti kapitalismu!), zkrachoval i v Německu – kde se SPD za úctyhodných sto třicet let své historie nachází na samém dně, neboť jí vyrostla zleva mohutná konkurence ve straně Die Linke... Mluvit dnes, po světové finanční krizi, tomto skandálu všech skandálů, kdy vlády, které léta škrtily peníze na zdravotnictví, kulturu, vědu, školství a sociální péči, najednou sypaly miliardy do nenasytných kapes nezodpovědných bankéřů-bankrotářů, mluvit v nynějším kasinovém kapitalismu o „třetí cestě“ je stejně tragikomické, jako když se v listopadu 1989 soudruh Štěpán dovolával podpory dělnické třídy! Tedy ještě jednou: politický střed „neexistuje“, strany se přirozeně štěpí na pravici a levici, protože se tak štěpí společnost podle zájmů svých členů. Střed je „bahno“, jak se říkalo za Francouzské revoluce, na něm nemůže stát silná politická strana.

Ale je tu i důvod etický, kdyby snad sociálnědemokratickým politikům stačilo, že se jako třetí či čtvrté housle nakonec vždycky vlepí do nějaké té koalice: nechat právě v tomto dnešním světě, světě globálního kapitalistického neřádu, který bere lidem nejen nejzákladnější jistoty, ale i lidskou důstojnost a ničí veškeré sociální vazby a vztahy včetně rodinných, nechat v této žumpě nelidskosti, kdy se z člověka stalo už jenom zboží a „lidský zdroj“, nechat v tomto „bordelu“ (což je prosím výraz filozofa Egona Bondyho, já se mu z vrozené slušnosti vyhýbám) lidi napospas nemilosrdným tržním silám – to by bylo politické gangsterství nejvyššího řádu, jež by ovšem mohlo mít také nedozírné civilizačně-politické následky, následky s odstínem pořádně nahnědlým...

Má-li tedy sociální demokracie zůstat pevně vlevo, pak je třeba si objasnit, co by se mělo stát jádrem její politické strategie a vize, kterou od ní voliči právem očekávají. B. Sobotka nedlouho po volbách napsal, že strategií ČSSD je podpora dalšího ekonomického růstu a obrana a rozvoj sociálního státu. (B. Sobotka: ČSSD musí dokončit modernizaci, LN 25.6.2010, s.11) V této představě se odráží situace před nástupem globalizace v celosvětovém měřítku; v našich podmínkách pak doba kolem konce Zemanovy vlády a voleb roku 2002. Dnes by ale představitelé hlavní levicové strany měli být poučenější: sociální stát a ekonomický růst v současných podmínkách nelze skloubit. Na tomto místě musíme varovat před vírou ve „skandinávský model“. Ten je jenom ve Skandinávii (a dalo by se jistě řadou argumentů doložit, že se tam vyvinul a udržel vlivem místních specifik), všude jinde se šíří bída – podle nejnovějších šetření například výrazně stoupla sociální nerovnost v Německu, druhdy to výkladní skříni evropského sociálního státu. Pravice a neoliberálové mají totiž pravdu, sociální stát je neufinancovatelný a brání konkurenceschopnosti, ovšem tuto pravdu mají pochopitelně pouze v kontextu a v rámci současné podoby globálního kapitalismu.

Stojí-li tedy proti sobě dnes bohužel sociální stát a kapitalismus, pak je třeba, jak to výtečně vyjádřil marxistický filozof M. Hauser, omezovat ten kapitalismus a ne ten sociální stát. Musíme se tedy rozloučit s chlácholivými tezemi o tom, že snad kapitalismus je sprosté slovo, které nepatří do Evropy 21. století, jak psal kdysi J. Havel. Naopak, sociální demokracie musí v celoevropském měřítku (její internacionálnost jí to usnadňuje) vypracovat program regulace a dalších změn současného kapitalismu tak, aby bylo možno „evropský sociální model“ udržet. Já říkám, že je třeba „džina dostat zpět do láhve“. Ostatně, pozor, prázdný prostor už obsazují političtí protivníci – Merkelová nebo Sarkozy začínají hovořit o novém modelu kapitalismu. Samozřejmě je tu problém s konkurencí asociálních zemí třetího světa, s USA atd. – já přirozeně nemám v kapse hotový recept, ale myslím, že toto je koncept cesty, kterou by se měly sociálnědemokratické strany ubírat.

