Gender, jako obvykle, odhaluje slepé skvrny našeho myšlení

4. 6. 2010 / Jan Matonoha

Dilemata epistemologická, nebo jednoduše "politická"?

Témata genderově vyváženého vyjadřování či sexuálního obtěžování ve vysokoškolském prostředí (resp. dvě příručky, které k této problematice nedávno vznikly) vzbuzují v obou zmíněných textech shodně jeden typ kritiky (všechny ostatní dosavadní kritiky -- zde homonymně femininum i maskulinum -- daného tématu považuji za omezené, ve všech smyslech toho slova, tj. omezené informačně či argumentačně). Onou kritikou je nařčení konceptu genderově sensitivního vyjadřování (či pokusů o řešení problematiky sexuálního obtěžování ve vyskokoškolském prostředí) ze sociálního inženýrství, z postupů dispciplinizace, manipulativní interpelace, postupů typu "dohlížet a trestat", kdy je jedinec nucen si pod soustředěným diskurzivním nátlakem internalizovat struktury určité poslušnosti, sebedohledu atp.

Takový druh kritiky je ovšem značně naivní a vlamuje se do otevřených dveří. Po více než sto let (nejpozději od Nietzscheho a možná už od Giambattisty Vica) je známo, že každé poznání, každá forma interakce je zatížena nevyhnutelnou mocenskou dimenzí a implicitním, nevyhnutelným ideologickým pozadím. Otázka tak není, zda někdo vůči někomu uplatňuje epistemické násilí ("ideologie", dohledu, disciplinizace, interpelace, nátlaku k tiché internalizaci norem). K tomu totiž dochází vždy, inherentně, z podstaty věcí: každý poznávací akt je násilím na skutečnosti, parafrázujeme-li zhruba Foucaulta, či přesněji řečeno, právě tímto "násilím" se sama ona realita pro nás ustavuje.

Otázka zní jinak: zda jsem ochoten nést epistemickou a etickou zodpovědnost za to, jaký druh "násilí" (či omezení, korekcí) vůči sobě a jiným uplatňuji a zda jsem schopen je obhajovat. Je však nepochopením vést právě z foucaultových (či obdobných, např. barthesovských) pozic kritiku nějakého projektu za to, že podrobuje subjekty aktům interpelace či discplinizace: pointa Foucaultova uvažování je samozřejmě v poukázání na skutečný problém, tedy nikoli na to, kdo stojí na "špatné", "opresivní" straně barikády, nýbrž na to, že ona "opresivní" moc je všudypřítomná, my sami jsme její součástí a konstitutivním elementem, a není z ní tudíž úniku.

Je pak už otázkou výsostně "politického" a zároveň osobního (známé feministické personal is political a opačně) rozhodnutí, zda právě disciplinizace za tím či oním účelem (tou či onou agendou) je pro mne "politicky" (v širokém, anglosaském smyslu) přijatelná. Rozhodnutí stran politické korektnosti tak neleží ve vznešeném dilematu liberální svobody, protože svoboda v takovém pojetí je v první řadě (z foucaultovského či barthesovského hlediska) nedostupná, nýbrž v banálním rozhodnutí politickém (vadí mi koncept genderové rovnosti, či nevadí). Pak by však kritikové genderově citlivého vyjadřování a jednání či kritikové pokusů o řešení otázky sexuálního obtěžování měli vyložit karty na stůl (a nikoli se schovávat se za takto zjednodušeně pojatou kritiku disciplinizace) a konstatovat jasně zcela jednoduchý postoj: vyhovuje mi situace, kdy se nemusím obtěžovat zamýšlením nad tím, do jaké míry ne/mám tendenci vy/zneužívat inherentní asymetrie symbolického kapitálu (ve vztahu studující -- vyučující) k nejrůznějším a nejrůzněji motivovaným osobním ziskům. V tomto smyslu tedy platí: jde nikoli o vznosnou otázku epistemologickou, ale o prostou otázku "politickou" (záleží mi na rovnosti zacházení, či nikoli).

