2. 9. 2010 / Zdeněk Jemelík
Úterek 7. září 2010 bude pro Poslaneckou sněmovnu mimořádným dnem: poprvé po sedmi letech osloví poslance prezident Václav Klaus a současně proběhne druhý letošní pokus o zvolení veřejného ochránce práv.
Proti volbě veřejného ochránce práv v r.2006 je ta letošní poněkud dramatičtější. Tehdy nepředcházely volbě žádné debaty o volitelnosti kandidátů. Všichni byli před volbou pozváni vedením sněmovny k představení v poslaneckých klubech. Potíže byly pouze s prezidentovým kandidátem Johnem Bokem, který odmítl předstoupit před klub poslanců KSČM, ač byl zván skutečně vlídně (bez ohledu na to, že byl pro komunisty beztak nevolitelný). Kandidáti byli k volbě řádně obesláni písemnou pozvánkou. Při vlastní volbě vznikl jediný zádrhel: někteří poslanci neuměli správně vyplnit hlasovací lístky a jejich hlasy propadly.
Mediální předehra volby v r.2006 se obešla bez zpochybňování osobnostních kvalit kandidátů, s výjimkou útoku Libuše Šilhánové, tehdy předsedkyně Českého helsinského výboru, na Johna Boka kvůli jeho údajné nevzdělanosti.
Hladké zvolení Otakara Motejla bylo předvídatelné a nikoho nepřekvapilo.
V letošním roce se zvolení veřejného ochránce práv v první volbě nezdařilo. Rušivým momentem byla kandidatura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která se mezi kandidáty dostala přes Senát. Proti její účasti se vynořily námitky, zpochybňující její volitelnost pro neslučitelnost funkce soudce a veřejného ochránce práv, která by jí nedovolila složit v zákonné lhůtě slib. Z praktického hlediska rozhodující překážkou byla tříměsíční resignační lhůta na funkci soudce.
Hlasy proti její kandidatuře byly nezanedbatelné: ozvali se odborní pracovníci Ústavního soudu ČR, členka ústavněprávního výboru Senátu senátorka Jiřina Rippelová, legislativní odbor Kanceláře Poslanecké sněmovny, spolek Šalamoun, podporující kandidaturu Johna Boka. Vedení jak Senátu, tak Poslanecké sněmovny jich ale nedbalo a nechalo kandidatuře Ivy Brožové volný průběh. Při výběru kandidátů Senátu se prosadila jako druhá za Annou Šabatovou, předsedkyní Českého helsinského výboru.
Prezidentův kandidát John Bok napadl kandidaturu Ivy Brožové upozorněním vedení Senátu i Poslanecké sněmovny. Předseda Senátu odpověděl, předsedkyně Poslanecké sněmovny nikoli.
Iva Brožová se domáhala svého práva na kandidaturu s odkazem na ústavně zaručený přístup každého občana ke zvolení do funkce ve veřejné správě a na ustanovení zákona o veřejném ochránci práv, podle něhož do této funkce je volitelný každý, kdo je volitelný do Senátu. Její odpůrci namítali, že obecné právo na přístup ke zvolení je omezeno dalšími ustanoveními Ústavy (včetně Listiny základních práv a svobod) a speciálními ustanoveními zákona o veřejném ochránci práv a zákona o soudech a soudcích. Z nich vyplývá, že souběh funkce soudce a veřejného ochránce práv je nepřípustný. Protože veřejný ochránce práv musí do deseti dnů po zvolení ujmout se funkce složením slibu, Iva Brožová by jako soudkyně této povinnosti nemohla dostát. Resignační lhůta soudce jsou tři měsíce. Nelze ji překlenout ani dočasným zproštěním funkce soudce, o němž může rozhodnout ministr spravedlnosti, protože použití tohoto nástroje je možné pouze v taxativně vyjmenovaných případech a ruší jen výkon funkce, nikoli status soudce.
Vážná debata kolem kandidatury Ivy Brožové se rozpoutala až v Poslanecké sněmovně, kde s kandidáty Senátu soutěžili dva kandidáti prezidentovi, a to bývalá poslankyně Eva Dundáčková a John Bok. Na právní pochyby o volitelnosti Ivy Brožové reagoval citlivě klub poslanců Věcí veřejných, který dokonce váhal, zda se má volby zúčastnit.
