Přežije sociální občanství smrt sociálního státu?

27. 8. 2010 / Karel Dolejší

V článku nazvaném Sociální občanství v opožděné společnosti, který ve čtvrtek 26. srpna otiskla literární příloha Práva Salon, zkoumá Jiří Přibáň otázku, jaké jsou vyhlídky sociálního občanství, potažmo celé retardované české společnosti, tváří v tvář reformám plánovaným Nečasovou vládou. Autor vcelku pochopitelně dospívá k závěru, že ač sociální stát v dnešní podobě zřejmě dříve či později zanikne, koncept sociálního občanství klasicky formulovaný T. H. Marshallem by zaniknout neměl. (Nutností oddělit sociální práva od sociálního státu jsem se zabýval ZDE.)

Hlavní Přibáňův argument lze shrnout takto: Sociální občanství znamená, že hmotná nouze nesmí některým příslušníkům společnosti fakticky bránit ve výkonu občanských a politických práv - opak by totiž znamenal sociální a ekonomickou destabilizaci. Takový abstraktní argument není závislý na žádné konkrétní historicky vzniklé, a proto nutně dočasné instituci, tedy ani na poválečném sociálním státu. To by mohla být svého druhu nezanedbatelná výhoda, protože alespoň teoreticky lze žádat, aby jakékoliv hypotetické nové instituce byly vždy znova přizpůsobeny principu sociální spravedlnosti a uchovaly přitom sociální občanství. V České republice, která je tradičně oproti Západu ideologicky přinejmenším o dvacet let pozadu, ovšem abstraktnost argumentu v danou chvíli žádnou výhodu nepředstavuje. Máme totiž vládu, která podle textu vlastního programového prohlášení ví, že "jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti", a o původu globální finanční krize právě v tomto sektoru a jeho následné záchraně proklatým pekelnickým státem urputně mlčí.

Abych ale nebyl nespravedlivý: Hluchá k Přibáňovu argumentu není jen pravicová vláda. Říkat, že sociální stát zanikne, je pro změnu přísně zakázáno zase na české levici. Tam se právě teď nejvíce nosí patetická prohlášení ve stylu "sociální stát je vrcholem vývoje okcidentální civilizace" - a kdo tomuto bohu upře nesmrtelnost, se zlou se potáže a bude veřejně vyzván, aby vstoupil do TOP 09.

Když Přibáň kriticky konstatuje, že v nedávných dekádách se levici společnost rozpadla na menšiny a pravici na izolované jedince, ponechává stranou otázku, v jakém smyslu tedy společnost v rámci národního státu vlastně ještě existuje. Obávám se, že odpověď by musela znít, že existuje pouze ve smyslu čistě technickém a neoživuje ji vůbec žádný duch - stručně řečeno, jde o relikt přežívající silou setrvačnosti. Začít teď naráz křísit společnost a vynechat přitom nacionalismus je podle mne takřka vyloučeno. Možná i proto by snad přece jen stálo za to přednostně testovat často ironizovaný komunitarismus...

Přibáňův článek se také nijak nevyjadřuje k faktu, že pro případ, že by sociální občanství přece jen jevilo tendenci přežít smrt sociálního státu, má Nečasova vláda v rezervě Jocha. A Joch, to je jinší sekáč než nějaká Merkelová nebo Sarkozy. Netají se tím, že kdyby měla být ohrožena svoboda, klonil by se k pravicovému autoritativnímu režímu. A o tom, zda svoboda je nebo není ohrožena, rozhoduje samozřejmě Joch.

Kterak čelit nutnosti demontovat sociální stát a neskončit přitom v jochu (něm. das Joch - jho, jařmo), to je zejména v českých podmínkách náramně zapeklitá otázka. Přibáň se omezuje na konstatování, že vyhlídky retardované české společnosti nejsou zrovna nadějné. S tímto hodnocením lze sotva nějak důrazně nesouhlasit. Doplnit lze snad jen tolik, že případné přežití sociálního občanství v ČR už nezáleží příliš na mých, ale dokonce ani na Přibáňových textech. Vzhledem k ideologické zaťatosti kabinetu se o konečném výsledku reforem s nejvyšší pravděpodobností rozhodne v mocenském střetu v ulicích.

Hlavní otázka tedy zní, kdo v těch ulicích vůbec bude, a v jakém počtu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.8. 2010