Monitor Jana Paula:

Kým bych chtěl být, kdybych nebyl tím, kým jsem?

4. 6. 2010 / Jan Paul

Zapeklitá otázka, kdo z nás si ji někdy nepoložil? Včera jsem vycházel z domu, a za plotem jsem na okamžik spatřil vyrovnanou tvář ženy. Nikam nepospíchala, jen tak si byla, a užívala dne se svým potomkem. A hned mi svitlo, chtěl bych být ženou, která v dopoledním klidu tlačí kočárek s nemluvnětem, a s úžasem obhlíží zelenou nádheru kolem sebe. Nasává, sdílí a sděluje. Pozoruje stromy, květiny, vlastně cokoliv v tom čase majestátného mateřství, v tichém souznění s vesmírem.

Musí to být úžasná věc být matkou, dát život, a pak ho konejšit. Nechat srdce tepat rytmem přírody, alespoň pro tento okamžik a chvíli, než se vrátí domů. A opravdu jsem v jediném okamžiku spatřil v té tváři mnoho, i prostou radost, ne udýchanou, unavenou a ukřičenou starost hysterických matek, které tak často potkávám v pražských ulicí. Pacifikují své ratolesti, přikazují, zakazují, vyhrožují, slibují, a ony si stejně dál dupou nožičkami, a žádají to či ono. Zdál se mi sen, když jsem zahlédl tvář madony z Rafaelova obrazu?

Rád je potkávám, osamocené či v hloučku, v parcích, na cestách a na hřištích, všude, kde je klid, dostatek prostoru, zeleně a sluníčka. A děti v kočárcích spí svůj sen, matky bdí s hlavou v oblacích ponořeny sami do sebe, a já mám pocit že je na světě ještě dobře. Matka na procházce s kočárkem je cosi lidsky monumentálního, nedozírného a neuchopitelného. Dárkyně života, a život sám, stulený v kočárku, drobný, nenápadný, dosud ještě předoucí čas opuštěného lůna. V očích matek cítím vůni života.

Matka a dítě, darující a obdarovaný v pravidelném řádu každodenního spolubytí, ve vzájemných pohledech, dotecích, a ve slůvkách plných hřejivé něhy. Takové matky naštěstí ještě jsou, ne jenom ty ufňukané, netrpělivé, hluché a slepé. Matka a batole, jeden organismus, a mezi nimi most budovaný společnou hrou, věčné pouto vázané oddaností. Co o tom vědí muži, stále kdesi okounějící, shánějící a cosi vyjednávající? Jakou oni mají převratnou životní iniciaci?

Muž je vítr, žena skála pevně usazená v krajině. Zná cosi víc než on, tajemství zrození, onen spirituální okamžik, když se z ní nový život dere v bolestech na světlo světa. Muž už dnes nečeká na telegram či telefon, může být u toho, může se stát svědkem fascinující proměny, a přesto zůstane jenom divákem. Co vlastně o sobě ví žena a muž? Jak se vnímají a prožívají? Zdá se mi že málo pro samu odlišnou tělesnost. Být tak na chvíli v té ženě za plotem, to by byla věc, a nebo přímo tou ženou, kdybych nechtěl být tím, kým jsem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 4.6. 2010