Zvláštní úlohu sehrála jak tehdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, tak její designovaný nástupce Jiří Pospíšil. Oba tvrdili, že zvolení Ivy Brožové je z právního hlediska možné. Jiří Pospíšil mínil, že Iva Brožová v případě zvolení přestane být soudkyní. Vycházel z analogie s ustanovením o zániku mandátu senátora v okamžiku, kdy se stane soudcem: zjevně se domníval, že pravidlo platí i v opačném směru. Paní ministryně projevila ochotu pozastavit jí výkon funkce do konce resignační lhůty, ač podle gramatického výkladu zákona to není možné. Otázku vyřešil mechanismus parlamentní demokracie: ziskem pouhých šesti hlasů byla předsedkyně Nejvyššího soudu ČR degradována na úroveň občanského aktivisty Johna Boka. Přizpůsobivé ohýbání paragrafů oběma přítomnými ministry spravedlnosti působí dojmem, že byl zmařen pokus tiše přesunout Ivu Brožovou z Nejvyššího soudu ČR do jiné "trafiky".
Poslanecká neochota podílet se na volbě, podezřelé z nesouladu s právním řádem, se odrazila i ve výsledku druhého kola, do kterého postoupila favorizovaná Anna Šabatová s Evou Dundáčkovou jako druhou: zhruba 40 poslanců nedalo hlasy žádné z nich, takže ani jedna nezískala nadpoloviční většinu z možných hlasů. Veřejný ochránce práv tedy nebyl zvolen a Parlament vyrazil k druhé volbě.
Ani po organizační stránce neproběhla první volba v r.2010 na úrovni r.2006. Kandidáti byli pozváni k volbě v Poslanecké sněmovně pouze telefonicky až na poslední chvíli a představení v klubech bylo ponecháno na jejich soukromé iniciativě. Tuto možnost pak využily pouze Eva Dundáčková a Anna Šabatová, které měly nadto výhodu organizované podpory dvou největších stran.
Zmaření volby v důsledku účasti nevolitelné kandidátky Ivy Brožové pobouřilo prezidentova kandidáta Johna Boka, předsedu spolku Šalamoun, do té míry, že podal Ústavnímu soudu ČR stížnost na neregulérní průběh volby. Argumentoval dvěma vadami řízení : připuštěním účasti nevolitelné kandidátky, která zejména v senátní části volby deformovala výsledky hlasování stažením hlasů na sebe, a nerovností podmínek pro představení kandidátů v klubech.
Úspěch stížnosti by mu nepřinesl žádný prospěch: celá volba by proběhla znova s dosavadními uchazeči bez účasti Ivy Brožové. Na její místo by se patrně prosadila buď Jitka Seitlová, zástupkyně veřejného ochránce práv, nebo Daniela Kovářová, tehdy ještě ministryně spravedlnosti. Zejména však postavení Anny Šabatové by zůstalo neohroženo. Jedinou výhodou pro něj by byla jistota účasti v opakované volbě, byť bez naděje na zvolení.
Neúspěch stížnosti by znamenal provedení nové volby s novými kandidáty, jejíž přípravy byly stejně zahájeny. John Bok tehdy neměl jistotu, že jej pan prezident znova vyšle do boje, a neměl naději, že by jej navrhl někdo ze senátorů.
Při úplné absenci naděje na osobní prospěch tak byl Bokův zákrok pouze čistým pokusem o ochranu práv jak všech kandidátů, tak občanů, kteří mají nárok, aby jejich vrcholní představitelé byli voleni právně nezpochybnitelným způsobem.