A a propos, politické (v užším slova smyslu): připadá mi dost nešťastné vést kritiku čehosi tak elementárního jako je politická korektnost v době, kdy česká populace, zejm. mladší generace sama sebe s budovatelským (a nereflektovaně sebedestruktivním) nadšením předhodila koncentrovaným mechanismům pravicovému mediálnímu, rozuměj marketingovému brainwashingu, a kdy se, domnívám se, jako obvykle zhruba o dvě dekády míjí s historicko-společenskou dynamikou. (Česko nyní bude v krvi, potu a slzách budovat to, od čeho se sama současná americká politika -- smutný to referenční bod naší kotliny -- snaží sama co možná vzdálit.) Připadá mi podivné, jak liberální pohled akademických intelektuálů obhajuje agendu v podstatě totožnou s něčím, co se (např. v podobě pánů Nečasů a Kalousků) může blížit ideologii neocons na český způsob. (A jako douška: bylo by zde možné v námitce poukázat na jiné případy podivných intelektuálních koalicí, avšak: pokud například takový v jádru osvícenský antiklerikál Michel Foucault "paradoxně" podporoval iránskou islámskou revoluci, činil to z důvodů o několik řádů politicky a společensky sofistikovanějších než bizarní "koalice" akademických elit s nepravděpodobným táborem českého neokonzervatismu či neoliberalismu.)

Jazyk jako (neviděná) kulturní konvence, tj. dohoda

Petr A. Bílek ve zmíněném sloupku argumentuje, že by se (jeho slovy) "maskulinní genderisté" mohli bouřit, že existuje jen obrat Praha matka, nikoli otec měst. Pominu-li skutečnost, že formulace implicitně vylučuje možnost, že by mohly existovat i nějaké případné "(pro)maskulinní genderistky", analogicky k -- v českých zemích řídce se vyskytujícím -- mužským feministům, zaráží mne, s jakou mírou nepochybně vědomé selektivnosti zde postupuje. Jako zkušenému sémiotikovi a interpretu národních mytologií je Petru A. Bílkovi jistě zřejmé, jak hluboce genderově je právě toto označení příznačné a jako takové si neříká ani tak o úsměvnou anekdotu jako o analytické zamyšlení, co tato utkvělá kulturní metaforická (nejen jazyková, ale i vizuální) reprezentace Prahy, hlavy království, coby ženské, mateřské figury vypovídá o ambivalencích, fobiích, nezralostech, politických a kulturních ko/lapsech a bytostném sklonu k genderové stereotypizaci české kultury.

Ve srovnání s tímto zájmem o tuto (z hlediska sociálního významu) poněkud marginální metaforizaci si Bílek při kritice zmíněné příručky nijak nevšímá reálných problémů (na něž se příručka -- do větší či menší míry -- snaží nabízet odpovědi). Jedním ze zásadních problémů genderově vyváženého vyjadřování se mi např. jeví ekonomičnost vyjadřování narážející na problém generického maskulina a přechylování (typu uvádění tvaru studenti a studentky, ne vždy řešitelné participiálním adjektivem studující): jsou jazyky, které jsou svým systémovým (langue) ustrojením z hlediska politické korektnosti více "user friendly", např. angličtina, kde díky absenci flexe a pravidla o shodě příčestí s podmětem nevznikají problémy na každém kroku, přechylování stačí omezit na osobní zájmena (he či she). Oproti tomu v jazyce tak vypjatě flektivním (nejflektivnějším v rodině slovanských jazyků) vznikají překážky zcela všude v množství, které se -- zdá se mi -- jeví jako místy až fatální a nelze ignorovat skutečnost, že používání lomítek či výčtů naráží zejm. v žurnalistické praxi na praktické provozní limity. Psát totiž Mladí/é soudci/kyně byli/y diskriminováni/y, příp. Mladí soudci a mladé soudkyně byli/y diskriminováni/y se začasté může ukázat jako neúnosné. Je to právě tento problém systémové rozdílnosti češtiny coby flektivního slovanského jazyka a z toho plynoucích nepraktičností spojených s genderově citlivým vyjadřováním, co si myslím žádá pozornost. K čemu by nás však tato potíž se skloněním měla vyzývat, k čemu by měla vést? Domnívám se, že přesně k tomu se nad tímto problémem zamýšlet a hledat inspirace v jazyce, který (byť ne tak výrazně) flektivní je, a kde je tato situace řešena, tj. např. v němčině. A přesně to ona haněná příručka činí. Přitom ve svých doporučeních je myslím veskrze uměřená a nejde nijak daleko. Dokážu si totiž představit konsekventně feministický postoj, jenž by navrhl pro jednou (když je to tak arbitrérní a nic to neznamená, jak tvrdí zastánci neutrality generického maskulina) na zkoušku zavést do úzu (nikoli nutně normy) pravidlo generického feminina. Zajímalo by mne, jak by se takový stav pánům líbil. Nijak bych se za takové situace nedivil (odvažuji se spekulovat), že výpověď "Mladé soudkyně byly diskriminovány" by pod tlakem patriarchální normy vedoucí k tomu, že mužská pozice je bezpříznaková, ženská příznaková, byla primárně čtena nikoli jako konstatování o agismu (tj. že mohou být diskriminováni soudkyně i soudci na základě svého věku, ne pohlaví), nýbrž o diskriminaci genderové.