Od politického středu by se takto ukotvená sociální demokracie odlišovala právě tím, že jako podmínku udržení kvality života občanů vidí nutné strukturální sociálně-ekonomické změny, které musí začít razantní regulací finančního sektoru a údery proti finančnímu kapitálu, samozřejmostí se opět musí stát výrazné progresivní zdanění atd. Nebudou-li na veřejný sektor a jeho služby přispívat ti, kteří skutečně peníze mají, nikdy z fiskálních potíží nevybředneme. Pověstné třicetikoruny, ždímané z babiček, to nevytrhnou...

Od radikálně socialistické levice, inspirované většinou marxisticky, by se sociální demokracie lišila tím, že akceptuje kapitalismus především z toho důvodu, že zatím neexistuje žádný jiný životaschopný projekt, jak uspořádat efektivně hospodářské vztahy ve společnosti. Je ovšem možné, že při krocení a regulování kapitalismu se ukáže, že tento systém smysluplně a efektivně překonat lze, to teď nevíme, ale to je jedno: důležité je začít a pro tuto úlohu je samozřejmě nutné vytvářet aliance, široké hnutí, sahající skutečně od levých liberálů až k radikálním socialistům. Sociální demokraté (zcela jistě v České republice) mají šanci stát se přirozeným krystalizačním jádrem takového silného hnutí, už proto, že ideově sterilní KSČM se svým vymírajícím členstvem a voličstvem toho opravdu mnoho nezmůže, ale zároveň spolehlivě brání v nástupu jiné, nové levicové straně. Hlavním úběžníkem všech snah a svorníkem hnutí se ovšem musí stát obrana sociálního státu – tento projekt tedy rozhodně nelze pokládat za mrtvý. I když jsou lidé masírováni neoliberální propagandou a individualismem, přece jen je dokáže vybudit z apolitické pasivity, když jim berou v nejširším slova smyslu sociální práva, na něž byli zvyklí. Při vší úctě k intelektuální kapacitě takového Slavoje Žižka jsem přesvědčen, že boj za konkrétní výdobytky sociálního státu dokáže lidi stmelit a motivovat více než stále poněkud chimérické představy přímého přechodu k novému, univerzalistickému komunismu... Možno najít např. v knize známého filozofa Žižka „Nejprve jako tragédie, pak jako fraška„

Na závěr se tak před námi otevírá ideová a ideologická rovina problému – ta souvisí i s potíží, se kterou si ČSSD léta nedokáže poradit a která se ještě dokonce při posledních volbách vyhrotila: naše největší levicová strana nedokáže získat střední vrstvy, středové voliče (což není totéž) a zejména mladé lidi. Ačkoliv jednoznačně stojím za tím, aby byla sociální demokracie zakořeněna „pevně vlevo“, uvědomuji si samozřejmě, že získat politický střed je pro volební vítězství vždy rozhodující. Tento střed ale není dost dobře možné a už vůbec ne moudré získat tím, že se bude ČSSD posouvat ideově do středu, nýbrž tím, že se i středoví voliči přidají k vítězné alianci, neboť rozpoznají, že tak nejlépe budou chráněny a hájeny jejich zájmy. Poučme se od našeho protivníka: pravice nepřetáhla na svou stranu střed nějakým vyměknutím neoliberalismu a antisociálního huráreformismu, ale jednoduše soustředěnou ideologickou masáží, která dokonce přiměla lidi k tomu, aby hlasovali pro zhoršení podmínek svého života.