Ústavní stížnost doplnil John Bok návrhem na vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud ČR pozastavil přípravy druhé volby veřejného ochránce práv až do rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud ČR se k Bokovým podáním zachoval zcela odlišně od přístupu ke stížnosti Ivy Brožové proti rozhodnutí prezidenta o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR či ke stížnosti poslance Miloše Melčáka proti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Potvrdil sice přijetí stížnosti a její přikázání k projednání plénem Ústavního soudu ČR, ale pak se zahalil do důstojného mlčení a tváří se neproniknutelně jako sfinga. Přijetí návrhu na vydání předběžného opatření z 23. července 2010 ani nepotvrdil. Datum projednání stížnosti nebylo dosud na internetových stránkách Ústavního soudu ČR oznámeno. Ústavní soud ČR se tak opětovně projevil jako politický soud, o jehož nestrannosti ve věcech veřejné správy státu lze pochybovat.
Z okolnosti, že Ústavní soud ČR nechal proběhnout volbu kandidátů Senátu a týden před volbou v Poslanecké sněmovně nebylo dosud nařízeno veřejné jednání k projednání ústavní stížnosti předjímám, že vyhovění stížnosti je nepravděpodobné. Pro současné kandidáty to je výhoda: mají jistotu, že se do hry nevrátí nejsilnější konkurentka Anna Šabatová, kterou by podporovala přinejmenším převážná část poslanců ČSSD a TOP 09.
Debaty o volitelnosti konkrétního kandidáta se před druhou volbou neopakovaly. Novým prvkem dění je postupné odstoupení dvou uchazeček o zvolení kandidátkou Senátu, a to advokátky Kláry Samkové -- Veselé a zástupkyně veřejného ochránce práv Jitky Seitlové.
Volby v Poslanecké sněmovně se tak zúčastní dva kandidáti, zvolení Senátem, a to bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský a předseda pražské židovské obce František Bányai. S nimi budou o přízeň poslanců soutěžit prezidentovi kandidáti, a to bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník a předseda spolku Šalamoun John Bok. Jediný právník mezi nimi je Pavel Varvařovský. O Johnu Bokovi se dá hovořit jako o "poučeném laikovi" (neb stále platí, že nouze naučila Dalibora housti), dva další jsou vysokoškolsky vzdělaní informatici, o úrovni jejichž právnických znalostí se nic neví. Představa veřejnosti, že ombudsman by měl být bůhvíproč kvalitní právník, tak dostává výběrem kandidátů pěkně "na frak".
John Bok se rozhodl předejít vyloučení z představování kandidátů v klubech a oslovil všechny kluby, tentokrát včetně komunistického. Odpovědí je zatím mrazivé mlčení všech. Pouze z klubu Věcí veřejných vzkázali, že poslanci s ním nepotřebují mluvit, protože jeho názory jim jsou známy. Možná by se divili rozdílu mezi virtuální realitou, vytvářenou médii, a skutečností, kdyby si přečetli čerstvě vydanou knihu Léčba Bokem. Netuším, zda mlčení je důsledkem toho, že jsou poslanci dosud mimo Prahu, či zda Boka trestají za drzost, s kterou se postavil podáním ústavní stížnosti proti nedbání práva vedením obou komor Parlamentu, nebo zda je již v zákulisí o budoucím veřejném ochránci práv rozhodnuto a 7. září ve Sněmovně proběhne jen fraška pro veřejnost.
Podle novinářských předpovědí má největší naději na zvolení Pavel Varvařovský. Je to dosti pochopitelné, i když z celého souboru kandidátů pouze John Bok má prokazatelný vztah k ochraně lidských práv. Není to jeho povolání, ale styl života. Za práva jiných se bral již od mládí vždy a na každém místě. Přivedlo ho to k činnosti v disentu po boku Václava Havla a v polistopadových poměrech k založení spolku Šalamoun, který se snaží čelit krácení ústavních práv účastníků trestního řízení a vězněných osob. Veřejnosti celkem neznámé jsou jeho střety se strážníky městské policie, přistiženými při nevhodném zacházení s bezdomovci nebo s Romy, či jeho vystoupení na ochranu slabších občanů proti útokům různých hulvátů. Pokud se občas o někom říká, že nosí kůži na trh, v případě Johna Boka to není obrazné rčení. Pro většinu politiků je ale nepřijatelný pro svou naprostou nezávislost a tedy neřiditelnost politickými stranami. Také se mu vytýká prchlivost, bouřlivé vystupování, časté používání vulgárních výrazů a nevzdělanost. Je pravda, že diplomatická uhlazenost, či podle novější terminologie politická korektnost různých pokrytců mu jsou naprosto cizí: co na srdci, to na jazyku, a to hezky nahlas, v soukromí i opepřeno neslušným slovem. Je velmi vzdělaný ve společenských vědách, ale nemá systematické školní vzdělání. Šosáky to pobuřuje. Jeho zvolení by se proto dalo považovat za "zázrak nad Vltavou" (srv. "zázrak nad Vislou").
