Rozlety a pády romské politické lobby v ČR

2. 9. 2010 / Pavel Pečínka

Diskriminace, nedostatek vzdělání, převážně rodinná struktura komunit, kulturní a sociální bariéry mezi většinou Romů a českou společností - to vše způsobilo, že romská politická uskupení už od Listopadu 89 kontrastovala se stranami majority. Nezkušeností a neprofesionalitou, rodovou rivalitou a do též chybějící "základnou". Až na výjimečné situace si totiž vrstvy obyčejných Romů z velké části uchovávaly od politiky odstup. Považovaly ji za "gádžovskou," neznaly příliš romské elity, nerozuměly zákonům a předpisům, nespatřovaly v ní prostředek jak zlepšit svou situaci.

Ani ta malá část, ochotná přijít k volbám, nehlasovala "etnicky". Řada Romů si uchovala sympatie ke KSČM kvůli nostalgii po systému zajišťujícím práci a bezpečí, jiná část volila naopak velké strany.1) Strany, prohlašující se za romské, získávaly jen minimum hlasů Romů a téměř žádné hlasy Neromů. I přes viditelný nástup v 90. letech zůstávala politická reprezentace Romů nepatrná. Navíc někteří lídři ve spolcích a stranách kombinovali osobní, rodinné, politické i obchodní zájmy, jak zjistíme z následujícího přehledu.

Romská občanská iniciativa

19. listopadu 1989 založil Emil Ščuka aj. přípravný výbor Romské občanské iniciativy (ROI). 24. listopadu 1989 se Ščuka stal členem OF, a společně s Janem Rusenkem 25. listopadu promluvili k davům na Letné. Ustavující sjezd ROI zvolil 10. března 1990 Ščuku předsedou. Do voleb v červnu 1990 ROI, vykazující v Česku 20 000 členů, nastoupila pod křídly OF a získala tak 6 poslaneckých křesel. Ovšem v listopadových komunálních volbách 1990, už bez koaliční výpomoci OF, obdržela v ČR jen 0,11 % hlasů, tj. 3 mandáty.

V roce 1992 ROI zeslábla na pouhých 300 členů, Ščuka stranu orientoval doprava. V parlamentních volbách téhož roku výsledky činily jen okolo 0,26 % hlasů. V parlamentu se ocitl jediný Rom, Ladislav Body zvolený ovšem za Levý blok (LB), tj. koalici KSČM. V obecních volbách 1994 získala ROI jediného zastupitele.

Do dalších parlamentních voleb 1996 ROI nešla. Místo toho zkusilo štěstí 18 romských politiků v rámci většinových stran, od Občanského hnutí po Stranu československých komunistů. Žádná z těchto malých formací však neuspěla, stejně tak i 4 romští kandidáti do senátu při volbách v listopadu 1996.

Při volbách v červnu 1998 se do parlamentu z členů ROI nedostal nikdo, v řadách Unie svobody (US) však uspěla Romka Monika Horáková. Volby komunální téhož roku přinesly "ROIce" 2 křesla.

Rok 2000 byl pro ROI významný především tím, že její vůdce Ščuka v červenci povýšil na pražském kongresu Mezinárodní romské unie (IRU), aspirující na reprezentaci všech Romů na světě, z generálního tajemníka přímo na prezidenta IRU.1) Vedení ROI přenechal nástupci, jímž se na sjezdu ROI v lednu 2001 v Pardubicích stal Štefan Ličartovský. ROI pak zrušila členství pasivním členům, měla jich pak jen 150.

Ovšem nový šéf strany před dalšími parlamentními volbami 2002 šokoval - uzavřel za ROI dohodu s Národně demokratickou stranou. Tato ultrapravicová formace slíbila Ličartovskému, že pokud získá 1,5 % hlasů, věnuje ROI 800 000 Kč.2) ROI pak v červnu 2002 dosáhla 0,01 % hlasů, komunální volby v listopadu téhož roku skončily pro ROI ziskem 1 zastupitele. Ličartovský z ROI vystoupil, úřadujícím předsedou se stal podnikatel Karika. O straně pak už nebylo příliš slyšet, roku 2009 byla rozpuštěna.

Odštěpenci a následníci ROI

Už v prosinci 1989 se objevil Demokratický svaz Romů (DSR) Ignáce Rácze. Na jaře 1993 DSR vykazoval 12 000 členů, asi smyšlených. Kvůli pasivitě a emigraci některých funkcionářů zanikl.