V souvislosti s genderově citlivým vyjadřováním zaznívají také často argumenty, že jazyk nelze takto svévolně reformovat a je nutno respektovat jeho "přirozený" vývoj a nepřekročitelné systémové (langue) parametry. Jde o argument pozoruhodný nejen k Saussurem pojmenované arbitrérnosti, tj. smluvnosti a tudíž svrchované společenskosti jazykového znaku, ale zejm. s přihlédnutím k převažující endogenní tradici pražské funkčně orientované lingvistiky, která se vymezila proti purismu (jenž argumentoval v rámci stejného paradigmatu -- takhle to vždy či původně bylo a měnit to je nepřijatelné) a zasazovala se o to funkčně zohlednit i společenskou (dnes bychom řekli pragmatickou) dynamiku, která do jazyka coby nástroje mezilidské komunikace nevyhnutelně vstupuje. Funkční pražská lingvistika se ptala nejen po úspornosti a ekonomičnosti (jak by asi přispěchal/a dodat kritik / kritička genderově vyváženého vyjadřování), ale i po tom, do jaké míry dané jazyková norma (či třeba jen úzus) napomáhá či naopak ztěžuje dosahovat mluvčí/mu jeho/její cíle, tj. např. cíle nezneviditelňovat, nemarginalizovat či přímo nesnižovat status osob, o nichž vypovídá.

Vy/zneužívání symbolického kapitálu

Zastavím-li se u rétorické (a zčásti ostatně i obsahové) strategie Bílkova textu, připadá mi značně podivné ono účelové (proti)bourdieovské zacházení s habitem a symbolickým kapitálem, které se v textu objevuje (ve stylu příručku si dovolila napsat germanistka, nikoli bohemistka, resp. "sotva docentka" či čerstvá docentka; na mysli se zde má dr. Jana Valdrová a doc. Blanka Knotková Čapková). Pozoruhodné je, že když už je autor u toho využívání symbolického kapitálu, že mu nepřišlo na mysli připojit, že Jana Valdrová je -- což je příznačné --, také jednou z mála lingvistů a lingvistek, kteří/ré se dané problematice systematicky a dlouhodobě věnují, a že odbornice na bengálskou literaturu Blanka Knotková Čapková je dcerou významného českého bohemisty a literárního historika Jana Blahoslava Čapka, a co je významnější, českou spisovatelkou, která sama českou literaturu a jazyk aktivně sleduje. (Nutno dodat, že při nesporném bohemistickém i obecném rozhledu a genderové sensitivitě P. A. Bílka je jisté, že tuto příbuzenskou referenci neuvedl nikoli proto, že by neznal jméno J. B. Čapka, nýbrž proto, že odvozovat něčí statut takto patrilineárním / patriarchálním způsobem je genderově problematické a rozhodně patronizující, tedy uvažování P. A. Bílka bytostně vzdálené). A kdybych neznal kritický a dekonstruktivní styl autora, možná bych byl v pokušení si přisadit, že je to řečeno s podtónem -- my Češi -- vs. oni, ti Bengálci, neřkuli nějací pro nás již vůbec exotičtí a pro nás němí, tj. kulturně irelevantní Němci, že. (Zda samozřejmě řečeno tak trochu "tongue-in-cheek", neboť český národ je přirozeně -- úzkostně zapíraným a odříkaným, srov. obrozenské hysterické upřednostňování Shakespeara před Lessingem či Schillerem -- kulturním derivátem Německa, od J. G. Herdera přes Josefa Grolla, slabý plagiarismus Wagnera po známou automobilku z Wolfsburgu, původně z Reichenbergu.)

