STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Heydrich, Rozkvět a kníže Metternich

2. 6. 2010 / Josef Brož

Kniha / Heydrich - Konečné řešení židovské otázky. Byl jsem se podívat na přednášku francouzského historika Edouarda Hussona, a byl jsem po všech stránkách stržen. Dlouho jsem totiž ve Francouzském institutu v Praze (Štěpánská 35, Praha 1), jinak také: www.ifp.cz - nebyl. Ne snad proto, že by se tam nikdo nesnažil, ale jaksi... jsem chodil jinam. Nemá to racionální zdůvodnění. Mohou za to mnohem více patrně nějaké jiné impulsy...

Po čase tedy... až nyní. A překvapení bylo po letech velké. Míra racionality, s kterou k vyhlazení Židů přistupoval nám "tolik známý" zástupce říšského protektora, jehož jsme měli tu čest (myslím Čechoslováci) zabít, je prostě fascinující. Historik Husson to rozvedl na 430 stranách naprosto důkladně. A naprosto suverénně jako rétor naživo v institutu. Mimochodem, v těchto dnech od Heydrichova úmrtí uplyne již 68 let...

Historik Husson ale neřeší osobnostní kvality či nedostatky tohoto "kata českého národa", ale jeho posedlost "konečným řešením židovské otázky", jak znělo eufemistické označení této rasistické genocidní doktríny. Husson popisuje, a vydal právě o tomto tématu knihu: Heydrich -- Konečné řešení židovské otázky v nakladatelství Domino, ZDE, proč tomu tak bylo, ale hlavně, jakými nástroji se o to pokoušel: úspěšně, či neúspěšně -- při vší relativnosti těchto pojmů.

Nabízí děsivý popis všech plánů, které šéf rozvědky a mimo jiné i budoucí guvernér Francie, kam měl být 28. května 1942 odvelen, aby akceleroval své plány, uskutečnil. Zabývá se také vztahy mezi Himmlerem a Heydrichem -- i samotným Hitlerem, a vysvětluje (nebo poopravuje například obecné mínění o jeho, tedy Heydrichově postavení), o co usiloval, a jakými nástroji pracoval. Knihu jsem přečetl o víkendu v transu, abych věděl, o čem bude přednáška. Líbilo se mi, že Husson se nesnaží dokázat nemožné, ale jeho ponor do tématu byl tak hlubinný, že mu člověk odpustil i jistou míru zaujatosti, které se člověk ale asi nevyhne. Těžko se lze totiž smířit s nacistickými plány jako se součástí evropského dědictví. A co bylo nejzajímavější?

Patrně fakt, že Husson odvozuje mechanismus vyhlazení daleko před známou konferenci ve Wannsee... Je to překvapující, ale dalším popisem bych se už nemohl věnovat ničemu jinému. Významná kniha.

Časopis / Rozkvět 1918. Tento list obrázkový a rodinný jsem si koupil poprvé. Vždy jsem před ním dával přednost jiným: ať už třeba Světozoru, Zlaté Praze nebo Českému světu. Ale Rozkvět také není marný. Nikde jsem o něm nenašel nějaký významný bibliografický odkaz, takže nemohu příliš sloužit.

Vydávali ho v různých dobách různí nakladatelé, vycházel ve 20., 30. letech, ale i během protektorátu (to byl hezky kolorovaný -- skoro jako Kinorevue). Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky ve své pozoruhodné naskenované databázi ho vůbec neuvádí: je to ryzí antikvární produkt, můžete se rozhodnout ho za pár korun zakoupit. Mne stál 150,- Kč, a to celý ročník 1918.

V ročníku, který se týkal založení Československa, defilují na titulních stranách pozoruhodné osobnosti: generál Ferdinand Foch, generál Maurice César Joseph Pellé, prostě mnoho vojáků té doby, kteří (a byli to vedle Francouzů, co řídili náš generální štáb -- viz Pellé) také Italové, ale jen krátce. Samozřejmě tatíček TGM, ale i mnozí, dnes již zapomenutí velikáni. A samozřejmě krásný Milan Rastislav Štefánik, samozřejmě Edvard Beneš... Rozkvět v č. 11/1918 také oznamuje, že "národní dramatická herečka Anna Sedláčková odešla z angažmá v Národním divadle". Inu, byla to doba, která nabízela nové začátky: podobizny aristokratů, kteří zaplňovali stránky dosud, náhle nahradili plebejci, i když...

Autora jednoho textu v Rozkvětu zaujal mladičký Winston Churchill, který nebyl zrovna plebejec, a Karel I., poslední rakouský (i český, jak připomíná historik Jaroslav Galandauer) císař, který se pokoušel někde zachránit, co ještě šlo na cestách světem, ale spíše letem-světem, nezůstal nepovšimnut. Legionáři se ještě domů z bojišť zcela nevrátili (na Sibiři bylo dosti horko), ale přesto tenhle ročník je tak nějak celkově hodně vojenský. Válka byla v myslích, ale hlavně přítomna v každé rodině. Když občas projíždím českou i moravskou zemí, těch secesních pomníčků vidím překvapivě velké množství na každém rohu. Zdá se mi, kromě jiného, že to byly poslední vkusné pomníky, ze kterých se hrdost nevytratila za marnotratností a velikášstvím.

Kniha / Metternich. Tenhle člověk je naprosto fenomenální. Nejen kvůli pozdnímu docenění Henrym Kissingerem jako osnovatel "balance of powers", ale i jinak. Bývalý ministr zahraničních věcí Jaroslav Šedivý napsal knihu o jeho válce s Napoleonem: Metternich kontra Napoleon (kdysi pod pseudonymem Jan Halada v nakladatelství Panorama). Ano, ale samostatná monografie knížete Metternicha v češtině, pokud vím, vyšla jediná, a to z pera německého novináře Franze Herreho v roce 1996 v nakladatelství Themis. První a zatím poslední. Přitom je život tohoto "obránce míru" spojen natolik s naším územím, že by měli čeští historici monografie jenom chrlit. Vzpomínám si, jak jsem jednou objevil Plasy, kde je k vidění jeho hrobka. Asi tam co nevidět znovu vyrazím, tahle místa mají svůj půvab...

Přečetl jsem si jediný Herreho životopis a pojal rozhodnutí přečíst si další. Ne že by mne nezajímal Metternichův vztah s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, kněžnou z Babičky Boženy Němcové, ale dozvěděl jsem se mnohem více: totiž, a to mne vždy potěší, o českém národu a kontextu, v němž se dříve pohyboval. Byly to tak závažné informace, že mi tahle malá studie nestačila.

Právě mi ale do schránky dorazil z Amazonu životopis fundovanější, jak doufám, totiž z pera historika na slovo vzatého: Guillauma de Bertier de Sauvigny, ZDE, od něhož jsem kdysi četl spis o francouzské Restauraci.

Až to dočtu, zase o tom něco (nepřekvapivě) napíšu...

Vytisknout