Ne, nenavrhuji žádnou goebbelsovskou propagandu (tu levice při své současné slabosti zorganizovat skutečně nezvládne, takže není třeba se bát), navrhuji ale např. vydávání sociálnědemokratického časopisu, zdarma distribuovaného do co největšího počtu domácností. Soudím totiž, že kardinální význam pro příští úspěšnost sociální demokracie a levice v ČR vůbec má – jakkoli starorežimně to zní – „ideová práce“. Nebojme se toho, před ideologiemi v politice neutečeme, budou vždy, a záleží už jen na tom, jaké ideologie a v čí prospěch se prosadí. Ano, voliče je třeba vychovat – je třeba jim nabídnout a vštípit určité hodnoty solidarity, spravedlnosti a netržního pohledu na lidi a svět, zkrátka protiklad současného hédonistického, kariéristického a individualistického sobectví. Bude třeba se také utkat s postmodernou a její těkavě povrchní antiideovostí a jejím cynickým výsměchem ideálům, protože lidé budou muset pochopit, že postmoderní virtuální divadlo jen odvádí pozornost od skutečného stavu věcí a plní dnes funkci Marxova opia lidu. Jen budou-li lidé levicově smýšlet, budou také levicově volit. Letošní volební kampaň neprezentovala žádnou ucelenou vizi ČSSD možná také proto, že její inženýři tušili, jak moc je mínění lidu sociálnědemokratickým hodnotám vzdáleno... To se ale může změnit. Platí to zejména o mládeži, této nejkřehčí a bohužel nejsnáze manipulovatelné sociální vrstvě. Jsou-li mladí nejvěrnějším zrcadlem společnosti, v níž vyrůstají, pak nynější době dávají to nejhorší vysvědčení. To říkám jako člověk, který dennodenně pracuje právě s těmi, kteří dali při studentských volbách ČSSD 5% hlasů, zatímco panu knížeti přiřkli suverénní vítězství. Nepřekvapilo mě to ani v nejmenším, a i když svým založením nejsem příliš velký optimista, přesto není generace, která jednou bude rozhodovat o nás, až my zestárneme (!), ještě úplně ztracena, takže slabou naději je možné mít. Začít se musí nikoli sliby, nýbrž hodnotami.

Konečně při onom ideovém boji, který nakonec rozhodne o tom, zda bude zachována humánní společnost a určitá kvalita života, nebo zda nastoupí „tržní totalita“, bude nutné se vyvarovat jedné zásadní chyby. Ve velké části veřejnosti znechucené současnými sociálně-ekonomickými poměry převládá určitá dezorientace spojená s naivní vírou v hodný a slušný kapitalismus. Celé ty pravidelně se opakují šarády, kdy se naše pravice s velkým humbukem dělí na tu „konečně už slušnou“ a „neslušnou“, mají jediný cíl: zakrýt před lidmi nemilý fakt, že – jak píše Bělohradský v textu „Pět poučení z květnových voleb“ (Právo 3.7.2010, s.10) – ten nezkažený kapitalismus nikdy nepřijde, neboť neexistuje ... U sledování velmi zajímavého projektu ČT Retro jsme si mohli znovu uvědomit, jak M. Zeman vyhrál v naší zemi z velké části právě proto, že dokázal vlít lidem naději, že se po éře tunelování bude poctivá práce opět vyplácet. Jistě, naše ekonomické prostředí se v 90. letech od Západu lišilo právě v tom, že tehdejší kapitalismus na český (a vůbec postkomunistický) způsob nerespektoval běžná pravidla a měl poněkud kriminální rysy, trh bylo potřeba vyčistit. Jakmile se toto ale stalo a k nám se dostal nadnárodní kapitál (Zemanova éra), stali jsme se opravdu integrální součástí onoho Západu se vším všudy, tedy především s potížemi sociálního státu. Nemylme se tedy: bohatství spíše než z (vlastní) poctivé práce vzniká z práce těch druhých – tak interpretuje lapidárně Š. Kotrba K. Marxe a oba mají pravdu... Iluzi o hodném a slušném kapitalismu, který – opakuji – nepřijde nikdy, musí levice nahradit ideologií účinné společenské solidarity.

Možná se to nikdy nepodaří, možná nás čeká spíše onen „konec světa než konec kapitalismu“ (M. Fischer, Kapitalistický realismus, Praha 2010). Demokratická levice, totiž všichni, kdo nejsou nostalgiky po bývalých komunistických režimech, má nicméně před sebou velikou výzvu. Buď se jí zhostí sociální demokracie, nebo někdo jiný, případně zůstane příležitost nevyužita. Ale možná je smysluplná perspektiva na dosah blíže, než si myslíme. „Stačí“ (vím, jak je to těžké, proto ty uvozovky) přesvědčit střední vrstvy. J. Keller ve své přednášce s erudicí, které se snad nikdo v této zemi nemůže rovnat, říká: v momentě, kdy střední vrstvy pochopí, že jejich nepřáteli nejsou chudí, na něž musí platit „sociální dávky“, nýbrž firmy a bohatí, protože se zříkají společenské odpovědnosti, v ten moment se celý neoliberální cirkus zhroutí.

Přispěje k tomuto prozření sociální demokracie?

Vytisknout