Svatý Václave, stůj při nás

3. 6. 2010 / Pavel Urban

V BL se během května rozpoutala vášnivá diskuse o (ne)osvobození Československa Rudou armádou vyvolaná skeptickým postojem Fabiána Golga. Bylo tedy dobytí Československa Rudou armádou osvobozením nebo kolonizací?

Záleží na hledisku tázaného. Stalinovým cílem bylo nejprve dobýt Evropu, později -- když válka s Hitlerem začala jinak, než plánoval -- zachránit Sovětský svaz a ještě později dobýt aspoň část Evropy. Co se týče sovětských vojáků a důstojníků, ti v naprosté většině neměli na vybranou. To se ale nevylučuje s dalšími motivy. Včetně víry, že osvobozují země od nacistů. V tom je utvrzovala nejen oficiální propaganda, ale i někdy i místní lidé.

Pro nás by ale mělo být rozhodující hledisko Čechů. Převážná většina jich vnímala příchod Rudé armády jako osvobození. Objektivně vzato je nutno říci, že pro Čechy skutečně představovalo Stalinovo vítězství nepoměrně lepší variantu oproti vítězství Hitlerovu.

Ve skutečnosti je to daleko jednodušší. Rudá armáda si vysloužila pověst instituce, pod jejíž ochranou jsou nastolovány "spřátelené" vlády všude tam, kam přijde. V Československu tomu bylo jinak. Rudá armáda vstoupila do země jako spojenec všeobecně uznané vlády, došla do Prahy, odvlekla několik stovek československých občanů, v naprosté většině "hostů", a po několika měsících spořádaně odtáhla, aniž nastolila komunistickou vládu. To ostatní už proběhlo v české režii. Spíše české, než československé, protože na Slovensku komunisté navzdory menšímu výběru prohráli a Demokratickou stranu bylo následně nutné zlikvidovat mimoústavní cestou. I to se zvládlo bez sovětských bodáků.

Takže Stalin poslal Rudou armádu Československo skutečně osvobodit, ne kolonizovat. To udělal až Brežněv o dvacet let později. Stalin nemusel. V jistém ohledu pochopil Čechy lépe než většina těch, kteří se kdy věnovali "české otázce".

Myslím, že Fabiano Golgo se skutečně mýlí. Jiná otázka je, zda je dobré reagovat na jeho názory podobným způsobem, jako Štěpán Kotrba a mnozí další.

Samozřejmě mají pravdu, že host by neměl vjíždět do kostela na koni, že by se měl dopravovat jinými prostředky, než nepozvanými tanky a že by se měl v cizí zemi chovat slušně (ponechme stranou, nakolik má být člověk s českým občanstvím, bydlištěm a dobrou češtinou považován v této zemi po třinácti letech za cizince). Také je pravda, že pravidla slušnosti definuje hostitel.

Na druhou stranu, zralý člověk by měl být schopen odlišit urážku od kritického názoru, třeba i neobjektivního. A reagovat s chladnou hlavou, případně s nadhledem. A s vědomím, že hysterie je především demonstrací vlastní slabosti.

Dlouhá léta jsem žil v domnění, že český národ má svoji pubertu už za sebou. Že být Čechem je dnes stejně samozřejmé, jako být Francouzem či Dánem. A litoval jsem ty, kteří jsou na tom tak špatně, že si podobný nadhled možná opravdu nemohou dovolit.

Teď to vypadá, že jsem byl nemístný optimista. Jako člověk, který se navzdory všemu považuje za českého vlastence z toho nemám dobrý pocit. Podobné kombinace přecitlivělosti a nadutosti už zlikvidovaly silnější hráče, než jsou Češi a Česká republika.

Nezbývá mi tedy, než se modlit : Svatý Václave, vévodo české země, střez služebníků svých přehorlivých a nedovol jim zatáhnout zemi svou do pořádného průseru, jakož se stalo například zemi německé ve století dvacátém A.D. skrze přehorlivost a blbost vlastencův německých.

Jsem náboženský skeptik. Ale snad budu podobně úspěšný, jako kdysi K.H.Borovský se svoji motlitbou k svatému Janu Nepomuckému.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 3.6. 2010