V létě 1990 místopředseda ROI Ladislav Demeter a Vojtěch Žiga začali kritizovat bratry Ščukovy, následně vytvořili Hnutí angažovaných Romů (HAR) jako levicovou opozici proti ROI. Ščuku napadali jako diktátora a nacionalistu. K listopadu 1991 vykazovalo HAR 16 000 členů, asi fiktivních. Na podzim 1992 začali někteří členové HAR podezřívat Žigu z finančních machinací, a ten odcestoval do Kanady. HAR zaniklo.

V lednu 1991 z ROI odešel Jan Rusenko a v únoru 1991 zaregistroval Romský národní kongres (RNK)3) jako hnutí romských sdružení, většinou virtuálních. V půli 90. let se RNK rozložil, Jan Rusenko roku 1996 emigroval.

V červenci 1992 dohodlo několik organizací ustavení Romského demokratického kongresu (RDK). V jeho radě zasedali Emil Ščuka a Ondřej Giňa za ROI, Jan Rusenko za Sdružení romských souborů, Ivan Veselý za HAR a Rudolf Tancoš za DSR. Když ale v září 1992 neobdržel RDK dotace od ministerstva kultury, jeho aktivita utichla.

Po letitém mlčení romských stran založil roku 2004 překvapivě Miroslav Tancoš Romskou demokratickou sociální stranu (RDSS) s údajně až 900 členy. Tancoš měl předtím problémy kvůli podvodům a znásilnění. V roce 2006 RDSS do parlamentních voleb nešla a doporučila Romům podpořit ČSSD. V následujících komunálních volbách 2006 získala jeden mandát v Obědkovicích na Olomoucku. Roku 2009 byla rozpuštěna. Dlouholetý romský aktivista Rudko Kawczynski z Hamburku zformoval už v období 1991-92 Romský národní kongres (RNC), opoziční vůči "pasivní" a "zkorumpované" Mezinárodní romské unii (IRU). S RNC bylo spojené Grémium romských regionálních představitelů i Hnutí romského odporu (HRO), malé, zato hlučné protestující skupinky kolem Václava Mika a Ondřeje Gini. Miko vyzýval k emigraci českých Romů, kritizoval "český apartheid" a rozesílal výzvy papeži a jiným významným osobnostem ve snaze přitáhnout pozornost. Kopíroval taktiku šéfa RNC Kawczynského, který chce ultraradikálními výzvami a konfliktními tématy mobilizovat romské masy "zdola" po vzoru černošského protestního hnutí v USA. Akce RNC do určité míry zviditelnily tuto organizaci v Německu aj. v kontrastu s "neakceschopnou" a "byrokratickou" IRU, příliš nových přívrženců však ani tento radikální styl k RNC nepřivedl. Mikovo HRO praktické akce nepodnikalo, přetrvávalo jako virtuální skupinka, občas citovaná v médiích. Ondřej Giňa se naproti tomu více zaměřoval na kontakty s novým Evropským fórem Romů a Travelerů (ERTF)4), jehož jednání se zúčastňoval.

S gádžovskými stranami: od rudé po modrou

Vyšší efektivitu samozřejmě přinášely kandidatury Romů v rámci většinových stran. Přinášíme alespoň přehled těch úspěšných.5)

V českém parlamentu působil jako člen DSR a KSČ (pak KSČM) už v období 1990--92 Ladislav Body. Poslancem se stal roku 1992 znovu za komunistickou koalici Levý blok (LB). V parlamentních volbách 1998 se do poslanecké sněmovny dostala za Unii svobody (US) Monika Horáková, působila tam až do roku 2002.

Žádný z Romů se ale neprobojoval do zastupitelstev krajů.

V komunálních volbách 1998 získal za ODS mandát v Lysé nad Labem Milan Horváth. Ve Valašském Meziříčí byl zvolen podnikatel Petr Tulia za Nezávislé. Úspěch v Českém Krumlově slavil bezpartijní Milan Kotlár na listině ODS. Při dalších komunálních volbách 2002 v Lysé nad Labem znovu uspěl Milan Horváth. Člen ČSSD Vladimír Horváth se dostal do zastupitelstva Frýdku-Místku, v Českém Krumlově obhájil post Milan Kotlár.

Komunální volby 2006 v Lysé nad Labem přinesly do třetice mandát za ODS Milanu Horváthovi, v Trmicích uspěl za ODS Ján Bajger, v Mostě za ČSSD Josef Tancoš, ve Slezské Ostravě za KSČM Renata Gažiová. Mandát získala i Amálie Berkyová za sdružení Za Hostomice, v Benátkách nad Jizerou za ODS Jozef Hlucho, v Jaroměři za ČSSD Rudolf Polák.

