Jak dalece je předpoklad, že to co je psáno a je zákonem dáno, bude také respektováno?

4. 6. 2010 / Jiří Baťa

Níže uvádím jeden příklad z mnoha (kterých mám hned několik), který dokazuje ignoraci Listiny základních práv a svobod, resp. právo na svobodu projevu a vyjadřování názorů, ve které se mj. uvádí:

Konkrétně:

Dne 17. května 2010 byl v regionálním tisku HOLEŠOVSKO-Naše adresa, zveřejněn rozhovor šéfredaktora tohoto tisku se starostou a senátorem za ODS, PaedDr.. Zdeňkem Janalíkem. Obsah rozhovoru mne zaujal a k některým pasážím jsem pociťoval potřebu, ne-li nutnost, se vyjádřit. To jsem také učinil svým článkem "Jak se zviditelnit a přitom se (ne)ztrapnit. Je to náročné i pro politika", (zveřejněn rovněž v BL), který jsem dne 21.05.2010 s odůvodněnou žádostí zaslal redakci, resp. šéfredaktorovi Ondřeji Holubcovi o jeho zveřejnění. Stalo se, co jsem očekával, článek nebyl zveřejněn. Přesto, nebo právě proto, že se jednalo o předvolební období, nenacházím pro takové jednání důvod. Tedy abych byl přesnější, důvod tady byl a sice nezhoršovat pohled, situaci a preference ODS, stejně jako neoslabovat volební preference kandidátů ODS krátce před samotnými volbami.

To ovšem nic nemění na věci, že zaslaný článek i přes osobní zdůvodněnou žádostí mi nebyl článek zveřejněn, ale především jde o výše zmíněný fakt, že média (jedno na jaké úrovni), odpírají občanům zveřejňovat příspěvky, které nejsou v souladu s ideologickým trendem vydavatele, redakce či (šéf)redaktora samotných. Malou omluvou (ale zbabělostí současně) může být fakt, který nelze vyloučit, že : "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej", který může být natolik emociální, že překonává i morální zásady člověka uznat pravdu od evidentní nepravdy, reálnost od nereálnosti, racionalitu od iracionality.

Tyto emoce mohou být vyvolávány z pocitu existenční závislosti, jinými slovy možnost přijít o práci, "o chleba". Ale jak se zmiňuji, je to svým způsobem i zbabělost, jestliže člověk, v tomto případě novinář, za předpokladu osobního (zda-li) přesvědčení koná obráceně jen z těchto pohnutek. Vždyť i takové jednání, byť v daný moment racionální, odporuje institutu Listiny.

Nejistá politická situace s vlivem na práci a zaměstnání lidí, jsoucích pod jhem svého chlebodárce (bez nutnosti jmenovat!) potlačuje kladné morální aspekty do pozadí s vědomím, že mám-li práci, mám na živobytí. Lze to však omlouvat, když je takto potlačována základní povinnost novináře, informovat otevřeně, nestranně a nezávisle ? Notabene s vědomím, že je porušován ústavní zákon a tím i naše tzv. demokracie ? Nejspíše ne, ale co naplat, rčením "košile bližší kabátu" je zřejmě podvědomě živena práce novináře, s tím ostatním se asi bude muset vyrovnat sám. Nicméně fakt zůstane faktem, tedy že media nejen odpírají právo na svobodu vyjadřování názorů, ale uplatňují tím i skrytou formu cenzury, ovlivněnou politickými aspekty.. Jako za totality! A že to mnohým vadilo, není pochyb, že to dnes mnohým nevadí -- rovněž.

V našem současném životě se setkáváme s mnoha projevy, které byly předmětem kritiky již za totality, nemluvě o pocitu uspokojení v době, kdy totalita padla a nastala nová, "nadějná" éra společnosti, která (dovolím si tvrdit, že neoprávněně) si říká demokratická. Nadějná proto, že byla naděje (už méně snaha), že to, co bylo nelidské a nesvobodné z hlediska lidských práv a svobod za totality, bude konečně v plné rozsahu naplněno a zaručeno tolik potřebnou Listinou základních práv a svobod , která spatřila světlo světa vydáním Ústavního zákona č.2/1993 Sb., ve znění zákona č. 162/1998 Sb. Zákon je, Listina rovněž. Chybí už jen ta ochota jejího naplňování a respektování. To není s pokud ano, pak ne ve smyslu LZPS, kde se jasně mj. uvádí, že v odstavci

Obecná ustanovení :

Z uvedeného se (myslím oprávněně) domnívám, že nezveřejnění mého článku, jako reakce na jiný článek s obsahem rozhovoru, ke kterému mám potřebu se vyjádřit jako občan vůči představiteli orgánu, který jako volený orgán veřejné správy má také vůči občanům-voličům jisté povinnosti. Již sama definice veřejná správa naznačuje, že takový orgán je službou veřejnosti, nikoliv obráceně. Aktem, kdy mi bylo odepřeno zveřejnění mého článku bylo zcela evidentně porušeno mé právo na svobodu slova a svobodné vyjádření názoru, které mi Listina základních práv a svobod zaručuje. Protože na tyto skutečnosti redakce Naše adresa nereflektovala ani písemnou (e-mailovou) formou, kterou jsem zaslal jako urgenci na vyjádření jejich stanoviska mohu jen doufat, že alespoň touto cestou se k nim tyto skutečnosti a fakta dostanou, aby se k nim mohli vyjádřit a sdělit své stanovisko. Podotýkám, že jen mohu doufat, protože osobně je k tomu donutit nemohu a jít cestou právní by bylo nejspíše zbytečné (důvody ? bez komentáře).

PS: Uvědomuji si, že média ne vždy musí zveřejnit vše, co se jim předloží. Ovšem jenom za předpokladu, že obsah není v souladu se zákonem (viz Listinu základních práv a svobod), což není můj případ. Notabene, jedná-li se o veřejnoprávní (regionální) tisk.