Nesnesitelná subtilnost sexuálního obtěžování

Jedním z častých terčů akademické kritiky genderové korektnosti je také ona výše zmíněná příručka pokoušející se o návrhy možných ošetření problematiky sexuálního obtěžování ve vysokoškolském prostředí. Neuralgickým bodem kritikou vypichovaným je problém vymahatelnosti či zneužitelnosti podobných úprav či doporučení, jak je příručka předkládá. Problém tohoto jinak relevantního argumentu je, že přehlíží, že právě kvůli nejednoznačnosti, komplexnosti terénu plného subtilních přechodů a odstínů, jejž tyto otázky představují, příručka v první řadě vznikla. A není v žádném případě nijak jednostranná, tj. dosti komplexně popisuje, jaké mnohé potenciální problematické situace mohou vznikat -- a to pro obě strany: studující -- riziko být vystaven/a asymetricky rozdělenému kapitálu, který se může přelévat v nepozorované praktiky nátlaku či získávání "sympatií" skrze tento kapitál, pozici, prestiž atp.; i vyučující -- rozmývání hranice mezi vyučujícím a studujícím může být stejně nevinné a leckdy produktivní, jako proces výuky a akademické interakce ohrožující a otevírající obtížný terén možných nedokazatelných obvinění, vůči nimž je v případě jejich ïrelevance obtížná obrana. Příručka také nedává žádné jednoznačné návody, protože ty je obecně v tomto případě dávat obtížné. A není nijak apodiktická: netvrdí, že každé prolamování bariér mezi společenskými demarkacemi rolí mezi studujícími a vyučujícími (např. v českém prostředí dosti etablovaný kulturní úzus chodit do hospody, kde leckdy mohou vyučující a studující skončit u jednoho stolu) je nutně škodlivé a a priori nepřípustné. Poukazuje jen naprosto věcně (a velmi uměřeně) na skutečnost, jaké potenciální a poměrně komplexní nástrahy s sebou toto rozmývání hranic může pro obě strany nést, mj. např. právě i onu možnost účelového obvinění ze sexuálního obtěžování. I k této straně mince se příručka snaží připoutat pozornost.

The Revelation of Kocour Mikeš

Vedle otázky genderově vyváženého vyjadřování se v Bílkově sloupku probírá i známá "kauza" implicitního rasismu Ladova kocoura Mikeše. Petr A. Bílek argumentuje, že výraz (kondenzovaně řečeno) "cikáni kradou" (vypůjčený u Lady dle Bílka z aktuálního, tj. "reálného" světa) není v literárním textu výrazem rasismu, nýbrž v narativní struktuře slouží coby prostředek pro zvýraznění elementárního rozvržení dané situace fikčního světa: kocour Mikeš se vydává z bezpečí svého vlastního, známého světa do světa neznámého. To, že si autor v této narativní situaci poutě z idylického známého světa do světa cizího, ohrožujícího vybere pro označení tohoto "cizího nebezpečí" (symptomaticky) právě výraz cikáni, kteří kradou atp., je, jak Petr A. Bílek správně říká, otázkou volby: ano, volby toho, že cizí, jiné, neznámé, ohrožující je nejlépe pochopitelné, pokud to pojmenujeme výrazem cikáni, kteří kradou. Z hlediska elementární mytologické a postkoloniální analýzy (a ostatně i analýzy naratologické, třeba ve stylu Tzvetana Todorova) může být sotva výmluvnější příklad o implicitních a podprahových (protože právě do narativní struktury uložených) mechanismech xenofobie. Jistě, jedná se o volbu činěnou v určitém historickém kontextu, v němž politická korektnost neexistovala a antisemitismus a rasismus byly takřka normou -- avšak co je zde podstatné: smyslem není křižovat Josefa Ladu, ale ukázat, jak i literatura může přispívat či se naopak protivit dobovým trendům obecného myšlení, diskurzu, návyku -- či v tomto případě, ano, tak prosté mi to připadá, atmosféry rasismu. To neříká ani tolik o Josefu Ladovi, to vypovídá výmluvně myslím především o tom, do jaké míry se kulturní vzorce přenášejí literárním textem a do jaké míry jsme tyto přenosy kulturních hodnot (či "hodnot") schopni či ochotni (kontextově, ale zároveň kriticky) reflektovat a kriticky pojmenovávat.