Kromě poslanců a čím dál početnějších lokálních zastupitelů hráli někteří Romové důležitější roli v rámci českých stran. Kromě poradce poslaneckého klubu ČSSD Stanislava Daniela šlo např. v ODS o brněnského podnikatele Milana Ščuku.6) Uvnitř ČSSD a Strany zelených docházelo k zakládání vyloženě romských základních organizací, které ovšem fungovaly jen krátce.

Některé Romy však využívali i pravicově populističtí politici ke zlepšení pověsti. Jiří Čunek (bývalý šéf KDU-ČSL) takto svým poradcem učinil podnikatele Jozefa Baláže, starostka ostravského obvodu Mariánské Hory Liana Janáčková (Strana svobodných občanů) olašského předáka Josefa Stojku a chomutovská primátorka Ivana Řápková (ODS) předsedu sdružení Sbližování Františka Koláře.

Začátkem dubna 2009 uzavřela ČSSD a Platforma romských organizací Memorandum o spolupráci. Podepsaly ho Demokratická aliance Romů Petra Tulii z Valašského Meziříčí, Sdružení Romů severní Moravy Milana Ference z Karviné, Dženo Ivana Veselého a skupina Nevo Dživipen Rudolfa Tancoše z Českých Budějovic. V září 2009 Ivan Veselý založil Asociaci romských občanských iniciativ Evropy (AROIE) a stal se jejím předsedou. Začlenilo se do ní tehdy 19 skupin, mezi prvními výše uvedené složky Platformy, přičemž spolupráci s ČSSD potvrdily i zbývající skupiny. Od dob svého vzniku vydaly Platforma i AROIE několik prohlášení, jinak se soustřeďovaly hlavně na jednání s politiky ČSSD a formulaci některých jejích dokumentů, týkajících se Romů.

Neromské instituce a mladí romští aktivisté

S ohledem na předešlý výklad lze říct, že od případného zvýšeného počtu romských představitelů nelze automaticky očekávat lepší řešení romské tématiky -- v některých případech by spíše došlo ke zvýhodňování vlastní velkorodiny na úkor ostatních, tudíž se mohl v určité funkci osvědčit spíše "nezaangažovaný" neromský politik, v jiných by zase naopak informovaný romský aktivista skutečně sehrál pozitivnější roli než "neznalý" Nerom atd.

Viditelný rysem stran i politiků někdy bylo, že i když se hlásili za levici, pravici či střed, jejich politika mohla být opačná, orientaci střídali podle momentální výhodnosti. Stejně tak názvy jako "federace", "kongres", "sjednocení" atd. měly občas zakrýt marginálnost uskupení. Dlouholeté zavrhování Romů Neromy a jejich periferní pozice vedla někdy část romských aktivistů k vážnému vnímání vlastní pozice, k důrazu na důležitě znějící funkce a dosažené tituly. Ovšem i kdyby romští voliči hlasovali etnicky sevřeně a jejich předáci postupovali jednotněji (což vzhledem k rodinné a kastovní tříštivosti lze vyloučit), i tak by vyloženě romské strany -- pokud by si nehledaly neromského koaličního spojence -- zápasily s omezovacími klauzulemi pro vstup do parlamentů.

Dlouhodobě nefunguje žádná, byť volná platforma, na níž by se např. alespoň setkávali a vyměňovali si zkušenosti romští zastupitelé (byť za různé strany), bývalí a součastní politici či aktivisté. Nelze přejít bez povšimnutí též shazování konkurenčních romských představitelů a snaha vlichotit se do přízně mocných na úkor jiných romských velkorodin či osobností, stejně jako výraznější zastoupení osob s kriminálním deliktem oproti stranám neromským. Perspektivněji se jeví mladší romští aktivisté, poradci, asistenti a úředníci kteří se postupně prosazují v institucích, médiích či nově zakládaných sdruženích. Např. sdružení Romea se neobává otvírat i témata práv žen a homosexuálů, v romských tradičních strukturách pronásledovaných. I zde je ovšem otázka, jak poroste schopnost těchto aktivistů ovlivňovat a utvářet romská společenství a kolik z nich po letech nevděčné práce a únavy zvolí cestu splynutí se střední třídou většiny. Okruh romských aktivistů od tradičních předáků, romských úředníků, mladších aktivistů a poradců tvoří ovšem řádově pouze stovky osob v rámci republiky.