Všichni ostatní kandidáti mají pro naši "věrchušku" společný půvab: s různými odstíny v provedení budou pokračovat v tradici, vytvořené Otakarem Motejlem (jehož zásluhu o to, že vůbec institut veřejného ochránce práv zdomácněl v povědomí veřejnosti jako nezbytnost, nelze v žádném případě zpochybnit): veřejný ochránce práv bude důstojnou ozdobou naší soustavy orgánů veřejné správy, ale nebude nikomu a ničemu příliš překážet.
Žádný z ostatních kandidátů neprokázal v minulosti výrazný vztah k ochraně lidských práv, s jistou výjimkou v případě bývalého soudce Ústavního soudu ČR Pavla Varvařovského, který má ostatně dle novinářských odhadů největší naději na zvolení. Ten se ochranou základních práv skutečně deset let zabýval při výkonu mandátu ústavního soudce. Posuzování soudních spisů, napadených ústavní stížností, je ovšem poklidná činnost, podstatně odlišná od toho, co se očekává od veřejného ochránce práv: nezahrnuje žádné šetření opodstatněnosti stížností, kontroly na místech výskytu nepravostí, konflikty s úřady, porušujícími práva občanů.
Svatozář, kterou ho novináři přizdobili, je vzorovou ukázkou virtuální síly titulu. Pavel Varvařovský absolvoval právnickou fakultu v r.1968. Až do konce roku 1990 působil jako podnikový právník a pedagog, zaměřující se na tzv. medicínské právo. V r.1991 nastoupil jako stážista na ministerstvo vnitra a v této souvislosti řídil tři měsíce uprchlický tábor v Zastávce, neblaze proslulý porušováním základních práv jeho chovanců. Koncem r.1991 se stal zástupcem ředitele správy Nejvyššího soudu ČR, pověřeným organizací stěhování soudu do Brna. V r. 1992 zde složil justiční zkoušky a bez předchozí soudcovské praxe se stal soudcem Nejvyššího soudu ČR. Dlouho se zde neohřál. Již v r.1994 se stal jako poslední členem "startovního" sboru soudců Ústavního soudu ČR. Od vypršení mandátu ústavního soudce v r.2004 se nijak veřejně neprojevoval a média nepřinesla zatím žádné zprávy o tom, čím se zaměstnával.
Poslední odlišností druhé volby veřejného ochránce práv v r.2010 je zpochybňování osobnostních profilů kandidátů. Netýká se to jen Johna Boka, jehož tentokrát jen "kuloárové" znevažování se již stalo tradicí, ale došlo i na Františka Bányaie, na něhož si stěžují bývalé zaměstnankyně správy pražské židovské obce kvůli způsobu, jakým se k nim choval po příchodu do funkce. V současné době byl již podruhé nepravomocně odsouzen soudem k zaplacení pokuty bývalé sekretářce židovské obce a na facebooku se objevil další negativní ohlas na jeho kandidaturu až z Israele. Mimo to koluje zpráva, že jeden z kandidátů je těžký alkoholik "říznutý" kleptomanií, zatím bez udání jména. Bude-li ověřena, dotčený kandidát by neměl být zvolen, protože by skutečně nebyl důstojnou ozdobou křesla, opuštěného Otakarem Motejlem, a to bez ohledu na jeho jiné kvality.
Vytisknout5.2. 2014 / Ivan David
Jako poslanec jsem zřízení úřadu ombudsmana podporoval. Představoval jsem si, že ombudsman bude aktivně vystupovat ve prospěch lidí, jimž jsou upírána nejen "lidská", ale i sociální práva. Doufal jsem, že nebude jen vlažně naplňovat zmocnění ze z...