Česká republika na cestě k řízené demokracii?

31. 8. 2010 / Jan Prokeš

Přitom celosvětová finanční a ekonomická krize, která ještě zdaleka neskončila, jasně ukázala nejen ekonomické a sociální, ale potažmo i politické limity současného globalizovaného světa. Přirozená úzká spojitost sociálně-ekonomických a politických faktorů krize totiž potvrdila, že současné politické reprezentace nejsou schopny a ochotny řešit tyto problémy komplexně a spravedlivě ve vztahu k občanům. Odpovědí na krizi ze strany vlád byla povolnost vůči jejím iniciátorům: finanční a bankovní oligarchii. Finanční a sociální náklady krize nesou ti, co ji jednak nezavinili a současně se pohybují na hraně snesitelné životní úrovně. Politicky a ekonomicky tak dochází k propojení těch, co objektivně sdílejí společné zájmy na ovládnutí a kontrole společnosti: politickému establišmentu spolu s lobby představitelů velkých bank, průmyslových a finančních kruhů.

Současná unikátní situace v historii československé a české parlamentní demokracie, kdy vládnoucí skupina disponuje sto osmnácti hlasy v Poslanecké sněmovně a tudíž pohodlnou většinou, nahrává dalšímu omezování demokracie. Vláda stěží odolá silnému pokušení, aby prostřednictvím své hlasovací mašinérie prosadila své strategické cíle. A tím hlavním je kodifikovat a zacementovat svou politickou a hospodářskou moc naneurčito bez ohledu na příští volební výsledky. Politické překážky ve Sněmovně v následujícím nejméně čtyřletém období neexistují. Ani spojená levice, což je sám o sobě ambivalentní pojem dáno programem a chováním ČSSD a KSČM, tomu nezabrání, i kdyby o to usilovala.

Neexistence skutečné a efektivní opozice povede postupně k posílení autoritářských nedemokratických tendencí při správě státu hrozících přerůst do nějaké formy pravicové diktatury. Ze strany pravice se silné indicie projevují již delší dobu a jmenování R.Jocha za premiérova poradce je pouhým projevem této tendence, a nikoli rozhodujícím. Daleko zásadnější a klíčové je, že toto osudem spřízněné spojenectví chce dokončit proces ekonomického, politického a ideového ovládnutí společnosti. Rýsuje se zcela jasně schéma vládnoucí versus ovládaní na úkor tradičního dělení společnosti na zájmové skupiny. Pokud se hovoří o možném třídním boji, bude se jednat o redukovanou verzi v podobě státní správy včetně obslužných úřednických elit + lobbistické skupiny bankovních a podnikatelských kruhů na straně jedné a všichni ostatní na straně druhé.

Co nebo kdo může oslabit nebo zvrátit tento scénář? Levice v parlamentním a stranickém smyslu je nyní v těžké defenzívě, bez dlouhodobější věrohodné vize. Občanská společnost je zatím rozdrobena, atomizována . Jedinou nadějí je postupné propojování do širšího společenského levicového hnutí. První náznaky občanské organizovanosti jsou zde, ale je předčasné je přeceňovat.

Ale v české společnosti jde daleko o víc. Politická scéna napříč spektrem si odmítá přiznat, že nynější sociálně-ekonomický způsob života naší civilizace se vyčerpal, a to nejen doslova fyzicky, ale spíše myšlenkově, mentálně. Ekonomický růst zaměřený na povzbuzení poptávky a konzumu je slepou uličkou neboť vytváří pracovní místa pouze za účelem výroby převážně nepotřebného zboží, které nemá odbyt, a tak vznikají krize z nadvýroby. Současně je poškozováno životní prostředí, na jehož zlepšování se pak jen neochotně vydávají prostředky ze státních rozpočtů. Tím se bludný kruh uzavírá. Současné dílčí ekonomické krize se tak budou opakovat čím dál častěji, dokud nenajdeme odvahu k zásadní změně myšlení: postupně omezovat spotřebu, přejít k úsporné zelené ekonomice, a posílit kritérium životní úrovně o kvalitu života.. Jen tak lze odvrátit postupnou celosvětovou existenciální krizi.

Úzká vládnoucí politicko-ekonomická elita se na jedné straně nechce smířit s myšlenkou vyčerpanosti současného způsobu kapitalismu, na druhé straně při vědomí omezenosti jeho fyzických zdrojů udělá vše pro prodloužení jeho agónie. A to maximální redukcí veřejného prostoru ve smyslu ekonomickém i politickém. O tom svědčí připravované a již prováděné reformy současné vlády v sociální a rozpočtové oblasti, avizovaná omezování práv menšin a otevřená revize dosavadní ekologické politiky.

ČR tak znovu připomíná po dvaceti letech politický skanzen, který nejen zavírá oči před faktem, že svět stojí na křižovatce svého dalšího směřování, ale mylně a pro budoucnost této země fatálně se domnívá, že se můžeme řešení tohoto dilematu vyhnout. Stáváme se tak opět kůlem v plotě, tentokrát v rámci našeho evropského partnerství. Cesta z tohoto narůstajícího politického a myšlenkového marasmu je jediná: nová emancipace a mobilizace občanské společnosti, a to jejích nejširších vrstev. Intelektuální disent již sám o sobě nepostačí, pokud nezíská pro ideu politické a společenské alternativy i ty vrstvy a skupiny obyvatelstva, které doposud podléhají konzumní manipulaci ze strany vládnoucí elity ve stylu "chléb a hry". Pokud se toto nepodaří, hrozí nám postupné společenské umrtvení a atomizace, v níž se bude demokracie pouze předstírat. Společenská smlouva mezi vládnoucími a ovládanými bude mít společného jmenovatele všem autoritářským společnostem: nechte nás vládnout za kus žvance a trochu zábavy, jinak bude ještě hůř...

Pokud bude rozhodující část společnosti ochotna vybojovat zápas za obnovení skutečné svobody a demokracie, neobejde se to bez kombinace politických prostředků a občanské neposlušnosti. Zůstává otázkou, zda a jak dlouho bude trvat,než bude česká společnost ochotna tuto oběť podstoupit. Klíčové pro budoucnost země je, aby toto poznání nepřišlo příliš pozdě...

Vytisknout