Z výše popsaných důvodů tradiční rodinné roztříštěnosti a celkové slabosti vrstvy romských aktivistů a inteligence, zaskakují v Česku v roli "romské lobby" úřednické orgány jako Rada vlády pro záležitosti romské komunity a ministerstvo pro lidská práva a národnostní menšiny, do jisté míry Rada vlády pro lidská práva či Rada vlády pro národnostní menšiny, kde působí někteří romští zástupci a úředníci. Pro většinu neromského politického spektra je romská otázka okrajovou záležitostí. Nejvíce pozornosti jí věnují představitelé nepočetného směru stoupenců Václava Havlova, převážně bývalých disidentů. Pohybují se však v rovině moralizující rétoriky a gest, často bez hlubšího kritického pohledu na tržní mechanismy a vzdělanostní, kulturní a kastovní bariéry, které k vytlačování většiny Romů na okraj společnosti vedou.

Autor se domnívá, že "romská lobby" bude tedy i nadále především záležitostí neromských institucí, disponujících prostředky pro řešení problémů sociálního vyloučení. V roli pomocné síly jim pak prospějí spíše mladší seriozní a často teprve na scénu přicházející romští aktivisté, pokud ovšem nezvolí cestu naprosté asimilace ani pokračování stylu "rodinného podniku".

I kdyby však nebylo současné hospodářské krize, do cesty se těmto snahám bude stavět mentalita "zrychlujících se dostihů", která ze společenského života vytěsňuje to, co není schopno či ochotno přizpůsobit se flexibilitě trhu -- většinu Romů stejně jako lidi nad 50 let a obyvatele venkova, ženy, důchodce, absolventy škol bez praxe a cizince.

S využitím diplomové práce Jakuba Krčíka Romské politické hnutí v České republice v letech 1989 -- 1992 (Praha, 2002) a publikace Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě (Brno, Doplněk 2009), zpráv z www.romea.cz, Romano hangos a Romano vodi.

Zařazeno ve sborníku Zapomenuté oběti, Kulturbüro Sachsen, 2010

Poznámky

1) Obyvatele ghett se dařilo politizovat jen ojediněle, např. předvolební kampaní opřenou o výhry televizorů aj. zboží pořádanou sdružením Mostečané Mostu při komunálních volbách v Chanově roku 2006.

2) IRU vzápětí prohlásila Romy za první evropský národ bez vlastního státu. Obsah "národoveckých" sjezdových dokumentů IRU tehdy ovlivnila italská Transnacionální radikální strana (Ščuka byl už od roku 1990 jejím členem). Další, VI. světový kongres svolala IRU na říjen 2004 do italského Lanciana. Dosavadní prezident Ščuka nepřijel, delegáti se bouřili kvůli nejasnému financování. Novým šéfem IRU zvolili Stanislava Stahiro Stankiewicze z Polska. Emil Ščuka pak své aktivity s bratrem Milanem přeorientoval do jimi budovaného Parlamentu Romů ČR (PR ČR). V dubna 2004 se uskutečnil jeho zakládající sjezd. Předsedou se stal Milan Ščuka, Emilův bratr. Milana Ščuku přitom opakovaně stíhala brněnská a slovenská policie, vždy jí ovšem nakonec chyběli svědci či důkazy. Když aktivity PR ČR utichly, Emil Ščuka se pak věnoval už jen svým pobočkám Střední odborné školy managementu a práva, které však v některých městech měly problémy s dluhy. (MFD, 18. 10. 2004)

3) Viz Společné prohlášení NDS a ROI ČR, červen 2002, tehdy dostupné na http://www.roi.cr-cz, dále Romové jdou do televize společně s krajní NDS, Právo, 11. 6. 2002.

4) Neměl souvislost s Kawczyńského RNC v Hamburku.

5) S iniciativou na vytvoření Evropského fóra Romů (EFR), později Evropského fóra Romů a Travelerů (ERTF) přišla v roce 2001 prezidentka Finska Tarja Halonenová. Jeho šéfem se stal Kawczyński z RNC.

6) Na rozdíl od celostátní a krajské úrovně, kde skutečně víc romských politiků nenajdeme, není vyloučeno, že na komunální úrovni mohli někteří zvolení romští zastupitelé v ojedinělých případech autorově pozornosti uniknout. Ne všechny strany totiž svoje romské členy evidují, někteří nezdůrazňují svoji romskou národnost atd. Co se týče kandidujících Romů, kteří mandát nezískali, je jich odhadem mnoho desítek. Opět převážně s angažovaností v celém politickém spektru (s výjimkou krajní pravice), přičemž svoje spojenectví s různými stranami častěji mění.

7) Jde o jiného člověka než je výše zmíněný Milan Ščuka, bývalý předseda Parlamentu Romů ČR a bratr Emila Ščuky.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 2.9. 2010