Petr A. Bílek vede svou řeč s jemu vlastní kultivovanou ironií. Oscar Wilde má jistě pravdu (kterou P. A. Bílek nepochybně sdílí), že o vážných věcech se dá mluvit jen nevážně: v tomto smyslu se zdá jemně sarkastické probírání této kauzy namístě (protože -- podle mého názoru -- vpravdě o vážnou věc jde). Až na to, že zatímco lidový rasismus např. našich politických "elit" (někdejší předseda dnes již mimoparlamentní strany) je jistě (hořce) úsměvný, legitimizace těchto hlubších východisek společenských nerovnoprávností vpravdě elitním diskurzem ironické esejistiky již tak, poněkud hystericky řečeno, příliš zábavná -- pro mne alespoň -- není.

Kdysi jsem na stránkách tehdy ještě týdeníku A2 lkal nad genderovou a multikulturní slepotou (a arogancí) Adama Drdy. O to větší je mé překvapení, když zjišťuju, že tentýž (či již "jiný"?) Adam Drda si utvořil právě na tuto zdánlivě komickou mikešovskou kauzu z mého hlediska velice zralý názor, tj. že kdyby byl na místě onoho romského aktivisty, který celou otázku otevřel, nejednal by sám jinak a zcela stejně by si stěžoval na neproblematické, kriticky nekomentované a nereflektované užívání tohoto textu coby součásti povinné četby základní školy.

Ve hře totiž není nic menšího než to, jak (ne)reflektujeme jazyk, resp. řečovou praxi (či v ladovském případě kanonickou literaturu) coby jeden z významných prostorů společenské interpelace, utváření identit a toho, co je v dané společnosti (ne)představitelné a (ne)legitimní. Tj. mimo jiné i utváření toho, do jaké míry je akceptovatelný kupř. právě povzneseně ironický a přehlíživý postoj vůči mechanismům, jež kultivují půdu pro udržování stávajících hluboce, viscerálně uložených nerovností a prvků diskriminačního jednání.

Pevná tkanina hegemonie a předsudků utkaná z jemných vláken každodenních, nereflektovaných "konsensů"

Hegemonie určitých společenských názorů a hodnot se nerodí ani nátlakem či jednorázově, jedním volním rozhodnutím, nýbrž nepozorovanou, každodenní, emociálně a osobně zainvestovanou prací implicitního vyjednávání souhlasu (nad tím, co je v dané společnosti "normální", legitimní vs. vyvrhované na okraj atp.). V tomto smyslu je to, Leckteré jevy, jako např. nereflektované užívání generického maskulina, tichá homosociabilita (spiklenecké pomrkávání zasloužilých profesorů nad tím, že my přece stejně víme, jak to chodí) či to, když ve školní třídě panuje neproblematický, implicitní, tichý konsensus nad tím, že cikáni samozřejmě kradou, mohou vypadat na první pohled nevinně. Ale právě jejich implicitní, nenápadná, nereflektovaná povaha (jako např. to, jak bezpečnou součástí našeho hermeneutického a recepčního horizontu je, že Lada "samozřejmě" použije právě tuto figuru či fabuli o kradoucích cikánech), tvoří právě ona jemná a hustě provázaná vlákna, z nichž sestává pevná tkanina každodenního utvrzování konsensu nad naší společenskou vizí světa. Rozplétat tato jemná, mnohdy obtížně postřehnutelná vlákna by mimo jiné mohlo být úkolem takového typu akademického myšlení, jaké jinak Petr A. Bílek pěstuje. Je poměrně tristní sledovat, když je akademický pohled v těchto případech upřen právě opačným směrem, nadto s povznesenou (a zároveň nebezpečně reduktivní) blahosklonností.

Vytisknout